ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.946.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 946/2022-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Ivančicích, Biskoupky 33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 327 602,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 2/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 13 Co 72/2021-454, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 13 Co 72/2021-459, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 327 602,13 Kč s příslušenstvím. Ta sestávala jednak z nároku na náhradu škody ve výši 43 102,13 Kč, jež měla být žalobci způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2012, a jednak z nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 284 500 Kč, kterou v důsledku tohoto trestního stíhání utrpěl.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 17 C 2/2015-414, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 55 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 19. 6. 2015 do zaplacení, jež připadala na jeho nárok na náhradu utrpěné nemajetkové újmy (výrok I), zatímco ve zbytku představovaném částkou 272 602,13 Kč s příslušenstvím, jakož i příslušenstvím z přiznané částky 55 000 Kč za dobu od 19. 12. 2014 do 18. 6. 2015 žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a dále rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení k náhradě nákladů řízení, jež platil stát (výroky IV a V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že i ve vztahu k částce 55 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž v odvoláním napadené části zamítavého výroku o věci samé vztahující se k částce 43 102,13 Kč s příslušenstvím požadované z titulu náhrady škody tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež před soudy obou stupňů vznikly žalované (výrok II rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu, jenž byl do tohoto rozsudku doplněn posléze vydaným doplňujícím usnesením). V části, kterou soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně částky 229 500 Kč s příslušenstvím připadající na zbývající část náhrady nemajetkové újmy, nebyl rozsudek prvostupňového soudu odvoláním napaden a v tomto rozsahu tak nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV ÚS 3187/18, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Žalobcovo dovolání tedy v části, v níž směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku týkajícím se náhrady škody ve výši 43 102,13 Kč s příslušenstvím, tj. nároku vycházejícího z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, o němž bylo napadeným rozsudkem také rozhodnuto, směřuje proti výroku o peněžitém plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Za současného konstatování, že se v posuzovaném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, proto Nejvyšší soud uzavírá, že je podané dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dotčené části objektivně nepřípustné.
Ve vztahu ke zbývajícímu nároku na zadostiučinění žalobcem tvrzené nemajetkové újmy pak otázka, zda by se žalobci mělo požadované satisfakce dostat vzhledem k hledisku obecné slušnosti, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1535/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 3309/16, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015 (viz body 10 až 13 dovolání), tj. otázka, kterou jako jedinou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezil způsobem, jenž vyhovuje požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř., přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. V nyní řešeném sporu se totiž odvolací soud otázkou vlastního zadostiučinění, kterého by se mělo žalobci za jím tvrzenou nemajetkovou újmu dostat, nezabýval, neboť jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že mezi touto nemajetkovou újmou a žalobcovým trestním stíháním, z něhož byl zažalovaný nárok odvozován, není dán vztah příčinné souvislosti, pročež je odpovědnost žalované za tuto újmu vyloučena (viz bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolací námitky, které žalobce v souvislosti s uvedenou otázkou vznesl, stejně jako judikatura Nejvyššího soudu, z níž v této souvislosti citoval, tak dopadají na otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí a vzhledem k závěru, který byl v něm vysloven, ani záviset nemohlo (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání podle zmíněného §237 o. s. ř. tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení (jejichž správnost byla v textu dovolání rovněž zpochybněna), neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K žalobcově podání ze dne 24. 1. 2022 pak dovolací soud nepřihlédl, neboť měnit vymezení důvodu podaného dovolání a rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu tímto dovoláním napadáno, lze podle §242 odst. 4 o. s. ř. jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Ta přitom žalobci uplynula již dne 8. 11. 2021.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání se dovolací soud pro bezpředmětnost již nezabýval návrhem žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], který byl rovněž součástí jeho dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s dvěma úkony spočívajícími ve vyjádření k dovolání a k jeho následnému doplnění. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč), a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu