ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.992.2022.2
sp. zn. 30 Cdo 992/2022-565
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně L. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 37/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 18 Co 257/2021-536, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 18 Co 257/2021-536, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2021, č. j. 28 C 37/2020-471, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 273 869 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 335 056 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 77/2011 (dále jen „posuzované trestní stíhání“) a dále částky 1 450 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním, které skončilo jeho zastavením.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2021, č. j. 28 C 37/2020-471, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 687 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 1 698 369 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 86 687 Kč za dobu od 28. 2. 2020 do 5. 3. 2020 zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 82 665,68 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obžaloba byla k Okresnímu soudu Brno-venkov podána dne 12. 7. 2011. Obžalovaní sedmkrát žádali o odročení nařízeného hlavního líčení a rovněž byla řešena námitka podjatosti předsedy senátu vznesená J. K., otcem žalobkyně. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 2. 2012 byla žalobkyně uznána vinnou a byl jí uložen podmíněný trest. Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 6. 2. 2013 odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 byla zrušena usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 1. 2012 (kterým bylo rozhodnuto o vzetí J. K. do vazby – pozn. Nejvyššího soudu) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012 (jímž byla zamítnuta stížnost směřující proti usnesení o vzetí J. K. do vazby – pozn. Nejvyššího soudu) pro porušení základního práva zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. Dne 2. 9. 2013 byla podána Ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, na podkladě které Nejvyšší soud po veřejném zasedání rozhodl rozsudkem, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013 (jímž byl odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření – pozn. Nejvyššího soudu) došlo k porušení zákona ve prospěch obviněných. Následně byla v březnu až červnu 2014 Okresním soudem Brno-venkov a Krajským soudem v Brně řešena otázka stanovení odměny obhájce. Od 25. 10. 2017 byly ve věci prováděny výslechy a dne 15. 3. 2018 byl přibrán znalec. Po opětovném podání obžaloby dne 31. 10. 2018 Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 21. 2. 2019, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2019, trestní stíhání žalobkyně dle §172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zastavil. Společně se žalobkyní byli stíháni další členové její rodiny, a to otec, bratr a manžel. Žalobkyně v důsledku trestního stíhání trpěla stresem a obavou, že bude odsouzena, navyšovanými tím, že byla těhotná a následně nemohla kojit své narozené dítě, došlo i k zásahu do jejího společenského a pracovního života, neboť došlo k dehonestaci žalobkyně ze strany okolí, žalobkyně měla problémy se zaměstnáním i podnikáním, došlo k celostátní medializaci kauzy, byť v článcích byl zmiňován otec žalobkyně a v pořadu Reportéři ČT byla žalobkyně zmíněna jen okrajově. Trestní řízení trvalo od 25. 10. 2010, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 29. 3. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, tedy celkem 8 let a 5 měsíců, a souviselo s restitučním řízením a mělo návaznost i na správní řízení ohledně státního občanství M. D., o kterém bylo rozhodnuto až 18. 8. 2017. Žalobkyně se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení ve výši 386 244 Kč a nárokem na přiměřené odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí ve výši 1 500 000 Kč předběžně obrátila dne 5. 9. 2019 na žalovanou, která mimosoudně na přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení žalobkyni uhradila částku ve výši 61 188 Kč a na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání částku ve výši 50 000 Kč.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že s ohledem na následné zastavení trestního stíhání žalobkyně vznikla žalované odpovědnost za nezákonné (nedůvodné) trestní stíhání. Soud prvního stupně pak zohlednil povahu věci (žalobkyni hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 3 až 10 let nepodmíněně, ale jednalo se o osobu bezúhonnou, takže jí nehrozilo nepodmíněné odsouzení, neboť v původním odsuzujícím rozsudku jí byl uložen trest podmíněný, a povaha trestného činu zpravidla nepůsobí větší společenské odsouzení oproti trestným činům proti životu, zdraví a lidské důstojnosti), celkovou délku trestního řízení (to trvalo 8 let a 5 měsíců, ale žalobkyně byla odškodněna i za nepřiměřenou délku tohoto řízení, k tomuto kritériu tedy soud prvního stupně nepřihlížel, aby za něj žalobkyně nebyla odškodněna dvakrát) a následky v osobní sféře žalobkyně (a to na zdraví a duševní pohodě žalobkyně, rovněž došlo k zásahu do jejího společenského a pracovního života a kauza byla medializována, byť žalobkyně nebyla zmiňována nebo jen okrajově). Po srovnání s případy uvedenými v odůvodnění rozsudku, přičemž žalobkyní předložené případy nepovažoval soud prvního stupně za srovnatelné, byla žalobkyni na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání přiznána částka 120 000 Kč s tím, že částka 50 000 Kč jí již byla poskytnuta při předběžném projednání, takže soud prvního stupně jí přiznal částku 70 000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 3. 2020, neboť žádost o odškodnění byla u žalované podána dne 5. 9. 2019. Pokud jde o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, uzavřel soud prvního stupně, že posuzované trestní stíhání trvalo 8 let a 5 měsíců. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok, neboť řízení netrvalo déle jak 10 let, přičemž za první dva roky tuto částku krátil na polovinu. Základní částku tedy vypočetl na 111 250 Kč a tuto krátil o 5 % z důvodu víceinstančnosti (věc sama byla řešena na dvou stupních, ale došlo i k podání ústavní stížnosti a Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, odvolací soud dále rozhodoval o přiznání odměny advokáta a byla řešena námitka podjatosti předsedy senátu), o 10 % z důvodu složitosti řízení (věc byla skutkově obtížná, neboť byly vypracovávány znalecké posudky, trestní stíhání souviselo s restitučním řízením a mělo návaznost na správní řízení ohledně státního občanství M. D., o kterém bylo rozhodnuto až 18. 8. 2017), o 15 % z důvodu podílu žalobkyně na celkové délce řízení (žalobkyně sedmkrát žádala o odročení nařízeného jednání) a o 20 % z důvodu sdílené újmy (s rodinnými příslušníky žalobkyně). Vypočtenou základní částku pak naopak navýšil o 20 % z důvodu vyššího významu řízení pro žalobkyni (šlo o trestní řízení). Výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení tedy soud prvního stupně vyčíslil na 77 875 Kč s tím, že v rámci předběžného projednání bylo žalobkyni přiznáno 61 188 Kč, soud prvního stupně tedy žalobkyni na tomto nároku přiznal 16 687 Kč s úrokem z prodlení od 6. 3. 2020, neboť žádost o odškodnění byla u žalované podána dne 5. 9. 2019.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé (II) jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 44 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 120 655 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se v zásadě i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uzavřel, že pokud jde o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, souhlasí s použitím základní částky 15 000 Kč za jeden rok (polovina za první dva roky), kterou považoval za adekvátní délce řízení a rovněž odmítl zohledňování inflace od doby vydání sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu. I odvolací soud tedy vyšel z celkové základní částky za celé řízení ve výši 111 250 Kč, kterou však za víceinstančnost snížil o 10 %, neboť řízení probíhalo i u Ústavního a Nejvyššího soudu a tyto soudy rozhodovaly se znalostí spisu, na délku řízení tedy měly vliv i tyto dílčí fáze. Z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení však tuto základní částku snížil jen o 10 %, a to vzhledem k délce řízení a četnosti žádostí o odročení. Za složitost řízení danou skutkovou obtížností (návaznost na restituční a správní řízení) snížil odvolací soud základní částku (shodně se soudem prvního stupně) o 10 %, neboť námitky žalobkyně, že trestní řízení nemělo být vůbec zahájeno a orgány činné v trestním řízení měly vyčkat skončení restitučního řízení, považoval za nepřípadné z důvodu, že v odškodňovacím řízení nelze posuzovat správnost postupu při zahájení trestního stíhání (je rozhodný jen výsledek) nebo účelnost jednotlivých kroků, pokud rozhodnutí nebylo z toho důvodu zrušeno. Pokud pak jde o sdílenou újmu, tak odvolací soud základní částku z tohoto důvodu o 20 % nesnížil, ale naopak ji o 20 % zvýšil, protože stíháním užší rodiny se újma žalobkyně nesnižovala, ale naopak zvyšovala, neboť tím, že kromě matky žalobkyně byla stíhána celá její užší rodina, která by jí jinak mohla poskytovat podporu, byla nejistota žalobkyně zvyšována. Odvolací soud se ztotožnil i se zvýšením základní částky o 20 % za vyšší význam řízení pro žalobkyni. Celkem tedy odvolací soud vypočetl zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na 122 375 Kč, a proto výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni na tomto nároku kromě již uložených či vyplacených částek 61 188 Kč (poskytnutá v rámci předběžného pojednání) a 16 687 Kč s příslušenstvím (přiznaná potvrzeným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně) navíc přiznal částku 44 500 Kč s úrokem z prodlení.
7. Pokud pak jde o zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, na které zcela odkázal, jelikož za nedůvodné považoval jak námitky žalované ohledně rozporu v tvrzeních žalobkyně, tak námitky žalobkyně předestírající srovnání s výší odškodnění prezidenta republiky za zveřejnění nepravdivé zprávy o jeho zdravotním stavu na facebookovém profilu komunálního politika, neboť osoba prezidenta republiky má v očích veřejnosti mnohem vyšší vážnost, než osoba žalobkyně jako zastupitelky malé obce. Přiznané částky zadostiučinění považoval odvolací soud za spravedlivé s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, včetně okolností, které provázely zahájení trestního stíhání [při zahájení trestního stíhání vycházely orgány činné v trestním řízení z toho, že původní vlastnice pozemků prodaných obcí třetí osobě byla ke dni úmrtí československou státní občankou, k prodeji tedy mělo dojít v rozporu s blokačním principem restitučního zákona, teprve v průběhu trestního stíhání (dne 18. 8. 2017) došlo k revizi vydaného stanoviska krajského úřadu o státním občanství původní vlastnice a tak i k přehodnocení skutku kladeného za vinu žalobkyni].
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, a to ve výroku I v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1 653 869 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení šesti otázek hmotného či procesního práva, a to (1) zda je soud povinen při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vzít v úvahu ekonomický vývoj společnosti, změnu životní úrovně a poměrů v České republice, které se projevily nárůstem mzdové, platové i cenové úrovně a nastaly od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci, neboť tato konkrétní otázka nebyla dle žalobkyně dosud dovolacím soudem vyřešena, nicméně v případech zadostiučinění za nemajetkovou újmu z jiného protiprávního jednání k tomuto závěru dovolací soud dospěl (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018), odvolací soud se tedy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Další otázkou je, (2) zda je soud povinen při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu z porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době vzít do úvahy ekonomický vývoj společnosti, změnu životní úrovně a poměrů v České republice, které se projevily nárůstem zejména platové, jakož i mzdové a cenové úrovně od roku 2011, kdy bylo vydáno stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), jelikož tato otázka je dle žalobkyně posuzována dovolacím soudem rozdílně, neboť v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, a ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, dovolací soud toto zohlednit odmítl, ale v usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, akceptoval, že soud nižšího stupně přihlédl v roce 2018 při stanovení základní částky k nárůstu mzdové a cenové úrovně od roku 2011. Navíc se dovolací soud téměř výhradně zabývá otázkou vlivu inflace a znehodnocení měny, nikoliv nárůstem platové a mzdové úrovně a ekonomickým vývojem společnosti. Shora položená otázka je tak otázkou dosud dovolacím soudem nevyřešenou, popř. vyřešenou, byť v případech zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného protiprávního jednání, než z porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018). Dále žalobkyně kladla otázku, (3) zda je povinností soudu při modifikaci základní částky přihlédnout k postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména k průtahům v řízení, k době, kdy státní zástupce a policie v rozporu se závazným názorem odvolacího soudu, který věc vrátil státnímu zástupci k došetření, vedly trestní řízení, přestože ho měly bezodkladně zastavit, k době, která uplynula od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k době, kdy orgány činné v trestním řízení čekaly na odpověď na zcela zásadní otázku týkající se důvodnosti trestního stíhání, přičemž tuto odpověď si měly opatřit před zahájením trestního stíhání a nikoli až v jeho průběhu, poněvadž v tomto směru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021). Další právní otázkou dle žalobkyně je, (4) zda je možné základní částku snižovat z důvodu, že ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, pokud se tak stalo na podkladě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných, přičemž výrok Nejvyššího soudu je v takovém případě pouze akademický, neboť tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Rovněž žalobkyně vymezila právní otázku, (5) zda je povinností soudu při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu, jako je např. ztráta prestiže, narušení rodinných a sociálních vazeb, zdravotní potíže, omezení pracovních příležitostí, doba trestního řízení, postup orgánů činných v trestním řízení, stíhání pro skutek, který vůbec nebyl trestným činem apod., jelikož při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 499/2021, nebo ze dne 8. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2398/2020), jakož i od judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20). Poslední žalobkyní vymezenou otázkou pak je, (6) zda je soud povinen při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním provést porovnání s obdobnými případy přezkoumatelným způsobem, tedy objasnit základní a podstatnou charakteristiku srovnávaného případu, popsat rozdíly mezi projednávanou věcí a porovnávaným případem, podrobně vysvětlit, jak se jednotlivé rozdílné či shodné znaky promítly do výše přiznaného odškodnění, a zda je povinností soudu stejným způsobem porovnat s daným případem i případy, které ke srovnání nabízí účastník řízení, poněvadž i při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 499/2021, a ze dne 8. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2398/2020).
10. V doplnění dovolání ze dne 2. 7. 2022 žalobkyně uvedla srovnání částek přiznaných žalobkyni a jejímu otci a manželovi, tedy nová skutková tvrzení, která však v dovolání uplatnit nelze (viz §241a odst. 6 o. s. ř.).
11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť výše finančního odškodnění imateriální újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním nemůže být poměřována s aktuální mzdovou úrovní v příslušném státě, neboť to neodpovídá závěrům Evropského soudu pro lidská práva, ekonomická situace státu totiž neleží jen na průměrné výši odměn za práci ze závislé činnosti. Žalobkyní odkazovaná judikatura je pak dle žalované nepřiléhavá, neboť se týká odškodnění újmy vzniklé v souvislosti s usmrcením osoby blízké. Obdobně je to pak u druhého nároku, jelikož Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, dospěl k závěru, že otázka nárůstu inflace nemůže založit přípustnost dovolání, obdobně je tedy třeba nahlížet na vzrůst mzdové či platové úrovně. Pokud jde o průtahy v posuzovaném řízení, tak tyto byly zohledněny v odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a závěr odvolacího soudu ohledně námitek žalobkyně co do postupu orgánů v přípravném i soudním řízení je správný. Účelnost úkonů orgánů činných v trestním řízení není kompenzační soud oprávněn posuzovat, a pokud žalobkyně brojí proti výši satisfakce, je její dovolání také nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Pokud jde o námitku, že je soud povinen při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vzít v úvahu ekonomický vývoj společnosti, změnu životní úrovně a poměrů v České republice (zejm. nárůst platové, mzdové a cenové úrovně) od vydání Stanoviska (otázka 2), tak tato přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť tato otázka není dovolacím soudem řešena rozdílně. V první řadě povaha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, kterým bylo dovolání odmítnuto, vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jenž by zakládal judikatorní rozpor (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17). Navíc ve výše uvedeném usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka vlivu inflace (resp. změny životní úrovně) na výši zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud tedy v tomto usnesení neuzavřel, že by k takovému navyšování dojít mělo, a v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu se neocitl. Odvolací soud se pak při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Další žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018) se pak týkají zcela jiného typu nároku (náhrada za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké) a jejich závěry na danou věc tedy aplikovat nelze.
18. Ani námitka žalobkyně, že nelze základní částku zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení snižovat z důvodu řízení u Nejvyššího soudu vedeného na podkladě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných, které vyústilo ve vydání jen akademického výroku (otázka 4), nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť se při jejím řešení odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. V části IV Stanoviska i rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, čímž se ospravedlnitelná celková délka řízení o dobu za řízení před další instancí prodlužuje. V souladu s těmito závěry pak odvolací soud zohlednil vedení řízení nejen u soudu prvního a druhého stupně, ale i u Nejvyššího a Ústavního soudu, základní částku odškodnění snížil a zdůraznil, že tato dílčí řízení nejen u Nejvyššího, ale i u Ústavního soudu na celkovou délku posuzovaného řízení vliv měla, neboť tyto soudy ve věci rozhodovaly se znalostí spisu, jejich rozhodnutí se věci bezprostředně týkala a byla v ní také zohledněna (odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ačkoliv Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že stížnost pro porušení zákona se od běžných opravných prostředků liší a nelze ji tedy považovat za běžné pokračování trestního stíhání, což ovlivnilo posuzování délky řízení, příp. kritéria významu řízení pro poškozeného, pokud se v novém řízení nemohlo jeho postavení zhoršit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3055/2011, a ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012), tyto závěry se při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení neuplatní. Na rozdíl od případů, na které dopadá zmíněná judikatura Nejvyššího soudu, totiž v dané věci byla stížnost pro porušení zákona podána proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, kterým byl odsuzující rozsudek zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření, tedy ještě v průběhu samotného trestního řízení, které i po jejím vyřízení (Nejvyšší soud uzavřel, že tímto usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněných) pokračovalo. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení tedy nadále trvala. Na druhou stranu si podání stížnosti ministryní spravedlnosti vyžádalo nutnost o ní rozhodnout, což objektivně prodloužilo dobu řízení. Zohlednění této skutečnosti v rámci kritéria složitosti řízení je tedy zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
19. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním řízením je třeba vzít v úvahu ekonomický vývoj společnosti, změnu životní úrovně a poměrů v České republice (nárůst platové, mzdové a cenové úrovně) od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci (otázka 1), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud respektoval stanovený postup pro určení výše zadostiučinění a pro srovnání zvolil případy, které nebyly posuzovanému případu příliš časově vzdálené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jestliže se žalobkyně dovolávala toho, aby byla výše přiměřeného zadostiučinění ve zjištěných srovnatelných případech korigována o inflaci, příp. nárůst mzdové, platové a cenové úrovně od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci, nevychází taková konstrukce z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze, což neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je dovozena judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012), a nemůže tedy platit ani v případě odškodňování nemajetkové újmy. Vyjádření újmy vzniklé žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je totiž možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy znehodnocení měny v důsledku inflace či nárůstu mzdové, platové a cenové úrovně vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18). Navíc jestliže má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována. Pokud pak žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, tak tato se týkají zcela jiného typu nároku (náhrada za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké) a jejich závěry na danou věc tedy aplikovat nelze.
20. K námitkám žalobkyně ohledně výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (otázky 5 a 6) Nejvyšší soud uvádí, že v této části dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v této souvislosti nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá, a pouze obecně konstatuje, že je povinností soudu při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu, a provést porovnání s obdobnými případy přezkoumatelným způsobem, což dle žalobkyně splněno nebylo. Podané dovolání v této části tedy trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
21. Nesouhlasí-li žalobkyně s tím, že ve věcech, z nichž vyšel soud prvního stupně a odvolací soud, lze shledat shodné znaky s posuzovaným případem, a naopak že jí nabídnuté případy srovnatelné nejsou, nejde o námitku proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výši odškodnění žalobkyně založil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a zároveň platí, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je určující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
22. Pokud žalobkyně v rámci námitek proti výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním rozebírá podle ní nestandardní průběh trestního řízení, zakládající „vážné pochybnosti o podjatosti soudce P. J.“, který věc řešil u Okresního soudu Brno-venkov, ke kterému neměl odvolací soud přihlédnout, tak namítaná pochybení se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nepodávají, navíc otázka vyloučení předsedy senátu trestního soudu byla v řízení vyřešena tak, že tento vyloučen není. Žalobkyně tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ani tato její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
23. Ani námitka, že se s těmito tvrzenými skutečnostmi soud prvního stupně, ani odvolací soud dostatečně nevypořádal, nemůže sama o sobě přípustnost dovolání ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což ohledně tohoto samostatného nároku splněno není.
24. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky povinnosti soudu přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení rovněž k postupu orgánů činných v trestním řízení (otázka 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
28. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
29. V části III Stanoviska pak Nejvyšší soud zdůraznil, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i pokud k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
30. Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) vyšel ze zjištění, že posuzované trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé a hodnotil jednotlivá zákonná kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk, a to celkovou délku řízení (8 let a 5 měsíců), složitost řízení (procesní i skutkovou), jednání žalobkyně (opakované žádosti o odročení hlavního líčení) a význam řízení pro ni. Zcela však opomněl vyjádřit se k otázce postupu orgánů veřejné moci, tedy zda délka řízení odpovídala snaze rozhodnout při zachování zákonem předepsaných procesních postupů ve věci v co nejkratším možném čase nebo zda v řízení došlo k průtahům. To vše za situace, kdy žalobkyně již v žalobě tvrdila průtahy v řízení v délce 5 let, za které požadovala navýšení základní částky o 50 %, a kdy se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud zcela převzal) nijak nepodává, zda, příp. jaké úkony byly ve věci činěny v době od vydání usnesení Krajského soudu v Brně o stanovení odměny obhájce (dne 10. 6. 2014) do prvního ze série dalších výslechů ve věci konaného dne 25. 10. 2017, tedy v době delší než 3 roky. Bylo totiž namístě se dle výše uvedené judikatury zabývat nejen celkovou délkou řízení, ale i tím, zda, příp. v jakých časových úsecích docházelo v posuzovaném trestním stíhání k průtahům, a tato zjištění pak adekvátně promítnout do posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Právní posouzení tohoto kritéria tak není úplné a tudíž ani správné.
31. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v žalobě uvedla, že na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí délkou posuzovaného trestního stíhání uplatnila u žalované částku 386 244 Kč (tj. částku 52 000 Kč ročně za 8 let 5 měsíců a 4 dny trvající řízení), žalovaná jí v rámci předběžného projednání vyplatila částku 61 188 Kč, žalobkyně se tedy žalobou domáhala zbylé částky, kterou však vyčíslila na 335 056 Kč (a kterou žalobou po připočtení neuhrazené části zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 450 000 Kč požadovala), ačkoliv rozdíl požadované a přiznané částky činí pouze 325 056 Kč. Tento logický rozpor žaloby, který představuje vadu žaloby bránící jejímu projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 255/2004), však soud prvního stupně dle §43 o. s. ř. neodstranil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, čímž řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).
33. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 273 869 Kč s příslušenstvím, a dále v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 273 869 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
34. Při novém projednání věci soud prvního stupně vyzve žalobkyni k odstranění výše uvedeného logického rozporu v žalobě ohledně požadované výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a tento nárok nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rovněž soud prvního stupně neopomene zohlednit i judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce souběžného uplatňování nároků na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení a posuzování jednotlivých kritérií těchto nároků v takovém případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
35. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu