ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.376.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 376/2022-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022 sp. zn. 6 To 37/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2021 sp. zn. 45 T 1/2021 byl obviněný L. S. uznán vinným zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a ohrožování (správně ohrožení) utajované informace podle §317 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §329 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb, kdy denní sazba činí 500 Kč, tedy celkem ve výměře 200.000 Kč. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného O. J., nar. XY.
Citovaný rozsudek napadl obviněný L. S. odvoláním, z jehož podnětu jej Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2022 sp. zn. 6 To 37/2021 podle §258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněného L. S. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným pro skutek spočívající v tom, že:
v postavení vrchního inspektora KŘ XY, Obvodního ředitelství pro XY, zařazeného k výkonu služby u 2. oddělení hospodářské kriminality, SKPV, Obvodního ředitelství pro XY, Policie ČR, se sídlem XY (dále jen „2. oddělení hospodářské kriminality, SKPV, OŘP XY, Policie ČR“), poté, co se v souladu s plněním služebních úkolů a povinností podílel na provádění úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu v trestní věci vedené na 2. oddělení hospodářské kriminality, SKPV, OŘP XY, Policie ČR, pod č. j. KRPA-34362/TČ-2018-00129, s krycím názvem „Viagra“, v rámci prověřování skutkových okolností nasvědčujících tomu, že ze strany osob:
- A. R., nar. XY, trvale bytem XY,
- M. Š., nar. XY, trvale bytem XY,
- M. Š., nar. XY, trvale bytem XY,
- D. P., nar. XY, trvale bytem XY,
- M. P., nar. XY, trvale bytem XY,
- S. K., nar. XY, trvale bytem XY, a
- J. H., nar. XY, trvale bytem XY,
mohlo dojít ke spáchání trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 trestního zákoníku, legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 trestního zákoníku, a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 trestního zákoníku, tak v přesně nezjištěných dnech, v průběhu nejméně dvou schůzek uskutečněných v období listopadu a prosince roku 2018 v místní části XY, poblíž vysokoškolských kolejí, ve vozidle obžalovaného O. J., značky Mazda, neoprávněně úmyslně obžalovanému O. J., o němž věděl, že se osobně zná s podezřelým A. R., sdělil neveřejné informace představované tím, že Policie ČR, oddělení, na němž je služebně zařazen, prověřuje podezření ze spáchání trestných činů v souvislosti s nelegálním obchodováním s Viagrou, jichž se měly dopustit mj. A. R. a M. Š., a dále O. J. prozradil, že v rámci prověřování podezření z předmětné trestné činnosti bylo vůči podezřelým osobám, nejméně proti M. Š., využito odposlechu jimi užívaných telefonních stanic, nařízeného podle §88 odst. 2 trestního řádu, ačkoli věděl, že informace o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla vedena v režimu stupně utajení „vyhrazené“ podle §139 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, s odkazem na nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, a poté, s cílem získat pro sebe majetkový prospěch, vyzval obžalovaného O. J., aby kontaktoval A. R. a předal mu informace o tom, které osoby jsou prověřované a taktéž informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §88 odst. 2 trestního řádu,
když na další schůzce obžalovaný L. S. obžalovanému O. J. prozradil detailní informace zjištěné z probíhajícího odposlechu účastnické stanice užívané M. Š., a poté, s cílem získat pro sebe majetkový prospěch, se slovy, že „za 300 000 Kč řekne víc“, nabídl prostřednictvím O. J. A. R. předání dalších neveřejných interních informací z trestního spisu vedeného pod č .j. KRPA-34362/TČ-2018-00129, s krycím názvem „Viagra“,
přičemž A. R. bezprostředně poté, co získal informaci o prověřování jeho osoby a nařízených odposleších, přestal používat mobilní telefony, přestal komunikovat s rodinou, komunikaci s jinými osobami maximálně omezil a s cílem vyhnout se trestnímu stíhání se před policejním orgánem ukryl,
avšak A. R. pobídku obžalovaného L. S. neakceptoval a ničeho nezaplatil, přičemž takového jednání se obžalovaný L. S. dopustil přesto, že byl poučen o nakládání s informacemi vedenými ve stupni utajení „vyhrazené“ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a ustanoveními §65 odst. 2 a §66 odst. 1 citovaného zákona, mu tak byla zvlášť uložena ochrana utajované informace, když z titulu svého služebního zařazení byl srozuměn s tím, že informace o nařízených opatřeních podle §88 trestního řádu je v souladu s ust. §139 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, s odkazem na nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, utajovanou informací vedenou v režimu utajení „vyhrazené“, a současně tímto svým jednáním porušil jednak ust. §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, dle kterého Policie ČR slouží veřejnosti, jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, jednak ust. §45 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nichž je příslušník povinen dodržovat služební kázeň, spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména zneužívat ve prospěch vlastní nebo prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby a jednak také ust. §115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, dle kterých je policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie, nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami .
Tím spáchal zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení utajované informace podle §317 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §329 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 300.000 Kč.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. S. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V konkrétní rovině nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že odvolací soud chybně posoudil otázku zachování totožnosti skutku a s tím spojenou obžalovací zásadu upravenou v §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř., což v konečném důsledku vedlo k vadnému výroku o vině stran inkriminovaného skutku obviněného a jeho právního posouzení podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodovací praxe sice námitky stran porušení či nerespektování zásady totožnosti skutku, jakožto zásady procesní, zásadně nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za právně relevantní, z tohoto obecného pravidla je nicméně připouštěna výjimka při zjištění, že v dovolání tvrzené porušení zásady obžalovací mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, kdy lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1071/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 177/2017). Dovolatel pak spatřuje právní pochybení odvolacího soudu v tom, že zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně s tím, že nalézací soud stíhaný skutek posoudil v jednočinném souběhu i jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2, písm. a), odst. 4) písm. c) tr. zákoníku, když nalézací soud pouze nezpřesnil popis stávajícího skutku, ale formuloval skutek nový, pro nějž nebylo vedeno trestní stíhání, ani podána obžaloba. Tím podle odvolacího soudu došlo k porušení obžalovací zásady ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud současně potvrdil, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají i ve vztahu k předmětnému upřesnění popisu skutku oporu v provedeném dokazování, přičemž současně nalézacímu soudu přiznal i správnost jeho postřehu, že jím zjištěné jednání obviněného v souvislosti s počítačovými databázemi naplňuje skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud tak ve svém rozsudku, oproti rozsudku prvoinstančního soudu, výlučně na podkladě sporného výkladu otázky zachování totožnosti skutku vypustil ohledně obviněného S. právní posouzení podle §230 tr. zákoníku. Vyslovil tedy s odkazem na problematiku zachování totožnosti skutku navazující hmotněprávní závěr, že žalovaný skutek nenaplňuje uvedený trestný čin.
Podle dovolatele však nalézací soud postupoval správně, když popis skutku ve svém rozsudku toliko přizpůsobil skutkovým zjištěním podpořeným důkazy provedenými v hlavním líčení. Pro tento skutek bylo trestní stíhání řádně zahájeno a byla pro něj podána i obžaloba. Nalézací soud pak učinil to, že pouze podrobněji specifikoval, jakým způsobem a jakou formou obviněný v XY na sídlišti XY předal spoluobviněnému na jejich schůzce ve vozidle informace o osobách, vůči kterým bylo vedeno trestní řízení evidované u Policie ČR pod č. j. KRPA-34362/TČ-2018-00129. Nalézací soud tak vycházel z podrobnější výpovědi spoluobviněného O. J., kterou oproti výpovědi z přípravného řízení ve vztahu ke skutkovým zjištěním stran neoprávněného užití informací o osobách z trestního řízení učinil v hlavním líčení dne 22. 2. 2021. Ke skutku pak přiřadil odpovídající právní kvalifikaci, byť nebyla uvedena v podané obžalobě. Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (§220 odst. 3 tr. ř.). Takové doplnění či upřesnění popisu skutku nelze považovat za porušení zásady obžalovací, jelikož totožnost skutku byla zachována (§220 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud tedy nesprávně odmítl použít právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jde-li o kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu podle §230 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, není tato dovoláním dále prosazována a nejsou k ní ze strany dovolatele vznášeny výhrady. Ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nežádá způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, který by se projevil na hmotném (příp. nehmotném) předmětu útoku, jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. Uvedený přečin je totiž ryze formální delikt a lze jej označit za abstraktně ohrožovací trestný čin. Zákonodárce postihuje bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud předtím k nim získal přístup (ať oprávněně či nikoli). Již samotným takovým jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naloží, proč tak činil, co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání. Objekt i následek sledovaného přečinu bývá naplněn již tím, že pachatel jednal způsobem popsaným v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 5 Tdo 781/2017).
Nejvyšší státní zástupce pak v teoretické rovině vymezil, ve kterých situacích je totožnost skutku zachována a konstatoval, že v posuzovaném případě je zjevné, že obviněný se z pozice příslušníka Policie ČR podílel z důvodu svého služebního zařazení na prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti osob, které bylo u policejního orgánu evidováno pod č. j. KRPA-34362/TČ-2018-00129, a současně měl zajištěn u tohoto konkrétního trestního řízení přístup k systému Elektronického trestního řízení (dále jen „ETŘ“), byť pouze v rozsahu tzv. náhledu. Tento rozsah oprávnění mu umožňoval zjistit, proti kterým konkrétním osobám, charakterizovaných jménem, příjmením a bydlištěm, včetně právní kvalifikace podezření ze spáchání trestného činu, se trestní řízení vede. Tyto informace, pro jejichž neoprávněné vyzrazení spoluobviněnému byl od počátku stíhán, podle doplněných skutkových zjištění prvoinstančního soudu načerpal tím, že si je ve svém služebním počítači nastudoval a že si vytvořil bez jakéhokoliv důvodu fotografii obrazovky svého služebního počítače s tímto náhledem do ETŘ a soubor si poté uložil na svůj datový nosič. Následně takto vytvořený soubor přenesl na jiný datový nosič, notebook, a poté s obsahem souboru, prakticky tedy s informacemi o trestním řízení v něm uloženými, seznámil spoluobviněného v jeho vozidle poblíž vysokoškolských kolejí v XY na XY. Podstatným je, že obviněný spoluobviněného seznámil s informacemi z předmětného trestního řízení, sdělil mu identifikační údaje konkrétních prověřovaných osob, z čeho jsou tyto osoby podezřelé a pro kterou právní kvalifikaci je řízení vedeno, přičemž toto jeho jednání bylo součástí popisu skutku jak v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., tak také v obžalobě ve smyslu §176 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud do výroku o vině ve svém rozsudku proto zanesl důvodně a zákonným způsobem v hlavním líčení zjištěný zpřesňující popis skutku, jenž již byl součástí usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžaloby. Mohl tak učinit nezávisle na tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě nebyl skutek právně kvalifikován též jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (§220 odst. 3 tr. ř.). Jednání obviněného bylo popsáno v obžalobě takovým způsobem, že naplňovalo objektivní znak skutkové podstaty uvedený v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Znak jednání i následku je u toho přečinu naplněn zneužitím, byť oprávněného, přístupu k informačnímu systému a zde získaných informací. Soud prvního stupně tak nevytvořil nový skutek, který by vtělil do skutku v odsuzujícím rozsudku ze dne 12. 3. 2021 a který právně kvalifikoval jako neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Stále se jednalo o jediný skutek.
Dovolatel dále poznamenal, že pokud je jednání prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, a je současně alespoň součástí jednání, které znamená provádění jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého, jde o jeden skutek. To platí i v případě, pokud jednání, které vyvolalo určitý následek závažný pro trestní právo, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 3 Tz 73/2000). Nalézací soud tedy toliko zpřesnil popis jednání obviněného spočívající v tom, že poté, co se z titulu svého zařazení u Policie ČR seznámil s informacemi uloženými v systému ETŘ, tyto informace neoprávněně předal spoluobviněnému, přičemž tak činil s pohnutkou přimět A. R. a M. Š. k tomu, aby mu poskytli úplatek za předané informace o obsahu spisového materiálu z uvedené trestní věci. Pakliže v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě nebylo zvlášť popsáno, jakým způsobem obviněný získal informace z trestního řízení, ale byl v nich popsán způsob jejich zneužití, a tedy objektivní znak skutkové podstaty uvedené v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, byl postup nalézacího soudu při použití právní kvalifikace také jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v souladu se zákonem. V dané věci proto došlo k částečnému zachování jednání i částečnému zachování následku.
Současně vytkl odvolacímu soudu vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v tom, že ve výroku o trestu uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody podle §329 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli po doplnění dokazování ve veřejném zasedání, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nelze dovodit naplnění znaku uvedeného v §329 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v podobě způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, a proto zmírnil právní kvalifikaci činu na přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uložil-li přitom obviněnému trest odnětí svobody podle §329 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 3 roků, nevykazuje tato vada podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022 sp. zn. 6 To 37/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný se k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022 p. zn. 6 To 37/2021 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu) a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je možné namítat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze podřadit pod dovolací důvod, na který je v něm odkazováno. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Podstatou dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je procesní výtka spočívající v chybném posouzení otázky zachování totožnosti skutku a obžalovací zásady ze strany odvolacího soudu (viz §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř.). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dopadající na případy možnosti užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s poukazem na námitku spočívající v nesprávném užití procesní zásady zachování totožnosti skutku soudem nižšího stupně, byla připuštěna výjimka v případě, kdy porušení této zásady má přímý dopad na konečné právní posouzení stíhaného skutku. V takovém případě lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad na jeho právní posouzení. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě. Dovolatel totiž namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval skutek kladený obviněnému za vinu, když vypustil právní kvalifikaci skutku jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku užitou před tím nalézacím soudem v prvostupňovém rozsudku, a namísto čtyř trestných činů obviněného odsoudil jen za tři trestné činy. Podle dovolatele měl odvolací soud nesprávně za to, že s ohledem na problematiku totožnosti skutku a obžalovací zásadu nebylo možné obviněného uznat vinným též trestným činem podle §230 tr. zákoníku, jelikož za takové jednání nebyl stíhán ani pro něj nebyla podána obžaloba.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., jež vymezuje povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tím zákon zároveň stanoví požadavek ohledně zachování totožnosti skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Trestní řád pojem skutek blíže nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Otázku vymezení skutku a zachování jeho totožnosti je třeba zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka. Jako skutek je taková událost popsána v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. např. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2721). Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben, a povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak. Zachování totožnosti skutku v každém případě vyžaduje, aby jednání pachatele a jím způsobený následek zůstaly alespoň částečně shodné, nebo aby existovala minimálně částečná shoda v jeho jednání při rozdílném následku či částečná shoda v následku při rozdílném jednání.
Před projektováním těchto obecně teoretických zásad na posuzovaný případ, je třeba nejprve poukázat na skutečnosti vyplývající z předloženého procesního spisu. Nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku, /oproti obžalobě státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. VZV 22/2020 (č. l. 617–628)/, formuloval skutkovou větu tak, že do ní doplnil jednání obviněného spočívající v tom, že obviněný L. S. ukázal na jím užívaném notebooku O. J. fotografie obrazovky služebního počítače zachycující otevřené náhledy do evidenčního systému Policie ČR - ETŘ - ve věci vedené pod č. j. KRPA-34362/TČ-2018-00129, obsahující údaje k totožnosti prověřovaných osob a dalších zájmových osob, a to jejich jméno a příjmení, datum a místo narození, u některých pak údaje o provedených kontrolách nebo jejich pracovním zařazení, dále právní kvalifikaci skutku, pro který je vedeno prověřování, přičemž fotografie neveřejných údajů ze systému ETŘ v předmětné věci obviněný sám pořídil s cílem jejich použití na schůzce s obviněným O. J. , (…), přičemž A. R. bezprostředně poté, co získal informaci o prověřování jeho osoby a nařízených odposleších přestal používat mobilní telefony, přestal komunikovat s rodinou, komunikaci s jinými osobami maximálně omezil a s cílem vyhnout se trestnímu stíhání se před policejním orgánem ukryl. V důsledku toho pak obviněnému S. kladl též za vinu, že neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému a způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti jiného orgánu veřejné moci, v čemž spatřoval i přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
K tomuto postupu v bodě 59 odůvodnění svého rozsudku nalézací soud pouze uvedl, že obviněný zpřístupnil fotografie zobrazující náhledy do předmětného spisu z evidenčního systému Policie ČR - Elektronického trestního řízení (dále také „ETŘ”), což vedlo spolu s dalšími informacemi o odposleších a informacích získaných z odposlechů poskytnutých spoluobviněnému O. J., od něhož putovaly k podezřelým A. R. a M. Š., k tomu, že A. R. se snažil ukrýt před orgány činnými v trestním řízení (přestal užívat telefon a telefonní číslo, bankovní účet, když vybral zbylé finanční prostředky z účtu), čímž ztížil prověřování jím páchané trestné činnosti, jeho podílu na trestném činu skupiny pachatelů, zajištění výnosu z trestného činu. Tím způsobil vážnou poruchu v činnosti Policie ČR jako jiného orgánu veřejné moci, (u něhož byly jeho základní úkoly narušeny a ztíženy v jí projednávané věci příslušným policejním orgánem pod č. j. KRPA-34362/TČ-2018-00129 s krycím názvem „Viagraˮ - pozn. NS), jelikož únik takových informací byl způsobilý vést k tomu, že podezřelé osoby uprchnou z ČR, budou se skrývat, zničí usvědčující důkazy, které měly ve své dispozici, budou zastírat jejich trestnou činnost atd.
Odvolací soud naopak v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že řízení u nalézacího soudu v přezkoumávané části bylo zatíženo podstatnou vadou ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nalézací soud porušil obžalovací zásadu ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Obecně proti upřesnění popisu skutku nelze nic namítat, tím spíše, pokud mělo podklad v provedeném dokazování. Pokud ale nalézací soud postřehl, že jednání obviněného lze právně kvalifikovat navíc i jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve smyslu §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neuvědomil si zároveň, že obžaloba ani sdělení obvinění popis těchto znaků uvedené skutkové podstaty vůbec neobsahuje, tedy že sám formuluje nový skutek, který nebyl součástí skutkové věty v obžalobě ani ve sdělení obvinění. U takového doplnění zjištěného jednání obviněného se tak podle odvolacího soudu již nejedná o upřesnění skutku, nýbrž o vytvoření skutku nového, pro nějž nebyl obviněný obžalován.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i o podanou obžalobu, tak v jejich popisu skutku není ani zmínka o tom, že by obviněný S. získal přístup k počítačovému systému, jímž je v tomto případě Elektronické trestní řízení jako neveřejný informační systém Policie ČR zaznamenávající průběh trestního řízení v elektronické databázi a související agendu, a zároveň že by s ním nebo s daty z něj pořízenými neoprávněně nakládal. V popisu skutku je uvedeno pouze zařazení obviněného ke konkrétnímu policejnímu útvaru policejního orgánu prošetřující trestní věc s krycím názvem Viagra pod č. j. KRPA-346362/TČ-2018-00129, na níž se podílel v postavení vrchního inspektora s tím, že úmyslně neoprávněně sdělil spoluobviněnému O. J. neveřejné informace o tomto probíhajícím trestním řízení, které se dozvěděl v souvislosti s plněním služebních úkolů a povinností, když se podílel na provádění úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. V žádném směru zde ani náznakem není obsaženo jednání obviněného spočívající v tom, že měl ze své pracovní pozice přístup k systému ETŘ, kde a jak do něj nahlížel, že si pořídil výpisy, opisy či screenshoty obrazovky jeho služebního počítače zobrazující náhledy do předmětného spisu ETŘ. Není zde ani uvedeno, že by pořízené kopie obrazovky ukázal spoluobviněnému J., prostřednictvím nichž by mu sdělil údaje k totožnosti prověřovaných osob a dalších zájmových osob, a to jejich jméno a příjmení, datum a místo narození, u některých pak údaje o provedených kontrolách nebo jejich pracovním zařazení, dále právní kvalifikaci skutku, pro který je vedeno prověřování . V popisu skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stihání a v obžalobě rovněž zcela absentuje vyjádření záměru obviněného S., že si takto získané kopie obrazovky pořizoval s úmyslem je neoprávněně užít tím způsobem, že je ukáže spoluobviněnému J., jako známému v té době prověřovaných osob R., Š., Š. atd.
Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve smyslu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo získá přístup do počítačového systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací.
Předmětem ochrany ustanovení §230 tr. zákoníku, tedy objektem tohoto trestného činu je ochrana počítačového systému nebo nosiče informací a jeho integrita a dostupnost. Jeho objektivní stránku podle odst. 2 naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací, přičemž zároveň učiní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d) tohoto ustanovení, což je v nyní posuzovaném případě podle písmene a), neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému. Pro jeho spáchání se vyžaduje úmyslné jednání. Neoprávněným užitím je přitom jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému včetně nedovoleného kopírování na jiný nosič informací. Primárním stěžejním znakem zakládajícím trestnost spáchaného jednání podle výše uvedeného ustanovení trestního zákona je získání přístupu k počítačovému systému či k nosiči informací . Toho si zjevně byl vědom i nalézací soud, když ve výroku svého rozsudku formuloval jeho skutkovou ale i právní větu tak, aby v sobě zahrnovaly pouze tu část skutkové podstaty cit. trestného činu spočívající v neoprávněném užití dat uložených v počítačovém systému . Údaje a popis ohledně získání přístupu k počítačovému systému nebo nosiči informací obviněným S. v obou těchto větách chybí, což je svým způsobem logické, jelikož toto jednání, pokud se ho obviněný dopustil, se muselo odehrát na jiném místě, v jiném čase a za jiných okolností, než za kterých došlo k v rozsudku popsanému setkání obviněného S. se spoluobviněným J. ve vozidle Mazda v místní části XY, které vyústilo v jednání, jehož součástí bylo i neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému. Ovšem tato v pořadí druhá část jednání obviněného S., bez té v pořadí první části, v daném případě nemůže sama o sobě zachovat tzv. totožnost skutku v podobě zachování podstatné části jednání obviněného, když v usnesení o zahájení trestního stíhání a v následně podané obžalobě se ani o jedné části takového jednání obviněného, charakterizovaného získáním přístupu k počítačovému systému a pozdějším neoprávněným užitím dat uložených v počítačovém systému, výslovně nic neuvádí. K zachování totožnosti skutku prostřednictvím nastalého následku se Nejvyšší soud vyjádří níže.
Aby tedy bylo obviněného S. možné v posuzované věci odsoudit i za přečin podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, musel by být nejdříve obviněn a posléze obžalován ze skutku, v němž by bylo obsaženo jeho konkrétní jednání naplňující znak získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací a pokud jde o vlastní vyzrazení takto získaných informací neoprávněné osobě (spoluobviněnému J.), tak by rovněž muselo být ve skutku uvedeno, že se jednalo o data uložená (pocházející) v počítačovém systému (Policie ČR). K tomu ovšem ani v jednom z těchto úkonů orgánů činných v přípravném řízení nedošlo, jak již bylo zmíněno výše.
Lze souhlasit s dovolatelem, že zpřesnění popisu skutku je přípustné, ale pouze v tom rozsahu, aby např. byly pregnantněji vyjádřeny údaje týkající se jednání obviněného či poškozeného, nebo nastalého následku, jestliže jsou významné z hlediska hmotně právního posouzení věci, tj. pro naplnění znaků trestného činu, pro nějž je obviněný stíhán a obžalován, pokud v jeho předchozím popisu chybí. To ale neznamená, že lze žalovaný skutek doplnit v rozsahu a způsobem, že bude obsahovat jednání, popř. následek, které v jeho popisu v obžalobě (a před tím i v usnesení o zahájení trestního stíhání) vůbec zachyceny nebyly, a původní skutek tak je fakticky doplněn o další, a to jenom proto, aby vůči obviněnému mohlo být aplikováno i jiné, nové (původně nepoužité) právní posouzení.
Dovolatel je přesvědčen, že podstatnou součástí skutku (v usnesení o zahájení trestního stíhání i v podané obžalobě) zachovávající jeho totožnost bylo jednání obviněného S. spočívající v tom, že spoluobviněného J. seznámil s informacemi z předmětného trestního řízení, sdělil mu identifikační údaje konkrétních prověřovaných osob, poskytl informaci, z čeho jsou tyto osoby podezřelé, a pro kterou právní kvalifikaci je řízení vedeno. S tím však nelze souhlasit. V takovém jednání obviněného byly orgány přípravného řízení spatřovány jiné trestné činy, pro něž byl od počátku stíhán, poté obžalován a nakonec i odsouzen. Jde jednak o přečin ohrožení utajované informace podle §317 odst. 1 tr. zákoníku a taktéž o přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Objektem trestného ohrožení utajované informace je zájem na ochraně utajovaných informací před nepovolanou osobou, přičemž jednáním naplňujícím jeho znaky je úmyslné vyzrazení utajované informace nepovolané osobě. Objektem trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Relevantní jednání jeho pachatele pak spočívá v tom, že úřední osoba má mj. v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch výkonem své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Uvedené se promítlo v jednání obviněného S. zmiňované dovolatelem jako možný následek přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, tedy ve vyzrazení informací z trestního spisu spočívající v tom, že obviněný S. jako policista vyšetřující předmětnou trestní kauzu s krycím názvem Viagra, v pozici vrchního inspektora příslušného útvaru Policie ČR, chtěl po sdělení konkrétních informací z tohoto trestního spisu jiné osobě získat majetkový prospěch, když nabídl, že za částku ve výši 300.000 Kč řekne víc, tedy přislíbil poskytnutí dalších neveřejných informací z projednávané kauzy. Takové jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu současně nalezlo odraz ve výčtu všech ustanovení souvisejících zákonů, které obviněný jako státní policista porušil. Tím také došlo k naplnění znaků již zmíněných trestných činů ohrožení utajované informace a zneužití pravomoci úřední osoby, popř. přijetí úplatku, nikoli však znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Jak bylo již shora zmíněno, z popisu skutku, jak byl vyjádřen v obžalobě, a pro nějž byl obviněný již před tím stíhán, nevyplývá nic ve vztahu k jednání zakládajícímu přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§230 tr. zákoníku), přičemž následek u základní skutkové podstaty tohoto přečinu podle odstavce 2 písm. a) není vyžadován, a v jeho kvalifikované skutkové podstatě nebyl podle odvolacího soudu naplněn, proti čemuž dovolatel námitku nevznesl Tím méně se pak ale lze dovolávat zachování totožnosti skutku na základě zachování nastalého následku.
Lze tedy uzavřít, že usnesení ze dne 15. 4. 2020 č. j. GI-1104-235/TČ-2019-842011 o zahájení trestního stíhání obviněného L. S. (a O. J. - č. l. 2–18 proces. spisu) v popisu skutku neobsahuje žádné relevantní indicie, které by alespoň částečně bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, a pro takové jednání nebylo proti obviněnému S. ve smyslu §160 odst. 5 tr. ř. ani později rozšířeno trestní stíhání. Totéž lze uvést i ohledně popisu skutku obsaženého v návrhu na podání obžaloby ze dne 11. 8. 2020 (č. l. 612–616 proces. spisu), a taktéž i v samotné obžalobě státního zástupce ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. VZV 22/2020 (č. l. 617-628 proces. spisu). Tento nedostatek pak nebylo možné překlenout v řízení před soudem, neboť nalézací soud byl oprávněn rozhodnout na podkladě podané obžaloby pouze o skutku, pro který byla podána. Odsoudil-li obviněného i za jednání, pro nějž nebyl v přípravném řízení stíhán a posléze ani obžalován, konstruoval tím již ve své podstatě skutek další, o němž rozhodl v rozporu se zásadou obžalovací, při absenci zachování totožnosti skutku. Pokud posléze toto pochybení napravil svým rozsudkem odvolací soud, není důvodu na něj pohlížet jako na rozhodnutí porušující zákon, jak to v podaném dovolání činí nejvyšší státní zástupce.
Nad rámec uvedeného je třeba zmínit i jiné (procesní) pochybení nalézacího soudu spočívající v tom, že pokud zastával názor, že skutek má být oproti obžalobě posouzen i podle jiného ustanovení zákona, než jak to učinila obžaloba, jelikož právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán, byl předseda senátu povinen ve smyslu §190 odst. 2 tr. ř. upozornit obviněného na možnost odchylného právního posouzení skutku. Tento procesní úkon v souladu se zásadou fair procesu zachovává možnost obviněného seznámit se s odchylným právním posouzením skutku a připravit si případně novou obhajobu, včetně případných návrhů na doplnění dokazování. Jeho výsledkem může být i potřeba odročení hlavního líčení. Tímto zákonem předvídaným způsobem však nalézací soud nepostupoval, přestože ho na něj upozornil i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství přípisem ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. VZV 22/2020 (č. l. 756). V něm mj. navrhl, aby obviněný byl v souladu s §190 odst. 2 tr. ř. upozorněn na skutečnost, že stíhaný skutek může být právně kvalifikován také jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Předsedkyně senátu nalézacího soudu však ani na takovéto explicitní upozornění na zákonný procesní postup nereagovala a bez dalšího v hlavním líčení dne 12. 3. 2021 byl ve věci samé vyhlášen odsuzující rozsudek, zahrnující i odsouzení obviněného S. za uvedený přečin podle §230 tr. zákoníku. Jednalo se tudíž vůči obviněnému o neočekávané novum a ve svém důsledku o překvapivé rozhodnutí zakládající porušení jeho procesních práv.
Ke zbývající námitce dovolatele týkající se nesprávného uložení úhrnného trestu odnětí svobody lze uvést následující. Odvolací soud obviněného odsoudil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, atd. Tento soud však v konečném výsledku změnil právní kvalifikaci skutku, oproti posouzení nalézacím soudem, a to pokud jde o původně kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, na přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž původní trestní sazba hrozící obviněnému v rozpětí od tří do deseti let byla snížena na sazbu v rozpětí od jednoho do pěti let. Zároveň vypustil i kvalifikaci skutku jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Ve zbytku zopakoval právní kvalifikaci skutku, jak ji před tím učinil již soud nalézací. Je tudíž pravdou, že odvolací soud při ukládání úhrnného trestu obviněnému nepostupoval podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, kdy trest měl vyměřovat v sazbě nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, tedy podle ustanovení §331 odst. 3 tr. zákoníku [zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], u něhož je trestní sazba od tří do deseti let. Odvolací soud si toto své pochybení zřejmě uvědomil až po vyhlášení rozsudku, jak vyplývá z jeho odůvodnění, kde na tuto nesprávnost sám upozorňuje v bodě 28. Zde konstatoval, že trest nesprávně uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku, namísto stejně přísné sazby zločinu podle §331 odst. 3 tr. zákoníku.
Byť se tedy jedná o pochybení při ukládání úhrnného trestu obviněnému, zároveň je ale třeba prohlásit, že jde o vadu, která v žádném případě neměla negativní dopad na výsledné postavení jeho osoby. Je tomu proto, že pokud odvolací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let, učinil tak každopádně v rámci sazby od tří do deseti let, která obviněnému hrozila i v případě, pokud by odvolací soud aplikoval správné ustanovení §331 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli nepřípadné ustanovení §329 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněnému byl tudíž v konečném výsledku uložen trest odnětí svobody v rámci rozpětí stanoveného trestním zákonem na nejzávažnější trestný čin, jímž byl uznán vinným, a není proto důvodu zde činit jakoukoli nápravu v tomto směru. Jelikož jde o marginální pochybení, které je na úrovni písařské chyby, nebylo ani na místě, aby Nejvyšší soud na odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce aplikoval ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Závěrem lze tedy prohlásit, že námitky nejvyššího státního zástupce v konečném výsledku byly shledány jako neopodstatněné a Nejvyšší soud proto jím podané dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu