ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.745.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 745/2022- 220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněné J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2022 č. j. 5 To 89/2022-190, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 164/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2022 č. j. 5 To 89/2022-190 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2022 č. j. 3 T 164/2021-159 byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
dne 13. ledna 2021 v 14.50 hod. v XY na ul. XY, v rozporu s povinností uloženou jí v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnující zejména péči o zdraví a ochranu dítěte v ustanovení §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přebíhala společně se svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), nar. XY, čtyřproudovou vozovku na ul. XY, ve směru k ul. XY, čímž porušila ustanovení §54 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť se řádně nepřesvědčila, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozila sebe i svého nezletilého syna a aniž by přecházela vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce, který se nacházel blíže než 50 m od místa přecházení, přičemž společně se svým synem přeběhla dva jízdní pruhy ul. Tržní pro směr jízdy od ul. XY k ul. XY, následně přeběhla levý jízdní pruh pro směr jízdy od ul. XY směrem k ul. XY mezi pomalu jedoucí kolonou vozidel, vběhla do pravého jízdního pruhu, aniž by se řádně rozhlédla, a to v okamžiku, kdy tímto pravým jízdním pruhem projíždělo ve směru od ul. XY směrem k ul. XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, které řídil V. S., do jehož jízdní dráhy náhle vběhl její nezletilý syn AAAAA, kterého neměla v tu dobu plně pod kontrolou a který narazil do levého zpětného zrcátka vozidla Škoda Octavia, které následně přejelo levým předním kolem chodidlo nezletilého poškozeného, který upadl na vozovku a v důsledku střetu utrpěl zhmoždění a povrchové poranění hlavy a frakturu první nártní kosti pravé nohy, kdy pravá noha byla fixována sádrou, s výrazným omezením v obvyklém způsobu života, zejména omezením pohybu po dobu fixace sádrou 13 dní.
Za to byla podle §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 7.028 Kč a poškozenému AAAAA, nar. XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem P. Č., advokátem se sídlem XY na náhradě nemajetkové újmy (bolestném) částku 12.463,85 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený J. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a prostřednictvím opatrovníka též poškozený AAAAA. Krajský soud v Brně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2022 č. j. 5 To 89/2022-190 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Ne předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovala obviněná J. K. následně dovoláním, v němž odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho odůvodnění předeslala, že od počátku trestního řízení nikterak nepopírala fakt, že přecházením pozemní komunikace porušila pravidla silničního provozu a že za toto pochybení má nést určitou odpovědnost. Své jednání a jeho motiv jasně a srozumitelně vysvětlila tím, že spěchala se synem na toaletu, protože se mu chtělo kakat. To bylo v řízení bezpečně prokázáno. Na přechodu, kde běžně přecházela, ovšem v rozhodnou chvíli začala svítit červená, a proto se uchýlila k přejití vozovky mimo něj. Učinila tak ve snaze urychlit cestu domů, do bydliště vzdáleného cca 60 m. Tím zároveň dostatečně vysvětlila, proč přecházela právě v kritickém místě a proč se synem po nehodě, ve stresové situaci, zamířila právě tam. Nalézací soud podle jejího mínění od samého počátku neměl jiný zájem, než ji odsoudit a co nejpřísněji potrestat. Ačkoli se jednalo o podezření z bagatelní trestné činnosti s trestní sazbou do jednoho roku odnětí svobody, nedošlo ani k vydání trestního příkazu a v průběhu hlavního líčení se městský soud snažil hledat cestu pro uložení zcela neadekvátního trestu domácího vězení. K vlastnímu průběhu nehody dovolatelka zdůraznila, že dítě při přecházení vozovky držela po celou dobu za ruku a chlapec se jí vysmekl až těsně před kontaktem s vozidlem svědka S., když zřejmě sama reagovala na pohyb vozidla protipohybem zpět. Kontakt poškozeného s vozidlem pak sám o sobě nebyl nijak razantní a jeho zranění nebylo do té míry závažné, aby jeho dopady na obvyklý způsob života dítěte naplnily parametry zákonného znaku ublížení na zdraví ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §122 odst. 1 tr. zákoníku. Posledně citované zákonné ustanovení totiž vyžaduje podstatné ztížení obvyklého způsobu života poškozeného minimálně po dobu jednoho týdne, k čemuž však v posuzovaném případě fakticky nedošlo. Dovolatelka v uvedené souvislosti připomněla věk poškozeného (4 a půl roku) a jemu úměrný „běžný způsob života“, kdy musí být ještě trvale pod dohledem třetí osoby. Z toho pak usoudila, že nad rámec prvních dvou dnů, kdy chlapec neměl na nohu došlapovat, ho v obvyklém způsobu života nic významně neomezovalo. K tomu navrhovala doplnění dokazování výslechem hned několika svědků, kteří byli s nezletilým v rozhodné době v kontaktu, a v případě potřeby i příslušným znaleckým posudkem, které však soud prvního stupně odmítl, ačkoli předtím sama doložila fotografie syna, jak si i přes sádru na noze hraje a věnuje se běžným aktivitám. Soud tak zcela rezignoval na judikatorní požadavek, aby byl každý obdobný případ posuzován komplexně a přísně individuálně, neboť ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku.
Další pasáž dovolání zaměřila obviněná na výhrady vůči postupu Krajského soudu v Brně v odvolacím řízení. Podrobně zrekapitulovala své námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, s nimiž se soud druhého stupně po její výtce žádným způsobem nevypořádal. Poukázala na to, že veřejné zasedání bylo velmi krátké, soud k němu nepředvolal žádného z obhajobou navržených svědků a dokazování žádným způsobem nedoplnil ani z vlastní iniciativy. V písemném vyhotovení napadeného usnesení pak pouze stručně zrekapituloval výrok odsuzujícího rozsudku a konstatoval návrhy odvolatelů na rozhodnutí, aby samotnému hodnocení jejích námitek věnoval cca 4 a půl řádku textu odůvodnění. Fakticky se omezil na jedinou větu s tím, že nezletilý měl podle spisového materiálu na noze sádru po dobu 13 dnů a není tedy pochyb o tom, že byl více jak sedm dní omezen v obvyklém způsobu života. Tím aproboval jako správný výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. K výroku o trestu pak stroze poznamenal, že jej nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Nic víc jeho rozhodnutí neobsahovalo kromě poučení, které mělo v podstatě stejný rozsah jako celý zbytek extrémně stručného rozhodnutí. Na jednotlivé námitky obhajoby odvolací soud v podstatě nereagoval, když se nevypořádal ani s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou obhajoba výslovně zmínila u veřejného zasedání na podporu své argumentace o nutnosti doplnit dokazování. Nijak se koneckonců nevyjádřil ani k vlastnímu rozhodnutí ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 9 To 497/2019, na něž bylo rovněž opakovaně poukazováno. Spokojil se v podstatě s jediným údajem, a sice dobou, po kterou měl poškozený nohu v sádře. Ten však o závažnosti zranění nic zásadního nevypovídal. Tedy alespoň ne ze všech důležitých hledisek. Obviněná připustila, že i délka léčení patří mezi důležitá kritéria pro posouzení kvalitativní a kvantitativní odchylky od stavu, který je považován za zdraví, ovšem zdůraznila, že zdaleka nejde o kritérium jediné a rozhodující. Soud je v takových případech povinen zjišťovat například i to, jak bylo zranění léčeno, zda a jak dlouhou pracovní neschopnost si případně vyžádalo, v jakých směrech i jinak omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života a ve výkonu běžných činností, zda a jakými bolestmi a po jak dlouhou dobu se zranění projevovalo apod. Jen vyhodnocení souhrnu všech těchto okolností může vést ke správnému právnímu závěru, zda se jednalo či nejednalo o ublížení na zdraví podle trestního zákoníku. Kromě otázky její trestněprávní odpovědnosti soudy po výtce obviněné nijak neřešily ani případné spoluzavinění řidiče S., resp. jeho zjevnou nepozornost při řízení vozidla bezprostředně přes střetem s poškozeným, což se následně k její tíži promítlo do výroků o trestu a náhradě škody. Odvolací soud pak ignoroval také její námitky vůči vystupování opatrovníka v průběhu hlavního líčení, které kolidovalo s oprávněnými zájmy poškozeného a jeho základním právem na rodinný život garantovaným v Úmluvě o právech dítěte. Takový jeho přístup k přezkumné povinnosti podle názoru obviněné zjevně nerespektoval ani elementární požadavky na spravedlivý proces, mezi něž patří kromě jiného také povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a přitom se odpovídajícím způsobem vypořádat i s jednotlivými námitkami uplatněnými účastníky řízení. Napadené usnesení tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti, která je způsobilá založit dovolací přezkum.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2022 č. j. 5 To 89/2022-190 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (nyní §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.), lze v obecné rovině považovat za právně relevantní námitku obviněné, že zranění poškozeného nemělo charakter ublížení na zdraví ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. Této námitce však podle jeho názoru zároveň nelze přiznat žádné opodstatnění. Zranění dolní končetiny vyžadující fixaci sádrou totiž mimo dalších omezení, jako je typicky ztížení osobní hygieny, prakticky vždy omezuje poškozeného v hybnosti, což platí tím víc u dítěte předškolního věku, u kterého patrně nelze předpokládat schopnost kompenzovat potíže při chůzi použitím hole nebo berle. Sama dovolatelka v této souvislosti ostatně připustila, že při cestách mimo byt vozila chlapce v kočárku. I z tohoto důvodu se proto státní zástupce ztotožnil s argumentací, kterou k otázce omezení poškozeného v obvyklém způsobu života zaujal soud prvního stupně v bodě 14 odůvodnění rozsudku. Ve vztahu k námitkám dovolatelky stran spoluzavinění řidiče vozidla Škoda Octavia pak plně odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku v bodě 15. Sám k nim pouze dodal, že pokud poškozený vběhl do jízdního pruhu, kde se pohyboval vůz řízený svědkem S. z kolony vedle stojících vozidel, pak šlo o chování, které bylo pro svědka naprosto neočekávané a nepředvídatelné. O jeho spoluzavinění by snad bylo možno uvažovat pouze v případě, že by poškozený vběhl do cesty z chodníku nebo z jiného místa mimo vozovku, kde by se dal jeho předchozí pohyb předem zpozorovat a současně by se dalo předpokládat, že tak malé dítě se může zachovat neadekvátně a vběhnout do silnice. Námitky obviněné týkající se postupu opatrovníka nezletilého byly podle mínění státního zástupce zcela bezpředmětné. Netýkaly se totiž otázky existence zákonných znaků stíhaného trestného činu, a tudíž ani nemohly naplnit zvolený či kterýkoli jiný dovolací důvod. Totéž pak platilo i pro její výhrady vůči zákonné úpravě podle §163a odst. 1 písm. c) tr. ř. a námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu. K námitce dovolatelky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a sice že soudy opomněly obhajobou navrhované důkazy, státní zástupce podotkl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování bylo výlučně v jejich kompetenci a příslušným návrhům na doplnění dokazování nebyly povinny vyhovět. Nalézací soud zároveň v bodě 14 odůvodnění rozsudku dostál své povinnosti zdůvodnit, proč těmto návrhům nevyhověl. V takovém případě se tedy o tzv. opomenuté důkazy jednat nemohlo. K výhradám obviněné vůči kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu státní zástupce připustil, že odůvodnění napadeného rozsudku je vskutku extrémně stručné a pohybuje se na hranici přezkoumatelnosti, když obnáší cca jednu stránku textu, z čehož převážnou část představuje reprodukce výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a reakce na vlastní odvolací námitky obviněné čítá cca 4 a půl řádku. Na straně druhé však státní zástupce zdůraznil, že rozsudek soudu prvního stupně byl věcně správný a pokud tedy krajský soud následně zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné, rozhodl rovněž věcně správně. Určitá kusost odůvodnění jeho rozhodnutí tak nemohla založit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Své vyjádření tak státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná J. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázala.
Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. ke změně trestního řádu mimo jiné i v systemizaci ustanovení §265b tr. ř. Obviněnou uplatněný důvod dovolání spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení je nyní zařazen v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. h) tr. ř. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově postihuje závažné nedostatky důkazního řízení, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Skutečnost, že obhájce obviněné tuto zásadní legislativní změnu před zpracováním dovolání zjevně nezaznamenal a chybně odkázal na již neúčinné znění trestního řádu, nesvědčí o jeho pečlivém přístupu při předkládání tohoto opravného prostředku, nicméně na způsobilost jeho projednání dovolacím soudem neměla vliv v podobě, že by se takovým podáním Nejvyšší soud odmítl zabývat. Totéž platí i ve vztahu k další nedůslednosti dovolání, kdy s ohledem na stávající procesní stav mělo být rozhodnutí odvolacího soudu napadeno primárně s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , které dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Jak již bylo naznačeno výše, obviněnou deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od. 1. 1. 2022, je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vzhledem k povaze dílčích námitek obviněné, které měly ryze procesní charakter a zřetelně se míjely s obsahovým vymezením uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu, Nejvyšší soud posuzoval, zda je eventuálně lze subsumovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které obhajoba explicitně neodkázala. Jak už bylo zmíněno výše, v něm upravený dovolací důvod postihuje specifické procesní vady, které v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Podle názoru dovolacího senátu je však zároveň třeba i nadále vykládat nově formulované ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Protože ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, bude při dovolacím přezkumu nutno věnovat pozornost také dalším procesním vadám, které svou závažností mohou založit neústavnost pravomocného soudního rozhodnutí. Mezi ně lze jistě zařadit také nepřezkoumatelnost meritorního rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení, které porušuje ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
Ve smyslu výše rozvedených interpretačních pravidel dovolací senát hodnotil také procesní námitky obviněné J. K. a přitom dospěl k závěru, že jsou z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantní, ale i důvodné .
V prvé řadě bylo obviněné nutno přisvědčit potud, že Krajský soud v Brně zatížil svůj postup vadou spočívající v opomenutí navrhovaných důkazů výslechem svědkyň H. M. a G. Š. nebo in eventum vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k objektivizaci povahy a intenzity újmy na zdraví u poškozeného AAAAA. Uvedené návrhy na doplnění dokazování zřetelně vyplývaly z písemného vyhotovení odvolání obviněné (č. l. 179 a násl. spisu), na jehož obsah její obhájce odkázal i v rámci přednesu tohoto opravného prostředku ve veřejném zasedání. Odkazem na písemné odůvodnění odvolání pak reagoval i na do jisté míry nadbytečný dotaz předsedy senátu krajského soudu, zda obviněná činí nějaké návrhy na doplnění dokazování (viz protokol na č. l. 186 verte spisu vyhotovený v souladu se zvukovým záznamem z jednání založeným na č. l. 188 spisu). Z těchto projevů lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že obviněná na provedení navrhovaných důkazů ve veřejném zasedání trvala a odvolací soud měl o jejích důkazních návrzích rozhodnout procesním usnesením přímo při jednání. V případě, že by jim nevyhověl, pak měl svůj odmítavý postoj vyložit alespoň v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí.
Této povinnosti reflektující elementární zásady „fair procesu“ (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 84/94, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, aj.) však Krajský soud v Brně v posuzované věci nedostál. Jestliže se jí pokusil nahradit jen paušálním „potvrzením správnosti výroku o vině“ z rozsudku nalézacího soudu a odkazem na jeho „pečlivé zdůvodnění“, nelze takový přístup z pohledu zachování ústavně zaručeného práva obviněné na obhajobu akceptovat.
Posledně uvedené stanovisko je současně nutno vztáhnout i ke způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí ve věci samé. Není třeba připomínat, že podle rámcové úpravy požadavků na odůvodnění usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.) je každý orgán činný v trestním řízení povinen v závislosti na povaze konkrétního rozhodnutí rozvést v jeho písemném vyhotovení skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se opírají jeho skutková zjištění, úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, a konečně právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nároky na splnění těchto parametrů odůvodnění přitom budou logicky nejvyšší u takových usnesení, která se svým významem a účinky blíží či prakticky rovnají rozsudku. Mezi ně lze nesporně zařadit právě i usnesení soudu druhého stupně, jímž se zamítá řádný opravný prostředek obviněného, státního zástupce nebo poškozeného proti rozsudku nebo usnesení nalézacího soudu. Pokud tedy například obviněný v odvolání brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jejich právnímu posouzení, případně proti výroku o uloženém trestu nebo ochranném opatření, anebo vznáší výhrady proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost nahradit škodu, a na podporu své obhajoby uvede také konkrétní námitky a argumenty, lze na odvolacím soudu oprávněně požadovat, aby se s nimi transparentně vypořádal a ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů jim přiznal či naopak nepřiznal opodstatnění.
I na tuto povinnost Krajský soud v Brně v této trestní věci viditelně rezignoval, když se v napadeném usnesení omezil pouze na strohé konstatování, že nezletilý poškozený měl na noze sádrovou fixaci po dobu 13 dnů, není tedy pochyb o tom, že byl po dobu více jak 7 dnů omezen v obvyklém způsobu života, a proto se potvrzuje výrok o vině odsuzujícího rozsudku jako správný. Následovala již zmíněná „pochvala“ pečlivého zdůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se krajský soud podle svých slov plně ztotožnil a bezezbytku na ně odkázal. S výtkami obviněné vůči výroku o uloženém trestu obecně prospěšných prací se bez pak dalšího vypořádal tak, že jej nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Ve vztahu k napadeným adhezním výrokům jen povšechně uvedl, že nezpochybňuje částku, kterou poškozenému přiznal nalézací soud, neboť ten při jejím stanovení vycházel z (blíže nespecifikovaných) kritérií a metodiky Nejvyššího soudu. Takové zdůvodnění, prosté jakýchkoli bližších úvah, jimiž krajský soud fakticky odmítl relativně podrobné a strukturované výhrady obhajoby směřující zejména do právního posouzení skutku, konkrétně pak otázky, zda poškozený v příčinné souvislosti s nedbalostním jednáním obviněné utrpěl poruchu zdraví v intenzitě předpokládané v §122 odst. 1 tr. zákoníku, vzbuzují oprávněné pochybnosti o tom, že v předmětné trestní věci byly naplněny smysl a účel dvouinstančního řízení.
Proto i navzdory celkově adorujícímu vyjádření státního zástupce k výslednému meritornímu rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání obviněné podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2022 č. j. 5 To 89/2022-190 zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se krajský soud bude opětovně zabývat všemi odvolacími námitkami obviněné, jakož i správností adhezního výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně, tentokrát ale přezkoumatelným způsobem, když jej posoudí i z pohledu námitek uplatněných v odvolání poškozeného AAAAA. V dalším řízení přitom bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby zaujal jednoznačné stanovisko k návrhům obviněné na doplnění dokazování, které zřetelně vyjádřila v písemném vyhotovení svého řádného opravného prostředku a jež prostřednictvím obhájce koneckonců zopakovala i při samotném soudním jednání. Je současně třeba, aby o těchto návrzích rozhodl ve veřejném zasedání a jasně vysvětlil, proč jim event. nevyhověl. Dále bude zapotřebí, aby se vypořádal se všemi námitkami obviněné směřujícími do jednotlivých výroků napadeného rozsudku a jejich důvodnost posoudil jak jednotlivě, tak i ve vzájemné provázanosti. Závěr, že její jednání skutečně mělo charakter porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň vedlo k trestně relevantnímu následku předpokládanému v tomto zákonném ustanovení, prozatím odpovídajícím způsobem neodůvodnil. Při svém rozhodování pak se stejnou pozorností přihlédne ke všem, a nikoli pouze k vybraným specifikům daného případu. Tedy například i k námitce obviněné, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není doba léčení způsobeného zranění jediným a rozhodujícím kritériem pro posouzení znaku „ublížení na zdraví“, jak má namysli §122 odst. 1 tr. zákoníku. Poté, co si krajský soud ujasní, zda jednání obviněné naplnilo formální znaky předmětného trestného činu, se následně se stejnou pečlivostí vypořádá s věcí i potud, jestli její lidské selhání vykazuje dostatečnou míru společenské škodlivosti, aby muselo být postiženo v rámci trestního řízení. Přitom přihlédne ke všem kritériím uvedeným v §39 odst. 2 tr. zákoníku a rozhodne i se zřetelem na princip užití trestního práva jako prostředku ultima ratio. Také v tomto ohledu byl totiž v písemném vyhotovení svého usnesení (mírně řečeno) „na slovo skoupý“.
Závěrem zbývá dodat, že Nejvyšší soud se věcnými námitkami dovolatelky nezabýval, neboť to vzhledem k důvodům tohoto kasačního rozhodnutí pokládal za předčasné. V opačném případě by totiž fakticky suploval činnost odvolacího soudu, což jeho úkolem v trestním řízení není.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu