ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.792.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 792/2022-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného B. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 9 To 91/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 79/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 79/2021, byl obviněný B. D. uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1.
dne 20. 12. 2018, v XY, v ulici XY, ve prostorách hotelu B. O. B. R. P., vědom si jednak své neutěšené finanční situace, kdy obžalovaný měl nesplacené dluhy a exekuce v řádu milionů Kč a jednak i toho, že nemá žádný faktický zdroj příjmů, toliko v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného P. K., nar. XY a nedostát svému závazku a řádně a včas nevrátit finanční prostředky, převzal obžalovaný, na podkladě směnky, jíž se zavázal zaplatit dne 31. 1. 2019, od poškozeného K. částku ve výši 150 000 Kč v hotovosti, jež měla, dle nepravdivého tvrzení obžalovaný, sloužit výhradně pro obchodní aktivity obžalovaného tak, aby obžalovaný dosáhl výdělku a tím i možnosti splatit poškozenému dluh, který měl mít vůči poškozenému z minulosti, a to ve výši přesahující částku 2 000 000 Kč, kdy výhradně jen na základě tohoto nepravdivého tvrzení se poškozený rozhodl mu finanční prostředky poskytnout, neboť podlehl vidině alespoň částečného uhrazení několik let nedobytného dluhu, přičemž posléze, po splatnosti směnky, obžalovaný poškozenému opakovaně sliboval vrácení zapůjčených finančních prostředků a vymlouval se na různé důvody, které mu brání ve vrácení finančních prostředků, kdy nakonec se stal pro poškozeného nekontaktním a tímto svým jednáním způsobil poškozenému P. K. škodu ve výši 150 000 Kč, kdy finanční prostředky obžalovaný vrátil poškozenému v několika platbách až v průběhu října a listopadu 2020, a to výhradně jen z důvodu, že si byl vědom zahájení trestního stíhání ze strany policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie XY ,
2.
v přesněji nezjištěné době prosince 2018, v XY, v ulici XY, v místě bydliště poškozené M. V., nar. XY, ve snaze vylákat finanční prostředky, které by užil pro vlastní potřebu, neboť obžalovaný byl jednak ve špatné finanční situaci, neboť měl nesplacené dluhy a exekuce v řádu milionů Kč a jednak neměl žádný faktický zdroj příjmů, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené M. V. a nedostát svému závazku uhradit za poškozenou, která byla jednatelkou společnosti V., IČ: XY, nedoplatek na dani z přidané hodnoty, dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a dani z příjmu právnických osob, který měla společnost V. u správce daně, jímž byl Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště v XY, převzal obžalovaný od poškozené V. částku ve výši 106 000 Kč v hotovosti, kterou přislíbil užít k uhrazení daňového nedoplatku tak, aby tato skutečnost v podobě nedoplatku daně nebránila společnosti V. v získání úvěru na nákup nemovitosti, který se zavázal pro společnost V. obstarat, nicméně přestože obžalovaný poškozenou V., která s ohledem na tehdejší nepříznivou finanční situaci spol. V. prostředky poskytla z vlastních zdrojů a z prostředků od rodinných příslušníků, ujišťoval o tom, že finanční prostředky osobně uhradí na finančním úřadě, neučinil tak a finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu, a tímto svým jednáním způsobil poškozené M. V. škodu ve výši 106 000 Kč ,
3.
v průběhu měsíce září 2018, na přesněji nezjištěných místech, po předchozí ústní dohodě s V. V., nar. XY o tom, že obžalovaný zajistí pro společnost V., IČ: XY poskytnutí úvěru na nákup nemovitosti, v jejichž prostorách spol. V. podnikala, jakkoli obžalovaný neměl oprávnění podnikat v oblasti finančního poradenství a zajišťování úvěrů, ve snaze vylákat na poškozeném finanční prostředky, které by užil pro vlastní potřebu, neboť obžalovaný byl jednak ve špatné finanční situaci, neboť měl nesplacené dluhy a exekuce v řádu milionů Kč a jednak neměl žádný faktický zdroj příjmů, v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného V. a nedostát řádně svému závazku v podobě zajištění úvěru s úvěrovým rámcem okolo 6 000 000 Kč, převzal obžalovaný, pod různými smyšlenými záminkami, od poškozeného V. postupně tři částky v hotovosti, a to dvakrát ve výši po 50 000 Kč a dále částku ve výši 31 000 Kč, o nichž poškozenému tvrdil, že slouží jednak pro účely vypracování odhadu a znaleckého posudku o ceně nemovitosti, kterou chtěla spol. V., prostřednictvím úvěru, zakoupit, jednak jako odměna pro advokáty za sjednání smluv a v neposlední řadě i pro účely založení nové obchodní společnosti, kdy jakkoli se zavázal pro společnost V. úvěr na koupi nemovitost obstarat, svůj závazek nedodržel a finanční prostředky, které z poškozeného V., který mu důvěřoval, a proto obžalovanému veškeré finanční prostředky předával bez jakéhokoli písemného potvrzení o předání, vylákal pod různými nepravdivými záminkami, si ponechal pro vlastní potřebu, přičemž pro poškozeného se postupem času stal naprosto nekontaktním, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému V. V. škodu v celkové výši 131 000 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný B. D. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. V., nar. XY, a V. V., nar. XY, odkázáni se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 79/2021, podal obviněný B. D. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 9 To 91/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 9 To 91/2022, podal následně obviněný B. D. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že konstrukce skutkového děje, ze které vycházely oba soudy, není podložena výsledky provedeného dokazování, když jsou skutková zjištění poznamenána významným nesouladem se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Dovolatel svoji vinu popřel s tím, že v posuzované věci neexistuje žádný usvědčující důkaz, resp. ani řetězec důkazů nepřímé povahy, jak se snažily dovozovat oba soudy. Nelze tedy dovodit, že by měl v úmyslu zapůjčené finanční prostředky nevrátit a daný úvěr nezprostředkovat. Konkrétně není možno učinit závěr, že uvedl K. v omyl nebo že se vůči němu dopustil jiného podvodného jednání s úmyslem si jím poskytnuté finanční prostředky ponechat. Navíc mu celou dlužnou částku již splatil v postupných splátkách tak, jak podrobněji specifikuje. Dále uvedl, že nelze učinit závěr, že prostředky pro vlastní potřebu vylákal na M. V., neboť je takový skutkový závěr podložen pouze její výpovědí a pohybem finančních prostředků na jejím účtu, nikoliv však důkazem o jejich převzetí z jeho strany. Rovněž nelze učinit závěr, že působil na V. V. v úmyslu se obohatit a nedostát řádně svému závazku v podobě zajištění úvěru pro něho, neboť soudu předložil přehled o své činnosti pro tohoto poškozeného. V této souvislosti vyjádřil názor, že nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutků uvedených v obžalobě. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkami, když opomenul skutečnost, že úvěr nebyl společnosti V. poskytnut v důsledku nečinnosti dovolatele, ale v důsledku zatajení okolnosti ze strany jmenovaného žadatele, že má neuhrazené leasingové pohledávky u jiné banky. Dovolatel také soudu předložil listinné důkazy ohledně zprostředkování tohoto úvěru s tím, že zprostředkovatelskou činnost vyvíjel, přestože nebyla nakonec úspěšnou. V návaznosti na uvedenou argumentaci pak soudu vytkl, že se nezabýval subjektivní stránkou trestného činu s tím, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl, neboť nezdar v podnikatelském projektu nemůže být považován za podvod. Rovněž namítl, že skutková zjištění nevyjadřují na jeho straně naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně s nejvyšším možným stupněm jistoty, že se dovolatel dopustil podvodu. Závěr o naplnění úmyslu přímého z jeho strany z důvodu jeho tíživé finanční situace považuje za nesprávný. Proto bylo namístě aplikovat zásadu „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 79/2021, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že je nutno ve smyslu nejnovější judikatury Nejvyššího soudu zdůraznit, že ani po dni 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o dovolatelově vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by tedy připadal do úvahy pouze za výše uvedených podmínek naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i souvisejícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, včetně flagrantních případů porušení práva na spravedlivý proces v duchu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Na existenci těchto souvisejících dovolacích důvodů sice dovolatel poukázal, nicméně ve smyslu jejich naplnění již neargumentoval, pokud spatřoval výsledky provedeného dokazování buď bez jejich bližší konkretizace, popř. jen v jejich dílčích částech, za nedostatečné a tím i nevypovídající o jeho podvodném záměru ve vztahu ke všem třem poškozeným fyzickým osobám založeném na vylákání peněžních částek pod klamavými přísliby jejich zhodnocení a následného splacení (poškozený P. K.), popř. zprostředkování úvěrového vztahu pro společnost V. (poškozený V. V.), jakož i úhrady daňového nedoplatku za posledně uvedenou společnost tak, aby se mohla stát úspěšným úvěrovým žadatelem (poškozená M. V.). Uplatněná dovolací argumentace tedy v namítaném směru buď absentovala, nebo byla založena na zpochybnění vypovídací hodnoty některých důkazů ve smyslu dovolatelovy vlastní interpretace zjištěného skutkového stavu věci.
Je tedy zřejmé, že dovolatel v namítaném směru nepoužil argumentaci, na jejímž podkladě by byl skutkový stav věci z výše uvedených a i v současné době stále platných hledisek jeho revize v řízení o dovolání přezkoumatelným a neučinil ji tak kvalifikovaným předmětem výše popsaného postupu dovolacího soudu na podkladě jím uplatněných dovolacích důvodů. Lze se tak plně ztotožnit s jejich skutkovým závěrem, že podstatnou v poukazovaném směru zůstává vzájemná propojenost dovolatelova klamavého jednání vůči všem třem poškozeným fyzickým osobám, z nichž bývalým manželům V. přislíbil zprostředkování úvěrové smlouvy za účelem nákupu nemovitosti na jimi provozovanou společnost V. za dále přislíbené úhrady jejího dluhu u správce daně na povinných platbách, když za tímto účelem od poškozené M. V. také inkasoval finanční prostředky, nezbytné pro zajištění bezdlužnosti žadatele o úvěr, jakož i finanční částku od poškozeného V. V. na úspěšné vyřízení předmětného úvěru ve smyslu reálné perspektivy na získání vysoké provize, použitelné na tvrzené splacení půjčky K. jak z minulosti, tak i převzaté za deklarovaným účelem uskutečnění popsaných „obchodních aktivit“. O tom, že finanční částky inkasované ode všech poškozených osob použil dovolatel při své neutěšené finanční situaci, poznamenané vysokou mírou své zadluženosti, na jiné, než přislíbené účely a tím i k jejich škodě, vypovídá celý souhrn opatřeného a ze strany soudů podrobně rozvedeného důkazního stavu věci, založeného nejen na výpovědích poškozených, ale i svědků jak k výkonu jeho podnikatelských aktivit v postavení finančního poradce, tak především v souvislosti s reálnými aktivitami jím tvrzené zprostředkovatelské činnosti pro úvěrové řízení ve prospěch společnosti V. a v neposlední řadě pak z důkazů listinné povahy tak jsou po stránce svého vypovídacího významu popsány pod bodem 13 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího. Zjištěný skutkový podklad výroku o dovolatelově vině ad 1)–3) pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spolehlivě vypovídá o tom, že se přisouzeného jednání dopustil.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud zde připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele týkající se toho, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založeny jednak na odmítání skutkových zjištění soudů nižších stupňů v obecné rovině, jednak na tom, že dovolatel považuje výsledky provedeného dokazování soudy nižších stupňů v dílčích částech za nedostatečné a na základě toho pak předestírá vlastní verzi skutkového děje. Takto pojatá dovolací argumentace formálně neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu.
Jak je již uvedeno výše, nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založen na tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. Již z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolených skutkových podstat a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, v předmětné věci obviněný obecně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z pohledu platné judikatury se jedná o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Fakticky se jedná o případy tzv. extrémního rozporu, který za jistých okolností již před 1. 1. 2021 bylo možno uplatňovat v rámci dovolacího řízení, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolací soud považuje ovšem za vhodné uvést, že ani v minulosti nestačilo pouze tvrzení této skutečnosti, existence tzv. extrémního rozporu musela být v dovolacím řízení prokázána, nestačilo pouhé obecné tvrzení o existenci tohoto extrémního rozporu či prosté zpochybňování způsobu hodnocení důkazy soudy. Stejné závěry je nutno vztáhnout na tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy tento závěr nelze dovodit jen z toho, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy nižších stupňů. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
Nejvyšší soud považuje především nejprve za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Přes shora uvedené lze konstatovat, že obviněný své námitky ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá fakticky jen na námitkách, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán, aniž by tyto blíže konkretizoval, případně zpochybňoval vypovídací hodnotu některých důkazů na základě vlastní interpretace hodnocení těchto důkazů. Takto uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod.
Bez ohledu na tento závěr je možno konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, z nichž vycházel i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (viz body 13–20 rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 6–10 rozsudku soudu druhého stupně). Následně provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá zcela §125 odst. 1 tr. ř. Zde je nutné poznamenat, že existenci tzv. extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Nejvyšší soud přes tento naznačený závěr považuje za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k námitkám obviněného. Stran argumentace dovolatele, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený celek a navzájem navazující řetězec důkazů, Nejvyšší soud konstatuje, že vinu obviněného prokazuje řada důkazů, které na základě pravidel logického myšlení umožňují závěr o vině obviněného daným skutkem. Navíc je třeba poznamenat, že se nejedná pouze o nepřímé důkazy. Je nutné uvést, že nepřímé důkazy je potřeba hodnotit v souhrnu a ve vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Na rozdíl o tvrzení obviněného lze mít za to, že provedené důkazy představují řetězec důkazů bezprostředně na sebe navazující, které nade vší pochybnost vypovídají o trestné činnosti dovolatele. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně závěr o vině obviněného žalovanými skutky nezaložil pouze na výpovědi poškozených (viz body 17–20 rozsudku soudu prvního stupně), nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, když logicky zdůvodnil, které důkazy obhajobu obviněného vyvracejí a které podporují věrohodnost výpovědi poškozených (např. listinné důkazy či výpovědi svědků). Jak popsaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích (a ostatně i státní zástupkyně ve svém vyjádření), podstatná v dané trestní věci je vzájemná propojenost dovolatelova klamavého jednání vůči všem třem poškozeným fyzickým osobám, z nichž bývalým manželům V. přislíbil zprostředkování úvěrové smlouvy za účelem nákupu nemovitosti na jimi provozovanou společnost V. Dále přislíbil úhradu dluhu jmenované společnosti u správce daně na povinných platbách, když za tímto účelem od poškozené M. V. také inkasoval finanční prostředky, nezbytné pro zajištění bezdlužnosti žadatele o úvěr, a rovněž i finanční částku od poškozeného V. V. (ad 3.) na úspěšné vyřízení předmětného úvěru ve smyslu reálné perspektivy na získání vysoké provize, použitelné na tvrzené splacení půjčky K. (ad 1.) jak z minulosti, tak i převzaté za deklarovaným účelem uskutečnění popsaných „obchodních aktivit“. Skutečnost, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a že finanční prostředky inkasované od poškozených osob použil při své špatné finanční situaci poznamenané vysokou mírou své zadluženosti, vyplynula především ze svědeckých výpovědí poškozených P. K., M. V. a V. V. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědích poškozených, ale i na ostatních provedených důkazech (např. výpovědi svědků J. M., I. V. a rovněž na listinných důkazech blíže specifikovaných pod bodem 13 rozsudku soudu prvního stupně), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily.
Pokud pak obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ani jeho uplatnění nelze v tomto případě považovat za opodstatněné. Uvedený dovolací důvod v uplatněné alternativě je totiž vázán na existenci jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl tak, že dovolání obviněného B. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu