ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1070.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1070/2022-1853
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněného V. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 28 T 6/2019, byl obviněný V. L. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §198 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená I. L. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
v přesněji neurčené době od roku 2012 nejméně do roku 2017 v XY, na ulici XY a poté v rodinném domě v obci XY č. p. XY, okres Šumperk, kde bydlel společně se svou manželkou I. L., nar. XY, a jejich nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, CCCCC (pseudonym), nar. XY, DDDDD (pseudonym), nar. XY, a EEEEE (pseudonym), nar. XY, opakovaně fyzicky a slovně napadal své děti, čímž si vynucoval jejich poslušnost, kdy při projevu jejich nesouhlasu je posílal klečet do kouta, nezletilého EEEEE bil dřevěnou tyčkou, dceru BBBBB opakovaně držel za nohy hlavou dolů, vláčel ji po bytě, také ji za vlasy nadzvedl a přenesl na jiné místo, čímž jí vytrhal část vlasů, tuto silně kopl do přirození, z kterého poté krvácela, také nezletilou dceru CCCCC tahal za vlasy, když jí bylo 15 let, stáhl jí kalhoty i se spodním prádlem a zbil ji na holý zadek, tuto nutil vykonávat těžké práce v lese, ačkoli měla zdravotní problémy se zády, dceru AAAAA si vždy po návratu z konzervatoře v XY posadil ke stolu, obžalovaný si sedl naproti své dcery a díval se na ni, přičemž bez jeho svolení nesměla odejít, následně jí vybral peníze z jejího účtu a neposílal jí žádné finanční prostředky, i když řádně studovala, nezletilé děti nutil, aby se myly do půl pasu studenou vodou, musely se několik hodin modlit s rukama nad hlavou, v důsledku čehož se někdy nestihly připravit na školní výuku, neustále jim prohledával a kontroloval jejich osobní věci, dcerám zakazoval si holit nohy, rozbíjel také různé věci v domácnosti, kdy děti se obžalovaného bály a žily v napětí a strachu, přičemž v důsledku jednání obžalovaného se u CCCCC rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se opakovaným nočním probouzením, traumatickými vzpomínkami charakteru flashbacků, občasnou podrážděností, nejistotou, napětím a sebepoškozováním, kterou trpěla ještě v době znaleckého vyšetření dne 16. 8. 2018, a u BBBBB se rozvinula těžká depresivní fáze projevující se sebevražednými úvahami, vyčerpáním, únavou a beznadějí s následným sebepoškozováním a touto trpěla ještě v době znaleckého vyšetření dne 16. 8. 2018, kdy tendence k jejímu odeznívání za předpokladu ukončení vyvolávajícího stresoru, adekvátní medikace psychofarmaky a psychologické péče je v řádu několika měsíců, přičemž začátky tohoto onemocnění u obou poškozených lze spatřit v minulosti, tedy v době soužití s obžalovaným, přičemž v průběhu svého jednání byl obžalovaný minimálně srozuměn s tím, že poškozené děti budou jeho jednání vnímat jako těžké příkoří, a vědět měl a mohl, že svým jednáním nezletilým poškozeným způsobí delší dobu přetrvávající psychické potíže.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 28 T 6/2019, podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný brojil proti výroku o trestu, státní zástupce svůj řádný opravný prostředek zaměřil v neprospěch obviněného do výroku o trestu a do zprošťujícího výroku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl z podnětu téhož odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen i v jeho zprošťující části a ve výroku o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. ř. a v rozsahu tohoto zrušení bylo podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen pro jiný čin. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022, podal obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání a namítl, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci podmínek ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a souvisejících ustanovení §37 odst. 2 a §38 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, v důsledku čehož došlo k právnímu pochybení dovolacího (zjevně správně „odvolacího“) soudu, tedy k naplnění zákonných podmínek dovolání v intencích §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle mínění dovolatele mu odvolací soud vzal zcela nepředvídatelně svobodu, aniž by řádně zdůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost závěrů nalézacího soudu. Současně tím popřel vlastní závazné pokyny vymezené v jeho (předchozím zrušujícím) rozhodnutí ze dne 27. 1. 2021, kterými se nalézací soud důsledně řídil. Interpretační a aplikační libovůle vrchního soudu ve vztahu k §58 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že vrchní soud sice pod body 12. až 14. správně rozvádí podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, avšak z hlediska subsumpce konkrétních okolností případu od některých relevantních okolností zcela odhlíží nebo je bagatelizuje, a tak nedoceňuje v předmětné záležitosti takové okolnosti z hlediska ústavně chráněného požadavku individuálního přístupu (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy), které se běžně u tohoto druhu trestné činnosti nevyskytují a jsou důvodem pro užití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel v této souvislosti upozornil zejména na výchovné prostředí v rodině, které bylo „zatíženo“ bigotní náboženskou orientací, jež se nesrovnává se standardy, které současná společnost klade na ochranu zájmu dětí, resp. členů rodiny, na jednotnou duchovní orientaci obou rodičů, a dokonce aktivnější roli manželky, která se vůči výchovným praktikám dovolatele nejprve nevymezila, dále na to, že výchovné prostředky, které používal, nebyly motivovány, resp. nevycházely z agrese, ale z představy o efektivním naplňování morálních principů vycházejících ze společné duchovní – sektářské – orientace obou rodičů, a taktéž na to, že jednal z hlubokého přesvědčení o své odpovědnosti před Bohem a nyní je schopen potřebné sebereflexe, jak vyplývá z vyjádření znalkyně MUDr. Marty Holanové. Dovolatel vyzdvihl, že mu byla opatrovnickým soudem přikázána výchova nezletilých synů DDDDD (ten je již t. č. zletilý – pozn. soudu) a EEEEE, kterým zabezpečuje náležitou péči. Jeho výchovná role otce je nezastupitelná, a to proto, že vzájemné vztahy mezi syny a matkou jsou narušené. Pro oba syny představuje rozhodnutí odvolacího soudu zcela fatální destabilizační faktor, který otřásá jejich životními jistotami, nejenom pokud jde o rodinné zázemí, ale též z pohledu důvěry k výkonu státní moci. Odvolací soud podle něj hodnotil celou záležitost velmi povrchně. Zpochybnění zprošťující části rozsudku nalézacího soudu odvolacím soudem jenom dubiozním poznatkem o viktimizačním syndromu poškozené s tím, že závěr nalézacího soudu je předčasný, nemůže ve světle celé řady důkazů, které nalézací soud provedl, evidentně obstát. Obviněný akcentoval, že společenská škodlivost jeho činu je mírněna jeho upřímnou snahou, kterou projevil pokáním, omluvou dceři CCCCC u jednání před soudem a zejména řádnou výchovou svěřených nezletilých synů po kvalifikovanou dobu. Společenskou škodlivost stran výchovných praktik dovolatel zásadním způsobem průběžně odčiňuje rovněž smířlivou otevřeností ke zbývajícím členům dnes již rozpadlé rodiny. Významný je i signál ze strany bývalé manželky, který představuje její dopis přímo odvolacímu soudu, jenž nebyl brán na zřetel. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že trest, který mu byl uložen, je drakonický a v celé rodině vyvolává roztrpčení. Je nepřiměřeně tvrdý, když odvolací soud extrémně akcentoval dílčí složku účelu trestu spočívající v nezbytné ochraně společnosti před pachateli trestných činů. Přitom zcela vytěsnil restorativní funkci účelu trestu, přičemž vyprázdnil zákonný příkaz přiměřenosti trestu v mezích zásady subsidiarity trestní sankce (§38 odst. 2 tr. zákoníku) a s ním úzce spjatý zákonný příkaz přihlédnout při ukládání trestních sankcí i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§38 odst. 3 tr. zákoníku).
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v intencích §265m tr. ř. vyhlásil rozsudek, podle něhož se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022, ve výrokové části I., II., III. zrušuje a podle §198 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku se mu výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Pro případ, že by dovolací soud nerozhodl, jak je uvedeno shora, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrokové části I., II., III. zrušil a věc vrchnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vytýkat nedostatky ve výměře trestu, protože námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což však lze pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
8. Požadavky na užití §58 tr. zákoníku nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat a s odkazem na §265b odst. 1 tr. ř. není možné soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., neboť tato otázka souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, a jiné). K přezkumu výroku o trestu by v dovolacím řízení mohlo dojít pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanoveným zákonem dosahoval ústavněprávní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
9. Podle státní zástupkyně se však o žádný takový extrémní případ v posuzované věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Uložený trest neodporuje ani zásadám vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v němž Ústavní soud zohledňuje nejlepší zájem dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný má sice na základě dohody s bývalou manželkou svěřeny do péče své dva syny, z nichž však jeden je zletilý a druhému je již patnáct let. Faktická závislost na obviněném tedy není nikterak zásadní. Na druhou stranu je třeba zhodnotit, že obviněný se negativně výchovně podepsal i na výchově obou těchto svých synů. Přestože je tedy trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio , v systému trestů je jeho uložení nevyhnutelné. Veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a v tomto konkrétním případě převažuje nad nejlepším zájmem dítěte. V tomto případě totiž nejsou dány žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. L. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.
14. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obsahem námitek pak musí být buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání obviněného bylo koncentrováno v námitkách, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li (na rozdíl od soudu nalézacího) §58 odst. 1 tr. zákoníku a neponechal mu trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za současného podmíněného odkladu výkonu trestu. Svoji argumentaci obviněný podpořil poukazem na (podle jeho mínění zcela mimořádné) okolnosti případu, poměry obviněného zejména ve vztahu k výchově dvou synů a jeho sebereflexi.
18. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně neaplikovaného ustanovení §58 tr. zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Jak již shora uvedeno, zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
19. Dovolací soud však nic takového neshledal. Uložený trest odnětí svobody není v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V posuzované věci se odvolací soud žádného pochybení při ukládání trestu obviněnému V. L. nedopustil, a dovolacím námitkám proto nelze přisvědčit.
20. Obviněný byl nalézacím soudem uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odvolacím soudem, který nově rozhodoval o trestu, podle §198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při stanovení a posuzování právního následku trestní odpovědnosti obviněného vycházel v zásadě ze stejných premis jako soud prvního stupně (srov. body 303. – 307.), avšak rozešel se s ním v závěrech, na základě nichž dovodil možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Podle odvolacího soudu nalézací soud skutečnosti, kterými argumentoval, přecenil a některé naopak nedocenil, tudíž jeho rozsudek nemohl v příslušné části obstát a byl důvodem pro postup podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůraznil, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je svým charakterem sice dalším prostředkem soudcovské individualizace trestu, nikoliv však pravidelným prostředkem, tudíž je třeba jeho aplikaci zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Odvolací soud připomněl, kdy je aplikace předmětného ustanovení především namístě, přičemž konstatoval, že stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného je vysoký, a to právě s ohledem na délku páchání trestného činu, počet týraných osob a vznik závažného následku spočívajícího v újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou osob. Podstatným způsobem společenskou škodlivost jednání obviněného nesnižuje ani poznatek o tom, že v současné době u poškozené BBBBB již psychické problémy nepřetrvávají, což ovšem nelze bezezbytku konstatovat v případě poškozené CCCCC. Soud poznamenal, že v případě osobních poměrů obviněného nebylo zjištěno více polehčujících okolností [pouze jedna podle §41 písm. o) tr. zákoníku – vedení řádného života před spácháním činu] a ani žádná jiná významná polehčující okolnost, která by přesvědčivým způsobem snižovala závažnost spáchaného trestného činu. Poznatky o tom, že má obviněný ve své péči oba dva syny (DDDDD je již zletilý, EEEEE je ve věku 15 let), že teprve až po zrušení věci odvolacím soudem a jejím vrácení krajskému soudu k novému rozhodnutí získal obviněný jiný náhled na protiprávnost svého jednání, když se poškozené CCCCC po jejím výslechu v hlavním líčení omluvil, že poškozené dcery CCCCC i BBBBB v současné době vedou normální život a že i se svojí matkou I. L. požádaly soud o shovívavý přístup vrchního soudu při projednávání podaných odvolání, nejsou podle závěru vrchního soudu skutečnostmi takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání obviněného. Obviněnému byl proto odvolacím soudem po zrušení výroku o trestu napadeného rozsudku ukládán nový trest odnětí svobody podle §198 odst. 3 tr. zákoníku, a to v rámci zákonného rozpětí od 5 do 12 let. Při uvážení polehčující okolnosti podle §41 písm. o) tr. zákoníku, při absenci přitěžujících okolností a výše uvedeným zjištěním k osobním poměrům obviněného dospěl soud k závěru, že v případě obviněného bude zcela dostačující a přiměřené uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložený trest odnětí svobody je ze zákona trestem nepodmíněným, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do příslušného typu věznice s ostrahou [§56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] (srov. body 11. až 20. rozsudku odvolacího soudu).
21. Dovolací soud se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil a proti závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, tj. na samé dolní hranici trestní sazby, nemá z hlediska zásady proporcionality trestní sankce výhrad. Trest uložený obviněnému nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Podrobné úvahy soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou přiléhavé a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let je s přihlédnutím k okolnostem případu a následkům jednání obviněného bezpochyby adekvátní. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného je vysoký, a to s ohledem na délku páchání trestného činu, počet týraných osob (celkem pět dětí) a vznik závažného následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou z nich (podle znaleckého posudku u poškozené CCCCC posttraumatická stresová porucha a u poškozené BBBBB, nyní XY, středně těžká depresivní fáze projevující se sebevražednými úvahami, vyčerpáním, únavou a beznadějí s následným sebepoškozováním). Obě poškozené tímto trpěly ještě v době znaleckého vyšetření dne 16. 8. 2018, tedy 7 měsíců po přerušení kontaktu s obviněným. Odvolací soud vzal relevantně v potaz polehčující okolnost v podobě dosavadní bezúhonnosti obviněného. Současně ale správně dovodil, že žádná jiná významná polehčující okolnost, která by přesvědčivým způsobem snižovala závažnost spáchaného trestného činu, není dána. Pokud tedy za daných okolností dospěl k závěru, že okolnosti činu a způsobený následek vylučují aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zmíněnou polehčující okolnost, absenci přitěžujících okolností a zjištění k osobním poměrům obviněného zohlednil do té míry, že trest odnětí svobody byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle §198 odst. 3 tr. zákoníku, nelze takto uloženou a odůvodněnou sankci jako celek považovat za zjevně excesivní, extrémně přísnou, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou. Není tedy namístě závěr preferovaný obviněným, že by jemu uložený trest odnětí svobody měl být v projednávané věci posouzen jako rozporný se zásadou proporcionality trestní represe.
22. V návaznosti na argumentaci obviněného stran svěření jeho dvou synů do jeho péče opatrovnickým soudem je vhodné poznamenat, že případy, kdy bylo do pravomocných rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody zasaženo zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu či Ústavního soudu z důvodu kolize s principem proporcionality trestní represe, se týkaly situací, v nichž byly upřednostněny zájmy na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů, pachatelů trestné činnosti směřující proti rodinným příslušníkům, nepodmíněným trestem odnětí svobody, který by jinak byl plně adekvátní. Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob, podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71). V duchu takového přístupu bylo rozhodnuto např. ve věci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 (obviněná matka odsouzená za týrání tří velmi malých nezletilých dětí, u nichž byla zachována perspektiva pozitivního vztahu k matce a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody byl shledán kontraproduktivní naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu mezi rodiči a týranými dětmi), či nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 (obviněný pod vlivem alkoholu při dopravní nehodě způsobil usmrcení manželky a staršího syna, přičemž mladší syn utrpěl toliko lehká poranění a v případě výkonu trestu obviněným otcem by musel být svěřen do ústavní výchovy).
23. Naznačená pravidla však nelze v projednávané věci aplikovat. V případě obviněného se nejedná o odsouzení rodiče, které má přímý dopad na osud nezletilých dětí velmi nízkého věku, a veškeré známé okolnosti případu nelze považovat za okolnosti natolik mimořádné a specifické, aby bylo třeba dovodit mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. závěr o extrémní nespravedlivosti trestní sankce. Nutno zdůraznit, že jeden ze synů obviněného je již zletilý, druhý je ve věku 15 let. Jde tedy o věk výrazně vyšší, než který je u nezletilých dětí privilegován v případě posuzování proporcionality nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého rodiči a výchovného prostředí těchto dětí. I v tomto případě pak obviněný jako otec nepředstavuje jediné možné v úvahu připadající výchovné prostředí, neboť oba synové mají matku, byť obviněný vzájemné vztahy nevyhodnotil jako harmonické. Proto již z tohoto důvodu nelze aplikovat odlišná východiska, na jejichž základě v judikaturně známých případech došlo k průlomu do pravomocného rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci základní trestní sazby (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Upřednostnění zájmů na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů tedy není namístě.
24. Nakonec i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, stran nejlepšího zájmu dítěte jako faktoru pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči konstatoval, že požadavek nejlepšího zájmu dítěte nepředstavuje absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s tímto zájmem a nemůže být pojat jako povinnost bezbřehá. Relevantní kritéria, jako míra péče obviněného o dítě, míra faktické závislosti dítěte na obviněném, hloubka emočního vztahu, míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti, míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě apod., je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho následky atd. Ač odnětí svobody představuje prostředek ultima ratio v systému trestů, pokud je uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Aplikováno na projednávanou věc, dovolatel argumentoval toliko opatrovnickým rozhodnutím o svěření dvou synů do jeho péče a údajným nevhodným nahrazení výchovného prostředí synů zázemím u matky. Nutno však zopakovat, že jde o syna zletilého a syna ve věku 15 let, tedy nikoli osoby bez péče obviněného odkázané např. na ústavní výchovu apod., které by výkon trestu jejich otcem nesly obzvláště úkorně. Obviněný se dopustil předmětné trestné činnosti vůči nim, avšak nadto rovněž vůči dalším třem jeho dcerám, z nichž u dvou nastaly závažné zdravotní následky zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestné činnosti (byť tuto skutečnost dovolatel zpětně relativizuje poukazem na absenci aktuálních zdravotních problémů poškozených). I v případě posuzování tzv. nejlepšího zájmu dítěte tedy na jedné straně stojí zájem dvou de facto dospělých jedinců, dvou dětí vyššího věku, z nichž jedno je již zletilé, přičemž objektivně nelze očekávat, že by výkon trestu obviněným představoval fatální zásah do jejich výchovného prostředí či do zabezpečení jejich výživy, čímž by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody představoval výrazně negativnější dopad odsouzení rodiče na dítě, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Na straně druhé pak existuje celá řada již shora specifikovaných parametrů trestné činnosti obviněného, na které relevantně upozornil odvolací soud, zejména doba páchání, počet osob poškozených a způsobené následky na jejich zdraví, které představují mnohem zásadnější kritéria založená přímo trestním zákoníkem pro druh a výměru trestu (§38 a §39 tr. zákoníku). V projednávané věci tak Nejvyšší soud neshledal důvodným závěr o nutnosti favorizovat zájmy obviněným vychovávaných dětí na úkor obecných kritérií pro adekvátní uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště byl-li vyměřen na samé dolní hranici trestní sazby.
25. Dovolací soud tedy uzavírá, že dovolacím důvodem speciálním, určeným k nápravě vad stran druhu či výměry uloženého trestu [za situace, kdy stran trestu obviněný neuplatnil žádnou námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Jeho námitky, kterým nebylo možno přisvědčit, pokud jde o kolizi s principem proporcionality trestní sankce, je tak třeba vyhodnotit jako prostou polemiku s přiměřeností trestu. Obviněný totiž nevytýkal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolával se toliko intenzivnějšího zohlednění poměrů v rodině, které byly ovlivněny náboženským přesvědčením a které považoval za polehčující okolnosti. Jak ovšem bylo již výše konstatováno, eventuální jiná pochybení [než předvídaná v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Argumentaci obviněného je tedy třeba vyhodnotit jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolacímu důvodu jinému. K zásahu dovolacího soudu tak není dán v projednávané věci žádný důvod.
V. Způsob rozhodnutí
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného V. L. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth