ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.622.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 622/2022-2662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 12 To 6/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, č. j. 74 T 1/2020-2412, byl obviněný P. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v době od 15. 1. 2016 do 28. 6. 2016, ve snaze získat pro sebe finanční prospěch, si od níže uvedených poškozených zapůjčil finanční prostředky pod příslibem jejich vrácení, a to
1. od poškozené J. K. finanční prostředky ve výši 450 000 Kč, které mu poškozená dne 15. 1. 2016 převedla na jeho bankovní účet s tím, že z hlediska splatnosti bylo obviněným tvrzeno, že peněžní prostředky splatí brzy, což bylo poškozenou akceptováno, přičemž obviněný poškozené dne 11. 2. 2016 splatil částku 60 000 Kč, kterou poukázal poškozené na její účet, a dále si od poškozené zapůjčil finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, které mu poškozená dne 18. 3. 2016 převedla na stejný účet, s tím, že zapůjčené finanční prostředky obviněný vrátí, až bude mít prostředky na jejich vrácení, přičemž od přesně nezjištěné doby od července 2016, když se poškozená dozvěděla o finančních problémech obviněného, chtěla zbývající část zapůjčených finančních prostředků z obou zápůjček vrátit, což do současné doby obviněný neučinil,
2. od poškozeného D. K. na základě ústní smlouvy o zápůjčce peněz uzavřené mezi obviněným a poškozeným dne 18. 1. 2016, finanční prostředky ve výši 2 070 000 Kč v hotovosti, o čemž byl téhož dne sepsán notářský zápis o splnění peněžitého dluhu, uznání peněžité pohledávky a svolení k vykonatelnosti, s termínem splacení půjčky do 26. 2. 2016, přičemž v této lhůtě splatnosti obviněný dlužnou částku nevrátil,
3. od poškozené D. K. finanční prostředky ve výši 1 000 000 Kč, které obviněnému po uzavření smlouvy označené jako Smlouva o půjčce dne 9. 2. 2016 v restauraci XY na Praze 1, a podpisu směnky znějící na částku 1 100 000 Kč předala poškozená téhož dne v hotovosti, přičemž splatnost půjčky byla stanovena do 24. 6. 2016, a následně dne 11. 2. 2016 v restauraci XY na Praze 1 poškozená obviněnému po podepsání směnky znějící na částku 560 000 Kč zapůjčila částku 500 000 Kč, o čemž posléze dne 12. 4. 2016 dodatečně sepsali písemnou smlouvu označenou jako Smlouva o půjčce se splatností opět do 24. 6. 2016, přičemž ani jednu ze zápůjček obviněný ve sjednané lhůtě splatnosti nesplatil,
4. od poškozeného P. B. finanční prostředky ve výši 900 000 Kč, které poškozený dne 6. 5. 2016 převedl ze svého účtu na účet obviněného, přičemž splatnost zápůjčky byla sjednána v přesně nezjištěné lhůtě přibližně dvou měsíců, přičemž ve sjednané lhůtě splatnosti obviněný z předmětné zápůjčky nesplatil poškozenému částku ve výši nejméně 500 000 Kč,
5. od poškozeného M. Š. finanční prostředky ve výši 6 850 000 Kč, které mu poškozený po uzavření smlouvy o zápůjčce dne 28. 6. 2016 a podpisu příjmového pokladního dokladu znějících na částku 6 850 000 Kč předal téhož dne v hotovosti v prostorách Obchodního domu XY v Praze 1, kdy splatnost zápůjčky byla sjednána do 30. 6. 2018, přičemž obviněný vrátil poškozenému dne 29. 6. 2016 částku 50 000 Kč, kterou mu osobně předal oproti podpisu příjmového pokladního dokladu, a zbývající část zapůjčených finančních prostředků obviněný poškozenému do dnešního dne nevrátil,
přičemž takto si obviněný od poškozených zapůjčil finanční prostředky při vědomí toho, že v době před první z výše uvedených zápůjček měl již splatné závazky vůči nejméně dalším osmi věřitelům ve výši nejméně 34 681 000 Kč, které neměl uhrazené a vzhledem ke svým majetkovým poměrům a svým příjmům je nebyl schopen hradit, a v průběhu doby, kdy si bral výše uvedené zápůjčky, nastala splatnost dalších nejméně pěti jeho závazků ve výši nejméně 8 750 000 Kč, které také řádně neuhradil a vzhledem ke svým majetkovým poměrům a svým příjmům je nebyl schopen hradit, současně neměl žádné reálně očekávatelné příjmy, které by mu umožnily jeho již splatné závazky a nově přibírané závazky řádně uhradit, a při vědomí těchto skutečností poškozené o těchto svých splatných a nesplacených závazcích neinformoval, přičemž současně věděl, že jestliže není schopen hradit své předchozí splatné závazky ve výši nejméně 34 681 000 Kč, a v době poslední zápůjčky od poškozeného M. Š. věděl, že není schopen hradit své předchozí splatné závazky ve výši již nejméně 43 431 000 Kč, tak reálně může dojít k situaci, kdy nebude schopen řádně splatit ani výše uvedené zápůjčky od poškozených, a přesto si od nich za shora uvedených okolností finanční prostředky zapůjčil a zavázal se k jejich splacení, přičemž posléze skutečně majetková situace obviněnému znemožnila finanční prostředky zapůjčené od uvedených poškozených řádně splatit, a před splatností půjčky od M. Š. byl dne 3. 8. 2017 zjištěn úpadek obviněného a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, čímž tak způsobil celkem škodu ve výši nejméně 11 460 000 Kč.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 12 To 6/2021-2532, byla odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu a poškozeného P. B. podané do výroku o náhradě škody podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný předně vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, pokud jde o postavení poškozeného M. Š. Zdůraznil odlišnost jejich vztahu ve srovnání s ostatními poškozenými, neboť se znali dlouho a poškozený byl dobře obeznámen se způsobem hospodaření v restauracích. Z hlediska zkoumání míry zavinění a podvodného úmyslu u jednotlivých poškozených poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 54/1967 Sb. rozh., ve kterém se podává, že nesplnění závazku k vrácení peněz vypůjčitelem ještě nedokazuje uvedení zapůjčitele v omyl, neboť je vyžadováno, aby pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit vůbec, ve sjednané lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, tudíž je potřeba rozeznávat situace, kdy překážky vznikly až po uzavření půjčky. Dovolatel k ostatním poškozeným konstatoval, že předpokládal splacení jejich půjček z výnosu provozovaných restaurací. Jakmile však byly jeho obchodní podíly v exekuci zajištěny, byl odříznut od zdroje příjmů a nemohl dluhy splácet. Výši svých dluhů a jeho celkovou finanční situaci jednotlivým věřitelům nesděloval, neboť byl přesvědčen o své schopnosti závazky splácet. V případě závazků vůči poškozenému M. Š. však byla situace jiná, neboť tyto závazky vznikly postupně v období před 28. 6. 2016, kdy je datována smlouva o zápůjčce a byl podepsán i příjmový pokladní doklad. Smlouva byla sepsána pouze na popud poškozeného, který chtěl dosavadní vztahy s obviněným stvrdit písemně, neboť byl podrobně informován o finanční situaci obviněného, zajímal se o koupi jeho bytu na Mallorce a věděl o jeho zadluženosti. Tudíž je krajně nepravděpodobné, že by ještě 28. 6. 2016 půjčil obviněnému v hotovosti 6 850 000 Kč.
6. Obviněný poukázal na skutečnost, že důkaz textovými zprávami byl proveden až poté, co byly proneseny závěrečné řeči, a to předložením stranám k nahlédnutí. Opožděné provedení mělo za následek žádost obviněného, aby byl poškozený opětovně vyslechnut, čemuž odvolací soud nevyhověl. Dále obviněný citoval obsah některých zpráv, ve kterých ho poškozený žádal, aby „dali věci do kupy“, protože „je to skoro 7“, o zajištění jeho pohledávek či o uznání a vyřešení jeho financí směnkou nebo smlouvou na osobní půjčku. Dále z provedených důkazů vyplynulo, že nejpozději v červnu obviněný poškozeného informoval o exekucích, což zvýšilo nátlak poškozeného na vypořádání minulých závazků. Z textové zprávy ze dne 29. 6. 2016 pak plyne zoufalá finanční situace poškozeného. Z elektronické komunikace se tak podává, že dne 28. 6. 2016 nemohl mít poškozený potřebnou částku k dispozici. Obviněný zdůraznil, že bylo potřeba zjistit, zda uskutečněné půjčky spadají do intervalu mezi 15. 1. 2016 a 28. 6. 2016, kterými je ohraničena doba páchání trestné činnosti obviněného, tedy zda nebo v jaké části lze částku 6 850 000 Kč zahrnout do tohoto jeho jednání. Výše škody, která měla vzniknout poškozenému M. Š., totiž předurčuje přísnější právní kvalifikaci.
7. Dovolatel dále odkázal na právní názor Nejvyššího soudu vyplývající z rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 751/2013, stran zjevné neopatrnosti podnikatele a trestného činu podvodu, podle kterého by tato mohla mít význam v případě, že by si poškozená smluvní strana byla již před vznikem závazkového vztahu vědoma neschopnosti pachatele splnit dluh. Nicméně v tomto směru zůstalo dokazování neúplné a výrok o výši škody je proto nepřesvědčivý a nedostatečně zdůvodněný. S odkazem na §2 odst. 5 tr. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, poukázal na odpovědnost soudů za úplné a správné zjištění skutkového stavu věci ohledně všech útoků a současné porušení svého práva na spravedlivý proces, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
8. Obviněný také vyjádřil své přesvědčení, že novelou 220/2021 Sb., kterou došlo k rozšíření dovolacích důvodů, se trestní proces posunul směrem k trojinstančnosti. Nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. platí v posuzované věci, neboť poškozený M. Š. nebyl konfrontován s obsahem svých textových zpráv odesílaných obviněnému, z nichž vyplývá, že trpěl finanční nouzí. Apriorní hodnocení neprovedených důkazů je podle jeho názoru nepřípustné. Stejným způsobem pak postupoval i odvolací soud, jestliže odmítl znovu vyslechnout poškozeného M. Š. a provést šetření k jeho majetkovým poměrům. Ve vztahu k případné výpovědi tety poškozeného z Francie soud předvídal, že by půjčku potvrdila a že by její výpověď byla zpochybňována, nicméně nezmínil se o zachování jejího práva odepřít výpověď podle §101 tr. ř. ani o konsekvencích vyplývajících z případného odepření vypovídat pro hodnocení věrohodnosti poškozeného. Odmítnutí důkazních návrhů odvolacím soudem se tak obviněnému jevilo jako nepřesvědčivé.
9. Závěrem obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, ve kterém bylo konstatováno, že pokud soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného, k tvrzením obviněného nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných důkazů, došlo ke krácení jeho práva na obhajobu a řízení jako celek nerespektovalo zásady spravedlivého procesu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině v části týkající se jednotlivého útoku uvedeného pod bodem 5. výroku rozsudku a v celém rozsahu výroku o trestu a o náhradě škody, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. Současně podal návrh na odklad nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že pokud obviněný rozporoval správnost právního posouzení dílčího skutku uvedeného pod bodem 5., tedy že byl uvedeným skutkem uznán vinným, ačkoli mu jeho spáchání za přisouzených skutkových okolností nebylo prokázáno, postupoval v rozporu s obsahovým zaměřením jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Platí, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn průběhu trestního řízení, neboť není obecnou třetí instancí, která by byla oprávněna bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
11. Dovolatel se prostřednictvím námitek skutkové povahy omezil na zdůraznění své setrvalé obhajoby, že se označený skutek vůbec nestal, neboť provedeným dokazováním byla zpochybněna výpověď poškozeného stran momentu zapůjčení finančních prostředků. Nenamítal přitom rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Zdůraznila, že skutek nebyl postaven na jediném přímém usvědčujícím důkazu v podobě svědectví poškozeného, ale jím deklarované uzavření smlouvy o zápůjčce bylo doloženo smluvním ujednáním i pokladním dokladem. Měla za to, že z obsahu elektronické komunikace nevyplynulo, že by se dovolatel domáhal formalizace souhrnu zápůjček poskytnutých v minulosti, ale požadoval uvolnění dalších finančních prostředků, ke kterému se poškozený nechtěl rozhodnout. Komunikace by pak před 28. 6. 2016 zajisté neprobíhala, pokud by dovolatel pochyboval o reálné schopnosti a možnostech poškozeného opatřit jím požadované finanční prostředky. Chybějící informovanost poškozeného o majetkových poměrech obviněného v době uzavření zápůjčky je prokázána výpovědí poškozeného a potvrzena i svědectvími dalších poškozených s tím, že obviněný poškozenou D. K. dokonce žádal, aby se o poskytnutých půjčkách nezmiňovala před jeho kolegy a společníky, mezi které patřil i poškozený. Soudy pak zcela jasně, srozumitelně a s logickou přesvědčivostí vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely a jaké důvody je k tomu vedly.
12. Ve vztahu k námitce obviněného stran odmítnutí jím uplatněných důkazních návrhů státní zástupkyně konstatovala, že obviněný měl zřejmě na mysli zásah do jeho práva na spravedlivý proces založený na tzv. opomenutých důkazech, avšak nenamítal, že by se odvolací soud vůbec nezabýval těmito důkazními návrhy a že by se taková vada jeho postupu odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení jím přisouzeného jednání. Důkaznímu návrhu na opětovný výslech poškozeného M. Š. ohledně možných finančních zdrojů od jeho příbuzné z Francie nemohl odvolací soud vyhovět, neboť k otázce jeho validity musel přistupovat na podkladě doposud opatřené důkazní materie. Soud přitom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, shromážděné důkazy hodnotí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
15. Dovolání obviněného bylo podáno dne 24. 7. 2021, tedy před účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., kterým byl novelizován trestní řád v dovolacích důvodech, mimo jiné v §265b odst. 1 tr. ř. byl za písmeno f) vloženo nové písmeno g), které zní „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Dosavadní písmena g) až l) byla nově označená jako písmena h) až m), přesto obviněný již uvedl dovolací důvod ve znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. po novelizaci., ačkoliv tato právní úprava ještě nebyla účinná. S ohledem na skutečnost, že Nejvyššímu soudu bylo předmětné dovolání doručeno až 27. 6. 2022, tedy již za účinnosti výše uvedené novely, tento toto dovolání projednal, když v dovolání obviněného shledal mimo jiné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
16. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
18. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný P. S. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby uplatněné již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s jeho námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. Převážná část dovolacích námitek obviněného spočívá v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, přičemž tyto námitky lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky směřující k nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
20. Nejprve je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu, jak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku předestírá. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo. Předmětná novela totiž reagovala na judikaturu Ústavního soudu a z ní vyvinutou praxi Nejvyššího soudu stran možné kasace rozhodnutí odvolacího soudu pouze pro extrémní vady ve skutkových zjištěních (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
21. Nejvyšší soud se tak ve světle nastíněných skutečností zabýval námitkami obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 5. výroku rozsudku. Obviněný zejména nesouhlasil s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, neboť závazky vůči poškozenému M. Š. podle jeho tvrzení vznikly před datem 28. 6. 2016 a písemná smlouva o zápůjčce představovala pouze dodatečné stvrzení již existujících závazků. Akcentoval obsah elektronické komunikace mezi obviněným a poškozeným, ze které podle jeho názoru vyplývá neustálá snaha poškozeného legalizovat již existující dluh obviněného vůči poškozenému, stejně jako zoufalá finanční situace poškozeného prakticky mu znemožňující uskutečnění takové půjčky.
22. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že soudy svá skutková zjištění stran datace vzniku závazku opřely především o výpověď poškozeného M. Š., která však navíc koresponduje se Smlouvou o zápůjčce ze dne 28. 6. 2016 i příjmovým dokladem z téhož dne. Poškozený se podrobně vyjádřil k okolnostem jejího poskytnutí. V uvedené smlouvě podepsané oběma aktéry jsou uvedeny formulace „zavazuje se přenechat“ a „peněžní prostředky budou předány“ směřující do budoucna, kdy nadto byla takto koncipována právě obviněným. V této souvislosti bylo zároveň poukázáno na fakt, že v případě jiného poškozeného bylo obviněným do písemné smlouvy výslovně uvedeno, že již dříve převzal zapůjčené peněžní prostředky. Obdobně byla připomenuta skutečnost, že obviněnému byl znám institut písemného uznání dluhu, který ovšem nevyužil. Příjmový pokladní doklad je pak opatřen podpisem obviněného, který potvrzuje přijetí předmětné částky od poškozeného M. Š. Soudy se rovněž velice podrobně zabývaly i obsahem elektronické komunikace mezi obviněným a poškozeným (viz zejména odstavce 215. až 237. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dospěly k závěru, že tato neprokazuje skutkovou verzi podávanou obviněným, podle níž se jednalo pouze o písemné potvrzení již v minulosti existujících závazků obviněného vůči poškozenému, a současně nevylučuje skutkovou verzi podávanou poškozeným a podloženou dalšími důkazy. Vzaly přitom v potaz, že obviněný určitou finanční částku (zhruba 7 mil. Kč) dlužil poškozenému již v minulosti, přičemž v deklarované částce se jednalo o poskytnutí nových peněžních prostředků. Pokud jde o tvrzení obviněného, že poškozený nedisponoval takovou částkou, dospěly soudy k závěru, že tuto (ostatně stejně jako další poškození) mohl mít v hotovosti doma. Rovněž je vhodné dodat, že komunikace by mezi účastníky zajisté před 28. 6. 2016 neprobíhala, pokud by dovolatel pochyboval o reálné schopnosti a možnostech poškozeného opatřit jím požadované finanční prostředky.
23. Na základě provedeného dokazování proto soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
24. Dovolatel také namítal neodůvodněné a nepřesvědčivé zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování odvolacím soudem, konkrétně výslech poškozeného M. Š. a provedením šetření k jeho majetkovým poměrům, včetně případné výpovědi tety poškozeného z Francie (která mu část finančních prostředků měla předat). Pokud chtěl obviněný prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Odvolací soud v odstavci 73. odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování, kdy je považoval za nadbytečné. Stran doplnění dokazování o výslech poškozeného M. Š. odvolací soud uvedl, že tento byl v postavení svědka již slyšen a obviněný i jeho obhájce mu mohli klást dotazy. Neshledal ani podmínky pro realizaci majetkového šetření u poškozeného, neboť peníze byly v mnoha případech v této trestní věci uchovávány a předávány v hotovosti, případné šetření není schopné takové peníze zjistit, přičemž skutečnost, že má některá osoba dluhy, ještě sama o sobě neznamená, že nemůže mít jiné peníze, například právě v hotovosti. V tomto smyslu byl i výslech blíže neurčené tety poškozeného z Francie nadbytečný, s ohledem na jejich příbuzenský vztah a na skutečnost, že se jednalo o hotovost. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
25. Nadto Nejvyšší soud k námitce obviněného, že důkaz textovými zprávami byl proveden až po přednesení závěrečných řečí, přičemž takové opožděné provedení mělo za následek žádost obviněného o opětovný výslech v odvolání, uvádí následující. Po závěrečných řečech, které byly předneseny při hlavním líčení dne 9. 10. 2020, bylo dne 6. 11. 2020 obnoveno dokazování, v jehož rámci bylo mj. umožněno obhajobě nahlédnout do uvedených listin a na monitoru počítače, přičemž strany nežádaly o čtení těchto listin (viz protokol o hlavním líčení ze dne 6. 11. 2020, na č. l. 2403). Ze strany obhajoby nebylo (kromě návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka M. R., který byl zamítnut) dalších návrhů na doplnění dokazování. Proto bylo dokazování prohlášeno za skončené a opětovně přistoupeno k závěrečným řečem (viz č. l. 2404). S ohledem na argumentaci obviněného je rovněž vhodné poznamenat, že poškozený M. Š. byl v rámci své svědecké výpovědi konfrontován s obsahem svých textových zpráv včetně těch, z nichž lze usuzovat na jeho momentální finanční situaci. Nalézací soud vyjádření poškozeného k elektronické komunikaci s obviněným podrobně popsal v odstavcích 51. až 57. odůvodnění jeho rozsudku.
26. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
27. Obviněný dále zpochybnil, byť nikoli zcela explicitně, naplnění subjektivní a objektivní stránky projednávaného zločinu. Takové námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou nalézacím soudem. Nicméně již zde je na místě poznamenat, že soudy obou stupňů se otázkou naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zabývaly a vzhledem k vlastním skutkovým závěrům dovodily, že byly naplněny.
28. Obecně lze uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je především zájem na ochraně majetkových práv. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností, přičemž následkem takového podvodného jednání musí být jednak vznik určité škody na cizím majetku a dále obohacení pachatele nebo jiné osoby za předpokladu, že dotčená osoba provede určitou majetkovou dispozici. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, který musí být dán v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí, tj. pachatel již např. v době uzavření smlouvy, jejímž obsahem je povinnost vrátit genericky určenou věc, musí prokazatelně jednat v úmyslu tak neučinit vůbec, popřípadě nikoli ve sjednané lhůtě, anebo alespoň s vědomím toho, že svoji povinnost nebude schopen s ohledem na své majetkoprávní poměry splnit řádně a včas (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1687 a 1698).
29. Stran nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněný poukázal na zjevnou neopatrnost poškozeného, neboť ten byl podrobně informován o jeho finanční situaci, věděl o jeho zadluženosti na rozdíl od ostatních poškozených, kteří spoléhali na solidnost obviněného, a byl si tak vědom neschopnosti pachatele splnit dluh. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Bezesporu je pravdou, že dle stávající judikatury nelze na straně oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Nicméně současně platí, že musí být vždy brány v potaz též specifické okolnosti daného jednání, jelikož nelze požadovat, aby osoba vstupující do soukromoprávního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a solventnost. Kladení vysokých či přehnaných požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016).
30. Na tomto místě lze zdůraznit především blízký vztah poškozeného M. Š. s obviněným a z něj logicky vyvěrající důvěru poškozeného. Obecně lze říci, že obviněný využil svého vystupování coby úspěšného podnikatele, což mu bylo nápomocno při sjednávání jednotlivých smluv o zápůjčkách, neboť o jeho solventnosti žádný z poškozených nepochyboval. Co se týče konkrétně poškozeného M. Š., soudy učinily relevantní skutkové zjištění, že poškozený v době poskytnutí zápůjčky neměl žádné povědomí o dalších věřitelích obviněného ani o jeho již splatných a současně neuhrazených závazcích. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný i jeho rodina vystupovali tak, že žádné problémy nemají, a neměl pochyby o tom, že majetkové poměry obviněného jsou v pořádku a jediný dluh, o kterém věděl, byl dluh vůči samotnému poškozenému z minulosti. Lze tedy předpokládat, že kdyby si byl vědom reálné ekonomické situace obviněného, tedy, že nebyl schopný svému závazku dostát s ohledem na svou insolventnost, do smluvního vztahu by s ním nevstoupil. Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že i v případě vědomosti poškozeného M. Š. o jistých finančních problémech obviněného nelze dojít k závěru, že by nemohl být uveden v omyl, neboť obviněný bezpochyby využil i nastoleného stavu důvěry, který mezi nimi panoval. Pachatel totiž může poškozeného uvést v omyl i tehdy, jestliže si je vědom jeho nepříznivé situace, a přesto mu poskytne finanční prostředky, neboť takové povědomí poškozeného či jeho míra znalosti ekonomické situace obviněného ho nezbavuje odpovědnosti za jeho jednání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018). Poškozenému pak v nyní projednávané věci nelze za daných okolností přičítat nedostatek jeho obezřetnosti.
31. Z hlediska existence podvodného úmyslu, tedy naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, je podstatné zejména zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 5. výroku rozsudku, že obviněný uzavřel s poškozeným smlouvu o zápůjčce, ačkoli věděl o svých neuhrazených závazcích z minulosti. Konkrétně v době této poslední zápůjčky od poškozeného M. Š. věděl, že není schopen hradit své předchozí splatné závazky ve výši již nejméně 43 431 000 Kč. Tudíž i s ohledem na své majetkové a výdělkové poměry věděl, že v uvedené lhůtě nebude schopen (s vysokou mírou pravděpodobnosti) zápůjčku vrátit. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítá argumentaci obviněného, že by v podvodném úmyslu nejednal, a shledal proto zjevně neopodstatněnou námitku obviněného o absenci subjektivní stránky skutkové stránky trestného činu podvodu. Právní posouzení jednání obviněného tak bylo provedeno bez vad.
32. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
35. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 18. 5. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 27. 6. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.