ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.736.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 736/2022-224
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph. D., projednal v neveřejném zasedání dne 30. 8. 2022 dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, bytem XY, podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 78/2020 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, zrušuje ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se obviněnému P. N. ukládá podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 3 T 78/2020-105, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 500 Kč, přičemž bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5 000 Kč a výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí částku včas, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. V. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Hodoníně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 2. 2020 ve 14:13 hodin v Kyjově, okr. Hodonín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz V220 D registrační značky XY na silnici č. I/54 v ulici XY v místě autobusových zastávek při jízdě ve směru na XY v rozporu s ustanoveními §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. f), §47 odst. 2 písm. a), §47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se plně nevěnoval řízení, přehlédl chodkyni M. V., nar. XY, přecházející komunikaci po vyznačeném přechodu pro chodce zleva doprava z pohledu obviněného, tím došlo ke střetu pravého předního rohu vozidla s chodkyní, která dopadla vpravo od vozidla na komunikaci, na což obviněný reagoval pouze přibrzděním, a poté pokračoval v jízdě, aniž by se přesvědčil o zdravotním stavu chodkyně a poskytl jí potřebnou pomoc. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině chodkyně utrpěla drobné zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici, hospitalizaci do následujícího dne za účelem pozorování a pracovní neschopnost do 7. 2. 2020.
3. Proti rozsudku podali odvolání obviněný, který napadl výrok o vině a trestu, a v neprospěch obviněného státní zástupce, který napadl výrok o trestu zákazu činnosti a domáhal se jeho uložení na dobu alespoň 42 měsíců. O odvoláních bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2022, č. j. 5 To 61/2021-196. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Z obsahu dovolání je patrno, že napadl výrok o uložení trestu zákazu činnosti, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Upozornil na to, že o uložení trestu Krajský soud v Brně nesprávně rozhodl usnesením a že měl rozhodnout rozsudkem. K samotnému výroku o trestu zákazu činnosti uvedl, že uložený trest je svou výměrou v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zasahuje do ústavní roviny. Poukázal na to, že obsahově stejný předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021, Nejvyšší soud právě z tohoto důvodu již jednou zrušil, přičemž Krajskému soudu v Brně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, avšak Krajský soud v Brně nepřípustně dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nezákonné a že ho nebude respektovat. Zdůraznil, že Krajský soud v Brně se zcela opomenul vypořádat s polehčujícími okolnostmi a že při absenci závažných přitěžujících okolností uložil trest zákazu činnosti ve výměře dvojnásobně přesahující návrh státního zástupce, což označil za projev předpojatosti soudu. Vyjádřil názor, že v dané věci se jednalo o „běžné“ ujetí od „běžné“ nehody a že Krajský soud v Brně neuvedl žádnou konkrétní okolnost odůvodňující uložení přísnějšího trestu a uložil trest zákazu činnosti v rozporu s principem individualizace trestu i samotným účelem trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatovala, že Krajský soud v Brně se v rozporu s ustanoveními §265s odst. 1 tr. ř., čl. 95 odst. 1 Ústavy neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu a znovu uložil trest zákazu činnosti, který svou výměrou vybočuje z mezí ústavního principu proporcionality trestní represe, byť byl uložen v rámci zákonné trestní sazby. Uvedla, že za tohoto stavu lze námitky proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti považovat za dovolací důvod, jak ho uplatnil obviněný, a odkázala v tomto směru na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zmínila také nesprávnou formu napadeného rozhodnutí, pokud krajský soud v Brně rozhodl usnesením, a nikoli rozsudkem. Dovolání označila za důvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř.
7. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
8. O odvoláních proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně rozhodoval Krajský soud v Brně znovu poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 To 61/2021, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, jímž bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně byl obsahově totožný s tím, jak bylo nyní rozhodnuto napadeným usnesením. V otázce trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel to znamená, že i předcházejícím rozsudkem Krajský soud v Brně obviněnému uložil tento trest ve výměře osmi let. Nejvyšší soud v citovaném usnesení vyložil, proč jsou námitky obviněného proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti dovolacím důvodem, zároveň vysvětlil, proč je dovolání obviněného v tomto ohledu důvodné, a nakonec zavázal Krajský soud v Brně k tomu, aby otázku výměry trestu zákazu činnosti posoudil podle zákonných hledisek stanovených zejména v §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a aby dbal na zachování ústavního principu proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud tak reagoval na to, že Krajský soud v Brně odůvodnil výměru trestu zákazu činnosti úvahami, které se zcela míjely se zákonnými hledisky.
9. Při novém projednání věci se Krajský soud v Brně nepřípustně stylizoval do role instance, která přezkoumává rozhodnutí Nejvyššího soudu, když v napadeném usnesení zaujal názor, že Nejvyšší soud při aplikaci ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) nerespektoval vůli zákonodárce, a z toho vyvodil, že „nevidí nejmenší důvod, proč by měl respektovat vůli jeho“, míněno vůli Nejvyššího soudu. To, co Krajský soud v Brně označil za vůli Nejvyššího soudu, ve skutečnosti bylo závazným právním názorem, jímž byl povinen se řídit podle §265s odst. 1 tr. ř. Pokud takto nepostupoval a znovu obviněnému uložil trest zákazu činnosti na dobu osmi let se shodným odůvodněním jako v předcházejícím rozsudku, pak nelze jinak než konstatovat, že nové rozhodnutí zatížil stejnými vadami zakládajícími dovolací důvod. Další vadou pak je to, že napadené rozhodnutí má formu usnesení, ačkoli pokud Krajský soud v Brně uložil obviněnému trest, měl tak učinit rozsudkem podle §122 odst. 1 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř.
10. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tj. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Do 31. 12. 2021 byl tento dovolací důvod stanoven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. V citovaném ustanovení je vymezen hmotně právní dovolací důvod ve vztahu k samotnému výroku o uložení trestu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost uloženého trestu. Dovolání totiž není běžným opravným prostředkem, neplní funkci „dalšího odvolání“ a není určeno ke korekci výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti, nýbrž jen k nápravě těch nejzávažnějších vad, kterými jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, pak doslovně vzato je změna výroku o trestu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nemožná. Pokud by Nejvyšší soud takto vykládal uvažovaný dovolací důvod bezvýhradně, bezvýjimečně a izolovaně od toho, co plyne z ústavního pořádku, ocitl by se na bázi čirého a bezduchého formalismu a aproboval by i rozhodnutí, která jsou v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestu, že to již představuje porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě uložený trest. Nejvyšší soud by tak ponechával naznačená rozhodnutí nedotčena v rozporu s ustanoveními čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. To se ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. projevuje tím, že Nejvyšší soud pod tento dovolací důvod zahrnuje i případy, kdy sice byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, avšak jeho výměra je v tak hrubém rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň představuje očividné porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, který patří mezi definiční znaky demokratického právního státu, jímž se Česká republika deklaruje v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nijak nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013, 8 Tdo 1208/2014 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97, IV. ÚS 211/10, I. ÚS 4503/12, I. ÚS 9/17). Jinak Nejvyšší soud podotýká, že o tom, co je a co není dovolacím důvodem, nerozhoduje Krajský soud v Brně, nýbrž Nejvyšší soud jako soud dovolací.
12. Obviněný se dopustil jednání, za které mu byl trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel jako druh trestu uložen důvodně a plně v souladu s ustanovením §73 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní sazba je v tomto ustanovení stanovena v rozpětí od jednoho roku do deseti let. Výměru trestu bylo třeba stanovit podle zákonných hledisek, která jsou upravena zejména v §38 odst. 1 tr. zákoníku, §39 odst. 1 tr. zákoníku, tj. s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrům pachatele a možnostem jeho nápravy. Povaha a závažnost trestného činu jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Z toho, jak je ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku konstruováno, je zřejmé, že kritériem relevantním pro stanovení výměry trestu je konkrétní závažnost trestného činu v té podobě, jak byl v dané věci spáchán, a nikoli typová závažnost, která je vyjádřena zákonnou trestní sazbou. Výměru ukládaného trestu proto nelze odůvodňovat odkazem na typovou závažnost trestného činu a na zákonnou trestní sazbu, ale je nutno vázat ji ke konkrétním okolnostem posuzované věci.
13. Výměru trestu zákazu činnosti v trvání osmi let odůvodnil Krajský soud v Brně opět, tj. shodně jako v předcházejícím zrušeném rozsudku, především odkazem na to, že trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku je „v dopravě výrazně nejzávažnější, na což zákonodárce reaguje přiměřenou sazbou“, a dále odkazem na dva jiné případy tohoto trestného činu, ke kterým došlo v okresech Jihlava a Brno-venkov a v kterých nastal smrtelný následek. Úvahami o typové závažnosti trestného činu a o následcích, ke kterým došlo v jiných kauzách, nelze odůvodnit výměru trestu v posuzované věci, což Nejvyšší soud jasně vyložil již v usnesení ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, a což Krajský soud v Brně nerespektoval. Jinak Krajský soud v Brně v souvislosti s výměrou trestu zákazu činnosti uvedl, že ji zvolil „vzhledem k závažnosti jednání obviněného a vzhledem k jeho evidentní řidičské nespolehlivosti“.
14. Ohledně „závažnosti jednání obviněného“, pokud je tím míněna konkrétní závažnost (tj. nikoli typová), neuvedl Krajský soud v Brně nic bližšího. Obviněný ujel z místa nehody spočívající v tom, že lehce narazil do poškozené, která přecházela vyznačený přechod pro chodce. Závažnost jeho jednání je zvýrazněna tím, že popsaným způsobem záměrně jednal poté, co sám nehodu zavinil porušením povinností řidiče. K tíži mu lze přičítat i to, že se ujetím snažil vyhnout odpovědnosti za sražení poškozené chodkyně, byť přitěžující význam této okolnosti částečně snížil tím, že se následujícího dne dodatečně sám přihlásil policii, která ale již měla indicie ukazující na něho jako pachatele. Na druhé straně je nutno vzít v úvahu, že poškozená utrpěla jen méně závažná zranění v podobě oděrek na ruce, kontuze kolene, podvrtnutí a natažení krční páteře a kontuze dolní části zad a pánve. Tato zranění nedosahovala intenzity ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku a odpovídala nanejvýš jen přestupku. Nešlo o zranění, která by poškozenou jakkoli ohrožovala na životě a která by představovala nějaké větší nebezpečí pro její zdraví. Kromě toho v bezprostřední blízkosti místa nehody byly jiné osoby, které ihned poskytly poškozené potřebnou pomoc. Nejednalo se tedy o to, že by poškozená v důsledku jednání obviněného byla ponechána bez jakékoli pomoci a že by zůstala odkázána sama na sebe.
15. Za „evidentní řidičskou nespolehlivost“ Krajský soud v Brně považoval to, že obviněný byl v letech 2006-2018 celkem devětkrát postižen pokutami za různé přestupky spáchané při řízení motorového vozidla. Většinou, tj. v šesti případech, šlo o překročení povolené rychlosti jízdy. Lze tedy konstatovat, že obviněný je celkově neukázněným řidičem, což nemůže zůstat bez významu, ale je nutno hodnotit to jako jedno z hledisek úvah o výměře trestu zákazu činnosti v kontextu s ostatními hledisky. Dosavadní život obviněného je jinak možno považovat za řádný, neboť nebyl odsouzen za žádný trestný čin ani postižen za jiný přestupek než za přestupky při řízení motorového vozidla. Osobní poměry obviněného nevykazují nic, co by mohlo úvahy o výměře trestu zákazu činnosti nějak podstatněji ovlivnit. Možnosti jeho nápravy lze vcelku pokládat za příznivé, byť poněkud dotčené sklonem k nerespektování pravidel silničního provozu.
16. Uváží-li se v souhrnu vše, co je jako zákonné kritérium významné pro stanovení výměry trestu zákazu činnosti, je nutno konstatovat, že posuzovaný případ nevykazuje žádné okolnosti, které by obviněnému nějak mimořádně přitěžovaly, a naopak jsou tu v citelné míře zastoupeny okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného. Tento závěr ukazuje na to, že odpovídající výměrou trestu zákazu činnosti je výměra, která je sice již výrazněji nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, avšak rozhodně ne v její horní polovině.
17. Uložení trestu zákazu činnosti na dobu osmi let, tedy ve výměře, která je výrazně v horní polovině zákonné trestní sazby a blíží se její horní hranici, je v posuzované věci očividným vybočením z mezí proporcionality trestní represe jako ústavního principu demokratického právního státu a zároveň i zjevným porušením práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivého výsledku. V tom záleží nejen nezákonnost, ale zároveň i neústavnost napadeného rozhodnutí v části týkající se trestu zákazu činnosti. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného za důvodné a zrušil v napadeném usnesení výrok o uložení trestu zákazu činnosti.
18. Pokud by měl Nejvyšší soud přikázat Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci, jak navrhovali obviněný i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, musel by zrušit napadené usnesení v celém rozsahu vzhledem k tomu, že o všech odvoláních, která jsou podkladem přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, musí být rozhodnuto jedním rozhodnutím. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že takový postup by jen zbytečně prodlužoval řízení, v němž již nastaly průtahy jednak proto, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, a jednak proto, že ačkoli dovolání bylo podáno dne 7. 3. 2022, věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 2. 8. 2022, tedy s odstupem téměř pěti měsíců. Aby se předešlo tomu, že délka řízení v celkově jednoduché kauze bude představovat porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přikročil Nejvyšší soud k tomu, že sám ve věci rozhodl o uložení trestu zákazu činnosti.
19. Při výměře trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel Nejvyšší soud přihlédl ke všem okolnostem, jak je vyložil v předcházejících částech tohoto rozsudku. Dospěl k závěru, že poměr okolností svědčících ve prospěch obviněného a okolností svědčících v jeho neprospěch je přiměřeně vyjádřen takovou výměrou trestu zákazu činnosti, která je výrazněji nad dolní hranicí zákonné trestní sazby oproti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, avšak nepřesahuje třetinu sazby. Za tohoto stavu Nejvyšší soud rozhodl uložit obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři a půl roku, což v podstatě odpovídá přiměřenému návrhu státního zástupce v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Ostatní výroky napadeného rozhodnutí, tedy všechny kromě samotného výroku o uložení trestu zákazu činnosti, zůstávají nedotčeny.
20. Nejvyšší soud o zrušení vadného výroku napadeného usnesení a o uložení trestu zákazu činnosti rozhodl tímto rozsudkem v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. za souhlasu obviněného a státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu