ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.909.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 909/2022-5094
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2022 o dovoláních obviněných 1. P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. P. Ř. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 3 To 50/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 24/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H. a P. Ř. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2021, č. j. 20 T 24/2016-4653, byli oba obvinění uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena kolektivních statutárních orgánů nebo zástupce obchodní korporace a družstva na dobu pěti let a podle §71 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Obviněný P. Ř. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 375 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 750 000 Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody na dva roky a podle §71 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné J. K. a obviněné právnické osoby společnosti T. (dále jen „T.“).
2. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že ve společném záměru zneužít systém osvobození od daně v rámci Evropské unie a získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České republiky, vykonávali níže specifikovanou činnost a spolupráci;
P. H., jako předseda představenstva, zároveň jediný člen představenstva a statutární zástupce společnosti T. jako měsíčního plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), v Českých Budějovicích, v Praze, případně jinde, v období nejméně od září roku 2013 do dubna roku 2014, v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti T. na DPH zastřením skutečného stavu stavem formálně právním a získat tak neoprávněný majetkový prospěch, ve spolupráci s P. Ř. a J. K., kdy
- P. Ř. určoval kdy, s jakým zbožím a s jakými subjekty se bude jménem společnosti T. obchodovat a zajišťoval profinancování obchodu,
- J. K. na pokyn P. Ř. jménem společnosti T. zasílala objednávky a poptávky na předmětné zboží, vyřizovala obchodní korespondenci, vystavovala účetní doklady, prováděla finanční transakce, přičemž vystupovala i pod falešnými jmény, např. J. S., J. H.,
- P. H. na pokyn P. Ř. ve spolupráci s J. K., předstíral ekonomickou činnost společnosti T., vedl skladovou evidenci zboží, přebíral dodané zboží a zajišťoval jeho následnou expedici na místo určení, koordinoval dopravu a jako statutární orgán společnosti T. podával daňová přiznání a jednal s úřady,
podal P. H. za společnost T. u příslušného finančního úřadu nepravdivá daňová přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce září, říjen, listopad a prosinec 2013, leden, únor a březen 2014, ve kterých neoprávněně uplatnil osvobození od daně podle ustanovení §64 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), přestože si byl vědom, že deklarovaná plnění osobě registrované k dani v jiném členském státě jsou fiktivní a daň z těchto nebude uhrazena, konkrétně celkem v sedmi případech specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu,
v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti T. na DPH konali společně P. H., P. Ř. a J. K., na základě pokynů P. Ř. P. H. ve spolupráci s J. K. jednal jménem společnosti T. a nakoupil nejméně v období od 1. 9. 2013 do 28. 3. 2014 zboží – drobnou elektroniku od dodavatele A. S., s cílem navodit takový stav, který povede k dosažení zkrácení daňové povinnosti, předmětnou elektroniku formálně přeprodali subjektu registrovanému k dani v jiném členském státě Evropské unie s úmyslem zatajit skutečného odběratele tohoto zboží a umožnit mu vyhnout se daňové povinnosti na DPH splatné na základě odpovídajícího pořízení zboží uvnitř Evropského společenství, a při vědomí této skutečnosti uplatnit jménem společnosti T. osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu na úkor České republiky, přičemž společnost T. pouze předstírala řádnou hospodářskou činnost, vykazovala dodávky v rámci Evropské unie, avšak ve skutečnosti se jednalo o předem připravený daňový únik s využitím účelových společností, tzv. "missing trader", konkrétně v Polské republice společností S. I. a N. T. P., v Litevské republice společnosti O. U., a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska společnosti H. E., vykázané obchody byly pouze formálního charakteru, ve skutečnosti předmětná plnění nebyla dodána deklarovaným odběratelům, daň z těchto nebyla uhrazena a nedošlo tak k dodání zboží podle §13 odst. 1 zákona o DPH, tj. nedošlo k převodu práva na tyto osoby nakládat se zbožím jako vlastník, a nebyly tak splněny podmínky stanovené zákonem o DPH pro uplatnění osvobození od daně, přičemž předmětná plnění jsou podle §2 odst. 2 zákona o DPH zdanitelným plněním,
a se stejným úmyslem zkrátit daňovou povinnost konali dále v měsíci březnu 2014 společně P. H., P. Ř. a J. K., jelikož na základě pokynů P. Ř. P. H. ve spolupráci s J. K. jménem společnosti T. nakoupil zboží – drobnou elektroniku, konkrétně náplně do tiskáren od italského dodavatele C. a paměťové karty od dodavatele E. G., předmětnou elektroniku formálně přeprodali subjektu registrovanému k dani v jiném členském státě Evropské unie s úmyslem zatajit skutečného odběratele tohoto zboží, a tak umožnit subjektu registrovanému k dani v jiném členském státě Evropské unie vyhnout se daňové povinnosti na DPH splatné na základě pořízení zboží uvnitř Evropského společenství, a při vědomí této skutečnosti uplatnit jménem společnosti T. osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu na úkor České republiky, ač společnost T. pouze předstírala řádnou hospodářskou činnost, když vykázala dodávky koncovému odběrateli v rámci Evropské unie, přičemž se ve skutečnosti jednalo o předem připravený daňový únik s využitím účelové lotyšské společnosti F. S., které společnost T. formálně přeprodala zboží zakoupené od společností C. a E. G., když předmětné zboží bylo uhrazeno dne 1. 4. 2014 z jednoho polského účtu společnosti F. na účet společnosti T., přičemž výše uvedené obchody se společností F. S. byly pouze formálního charakteru, ve skutečnosti předmětná plnění nebyla dodána deklarovanému odběrateli, nebyla uhrazena daň a nedošlo k dodání zboží podle §13 odst. 1 zákona o DPH, tedy nedošlo k převodu práva na tuto osobu nakládat se zbožím jako vlastník a nebyly tak splněny podmínky stanovené zákonem o DPH pro uplatnění osvobození od daně, když předmětná plnění jsou podle §2 odst. 2 zákona o DPH zdanitelným plněním,
a popsaným společným jednáním P. H., P. Ř., J. K. a společnost T. úmyslně zkrátili DPH za zdaňovací období měsíce září, říjen, listopad a prosinec 2013 a leden, únor, březen 2014 ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, v celkové výši 33 476 706 Kč.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláním obvinění P. H. a P. Ř. ve výrocích o vině a trestu. Odvolání podala rovněž obviněná J. K., jejíž trestní věc byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 3 To 115/2021, vyloučena podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému projednání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, č. j. 3 To 50/2021-4861, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. Ř. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to pouze ve výrocích o uložených trestech tomuto obviněnému, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se tento obviněný odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč a podle §71 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. H. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání P. Ř.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. Ř. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento spatřoval konkrétně v tom, že byl odsouzen na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice a Finančního úřadu pro hl. Město Prahu, Územní pracoviště Praha 4, v podobě dodatečných platebních výměrů, kterými byla společnosti T. doměřena zkrácená daň za období září 2013 až březen 2014. Tyto důkazy byly provedeny podle zásad správního řízení, nikoli podle zásad řízení trestního. Obviněný nepochyboval o tom, že společnost T. je z daňového hlediska ručitelem zaplacení DPH v cizině, toto ručitelství je ale jen v rovině civilněprávní. Obviněný měl za to, že k daňovému úniku nedošlo, neboť zboží bylo řádně dopraveno do ČR, bylo distribuováno konečným příjemcům podle uzavřených smluv, bylo naskladněno do skladů, vybraných odběrateli a vlastnické právo přešlo na odběratele. Navíc obviněný zdůraznil, že soudy vycházely z odposlechů, které byly podle jeho názoru prováděny až po ukončení trestné činnosti a byly povoleny nepříslušným soudcem, jelikož na Krajském soudu v Českých Budějovicích nebylo dodržováno tzv. kolečko rozdělování práce soudců, a odposlechy povoloval kdokoli, kdo byl k dispozici. Soudem také byly ignorovány důkazní návrhy k provedení výslechů statutárních orgánů odběratelů společnosti T., konkrétně byly navrhovány výslechy A. T., M. H., V. S., B. A., V. B., M. W., S. G., J. K., T. J. a S. H. Obviněný dále navrhnul vyslechnout pracovníky skladů, kam bylo zboží dodáváno, kteří jsou uvedeni na dodacích listech, popř. na dokladech CMR. Tito pracovníci se měli vyjádřit k tomu, co se s obchodovaným zbožím stalo, proč nebylo podáno daňové přiznání a zda zboží bylo dál obchodováno.
5. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uvedl, že měl být na základě provedených důkazů zproštěn. Žádný důkaz neprokazoval, že by věděl, že zboží řádně dodané do dalšího členského státu Evropské unie, nebude řádně zdaněno a nebude odvedeno DPH v příslušné výši. Kdyby věděl, že odběratelé společnosti T. nebudou plnit své povinnosti, nikdy by k obchodům nedošlo. Soudy přitom nezjišťovaly, komu daný průběh obchodů prospěl, přičemž společnost T. měla jen přiměřený zisk. Obviněný se dále zaměřil na argumentaci soud prvního stupně, který považoval za podezřelé zcela normální postupy v obchodních vztazích, mezi něž zařadil dodání zboží do skladu v jiném státu, než je odběratel, obchodování se zbožím, které v době prodeje prodávající nevlastní, delší dobu dodání a platby z jednoho účtu s ohledem na existenci tzv. sběrných účtů používaných pro mezinárodní platby.
6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání P. H.
7. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný P. H. a opřel jej o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
8. Obviněný předně namítal, že nebylo náležitě prokázáno, že předmětným jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Rozhodnutí bylo postaveno na neuceleném řetězci důkazů, které ve svém souhrnu nemohly vést ke shledání viny obviněného. Soudy zpochybnily verzi obviněného, zejména vyslovením pochybností o tom, kdo byl faktickým odběratelem předmětného zboží s tím, že k faktickému přemístění zboží mimo území České republiky došlo, avšak zboží nemělo být dodáno právě tvrzeným odběratelům. Takové závěry soudy činí, přestože nebyly schopny uzavřít, kam bylo zboží skutečně dodáno, resp. jak s ním bylo naloženo. Soudy se závěrem, že společnost T. měla neoprávněně přenést daňovou povinnost na deklarované odběratele v rozporu s §64 zákona o DPH, pustily do roviny spekulací, na čemž nelze stavět závěr o vině. Jediným relevantním a obhajitelným důsledkem za takové situace je, že správce daně neuzná nárok na osvobození od daně podle §64 zákona o DPH a vydá platební výměry, přičemž se jedná o rovinu správněprávní, odrážející ručitelskou odpovědnost tuzemského subjektu za nesplnění daňové povinnosti v zahraničí. Již to je pro zainteresované subjekty citelný zásah, na který navazuje soud dalším trestem v rovině trestněprávní, čímž dochází fakticky k dvojímu trestání dotčených subjektů. Pokud soudy neznaly konečného adresáta dodávky zboží, nemohly vyloučit, že z dané dodávky nebylo skutečně DPH odvedeno. Pouhé konstatování, že daň nebyla zaplacena v žádném členském státě Evropské unie tak nemůže obstát. Pokud bylo obviněným vyčítáno, že si dostatečně neprověřili své odběratelské partnery, konstatoval, že v čase dodávky zboží obviněnými byly tyto subjekty (až na jednu výjimku) registrovány k DPH ve svém státě. Fakt, že tito odběratelé nepřiznali pořízení zboží z jiného členského státu, nemůže jít k tíži obviněných, kteří již neměli na dalším průběhu operace žádný vliv.
9. Obvinění se hájili tím, že zboží skutečně existovalo, bylo s ním obchodováno, společnosti T. bylo doručeno a následně i zahraničním odběratelů, což nelze ztotožňovat pouze se situací, že by zboží muselo být dodáno právě a pouze do sídla odběratelů. Bylo prokázáno, že obvinění dostali za dodané zboží řádně zaplaceno, stejně jako sami za odebrané zboží zaplatili dodavateli. Soudy nestandardnost hospodářských operací a další pochybnosti o řádné dodávce zboží spatřovaly i ve způsobu úhrady ceny za zboží, neboť měli zboží nabízet dříve, než jej sami skutečně odebrali, a v rámci toho za něj obdržet kupní cenu i dříve, než tuto sami zaplatili svému dodavateli, v čemž obhajoba nespatřovala žádnou neobvyklost. Ke způsobu obdržení ceny za zboží obviněný konstatoval, že existují různé platformy sdružující platby v zahraničí, k čemuž soudy neučinily ani žádný pokus o ověření.
10. Obviněný rovněž brojil proti výši a druhům uložených trestů. Rozsah možného odvedení daně, o němž soudy nemají žádné povědomí, měl dopad i v rovině výše tvrzené škody. Pokud žádná nebyla prokázána, má to vliv i na právní kvalifikaci, jejímž kvalifikačním znakem je právě výše způsobené škody. Při shledání viny obviněného, bez přesné výše zjištěné škody, měly soudy jednání posoudit pouze v rámci základní skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, ve kterém je stanoveno rozpětí trestní sazby odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Z tohoto pohledu uložený trest odnětí svobody pět let přesahuje zákonné rozpětí trestní sazby stanovené na daný trestný čin. V důsledku toho mohly být připuštěny i úvahy o možných alternativních trestech.
11. Obviněný dále poukázal na znění §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž okolnosti případu, nejasná skutková povaha i poměry a osoba obviněného by takové úvahy ve smyslu tohoto odstavce připouštěly. Uloženým nepodmíněným trestem se vytrácí významný aspekt trestu, a to jeho výchovná složka, přičemž byl upřednostněn pouze aspekt represivní. Účel trestu může být splněn, jen pokud budou druh a výměra trestu adekvátní společenské nebezpečnosti a ostatním okolnostem spáchaného trestného činu, proto je třeba přihlédnout i k délce vedeného trestního řízení, která měla být promítnuta do úvah soudů o možném mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
12. Jako zcela disproporční označil uložený trest propadnutí náhradní hodnoty, což je pro něj a jeho rodinu trestem likvidačním. Postižená bytová jednotka byla dlouhodobě užívána bývalou družkou obviněného s jejich společnou dcerou a z větší části je stále zatížena hypotékou. U tohoto druhu trestu byl ve vztahu k obviněnému zvolen přístup zdaleka nejpřísnější, zejména s ohledem na srovnání s peněžitým trestem hlavního pachatele P. Ř., který je nepoměrně a citelně nižším postihem. Uložení takové majetkové sankce nelze sice hodnotit jako v rozporu se zákonem, přesto by měl být přehodnocen dosavadní postup a upuštěno od postihu alespoň ve vztahu k předmětné bytové jednotce.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti proto závěrem navrhl, aby bylo rozhodnutí dovolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno a bylo rozhodnuto o přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby dovolací soud ve věci sám rozhodl.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných P. Ř. a P. H. uvedla, že uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze spojovat s umožněním polemiky se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, ale jeho použití slouží výlučně k nápravě nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu věci, popřípadě k nápravě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Ke skutkovým námitkám obou dovolatelů konstatovala, že se přisouzené daňové trestné činnosti dopustili tím, že se prostřednictvím společnosti T. aktivně účastnili účelového vytvoření obchodní struktury zaměřené na cílený únik DPH v souvislosti s využitím daňového režimu osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie podle §64 zákona o DPH. Společnost T. přitom pouze předstírala řádnou ekonomickou činnost, kterou však reálně nevyvíjela, přičemž deklarované obchodní případy sloužily pouze ke způsobení předem připravovaného daňového úniku s využitím nekontaktních právnických osob nedisponujících žádným personálním ani materiálním zázemím, platby za dodané zboží pak chodily z účtu hongkongské společnosti zcela mimo předstírané obchodní vztahy.
15. Předmětem důsledného přezkumu ze strany odvolacího soudu se staly námitky obviněného P. Ř., že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán nepříslušným soudcem a odposlechy byly provedeny až po dokonání trestné činnosti. Dospěl přitom k závěru, že příkazy byly vydány zákonnými soudci v souladu s příslušným rozvrhem práce. Rovněž neopomenul vzít v potaz, že odposlechy byly realizovány v převažující míře mimo přisouzený časový rámec předmětné trestné činnosti, neboť na takové důkazy nahlížel ve smyslu jejich doplňujícího významu v souhrnu s provedenými důkazy dalšími.
16. Státní zástupkyně nedala za pravdu obviněným ani v tom, že by nalézací soud v rámci prováděného dokazování nesprávně použil důkazy získané správci daně. Dle konstantní rozhodovací praxe je spisový materiál správce daně důkazem použitelným v trestním řízení a soud k němu může přihlížet jako ke každému jinému důkazu. Není však na překážku, aby se v rámci hodnocení provedených důkazů s jejich vypovídací hodnotou ztotožnil na podkladě dalších provedených důkazů, což také učinil, neboť se neopíral pouze o zprávy správce daně, ale pečlivě se zabýval i dalšími listinnými důkazy. Na základě souhrnu těchto důkazů mohl vyvodit správné a přiléhavé skutkové závěry ve vztahu k vině obviněných, které se zjištěním správce daně odpovídajícím způsobem korespondovaly. Obvinění tak nebyli shledáni vinnými pouze na základě důkazů pocházejících od správců daně.
17. Soudy proto nemohly přisvědčit obviněným, kteří popřeli své povědomí o tom, že DPH z uvedených obchodních transakcí nebude uhrazena. Některé prvky takových obchodních transakcí by se mohly jevit za jiných izolovaných podmínek jako běžné obchodování při nákupu a prodeji zboží, nicméně po posouzení veškerých důkazů ve vzájemných souvislostech nebylo možno dovodit jiné skutkové závěry než ty, které vyvodil soud nalézací.
18. Podle názoru státní zástupkyně trestní řízení netrpělo ani vadou opomenutých důkazů. Ze strany nalézacího soudu bylo pečlivě vyloženo, z jakých důvodů nebylo návrhům obviněných na doplnění dokazování vyhověno, neboť výslech (ať blíže neurčených nebo konkrétně označených) osob by byl nadbytečný za stavu, že rozhodné skutkové okolnosti posuzovaného případu byly dostatečně prokázány důkazy provedenými v hlavním líčení. Ke stejnému závěru dospěl i soud odvolací a důkazní návrhy ze strany soudů tak nebyly ignorovány.
19. Soud odvolací se vypořádal i s námitkou, že v řízení nebylo zjištěno, zda DPH neodvedli obchodní partneři odběratelů společnosti T., přičemž uvedl, že není nutné zjišťovat přesné určení veškerého obchodovaného zboží, pokud z ostatních provedených důkazů vyplývají spolehlivé závěry o účelovosti jednotlivých transakcí. Nalézací soud provedl ucelený řetězec důkazů, ze kterého bylo možno učinit spolehlivá skutková zjištění, aniž by jeho rozhodnutí spočívalo pouze na nepodložených domněnkách. Ve skutkových zjištěních pak nelze shledat jakékoli vnitřní rozpory.
20. Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v souvislosti se kterým obvinění negovali, že by se dopustili jim přisouzené trestné činnosti. Zjištěné skutečnosti označovali jako normální postupy běžně se vyskytující v obchodních vazbách. Zároveň tvrdili, že neměli na další průběh obchodní operace žádný vliv a fakt, že odběratelé zboží nepřiznali pořízení zboží z jiného členského státu, nemůže jít k jejich tíži. Izolovaným náhledem na jejich činnost by jim bylo možno přisvědčit, avšak nelze přehlížet ty výsledky provedeného dokazování, podle nichž byl takový způsob obchodování cíleně orientován na dosažení společného trestného záměru zkrácení daňové povinnosti daňového subjektu. Zdůraznila, že společnost T. vyvíjela svou obchodní činnost pouze krátce, po několika měsících nečinnosti uskutečnila transakce se společnostmi sídlícími v jiných členských státech Evropské unie v hodnotě desítek milionů korun. Nestandardní byl taktéž průběh jednotlivých obchodních transakcí. Samotnými odběrateli byly převážně nekontaktní právnické osoby, které neprovozovaly žádnou obchodní činnost, resp. jejich předmět podnikání neodpovídal uskutečněným obchodním transakcím, nepřiznávaly žádné pořízení zboží z jiných členských států Evropské unie a postupně jim byla též zrušena registrace k DPH. Zdůraznila pak, že obviněná společnost T. za dodané zboží obdržela příslušné platby kupní ceny, které byly odeslány převážně z účtu nesouvisející hongkongské společnosti. Ve světle takových obchodních praktik nelze učinit závěr o nevědomosti obviněných stran neuhrazené DPH. Přestože soudy nezpochybňovaly, že by předmětné zboží existovalo, nemohly přehlédnout ty důkazně podložené skutkové závěry, které se vztahovaly k otázce účelovosti jednotlivých obchodních transakcí za stavu, že jejich jednotlivé úkony zcela zřetelně sloužily k zastření skutečného účelu provedených nákupů a prodejů. Na základě opatřených skutkových zjištění pak lze učinit závěr, že se oba obvinění dopustili přisuzovaného zločinu.
21. Nakonec se státní zástupkyně vyslovila i k námitkám obviněného P. H., kterými brojil proti výši a druhu uložených trestů. Obviněný výslovně neodkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci je možno uplatnit argumentaci směřující vůči uloženému trestu. Poukázal-li obviněný na právní režim jeho mimořádného snížení za podmínek §58 tr. zákoníku, pak s odkazem na ustálenou judikaturu zdůraznila, že takový postup soudu je postupem fakultativním, záležejícím na uvážení soudu, které se vztahuje k otázce nepřiměřené přísnosti zákonem stanovené trestní sazby. Vytýkaná vada nemá žádný vztah k tomu, jak bylo kvalifikováno spáchané pokračující jednání, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, protože v zákoně jsou obsaženy zvláštní dovolací důvody týkající se trestu.
22. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Obecná východiska
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
24. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným P. Ř., je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněným P. Ř. i obviněným P. H. [byť nesprávně označen jako §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
26. Pomocí důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uplatněného obviněným P. H. [byť nesprávně označen jako §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze pak namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
27. S ohledem na posun v dikci zákona, který obviněný P. H. nereflektoval, lze nejprve stručně nastínit, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
28. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
29. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného znění) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
K námitkám obviněných
30. Nejvyšší soud však konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněných P. Ř. a P. H. shledat nelze. Především je nutné uvést, že jejich dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním argumentace, kterou uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s ní řádně vypořádaly. Dále je zřejmé, že námitky obviněného P. H., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, by bylo třeba s ohledem na aktuální úpravu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Teno důvod také v podstatě odpovídal námitkám obviněného P. Ř., podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, byť jimi formálně rozporoval subjektivní stránku přisuzovaného trestného činu, ovšem činil tak na základě vlastního hodnocení důkazů, z něhož vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry. S ohledem na skutečnost, že se některé námitky obviněných prolínají, Nejvyšší soud se k nim vyjádří souhrnně.
31. Oba dovolatelé předně ve svém mimořádném opravném prostředku rozporovali skutkové zjištění o reálném průběhu celého obchodu, zejména že nevěděli, že zboží dodané do dalšího členského státu Evropské unie nebude zdaněno, tj. nebude odvedeno DPH v příslušné výši. K tomu je nejprve potřeba zdůraznit podstatu obviněnými předem připraveného daňového úniku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, která byla soudem prvního stupně vysvětlena v tzv. skutkové větě jeho rozsudku a dále řádně rozvedena v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Jádrem předmětné transakce, a v konečném důsledku daňového podvodu, bylo, že předmětné zboží (převážně elektronika) nebylo cíleně dodáno deklarovaným odběratelům, a to při plném vědomí obviněných o skutečnosti, že daň z deklarovaných plnění nebude v jiném členském státě Evropské unie tvrzenou osobou registrovanou k DPH uhrazena, neboť dodavatelsko-odběratelské vztahy byly pouze účelově nastaveny.
32. Soudy svá skutková zjištění opřely především o listinné důkazy (zejména přiznání k DPH, faktury, mezinárodní přepravní listy, doklady o skladování zboží, výpisy z bankovních účtů apod.), korespondující s výpověďmi svědků, odposlechy a zajištěnými záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, a rovněž s dalšími důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Soudy zároveň zdůvodnily, proč neuvěřily verzi obviněných, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Lze tak hovořit o zřetelně uceleném řetězci důkazů stran vědomosti obviněných o jimi páchané trestné činnosti, kterou se snažili sofistikovaně zastírat. Současně proto nemohla obstát jimi předkládaná argumentace, že společnost T. byla při nesplnění povinnosti odvést DPH odběratelem pouhým ručitelem, a tudíž nevznikla jejich trestní odpovědnost. Daň měla být vskutku prostřednictvím intrakomunitárnímu systému DPH přenesena na odběratele, nicméně v tomto konkrétním případě nemohla být vybrána v žádném členském státě Evropské unie, o čemž obvinění věděli a jejich jednání tak nelze poskytnout žádnou právní ochranu. Učinil-li tak soud prvního stupně skutkový závěr o vědomé účasti obviněných prostřednictvím společnosti T. na uvedeném daňovém podvodu, neboť byla aktivním členem účelově vytvořené obchodní struktury s cílem daňového úniku spočívajícího ve využití režimu osvobození při dodání zboží uvnitř Evropského společenství, nelze v něm shledat zjevný rozpor s provedeným dokazováním.
33. V posuzovaném případě je také potřeba opětovně akcentovat, že závěr o vině nestojí pouze na listinných důkazech opatřených od správce daně, jak naznačují obvinění. Jak správně konstatoval již soud odvolací, spisový materiál je důkazem použitelným v trestním řízení a soud k němu může přihlížet jako ke každému jinému důkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 293/2020), proto nic nebránilo nalézacímu soudu se v rámci hodnocení důkazů s učiněnými závěry na základě dalších provedených důkazů ztotožnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018), přičemž nalézací soud své závěry neopřel výlučně o rozhodnutí a zprávy finančních úřadů jako příslušných správců daně, nýbrž se pečlivě zabýval i dalšími důkazy, z nichž vyvodil správné a přiléhavé skutkové závěry ve vztahu k vině obviněných, které se shodovaly se závěry správců daně (k tomu srov. odstavec 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
34. Pokud byly soudy některé postupy v obchodních vztazích, které dovolatelé označili za zcela normální, vyhodnoceny jako nestandardní, lze přisvědčit i tomuto závěru. Již samotný průběh jednotlivých transakcí se vyznačoval tím, že společnost T. nakupovala elektroniku a další zboží od zahraničního dodavatele, načež toto zboží po jeho obvykle krátkém uskladnění v Českých Budějovicích prodávala vzájemně nepropojeným společnostem v Litvě, Polsku, Velké Británii a Lotyšsku. Jednotlivé dodávky však směřovaly nikoliv do skladů v těchto státech, ale na různá místa vykládky především ve skladech v Německu. Odběratelé společnosti T. byly převážně nekontaktní právnické osoby, které neprovozovaly žádnou obchodní činnost, resp. jejich předmět podnikání neodpovídal uskutečněným obchodním transakcím, nepřiznávaly žádné pořízení zboží z jiných členských států Evropské unie (daň nezaplatily) a byla jim postupně zrušena registrace k DPH. Současně nedisponovaly materiálním ani personálním zázemím a z jejich bankovních účtů nebyly zpravidla zaznamenány žádné bezhotovostní převody, obdržené platby byly odeslány převážně z účtu nesouvisející hongkongské společnosti vedeného u hongkongské banky. Je vhodné upozornit i na skutečnost, že společnost T. v krátké době dosáhla neobvykle velkého zvýšení obratu, přičemž před zahájení těchto obchodů nevyvíjela prakticky žádnou činnost, po deklarovaných velkoobjemových obchodech pak náhle svou činnost ukončila. Nalézací soud opakovaně poukazoval na potřebu hodnocení důkazů v jejich vzájemné provázanosti (např. v kontextu se zjištěními, že tvrzení odběratelé jsou pro místně příslušné správce daně v konkrétních státech nekontaktní a nevykazují vzhledem ke společnosti T. žádnou ekonomickou činnost). V tomto ohledu lze hodnotit právě i způsob úhrady ceny za zboží, způsob obdržení ceny z jednoho zahraničního účtu, delší dobu dodání či dodání zboží do skladu v jiném státu, než je odběratel. Odvolací soud měl rovněž za to, že byť by na některé prvky obchodních transakcí bylo možno za jiných podmínek izolovaně nahlížet jako na běžné podnikání, po posouzení veškerých důkazů ve vzájemných souvislostech nelze vyvodit jiné skutkové a právní závěry, než jaké učinil nalézací soud (viz odstavec 22. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud se pak s takovými závěry plně ztotožňuje. Důležité je, že provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelé dopustili shora popsaného jednání.
35. Namítal-li obviněný P. H., že není postaveno najisto, kam bylo zboží skutečně dodáno, v důsledku čehož nemohly soudy vyloučit fakt, že DPH bylo skutečně odvedeno, lze jen zopakovat, výše uvedenou argumentaci, že podstatou daňového podvodu, bylo, že předmětné zboží (převážně elektronika) nebylo cíleně dodáno deklarovaným odběratelům, a to při plném vědomí obviněných o skutečnosti, že daň z deklarovaných plnění nebude v jiném členském státě Evropské unie tvrzenou osobou registrovanou k DPH uhrazena, neboť dodavatelsko-odběratelské vztahy byly pouze účelově nastaveny. Z provedených důkazů vyplývají spolehlivé závěry o účelovosti jednotlivých transakcí, tedy sice není zpochybněno, že předmětné zboží existovalo a bylo vyvezeno, jednotlivé úkony však sloužily pouze k zastření skutečného důvodu provedených nákupů a prodejů. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1430/2019).
36. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry stran skutkových zjištění ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
37. Obviněný P. Ř. pak namítal, že soudy vycházely z odposlechů prováděných až po ukončení trestné činnosti, které byly povoleny nepříslušným soudcem, neboť na Krajském soudu v Českých Budějovicích nebylo dodržováno tzv. kolečko rozdělování práce soudců. K tomu lze nejprve obecně předestřít, že s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat též, pokud by rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
38. Především Nejvyšší soud konstatuje, že nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. vydal v posuzované věci Okresní soud v Českých Budějovicích, nikoliv Krajský soud v Českých Budějovicích, jak tvrdil obviněný. Věcná příslušnost okresního soudu k danému úkonu v přípravném řízení vyplývá z ustanovení §26 odst. 1 tr. ř., jelikož k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh.
39. K samotné námitce je pak nutné uvést, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně konstatoval, že vydání příslušných příkazů mj. k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu bylo realizováno soudem příslušným a soudcem zákonným (viz odstavec 147. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud pak ověřil na základě podkladů vyžádaných od Okresního soudu v Českých Budějovicích, že dotčené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příkazy ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu, byly vydány zákonnými soudci v souladu s rozvrhem práce a rozdělením služeb v rámci agendy Nt (viz odstavec 16. odůvodnění jeho rozsudku). Takové důkazy tudíž byly procesně použitelné a vznesená námitka nemohla naplnit zvolený dovolací důvod. Pokud pak obviněný poukázal na skutečnost, že odposlechy byly prováděny až po ukončení trestné činnosti, Nejvyšší soud na okraj poznamenává, že krajský soud daný časový parametr nepřehlédl, získané informace hodnotil ve světle dalších provedených důkazů (což na mnohých místech zdůraznil) a zvláště pak dodal, že z pohledu dokazování se (z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) učiněná zjištění jevily důležitými především pro prokázání obdobného modu operandi (viz odstavec 113. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterém dále uvádí i jednotlivé, z jeho pohledu stěžejní fragmenty s plným vědomím toho, že byly uskutečněny i po žalovaném období). Ostatně na totožnou námitku již reagoval odvolací soud, který rovněž dospěl k závěru, že nalézací soud vzal dané specifikum (jejich provedení v převážné míře mimo časový rámec projednávané trestné činnosti) v potaz, což se odrazilo i v jejich hodnocení jako doplňujících důkazů dokreslujících v souhrnu s dalšími provedenými důkazy toliko modus operandi obviněných. Nadto dodal, že provedené odposlechy vypovídají o jejich trestné činnosti s konkrétním uvedením příkladů. Nejvyšší soud se pak s takovým hodnocením ztotožňuje, přičemž má za to, že byly důsledně hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
40. Obviněný P. Ř. dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům vytkl zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování, a to konkrétně provedení výslechů statutárních orgánů odběratelů společnosti T. a dále pracovníků skladů, kam bylo zboží dodáváno. Lze však konstatovat, že soud prvního stupně v odstavci 146. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že výslech osob zastupujících společnosti (nadto konkrétně neoznačených), kterým společnost T. dodávala zboží, byl nadbytečný, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán již provedenými důkazy. Odvolací soud v odstavci 20. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že navržení svědci byli konkrétně vymezeni, avšak jejich výslech byl již s ohledem na ostatní provedené důkazy nadbytečný. Tyto závěry pak lze vztáhnout také na zaměstnance skladů. Soudy se sice opomněli s tímto důkazem vypořádat, nicméně se nejedná o podstatný důkaz, navíc argumentace užitá ve vztahu k statutárním orgánům odběratelů je použitelná i ve vztahu ke skladníkům. Důkazní řízení tak shora citovanou vadou předvídanou důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí a současně nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
41. Obviněný P. H. uplatnil rovněž námitky proti uloženému. Především tvrdil, že uložený trest odnětí svobody přesahuje zákonné rozpětí trestní sazby stanovené za daný trestný čin, neboť v rovině tvrzené škody mohla být tato způsobena minimálně, a tudíž lze jeho jednání kvalifikovat pouze v rámci základní skutkové podstaty podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Touto námitkou nicméně obviněný primárně poukazoval na nesprávnou právní kvalifikaci, což by bylo jinak možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka je však obviněným prezentována v obecné rovině, navíc bylo její podstatou, s ohledem na další dovolací argumentaci, zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy činnými ve věci, přičemž tvrzení postrádalo konkrétní podložení závěru, že jednání nelze posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016.
42. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že uvedená kvalifikovaná skutková podstata vyžadovala, aby byl čin uvedený v §240 odst. 1 tr. zákoníku spáchán ve velkém rozsahu. Velký rozsah škody je pak nutno posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy sice nelze automaticky použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale s ohledem na skutečnost, že jiné hledisko než finanční u tohoto druhu trestné činnosti má marginální význam, bylo možno dospět k závěru, že k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty postačovalo zkrácení nebo vylákání daně nebo další povinné platby nejméně ve výši 5 000 000 Kč [srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku v relevantním znění účinném do 30. 6. 2016, od 1. 10. 2020 je pak hranice určena dvojnásobkem podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tj. 10 000 000 Kč, též Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1954]. S ohledem na rozsah zkrácení v celkové výši 33 476 706 Kč (neboť takto byl ustálen skutkový stav) lze pak hovořit o zkrácení daně ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud tak námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou, přičemž pro úplnost je možné dodat, že jednání obviněného bylo rovněž kvalifikováno podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy jako spáchané nejméně se dvěma osobami.
43. Dále je nutno připomenout, že obviněný P. H. brojil proti uloženému trestu odnětí svobody a dále trestu propadnutí náhradní hodnoty pomocí důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [resp. jím nesprávně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Nejvyšší soud proto dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem právě na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44. Obviněný s poukazem na §58 odst. 1 tr. zákoníku k výroku o trestu namítal, že uloženým trestem se vytrácí výchovný aspekt trestu a je upřednostněn pouze jeho represivní charakter, přičemž touto optikou je nutno nahlížet i na délku trestního řízení, která by měla být promítnuta do úvah soudů o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Dále označil za zcela disproporční uložený trest propadnutí náhradní hodnoty (především k bytové jednotce), který je pro něj i pro jeho rodinu trestem likvidačním.
45. Jde-li o obviněným požadovanou aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, pak platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a to ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
46. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. V daném případě byla jeho výměra stanovena na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy trest ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Lze zdůraznit, že soud prvního stupně své úvahy o druhu a výši trestu odnětí svobody vůči tomuto obviněnému popsal v odstavcích 151. až 153. odůvodnění svého rozsudku. Shledal přitom, že podmínky pro užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestí sazby nebyly splněny ani u jednoho z obviněných. Odvolací soud pak v této souvislosti zevrubně popsal i délku trestního řízení včetně jejího promítnutí do uloženého trestu odnětí svobody, přičemž dospěl k závěru, že trest odnětí svobody uložený obviněnému splňuje požadavky proporcionality a v postupu nalézacího soudu nespatřoval žádné vady (viz odstavce 26. až 29. odůvodnění jeho rozsudku). S takto dovozenými závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
47. Co se týče trestu propadnutí náhradní hodnoty ve smyslu §71 tr. zákoníku, lze jej uložit, jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle §70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že propadnutí náhradní hodnoty je sankcí směřující do majetkové sféry pachatele trestného činu, jejímž cílem je postihnout ekvivalent výnosů pachatele z trestné činnosti v těch případech, kdy pachatel zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci, kterým by jinak byl odčerpán přímý výnos z trestné činnosti. Při jeho ukládání se tedy vychází jak z obecných hledisek pro ukládání trestů uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku, tak částečně i z podmínek stanovených zákonem pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Krajský soud v souladu s uvedeným zákonným zněním rozhodoval o propadnutí ekvivalentu výnosu trestné činnosti na majetku obviněného, neboť výnos z trestné činnosti nebyl k dispozici. Jeho uložení pak bylo zdůvodněno v odstavcích 155. až 158. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jenž shledal, že ve vztahu k celkové způsobené majetkové újmě je rozhodnutí o propadnutí náhradních hodnot odpovídající a proporcionální a hodnota zajištěných aktiv není ve zřejmém nepoměru se získanou ekonomickou výhodou z trestné činnosti. Odvolací soud poté nepřisvědčil totožné argumentaci obviněného uplatněné v odvolání o přísnosti takového trestu. Připomenul, že obviněný se dopustil trestné činnosti, z níž měl výrazný majetkový prospěch, přičemž shledal rozhodnutí nalézacího soudu zcela přiměřené k osobním i majetkovým poměrům. Za zcela nepřípadné označil porovnání majetkových sankcí obviněného P. Ř., který nebyl formálně vlastníkem žádné nemovité věci, s tím, že při ukládání majetkových sankcí jsou soudy vázány zjištěnými majetkovými a osobními poměry jednotlivých obviněných, jež se promítly i do diferenciace jejich majetkových sankcí (viz zejm. odstavec 31. odůvodnění jeho rozsudku). Lze pak přisvědčit i vyslovenému závěru, že by majetková sankce postrádala výchovný a preventivní účel, pokud nutně nepřímo postihuje též rodinné příslušníky pachatele, kteří shodou okolností tento majetek – ovšem majetek pachatele – užívají. Takový postih nelze pak vnímat jako nepřiměřený.
48. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsané skutečnosti rovněž dospěl k závěru, že tresty byly uloženy v souladu se zákonem a nejsou tudíž trestem, který zákon nepřipouští. Nic na tom nemění fakt, že i nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byla opakovaně deklarována (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu uloženému obviněnému P. H. vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
49. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) či i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
50. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. H. a P. Ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.