ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.287.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 287/2022-862
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 4 To 244/2021, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 T 73/2020, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 4 To 244/2021, ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 4 T 73/2020, ve výroku o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku finančních prostředků ve výši 11,21 Kč, zajištěných na bankovním účtu č. XY, vedeném u banky UniCredit Bank, a. s.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V ostatních částech přezkoumávaná rozhodnutí zůstala beze změny.
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 4 T 73/2020, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil podle popsaných skutkových zjištění zkráceně tak, že
poté, co v přesně nezjištěné době a na nezjištěném místě v České republice jako zástupce společnosti C. L., IČ: XY (dále „společnost C.“), v úmyslu nedostát svým budoucím závazkům a dosáhnout tak neoprávněného majetkového prospěchu, v době od 30. 4. 2019 do konce měsíce května 2019 prostřednictvím internetu, nabízel výstavbu oplocení pozemku a poté, co na tento inzerát reagovali poškození, provedl zaměření a zaslal těmto ke schválení objednávkové listy, a poté zálohové faktury, které poškození buď neuhradili pro nedodržení podmínek, anebo uhradili na účet společnosti C. vedený u banky UniCredit Bank, a. s., č. XY, přičemž oplocení pozemku podle sjednaných nabídek neprovedl, zálohy v uvedených částkách nevrátil, a takto jednal v bodech 1. až 11., když u poškozené M. M. škoda nevznikla, ostatním poškozeným způsobil škodu, a to L. V. ve výši 16. 000 Kč, L. S. ve výši 20.000 Kč, T. K. 17.000 Kč, manželům P. a P. S. 57.000 Kč, I. Z. 31.000 Kč, J. Š. 47.000 Kč, J. N. 47.000 Kč, T. V. 13.000 Kč, K. K. 24.000 Kč a J. F. 30.000 Kč, uvedeným způsobem jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 4 T 62/2017, jenž nabyl právní moci dne 20. 8. 2018, odsouzen pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 3 T 193/2016.
2. Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. ř. mu byl uložen trest propadnutí věci, finančních prostředků ve výši 11,21 Kč zajištěných na bankovním účtu č. XY, vedeném u banky UniCredit Bank, a. s. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 4 To 244/2021, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) dovolání.
5. Nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku obviněný spatřoval v závěrech o subjektivní stránce, neboť soudy vadně zjistily, že úmysl poškozené uvést v omyl měl již od počátku jednání, za něž byl odsouzen, a nebraly do úvahy, že když vybral zálohy za práce, které následně nebyly provedeny, nelze z toho dovozovat, že již k okamžiku uzavření smlouvy jednal v podvodném úmysl. Nebyla zvažována možnost, že práce zamýšlel provést, avšak v průběhu závazkových vztahů se objevily důvody, které mu v této realizaci zabránily, což podle literatury a judikatury (viz např. rozhodnutí č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2049-2080) svědčí o tom, že nejednal v úmyslu poškozené podvést.
6. Obviněný též vytýkal, že nebyl proveden jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině, a důkazy, o něž se soudy pro závěry o subjektivní stránce opíraly, jsou nepodloženými domněnkami a netvoří ucelený nezpochybnitelný řetězec. Ani odvolací soud tento nedostatek neodstranil a nenapravil neopodstatněný závěr soudu prvního stupně, že navržené důkazy nebylo třeba provést pro jejich nadbytečnost. Soudy nebraly do úvahy, že důvodem požadavku na provedení zvukových nahrávek bylo, že se svědkem L. Ch., jehož nevěrohodnost obviněný namítal, řešil zmizení plotů z pronajaté plochy. Neprovedení tohoto důkazu nebylo zhojeno tím, že mu soudy umožnily se k uvedeným zvukovým záznamům hovorů se svědkem L. Ch. a svědkyní V. K. vyjádřit u hlavního líčení dne 25. 5. 2021 a částečně i u veřejného zasedání dne 13. 10. 2021, když uzavřely, že při požadovaném doplnění dokazování by šlo o informace vesměs podružného charakteru, čímž soud přestože uvedený důkaz neprovedl a neseznámil se s jeho obsahem, jej v zásadě hodnotil. Bez znalosti obsahu nahrávky neobstojí ani argumentace soudu, že se ke všemu podstatnému již svědek L. Ch. vyjádřil. Obdobně významným byl výslech jednatele společnosti K., avšak i jeho v podstatě ze stejných důvodů krajský soud odmítl provést, přestože jeho provedením bylo možné potvrdit skutečný záměr obviněného, jímž bylo řádné provedení objednaného díla, jelikož právě s předmětnou společností byl v intenzivním podnikatelském kontaktu. Okresnímu soudu tak vytýkal, že předpojatým postojem rezignoval na další možné důkazy významné pro prokázání jeho skutečného úmyslu, a tím i neviny.
7. Výhrady obviněný zaměřil i proti výroku o trestu propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 11,21 Kč, jež byly zajištěny na bankovním účtu č. XY vedeného u UniCredit Bank, a. s., na společnost C., kde obviněný nevystupoval ani jako jednatel. Jestliže trestní řízení nebylo vedeno proti předmětné společnosti, byla tímto výrokem de facto potrestána, i když se jí trestní stíhání obviněného netýkalo.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 4 To 244/2021, případně též vadné řízení mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o podaném dovolání. Pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně tento návrh nepodal, navrhl, aby jeho podnět posoudil předseda senátu Nejvyššího soudu v rámci postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k námitkám proti nedostatkům v provedeném dokazování poukázala na zásadu, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou nebo obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování ( §2 odst. 5 tr. ř.). Zdůraznila, že soudy dospěly na základě logických úvah k závěru, že dokazování k dodávkám materiálu na stavbu plotů není třeba doplňovat, když vysvětlily, o co uvedený závěr opírají a vyložily, že skutečnost, že si obviněný sehnal materiál na výstavbu plotů, nutně neznamená, že nejednal v podvodném úmyslu. Rozhodné bylo, že z dokazování vyšlo najevo, že obviněný cíleně vylákal zálohy od potencionálních zákazníků, ač neměl žádné předpoklady, aby dostál svým závazkům. L.-L. Č., jednatel založené společnosti C., ani obviněný neměli zkušenosti s takovým podnikáním, firma neměla žádné zaměstnance, a přijímala zakázky po celé republice, aniž by měla zajištěnou logistiku dopravy materiálů na místo provádění prací a materiální zabezpečení pro výrobu plotů. Obviněný se pouze snažil navodit dojem o svém úmyslu řádně realizovat vytčený podnikatelský záměr. Nasmlouvané zakázky realizovat nemohl, neboť v době, kdy k jejich provedení mělo dojít, byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, s čímž musel počítat. O tom, že záměr na výstavbu plotů nikdy nebyl vážný, svědčí i výběry z účtu u UniCredit Bank, a. s., neboť ihned poté, co na něj byly připsány uhrazené zálohy od zákazníků, tyto finanční prostředky v hotovosti vybral. Svědek L. Č., který byl fakticky v pozici tzv. „bílého koně“, jehož obviněný, jenž sám nemohl figurovat ve vedení obchodní společnosti, pouze využil k páchání své podvodné trestné činnosti, doložil, že obviněný nepočítal s realizací nasmlouvaných zakázek.
10. Výhrady proti trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku státní zástupkyně nepovažovala za důvodné, byť je předmětný bankovní účet podnikatelským účtem společnosti C., jejímž jednatelem obviněný nebyl, ale měl k němu dispoziční právo a byl jediným, kdo s ním disponoval. Pojem „náleží pachateli“ je totiž širší než pojem „ve vlastnictví pachatele“.
11. Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na rozhodnutí, v nichž jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
17. Výroku o trestu je možno prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat jen „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za něž lze považovat toliko vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). K nápravě ostatních vad výroku o trestu slouží zásadně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), pro nějž musí být splněny zákonem stanovené předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Obviněný však na důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodkázal.
18. Nejvyšší soud připomíná, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám proti výroku o vině
19. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, jímž obviněný mířil proti výroku o vině, činil tak v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože poukazoval na nedostatky v neprovedených důkazech, čímž nedošlo k objasnění okolností rozhodných pro znaky objektivní i subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, proti jehož správnosti po hmotněprávní stránce brojil též v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Ke skutkové námitce, že soudy neprovedly důkazy rozhodné pro správné zjištění skutkového stavu věci, pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování pro jejich nadbytečnost, je třeba nejprve poukázat na to, že rozsah soudy zajištěného dokazování je dostačující a řádně objasňující skutečnosti významné pro závěr o naplnění znaků přečinu podvodu. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze jen připomenout, že se soud prvního stupně vedle výpovědi obviněného opíral o svědecké výpovědi (zejména L. Č., V. K., L. Ch. a R. T.) a za splnění procesních podmínek přečetl úřední záznamy o podaných vysvětleních poškozených. K dispozici měl i printscreeny komunikace se svědkem R. T., fotografie vykládky plotů v areálu společnosti Waltr stroje a z přepravy plotů dne 9. 7. 2019, výpisy z účtu č. XY vedené u UniCredit Bank, a. s., rozsudky Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 3 T 193/2016, a ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 4 T 62/2017, které provedl a v rozhodnutí zaznamenal (viz body 2. až 22. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeným způsobem provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil a posoudil způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Vůči tomuto postupu obviněný výhrady nevznesl.
21. Nutné je podotknout, že soud prvního stupně se zabýval obhajobou obviněného, a to zejména s ohledem na jeho zavinění, a posuzoval, s jakým záměrem a od kdy popsaným způsobem protiprávně jednal. Poukázal na rozpory ve výpovědích obviněného z přípravného řízení a v řízení před soudem, jakož i na důkazy, které jeho tvrzení vyvrátily. Opíral se o výpovědi poškozených, kteří popsali komunikaci s obviněným, podrobnosti k objednávce plotu, úhradě záloh, plánovaném termínu realizací, případně to, že na jejich urgence obviněný již nereagoval. Vzal za prokázané, že pokud poškození kontaktovali L. Č., ten jim shodně sdělil, že o jednání obviněného nic neví, že z jeho strany jde o více podvodů. Pro závěr o podvodném úmyslu soud vyšel i ze zjištění, že na přelomu června a července 2019, kdy měl obviněný domluvené termíny na realizaci zakázky u řady poškozených, fakticky neměl k dispozici žádného spolupracovníka, neměl zajištěný materiál ani jiné prostředky, které by svědčily o tom, že chce prezentované práce skutečně provádět. Údajná snaha obviněného zajistit si vozidlo, průkaz řidiče, skladovací plochu a objednat část materiálu, byla toliko předstíráním snahy, nikoliv skutečnou aktivitou směřující k faktické výstavbě plotů. Šlo pouze o navození dojmu bez reálné možnosti slíbené dodat. To podporuje i skutečnost, že věděl o nutnosti nástupu do výkonu trestu, avšak o tom nikoho neinformoval (viz bod 23. rozsudku okresního soudu). Uvedené skutkové závěry z důkazů plynoucí soud vysvětlil v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, a to i se zaměřením na právní posouzení, které na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodil.
22. Odvolací soud k obsahově shodným námitkám obviněného vzneseným v odvolání rozvedl v bodech 17. až 29. napadeného usnesení, proč jim nevyhověl a z jakých důvodů se ztotožnil se správnými názory a závěry soudu prvního stupně s důrazem na to, že jednání obviněného, jeho motivace i souhrn a časová návaznost dílčích jednání, jimiž se snažil dosáhnout svého podvodného záměru a vylákat od poškozených finanční prostředky v nikoli zanedbatelné výši, byly dostatečně objasněny. V závěrech, které soud prvního stupně učinil, neshledal vady, protože byly dodrženy postupy stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Nejvyšší soud na podkladě uvedených správných úvah v přezkoumávaných rozhodnutích tvrzení obviněného o nedůvodném neprovedení jím navržených důkazů nepřisvědčil, naopak se ztotožnil se závěrem soudů o nadbytečnosti požadavku na doplnění dokazování. Výslech jednatele společnosti K. B. M. a provedení zvukových záznamů hovorů obviněného se svědky L. Ch. a V. K. by totiž nic nového do zjištěných skutečností nepřinesly, protože učiněná zjištění jsou výsledkem vzájemně se prolínajících a spolu souvisejících skutečností, které nevzbuzují pochybnosti. Navíc dodávka betonových dílců vyplynula v hlavním líčení z jiných důkazů a nebylo zpochybňováno, že by k samotné objednávce a dodání plotových dílců nedošlo, proto by výslech jednatele společnosti K. na této skutečnosti nic nezměnil. Přehrání zvukových záznamů se důvodně jevilo jako nadbytečné, když svědci, o jejichž rozhovory šlo, byli vyslechnuti. V té souvislosti lze odkázat na protokol o hlavním líčení ze dne 15. 9. 2020 (viz č. l. 542 až 551), podle něhož je zjevný způsob prováděného dokazování, jakož i reakce soudu na požadavek obviněného na osobní slyšení jím uvedených svědků. Za tím účelem bylo hlavní líčení odročeno a svědky L. Č., V. K., R. T. soud vyslechl při hlavním líčení konaném dne 21. 4. 2021, a to právě se zaměřením na obviněným uváděnou obhajobu, k níž se svědci podrobně vyjádřili (viz č. l. 692 až 697). Svědek L. Ch. byl vyslechnut při hlavním líčení konaném dne 25. 5. 2021 (č. l. 718 až 720). Před skončením dokazování obhájce obviněného uvedl, že do spisu doloží zvukové záznamy, o čemž soud rozhodl tak, že je pro nadbytečnost zamítá. V rámci takto provedeného dokazování nic nesvědčí o tom, že by soud postupoval jednostranně, anebo nedůvodně požadavkům obviněného nevyhověl. Z celého průběhu dokazování plyne opodstatněnost závěrů, proč soud výpovědím jmenovaných svědků uvěřil. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i průběhu řízení před soudy nižších stupňů je zjevné, že se vypořádaly se všemi podstatnými výhradami obviněného a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během veřejného zasedání. Věnovaly potřebnou pozornost důkazům, které byly v dané věci provedeny za účelem řádného objasnění jak znaku uvedení v omyl, tak i zavinění. Z těchto závěrů podpořených výsledky provedeného dokazování vyplynula i nadbytečnost dalšího doplňování dokazování, jímž se obviněný domáhal potvrzení své obhajoby, která však byla vyvrácena nikoliv jen jedním, ale celým komplexem ve věci zajištěných důkazů. Nebylo proto důvodu, aby soud vyhověl požadavku obviněného na provedení dalších důkazů, jež by byly za daného stavu skutkových zjištění a objasněných okolností jen nadbytečným úkonem, jak soudy zcela správně shledaly. Nadto obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, aj.) tak, jak tomu bylo v této věci.
24. Z uvedených důvodů je možné shrnout, že nebyly zjištěny takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování procesních pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
25. Z uvedených důvodů provedené dokazování i jeho rozsah nesvědčí o obviněným zmiňovaných vadách, a proto Nejvyššímu soudu nic nebránilo v tom, aby výhrady týkající se správnosti právních závěrů opíral o skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
26. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a způsobí takovým jednáním na cizím majetku větší škodu, jestliže, byť jen dílem, jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání tohoto přečinu a pachatel se jej dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
27. K námitce obviněného o tom, že jeho úmysl podvést poškozené se nevztahoval k době, kdy na internetu nabízel výstavbu oplocení pozemků, je třeba s ohledem na skutečnosti již rozvedené shora nejprve v obecné rovině uvést, že uvedením v omyl se rozumí rozpor mezi představou a skutečností, o nějž jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté neužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. Obviněný toto jednání uskutečnil tím, že poškozeným sliboval výstavbu plotu, aniž by k tomu měl potřebné zabezpečení, prostředky a materiál. Navíc poškozeným neuvedl při svém podvodném jednání skutečnosti, které byly rozhodující nebo podstatné pro jejich rozhodnutí (nemá zaměstnance, hrozí mu nástup do výkonu trestu, byl v minulosti již opakovaně pro podvodné jednání odsouzen, má uložen trest zákazu činnosti, atd.), tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici, zde proplacení zálohových faktur, nedošlo (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).
28. Nejvyšší soud shledal, že bylo řádně doloženo výsledky provedeného dokazování i úvahami soudů, že obviněný z důvodů, o něž soudy svá rozhodnutí opřely, poškozené uvedl v omyl již v době, kdy zasílal své návrhy na provedení prací, a to proto, že neměl možnosti ani prostředky, jak je realizovat. Navíc neměl ani čas jednotlivým závazkům, jak je v bodech 1. až 11. sjednal, dostát, a tudíž již v tomto okamžiku věděl, že peníze, které získá od zákazníků na nabízené práce, které nemůže zajistit, neprovede (srov. rozhodnutí č. 15/1969 a č. 57/1978 Sb. rozh. tr.). Vyplacené zálohy okamžitě vybíral a peníze použil pro svou potřebu, takže věděl, že je ani nebude moci vrátit. Obeznámení poškozených s pravým stavem věci nebylo ani jeho záměrem, neboť od samého počátku jednal s jediným a přímým úmyslem se na jejich úkor obohatit. Proto předstíral nepravdivé skutečnosti, jimiž se snažil navodit zdání, že zakázky budou v termínu zrealizovány a že jeho podnikání je seriózní, ačkoli opak byl pravdou.
29. Soudy zcela správně dovodily podvodný úmysl obviněného z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na jeho vnitřní vztah k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Za podklad pro své závěry pojaly především zjištění, že obviněný nedisponoval dostatečným množstvím zaměstnanců či subdodavatelů, jejichž prostřednictvím by byl schopen nasmlouvané zakázky skutečně realizovat. Samotná okolnost, že si uložil malé množství betonových plotů (viz výpověď svědkyně V. K.), případně si zajistil od L. Ch. skladovou plochu, byla jen zastřením podvodného úmyslu, neboť toto jeho chování vzbuzovalo u jmenovaných osob pochybnost o vážně míněném záměru, mimo jiné i proto, že o další záležitosti s nimi spojené se nestaral. Zakázky měly být provedeny v relativně krátkém časovém úseku čítajícím jen několik týdnů, šlo o logisticky náročné práce časově se i překrývající, tudíž bez potřebného personálního a materiálního zázemí nebyly proveditelné, a to i za situace, kdyby obviněný nebyl ohrožen výkonem trestu odnětí svobody. Nástup trestu mu hrozil ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 26/2016, v níž byl odsouzen trestním příkazem ze dne 17. 2. 2016, pravomocným dne 27. 5. 2016, pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, tedy do 27. 5. 2018. Tento přeměněný podmíněný trest na nepodmíněný byl povinen nastoupit v době, kdy zakázky sjednával, neboť dne 8. 2. 2019 převzal předvolání k veřejnému zasedání, na němž tato skutečnost byla projednávána. Vzhledem k následujícím odsouzením ve věcech Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 193/2016 a sp. zn. 4 T 62/2017 a zejména trestné činnosti spáchané ve zkušební době podmíněného odsouzení nařídil okresní soud veřejné zasedání k rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, které se po neúspěšných pokusech o obeslání obviněného konalo dne 5. 3. 2019. Obviněný k němu byl obeslán již zmíněného dne 8. 2. 2019, avšak k soudu se nedostavil, a proto veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Bylo vydáno usnesení o přeměně trestu a nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, které se obviněnému podařilo doručit dne 14. 5. 2019. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 68 To 159/2019, stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl. Z uvedeného plyne, že obviněný byl o těchto záležitostech informován v době páchané trestné činnosti. Na základě příkazu k dodání do výkonu trestu byl zajištěn dne 16. 7. 2019 v 9.45 hodin, ještě před tím z poskytnutých záloh vybral dne 16. 7. 2019 v Prostějově poslední částku. V době uzavírání smluv a inkasování zálohových plateb od poškozených tedy věděl, že nebude v jeho možnostech zakázky realizovat. O těchto okolnostech však žádného z poškozených neinformoval.
30. Z uvedených důvodů soudy správně shledaly, že obviněný jednal po subjektivní stránce v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť od počátku jeho záměrem bylo vylákat od poškozených zálohy a sebe o ně na jejich úkor obohatit. Tímto jednáním od poškozených podvodně vylákal (či se o to pokusil) částku ve výši 322.000 Kč [viz §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020; §2 tr. zákoníku]. Nejvyšší soud proto na podkladě všech uvedených skutečností shledal, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, zčásti spáchaným v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
VI. K námitkám proti výroku o trestu
31. Výroku o trestu propadnutí věci obviněný vytýkal nesplnění podmínek podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tvrdil, že soudy dostatečně nebraly do úvahy, že bankovní účet č. XY, u banky UniCredit Bank, a. s., patří společnosti C., a nikoliv jemu, a tudíž tyto finanční prostředky neměly být prohlášeny za propadlé (viz body 29. rozsudku okresního soudu a 32. napadeného usnesení). Tím obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal jeho uložení v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost tohoto výroku v rozsahu a z důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení napadané části rozhodnutí předcházející ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
32. K uvedené důvodné námitce obviněného Nejvyšší soud poukazuje zejména na to, že soud prvního stupně k trestu propadnutí věci neuvedl žádné potřebné skutečnosti, pouze v bodě 29. rozsudku zmínil, že finanční prostředky ve výši 11,21 Kč byly získány trestným činem. Za potřebné odůvodnění nelze považovat konstatování, že „Z výpisu z účtu č. XY vedeného u UniCredit Bank vyplývají vklady či platby, jejich výše a osoby, které je uskutečnily, a také výběry či převody z tohoto účtu. Účet byl založen L. Č., oprávnění s ním disponovat měl kromě zřizovatele také obžalovaný“ (viz bod 21. rozsudku). Více k důvodům uložení tohoto trestu neuvedl ani odvolací soud, jenž toliko s odkazem na tvrzení soudu prvního stupně dodal, že uvedené prostředky představovaly výnos (a to v pochybnostech „zprostředkovaný“) z trestné činnosti s tím, že jde o zcela zanedbatelnou částku, avšak z pohledu ustanovení §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo důvodně rozhodnuto o jejím propadnutí ve prospěch státu (viz bod 32. napadeného usnesení). Taková vysvětlení jsou však nedostatečná a nesplňující nároky kladené na odůvodnění trestu, jeho účelnosti, nutnosti a opodstatněnosti, ani na vysvětlení, v čem jsou splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
33. Nejprve je třeba uvést, že soud o uvedeném trestu rozhodoval ve znění změny trestního zákoníku provedené zákonem č. 287/2018 Sb., podle něhož soud uloží trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Podle §70 odst. 2 tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci, a) která je nástrojem trestné činnosti, nebo b) která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Podle §70 odst. 3 tr. zákoníku, může tento trest soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.
34. V posuzované věci soud zvolil alternativu podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž se zabýval podmínkami, za nichž jej lze uložit. Nezkoumal, zda předmětné finanční prostředky splňují uvedené zákonné podmínky, ani výsledky provedeného dokazování neobjasnil, a tedy ani nevyložil, že předmětné finanční prostředky splňují zákonem daná kritéria. Nestanovil, o jakou formu zprostředkovaného výnosu se jednalo. Pokud totiž soudy shledaly, že jde o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, bylo třeba posuzovat, o jakou alternativu ve smyslu §135b odst. 3 tr. zákoníku šlo. Toto ustanovení stanoví, že zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že se tyto jednotlivé alternativy od sebe liší a mají jiný vztah k věci, která byla přímým výnosem z trestné činnosti. Proto se nelze při ukládání trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spokojit jen s konstatováním, že jde o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, ale je nutné se na základě §135b odst. 3 tr. zákoníku zabývat tím, o jako věc z uvedených tří možných forem [a) až c)] se jedná. Konkrétní variantu je třeba před tím, než je trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ukládán, zjistit a podle učiněných zjištění argumentačně s uvedením podstatných důvodů doložit.
35. Soudy takto v posuzované věci nepostupovaly a nezkoumaly, čí byla částka 11,21 Kč a zda byla zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Její nepatrnou výši vůbec nebraly do úvahy. Nezabývaly se ani tím, zda finanční prostředky, které se nacházely na účtu, jenž nebyl veden na obviněného, ale na společnost C., jejímž statutárním orgánem obviněný ani nebyl, splňovaly podmínky §70 odst. 3 tr. zákoníku, a zda šlo o prostředky, které patřily obviněnému. Přitom jde o základní podmínku pro to, aby mohl být trest propadnutí věci uložen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 341/2016).
36. Nejvyšší soud připomíná, že skutečnost, že s účtem mohl disponovat obviněný, bez dalšího neznamená, že na něm uložené peníze mu patřily a že jen z tohoto důvodu peníze získané z trestné činnosti na něj ukládal. Ani tento fakt nemůže bez dalšího svědčit pro závěr, že peněžní částka, která byla zabrána, patří obviněnému. Zásadně je totiž třeba mít na zřeteli, že majitel účtu nemusí být majitelem prostředků, které na účtu leží. O takovou situaci se nezřídka jedná právě v případě různých nekalých praktik, kdy majitelem účtu je nastrčená osoba. Taková skutečnost musí být výsledky dokazování prokázána a soudy se s ní musí ze všech hledisek vypořádat. Zásadně však platí, že peníze na bankovním účtu nejsou majetkem majitele účtu, ale peněžního ústavu. Soudní praxe vychází z ustáleného závěru, že za majitele účtu je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav takový účet zřídil na základě smlouvy. S peněžními prostředky na účtu mohou být sice oprávněny nakládat i jiné osoby než majitel účtu, pokud jsou uvedeny v podpisových vzorech předaných majitelem účtu peněžnímu ústavu, tj. osoby mající tzv. dispoziční oprávnění, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob s dispozičním oprávněním spočívá v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, a proto představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srovnej např. rozhodnutí č. 50/2006, č. 4/2001 nebo č. 75/2002 Sb. rozh. obč.; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019). Rovněž bylo třeba brát do úvahy, že bankovní účet nebyl obviněného, byť k němu měl dispoziční oprávnění, takže peníze na tomto účtu nebylo možné automaticky považovat za peníze v majetku obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 538/2007). Tyto okolnosti soudy v posuzované věci vůbec nezvažovaly a nezkoumaly, odkud pocházela částka prohlášena za propadlou. Nezabývaly se ani rozsahem a charakterem dispozičního oprávnění obviněného. Z uvedených důvodů je výrok o uložení tohoto trestu nepřezkoumatelný a nedostačující pro závěr o tom, že byly naplněny podmínky podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť konkrétní druh trestu je možné ukládat jen za splnění všech pro něj zákonem stanovených podmínek.
37. Ani Nejvyšším soudem zjištěná nepřezkoumatelnost posuzovaného výroku však nebrání v závěru o tom, že uložený trest propadnutí částky 11,21 Kč je trestem nicotným a postrádajícím smysl a účel trestu. Při uložení částky pohybující se v řádu jednotek korun z hlediska významu majetkového trestu [např. podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] se vytrácí jeho smysl. Takový majetkový trest je zcela neadekvátní nejen povaze spáchané trestné činnosti, ale neodpovídá ani hlediskům úměrnosti trestu. Je jím potlačen výchovný efekt trestu, čímž snižuje jeho podstatu jako trestní sankce. I když spodní hranice u trestu propadnutí věci není výslovně stanovena, určující hledisko pro její vymezení je třeba dovozovat z principů stanovených v §38 a 39 tr. zákoníku. U §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je formulováno obecnou zásadou, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos zanedbatelná. Z toho plyne, že hodnota věci, která byla zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti musí být brána do úvahy, soud je povinen se těmito hodnotami zabývat, porovnávat je a přiměřeně k nim výši ukládaného trestu zvažovat. Soud se v posuzované věci nezabýval (kromě již shora vytknutého) tím, že v této věci zabral jako zprostředkovaný výnos částku 11,21 Kč, zatímco bezprostředním výnosem byla částka 322.000 Kč. Tento nepoměr ponechal bez reakce, a i když zákon uložení uvedeného trestu vylučuje v opačném poměru, soud se měl zabývat hodnotou zabírané věci a zvažovat, zda pro její nepatrnou výši nejde o trest neúčelný.
38. Účel trestu představuje právní následek trestného činu a je jedním z prostředků realizace ochranné funkce trestního práva, kromě jiného zahrnující v sobě určitou újmu pro pachatele a vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí (více srov. LATA, J. Účel a smysl trestu . Praha: LexisNexis CZ, s. r. o., 2007, 114 s.). Při ukládání trestu majetkové povahy obecně platí, že jeho účelem je především postihnout pachatele v jeho majetkové sféře, čehož se docílí tím, že je ponížena hodnota jeho majetku. Toho lze dosáhnout jen tehdy, pokud je ukládaný trest uložen v takové výši, která je způsobilá uvedený účel splnit, to znamená, že pachatel by měl majetkové sankce pocítit ve svých majetkových poměrech. U majetkového trestu v řádu pouze několika korun takový účel nejenže není splněn, ale může vést k jeho znevážení z důvodu jeho bezvýznamnosti, neboť pokud pachatele nepostihne jeho negativní dopad do jeho majetkové sféry, uniká smysl takového trestu. Jeho bezzubému dopadu pro pachatele neodpovídá ani ekonomická a administrativní zátěž na straně státu ať již při jeho ukládání či při jeho vymáhání.
39. Vzhledem k tomu, že soud při ukládání trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nerespektoval zákonem stanovené podmínky pro jeho uložení, ani obecné principy pro ukládání trestu, nemohl výrok o tomto druhu trestu obstát. Nejvyšší soud zejména proto, že výše tohoto trestu je zanedbatelná či spíše mizivá, rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, tzn., že výrok o trestu propadnutí věci jak v části zamítavého usnesení odvolacího soudu, tak i ve výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jenž o něm v uvedené části rozsudku rozhodl, zrušil. Pro neúčelnost tohoto trestu další rozhodování o něm považoval ze shora uvedených důvodů za nežádoucí.
40. Pokud jde o zbývající část dovolání obviněného směřující proti výroku o vině, v té Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného nedůvodným, jak rozvedl výše, a proto ohledně výroku o vině i ve zbylé části výroku o trestu přezkoumávaná rozhodnutí ponechal beze změny. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro přerušení výkonu trestu, jak obviněný v dovolání požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu