ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.689.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 689/2022-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 55 To 322/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 91/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 33 T 91/2020, obviněného D. P. uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ho podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 400 Kč, celkem 40.000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 55 To 322/2021, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 17. 6. 2020 kolem 2:20 hodin v obci XY řídil po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů bez vážného důvodu po silnici II. třídy č. 262 ve směru od obce XY na obec XY osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, RZ XY, ač byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo, kdy v době řízení vozidla měl na základě lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve nejméně 2,03 g alkoholu, na základě znaleckého zkoumání stanoveného na 1,29 g ethanolu v krvi, přičemž vlivem požitého alkoholu nezvládl v 3,81 km uvedené silnice II. třídy č. 262 řízení vozidla a narazil do hromady suti, ležící na uzavřeném úseku silnice.
3. Za uvedený přečin obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, celkem 20.000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 55 To 322/2021, prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Soudům obviněný vytýkal, že s jistotou neprokázaly, že se stal skutek, pro který byl uznán vinným, neboť se nevypořádaly se závěry uvedenými v doplňku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, protože nelze vyloučit možnost, že se obviněný do stavu opilosti dostal až po dopravní nehodě. Za daných okolností nebylo možné konstatovat, že by se skutečně dopustil přečinu, jenž mu je kladen za vinu, a mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo, což zejména odvolací soud neučinil a v bodě 9. napadeného rozsudku ke shodné námitce obhajoby uvedl, že takové hypotéze nesvědčí žádný z provedených důkazů, kdy obviněný využil svého práva nevypovídat a žádnou skutkovou verzi nenabídl. Proti tomuto tvrzení odvolacího soudu obviněný brojil, protože jím porušil právo na spravedlivý proces, neboť přičetl k jeho tíži, že se rozhodl ve věci nevypovídat. Skutečnost, že využil tohoto práva a nepředložil žádnou skutkovou verzi, nemůže sama o sobě být dostatečným důkazem o jeho vině, a využití tohoto práva mu nelze přikládat k tíži.
6. Výrok o vině podle obviněného nemohl obstát i proto, že ani závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie nebylo s jistotou prokázáno, že požil alkohol již před dopravní nehodou, a proto nelze jeho jednání kvalifikovat podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže soud uvedené skutečnosti dostatečně neuvážil, porušil zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí princip in dubio pro reo . Obviněný vytýkal, že skutkový stav zjištěný soudy na základě provedeného dokazování není správný, shledal jej v extrémním rozporu s použitou právní kvalifikací, a to s odkazem na pravidla vyjádřená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014 a v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. 84/94, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 55 To 322/2021, v celém rozsahu zrušil a ve věci sám podle §265m tr. ř. rozhodl a obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že v posuzované věci nejde o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo podstatných důkazech, které nebyly nedůvodně provedeny [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Není pravdivé tvrzení dovolatele, že odvolací soud k jeho tíži vyhodnotil využití práva ve věci nevypovídat. Soud nemohl obsah výpovědi, kterou obviněný neučinil, sám konstruovat, protože důkaz spočívající v tom, že namísto obviněného za něj vypovídá jeho obhájce, trestní řád nezná. Dovolatel tedy tvrzení své obhájkyně svou výpovědí nepodpořil a při absenci takového důkazu nemohla vzniknout žádná pochybnost o skutkových zjištěních učiněných odvolacím soudem.
9. Námitky obviněného směřující proti porušení principu in dubio pro reo státní zástupce s odkazem na ustálenou judikaturu považoval za podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu s tím, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, v případě zjištění nedostatků, které by pod tento princip bylo možné podřadit, zda jde o vady dosahující závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Samotné porušení tohoto principu dovolacím důvodem není a být ani nemůže, a proto v této části dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
10. Argumentaci uvedené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce neporozuměl natolik, aby se dokázal k této části dovolání vyjádřit, protože obviněný zde nezvyklým způsobem zaměňuje právní posouzení za skutková zjištění. S ohledem na to, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
11. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., Obviněný dovolání podal na základě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto dovolací soud posuzoval, zda námitky obviněného odpovídají zákonnému vymezení těchto důvodů.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný prostřednictvím jím označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec nenamítal právní vady, ale vytýkal jen porušení procesních pravidel, s nimiž spojoval v obecné rovině porušení spravedlivého procesu se zřetelem na nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo . Námitky, jež se týkají nedostatečně prokázaných skutkových zjištění, zejména toho, zda požil alkoholické nápoje až po jízdě, lze považovat za uplatněné ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože okolnost, kdy požíval alkohol, může být rozhodnou a určující skutečností ve smyslu naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Bylo též vhodné posoudit, zda jsou učiněná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda jsou takto vznesené výhrady důvodné.
VI. K námitkám obviněného
17. Podle obsahu podaného dovolání a předchozí obhajoby obviněného je vhodné předeslat, že vznesl shodné výhrady, s nimiž se soudy obou stupňů průběžně zabývaly. Především na ně bylo reagováno v odvolacím řízení, a proto jde o situaci, kdy se soudy stejným námitkám podrobně věnovaly a dostatečně a správně se s nimi vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/200). Povinností Nejvyššího soudu za takových okolností není, aby při správnosti postupů soudů nižších stupňů znovu opakoval veškeré argumenty, které byly již rozvedeny v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť postačuje jen stručné zdůvodnění správnosti postupů soudů nižších stupňů.
18. Obviněný své dovolací výhrady zaměřil výlučně proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že soud prvního stupně v bodech 2. až 11. rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů při posuzování viny obviněného vycházel a jak provedené důkazy hodnotil. Stejně tak se zabýval obhajobou obviněného a odůvodnil svůj závěr o jím uplatněné právní kvalifikaci. Stěžejní část námitek mířila proti rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytýkal nedostatky především ve způsobu, jakým se vypořádal se skutečnostmi plynoucími z doplňku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který odvolací soud sám provedl a na základě něj upravil skutkový stav věci ve prospěch obviněného a zmírnil mu v důsledku toho i ukládaný trest, protože mu přisvědčil v tom, že mohl požít část alkoholu až po jízdě. Vyloučil však jeho obhajobu v tom, že by veškerý u něj v krvi zjištěný alkohol vypil až po jízdě, protože to z výsledků provedeného dokazování, a to ani po zpracování doplňku znaleckého posudku, nevyplývá. Z uvedených důvodů k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově sám rozhodl, přičemž uvedl, že soud prvního stupně se nedopustil žádných procesních pochybení a správně ve věci vyhodnotil, že obviněný řídil předmětné vozidlo a poté, co byl zajištěn po dopravní nehodě, tak vykazoval známky opilosti, která byla zkoumána i odběrem krve, jenž prokázal, že v době odběru měl 2,03 g/kg alkoholu v krvi. Skutečnost, že obviněný byl opilý v okamžiku dopravní nehody a bezprostředně poté, co z havarovaného vozidla vystoupil, prokazovala svědectví T. a J. L. a M. N. Na množství alkoholu v krvi obviněného v době odběru lze usuzovat ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, lékařské zprávy o odběru krve obviněného ze dne 17. 6. 2020, kdy odběr krve byl proveden v 03:42 hodin a 04:20 hodin (č. l. 24 spisu), a záznamů o dechové zkoušce, která byla provedena opakovaně dne 17. 6. 2020 v 03:10, 03:16 a 03:26 hodin (č. l. 22 spisu), tudíž s odstupem jedné až dvou hodin od způsobení dopravní nehody, k níž došlo dne 17. 6. 2020 zhruba v 02:20 hodin ráno. Potud se odvolací soud se závěry nalézacího soudu ztotožnil, nicméně shledal, že soud prvního stupně v dané věci přehlédl, že obviněný při zadržení, jak vyplynulo z výpovědi svědka M. N., měl u sebe láhev vína z polovinu vypitou. Na toto zjištění odvolací soud reagoval právě vyžádáním si doplnění znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že za předpokladu, že by obviněný právě toto množství alkoholu, tedy půl litru vína, zkonzumoval až po dopravní nehodě, tak by u něj intoxikace alkoholem v době dopravní nehody byla nejméně 1,20 g/kg alkoholu v krvi.
19. Výhrada, že soud nerespektoval právo obviněného nevypovídat, a pokud jej obviněný využil, tak tuto skutečnost soud vyhodnotil v jeho neprospěch, obsahu přezkoumávaných rozhodnutí neodpovídá. Skutečnost, že obviněný nevypovídal, a to jak v přípravném řízení dne 17. 9. 2020, kdy byl vyslýchán příslušníky Policie České republiky (srov. č. l. 5 verte spisu), tak při hlavním líčení konaném dne 5. 1. 2021 (srov. protokol na č. l. 64 spisu) soudy respektovaly, aniž by tento postoj obviněného hodnotily v jeho neprospěch. Uvedené plyne z průběhu hlavních líčení, i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, podle jejichž obsahu lze seznat, že právo obviněného nevypovídat soudy chápaly jako prostředek jeho vlastní obhajoby (§33 odst. 1 tr. ř.). Lze připomenout, že jde o právo obviněného, podle něhož se může hájit způsobem, jaký uzná za vhodný, není povinen vůbec vypovídat a k výpovědi nesmí být žádným způsobem nucen (srov. čl. 40 odst. 4 Listiny, §33 odst. 1 tr. ř., §92 odst. 1 tr. ř., §164 odst. 3 tr. ř.). Jde o právo nepřispívat k vlastnímu obvinění, které předpokládá, že státní orgány se snaží prokázat vinu obviněného, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem proti vůli obviněného. V tomto směru je toto právo úzce svázáno s presumpcí neviny (vit čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Uplatňování zásady nemo tenetur má chránit obviněného před bezprávným donucováním ze strany státních orgánů a tím přispívat k zabránění vzniku justičních omylů a k zajištění spravedlivého procesu (viz rozsudek ESLP ve věci Saunders proti Velké Británii, stížnost č. 19187/91, ze dne 17. 12. 1996, rozsudek ve věci Heaney a McGuinness proti Irsku, stížnost č. 34720/97, ze dne 21. 12. 2000, rozsudek ve věci J. B. proti Švýcarsku, stížnost č. 31827/96, ze dne 3. 5. 2001, a další).
20. Soudy při absenci výpovědi obviněného prokazovaly čin mu za vinu kladený plně podle zásady oficiality, jíž je ovládáno trestní řízení (§2 odst. 4 tr. ř.). Smyslem této zásady je, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v závislosti na dané etapě trestního řízení, aniž by vyčkávaly podnětů či návrhu stran, a přitom dodržovaly jednotná zákonem předepsaná pravidla pro stíhání trestných činů, aby tyto nezůstaly nepotrestány. Zákon spojuje zásadu oficiality s požadavkem urychleného projednání trestních věcí bez zbytečných průtahů a s plným respektováním práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána – tzv. zásada zdrženlivosti někdy nazývaná také zásada přiměřenosti. Od zásady oficiality jsou odvozeny též další zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.) a vyhledávací (§2 odst. 5 tr. ř.) a vyplývá z ní, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení v každé projednávané trestní věci. Tato zásada, která plyne z práva a povinnosti státu chránit demokratický právní řád a právní statky, platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) a pro celé trestní řízení (srov. §12 odst. 10 tr. ř.). Jakmile jsou dány zákonné podmínky pro provedení určitého procesního úkonu, je příslušný orgán zásadně povinen takový úkon provést a nemůže od něho upustit např. pro jeho neúčelnost nebo proto, že si jeho provedení účastníci procesu nepřejí. Zásada oficiality je pro soud konkretizována v §181 odst. 2 tr. ř., podle kterého po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 26, 27).
21. Uvedená zásada byla ve věci obviněného soudy respektována a rozhodné okolnosti byly soudy objasňovány na základě důkazních prostředků, jež měly k dispozici, a z nichž po jejich zhodnocení (§2 odst. 6 tr. ř.) vycházely pro skutkové závěry, na nichž vystavěly závěry právní, a to při plném respektu k tomu, že obviněný využil svého práva nevypovídat. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením obhajoby, že by v případě, kdy se obviněný rozhodl nevypovídat, soudy tuto skutečnost použily bez dalšího v jeho neprospěch, neboť vše svědčí o tom, že závěry o vině obviněného řádně objasnily a podepřely ve věci provedenými důkazy. Plně respektovaly, že není povinen vypovídat a z této skutečnosti nedovozovaly závěry o jeho vině, jak obviněný předestíral v podaném dovolání. Zmínit je třeba právě postup odvolacího soudu, jenž i přes nedostatek výpovědi obviněného k obhajobě vyjádřené jeho obhájcem, upravil shora uvedeným způsobem skutkový děj.
22. Závěry soudů o vině obviněného založené na tom, že v době jízdy byl ovlivněn alkoholem, byly kromě výsledků znaleckého zkoumání podepřeny i dalšími výsledky provedeného dokazování, které se opíraly i o výpověď svědka J. L., jenž uvedl, že bezprostředně po nehodě se mu zdál obviněný zjevně pod vlivem alkoholu, neboť se tak i projevoval, a vybavil si, že odmítl přivolat policii a sám uváděl, že je opilý a že nechce, aby svědci policii na místo dopravní nehody přivolávali, naopak je žádal, jestli mu nepomohou s odtahem vozidla. Uvedené skutečnosti potvrdil i svědek M. N., zasahující policista, jenž obviněného potkal nedlouho po nehodě, a který uvedl, že obviněný nesl v ruce láhev s vínem, a popsal mu událost, k níž došlo. Při hovoru s ním z něho cítil alkohol, a navíc se obviněný podnapile choval. Z popsaných důkazů bylo možné učinit závěr, že na obviněném již bezprostředně po dopravní nehodě byly patrné známky požitého alkoholu, což svědčí o tom, že alkohol požíval i před tím, než k nehodě došlo, tedy v době, kdy vozidlo řídil. Nelze přehlédnout, že ihned poté, co havarované vozidlo opustil, uváděl před svědky, že je opilý, což uvedený závěr rovněž dosvědčuje.
23. Za takto objasněné důkazní situace tudíž nelze přisvědčit námitkám obhajoby, že by se odvolací soud nedostatečně vypořádal s tvrzením, že alkohol obviněný požil až po dopravní nehodě, neboť bylo prokázáno, že jevil známky opilosti bezprostředně po dopravní nehodě. Odvolací soud bral všechny prokázané skutečnosti na vědomí, a po vlastním doplnění dokazování promítl do popisu skutku to, že obviněný se na místě nehody pohyboval s nedopitou lahví od vína, a to ve smyslu závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Evy Hermommerové, Ph.D., MBA. V souvislosti s tím upravil i výši hladiny alkoholu v krvi obviněného na nejméně 1,29 g/kg v době řízení motorového vozidla (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu).
24. Všechny skutkové závěry, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, soudy zdůvodnily a podložily provedenými důkazy, a to při respektu k procesním právům obviněného. Postupovaly na základě zásady oficiality podle §2 odst. 4 tr. ř., a v jejím smyslu konaly z úřední povinnosti ( ex officio) . Námitky obviněného, že soudy postupovaly v rozporu s principem presumpce neviny, nejsou důvodné, neboť i bez výpovědi obviněného soudy řádně plnily své povinnosti podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a věc objasňovaly na základě jiných provedených důkazů, které zhodnotily a z výsledků této činnosti shledaly, že obviněný spáchal posuzovaný čin, jak je odvolacím soudem v přezkoumávaném rozsudku popsán.
25. Nejvyšší soud na základě provedeného dokazování a přezkoumávaných rozhodnutí i jejich obsahu shledal, že řízení, které jejich vydání předcházelo, netrpí procesními nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy respektovaly pravidla pro řádné zjištění všech rozhodných skutečností v rámci stanoveném §2 odst. 5, 6 tr. ř., a rovněž splnily povinnost řádně je odůvodnit (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, nebo též např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněného o porušení zásady presumpce neviny, protože takový nedostatek ve věci nenastal. Není jejím porušením, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Soudy se nezpronevěřily ani principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
VII. Závěr
26. Po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v přezkoumávané věci nic nesvědčí o vytýkaných procesních vadách či nelogických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Přezkoumávané rozhodnutí a řízení jemu předcházející nenese známky libovůle ani snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto v projednávané věci nejde o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Z uvedených zjištění plyne, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
27. Skutková zjištění popsaná v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 55 To 322/2021, a z nich plynoucí právní posouzení skutků, byly v potřebné míře objasněny, a nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
28. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět požadavku obviněného na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaných rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu