ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.99.2022.1
sp. zn. 8 Tz 99/2022-674
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné právnické osoby T. , IČO: XY, se sídlem v XY, XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že v části rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, týkající se výroku o trestu obviněné právnické osoby T., byl v neprospěch této právnické osoby ve výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a silniční a motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, porušen zákon v ustanoveních §14 odst. 1 t. o. p. o., §20 odst. 1 t. o. p. o.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, zrušuje ve výroku o trestu uloženém obviněné právnické osobě T., a zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Blansku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona
1. Stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-157/2021-ODKA-SPZ/9 podaná ministrem spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněné právnické osoby T., IČO: XY, se sídlem v XY, XY (dále jako „obviněná nebo obviněná společnost T.“) směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, který nabyl ve vztahu k této obviněné právní moci dnem jeho vyhlášení tj. 15. 9. 2020. Tímto rozsudkem byla obviněná stejně jako obvinění B. M., nar. XY, jako její jednatelka a P. M., nar. XY, jako prokurista, uznána vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a byla odsouzena podle §241 odst. 2 tr. zákoníku, §15 odst. 3 věty první a §20 t. o. p. o. a §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a silniční a motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, na dobu šedesáti měsíců. Napadeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných B. M. a P. M.
2. Ministr spravedlnosti vysvětlil opodstatněnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek §266 odst. 2 tr. ř. tím, že uložený trest zákazu činnosti, jenž byl uložen obviněné společnosti T., je ve zjevném rozporu s účelem tohoto trestu, což dovodil poukazem na zákonná znění ustanovení §73 odst. 2, 3 tr. zákoníku, §1 odst. 1, 2, 3 a §20 odst. 1 t. o. p. o., a vzhledem k vymezení uvedeného trestu shledal, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Blansku byl ve výroku o trestu v §20 odst. 1 a v §73 odst. 1 až 3 tr. zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 t. o. p. o. porušen zákon.
3. Uvedené porušení zákona ministr spravedlnosti shledal v tom, že soud nerespektoval podmínky, za kterých lze ukládat trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, a svůj výklad podpořil názory vyjádřenými v komentáři k tomuto ustanovení, viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 933, a v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 Tz 96/2019, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020. Poukázal na to, že trest zákazu činnosti podle uvedených názorů nesmí bezdůvodně omezovat obviněného v jeho dalším, především pracovním uplatnění, resp. v případě právnické osoby v její další existenci (viz též ŘÍHA, J.: Pět let uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob českou justicí. In: KALVODOVÁ, Věra, Marek FRYŠTÁK a Jan PROVAZNÍK (eds.) Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 396–398].
4. Na základě těchto tezí učinil závěr, že trest zákazu činnosti tak, jak byl uložen Okresním soudem v Blansku, de facto znemožnil fungování obviněné právnické osobě, neboť jí byla zakázána její každodenní faktická činnost, včetně např. vedení účetnictví nebo běžné a zákonem předvídané jednání s úřady, což by paradoxně mohlo vést k jejímu dalšímu trestnímu stíhání. Výrok o trestu napadeného rozsudku nemůže z uvedených důvodů obstát, neboť byl zcela zjevně učiněn v rozporu nejen s §241 odst. 2 tr. zákoníku, §20 odst. 1 t. o. p. o. a §73 odst. 1 až 3 tr. zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 t. o. p. o., ale i s obecnými zásadami pro ukládání trestů. Uložený trest tudíž nesplňuje účel trestu a jeho důsledkem může být faktická likvidace obviněné právnické osoby.
5. V těchto souvislostech ministr spravedlnosti poukázal na to, zda bylo vůbec možné za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložit trest zákazu činnosti, neboť jakákoli souvislost zákazu činnosti s předmětným přečinem ve smyslu §20 odst. 1 t. o. p. o. je velmi těžko dovoditelná. Stejně tak poukázal na výpis z obchodního rejstříku ke dni 18. 7. 2022, z něhož vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 4663/2019-A-77 ze dne 30. 9. 2021 byl zjištěn úpadek dlužníka. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 30. 9. 2021 v 09:52 h., rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 2. 2022, a bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 6. 4. 2022.
6. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, byl v neprospěch obviněné právnické osoby porušen zákon ve výroku o trestu v §20 odst. 1 t. o. p. o. a v §73 odst. 1 až 3 tr. zákoníku ve spojení s §1 odst. 2 t. o. p. o., a aby s odkazem na §269 odst. 2 tr. ř. rozsudek v tomto výroku o trestu zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby v souladu s §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Blansku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
II. Z vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se se stížností pro porušení zákona ztotožnil, protože rovněž shledal, že trest zákazu činnosti byl obviněné společnosti T. vymezen neadekvátně široce, a de facto znemožnil její běžné fungování, které může vést až k jejím zániku, což je v rozporu s účelem tohoto druhu trestu. Poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 20. 4. 20210, sp. zn. As 9/20018), kde je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02) vysloveno, že zákaz činnosti by neměl směřovat k ekonomické či právní likvidaci podnikatelského subjektu, a že žádný trest by neměl mít likvidační charakter. Státní zástupce poukázal na právo vlastnit majetek garantované zejména článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), jež by nepřiměřenou sankcí mohlo být porušeno, pokud by měla likvidační účinek anebo způsobila, že by podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratila jakýkoli smysl. Významným referenčním rámcem při posuzování přiměřenosti sankce ukládané právnické osobě je přitom i ústavně garantované právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Při ukládání trestu zákazu činnosti je tak nutné výše uvedená východiska zvažovat, což se promítá např. ve výslovném požadavku posoudit proporcionalitu ukládané sankce a jejího dopadu na třetí osoby a budoucí činnost právnické osoby podle §14 t. o. p. o.
8. Zákaz výkonu všech volných živností a jedné koncesované v trvání pěti let, jak byl obviněné v této věci uložen, představuje sankci, která pravděpodobně vyústí v ekonomický, případně i právní zánik právnické osoby. Vzhledem ke kusému odůvodnění uloženého trestu zákazu činnosti nelze dovodit, zda soud při jeho ukládání zvažoval jeho přiměřenost a účel, proto se jedná o výrok nepřezkoumatelný, neboť Okresní soud v Blansku vůbec nezvažoval účinky, jež lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby, které je podle §14 odst. 1 věty třetí t. o. p. o. povinen rovněž hodnotit.
9. Protože státní zástupce považoval stížnost pro porušení zákona za důvodnou, navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že byl výrokem o trestu u obviněné právnické osoby porušen zákon i v ustanovení §14 odst. 1 větě třetí t. o. p. o., a pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, než způsobem uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.).
10. Opatrovnice obviněné právnické osoby k podané stížnosti pro porušení zákona uvedla, že se s ní, včetně veškeré argumentace v ní uvedené a rovněž včetně závěrečného návrhu, v celém rozsahu plně ztotožňuje.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona je přípustná podle §266 odst. 1, 2 tr. ř., neboť směřuje proti výroku o trestu, jenž je podle podané stížnosti pro porušení zákona ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti přečinu i poměrům právnické osoby, která se jej dopustila, a je rovněž i v rozporu s účelem trestu zákazu činnosti, a proto zkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející trestní řízení, a dospěl k závěru, že jí je třeba přisvědčit.
12. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, který nabyl právní moci ve vztahu k právnické osobě T., dne 15. 9. 2020, neboť řádný opravný prostředek ve vztahu k ní podán nebyl, byla tato právnická osoba odsouzena společně s obviněnými B. M. jako jednatelkou a P. M. jako prokuristou za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustila zkráceně tím, že jako obchodní korporace s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a silniční a motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li utčeny k přepravě zvířat nebo věcí, v rámci této své činnosti prostřednictvím spoluobviněných jako osob vykonávajících rozhodující vliv na její řízení, jejichž jednání jí lze přičítat podle §8 t. o. p. o., a kteří věděli, že mají povinnost za zaměstnance srazit a odvést povinné odvody státu, nezajistila tuto svou povinnost a v rozporu s §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních a příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s §5 a násl. zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, řádně neodvedla ve stanovených lhůtách za měsíce leden až listopad 2017 zákonem určené platby v celkové výši 594.251 Kč.
13. Za uvedený přečin byla tato obviněná odsouzena podle §241 odst. 2 tr. zákoníku a §15 odst. 3 věty první a §20 t. o. p. o. ve spojení s §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a silniční a motorová doprava - nákladní provozována vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, - nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, na dobu šedesáti měsíců (pěti let).
14. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaného rozsudku shledal, že soud prvního stupně k důvodům, pro které tento trest v jeho rozsahu uložil, uvedl toliko v bodě 23. rozsudku, že proti této právnické osobě bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. KSBR 37 INS 4663/2019, zahájeno insolvenční řízení, a v bodě 24., že trestná činnost, pro niž byla odsouzena, byla spáchána v souvislosti s podnikatelskou činností, a výměra pěti let je odpovídající trestnému jednání této právnické osoby. Uvedené odůvodnění nedává odpověď na to, v čem je shledáván účel tohoto trestu, při jakém konkrétním jednání ve vymezeném předmětu podnikání se obviněná dopouštěla trestné činnosti, jaké shledal přitěžující a polehčující okolnosti, a v čem spatřuje přiměřenost tohoto trestu, apod. Uvedenými okolnostmi se Okresní soud v Blansku vůbec nezabýval a bez řádného odůvodnění obviněné uložil trest zákazu činnosti ve vztahu ke všem jejím podnikatelským aktivitám, čímž jí de facto znemožnil jakékoli její fungování do budoucna, což nelze považovat za přiměřený ani účelně uložený trest.
15. K těmto zjištěním Nejvyšší soud nejprve v souladu s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že uvedené odůvodnění výroku o trestu je nedostatečné a ve své stručnosti nepřezkoumatelné, k čemuž lze připomenout, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Význam práva na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu má hned tři roviny. Je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, aby na ně dostal od soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757–758). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, §29). Je přitom nutné vzít v úvahu, zda argument, na který soud v odůvodnění rozhodnutí neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (rozsudek ze dne 21. 7. 2009 ve věci Luka proti Rumunsku, stížnost č. 34197/02, §56) [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13]. Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že těmto požadavkům na odůvodnění nevyhověl, protože se nevypořádal se skutečnostmi rozhodnými pro uložení trestu zákazu činnosti, své rozhodnutí v tomto směru v podstatě neodůvodnil a pominul základní hlediska, k nimž je třeba při ukládání tohoto druhu trestu právnické osobě přihlížet.
16. Rovněž je třeba připomenout, že pro ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě platí speciální ustanovení v §20 odst. 1 t. o. p. o., nicméně i pro ně a jim ukládaný trest zákazu činnosti lze vycházet z obecných zásad platných pro ukládání tohoto druhu trestu fyzickým osobám (§73 odst. 1 tr. zákoníku). Proto i zde platí, že nestačí, že pachatel projevil trestným činem morální nezpůsobilost k výkonu činnosti (viz rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účelem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (srov. rozhodnutí č. 42/1967 Sb. rozh. tr., a výklad podle materiálu uveřejněného pod č. 13/1969). Činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu (srov. rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.) nebo pokud alespoň usnadnila spáchání trestného činu. Nepostačuje, jestliže by šlo jen o náhodnou souvislost (srov. rozhodnutí č. 35/1997 Sb. rozh. tr.). Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 933).
17. Nejvyšší soud dále konstatuje, že podle §14 odst. 1 t. o. p. o., jenž vymezuje zásady přiměřenosti trestu a ochranných opatření ukládaných právnickým osobám, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní činnosti a jejích majetkových poměrů, přihlédne k působení právnické osoby po činu, zejména k její případné účinné snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby. V posuzované věci však soud uvedené skutečnosti nezvažoval, a nebral do úvahy ani to, že k činu mělo dojít v průběhu roku 2017, kdežto trest byl této právnické osobě ukládán až v roce 2020, a i přes tento časový dostup, kromě zjištění, že byl podán návrh na insolvenční řízení, se jejími poměry a dopady uvedeného trestu do jejích poměrů nezabýval. Tím soud nesplnil povinnost uložit spravedlivý trest při dodržení jak obecných principů pro ukládání trestních sankcí, tak zásady individuálního přístupu, a to po zvážení dalších okolností vymezených v trestním zákoníku pro ukládání trestů fyzickým osobám.
18. Není-li to u konkrétní právnické osoby vyloučeno z povahy věci (§1 odst. 2 t. o. p. o.). Soud je povinen přihlížet i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (viz §39 odst. 3, §41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu (viz §39 odst. 3 tr. zákoníku), u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu [§39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Zásadně je však nutné ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 t. o. p. o. přihlížet k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Jde tedy o určitou prognózu v otázce působení trestu na trestně odpovědnou právnickou osobu, a to jak co do konkrétního dopadu určitého druhu trestu, tak pokud jde o jeho délku, po kterou lze očekávat vliv trestu na další činnost právnické osoby. Účinkem trestu se zde rozumí konkrétní působení trestu na sociální chování právnické osoby prostřednictvím určité újmy (na majetku, na činnosti, na jiných právech a svobodách) spojené s uloženým druhem trestu či hrozby touto újmou a ovlivňování právnické osoby tak, aby se již vyvarovala trestné činnosti. Důsledkem trestu pro budoucí činnost právnické osoby je pak určitý dopad trestu na její osobu (včetně její činnosti, majetkových a jiných poměrů, vztahů k jiným osobám), popřípadě i na další právnické a fyzické osoby, např. na společníky, členy, zaměstnance, věřitele, klienty či jiné zákazníky apod., a to podle účinků uloženého druhu trestu v oblasti majetkové, sociální, ekonomické, personální atd. Účinky a důsledky ukládaného trestu na budoucí činnost právnické osoby jsou vždy spojeny s určitým důvodným očekáváním, k němuž by měl soud dospět po shromáždění a vyhodnocení všech dostupných podkladů k právnické osobě jako pachateli trestného činu a objektu, na nějž bude uložený trest působit (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 354, 355)
19. Absence uvážení všech rozvedených skutečností v přezkoumávaném rozsudku při ukládání trestu zákazu činnosti obviněné právnické osobě vede k závěru, že uvedený rozsudek nemůže ve výroku o trestu obstát, protože soud pominul hodnotit podstatné skutečnosti při jeho ukládání, čímž způsobil, že uvedený trest byl uložen v rozporu se zákonem, jak důvodně shledal i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
20. Nejprve je třeba uvést, že pokud soud právnické osobě uložil trest zákazu činnosti, jde o druh trestu, který podle §15 odst. 1 písm. e) t. o. p. o. patří mezi tresty, které lze obviněné právnické osobě uložit, a to i jako trest samostatný. Obecně se při vymezení tohoto druhu trestu použije §20 t. o. p. o., podle nějž může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Podpůrně se užijí ustanovení §71 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jež vyjma vymezení tohoto druhu trestu pro fyzické osoby zakotvují, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, což umožňuje §1 odst. 2 t. o. p. o, podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, se použije trestní zákoník.
21. Trestem zákazu činnosti podle §20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na §1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek §20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle §7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle §73 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 40/2020 Sb. rozh. tr.).
22. Z uvedeného plyne závěr, že porušení zákona nelze spatřovat v tom, že byl obviněné právnické osobě uložen trest zákazu činnosti, ale v tom, v jakém rozsahu jí byl vymezen. Pro to, aby bylo obecně vyjádřeno, že trest zákazu činnosti nelze obviněné právnické osobě ukládat u trestného činu podle §241 tr. zákoníku, jak naznačoval ministr spravedlnosti, nejsou dány zákonné podmínky, protože uložení tohoto druhu trestu jako samostatného za jakýkoliv trestný čin není obecně vyloučeno (viz přiměřeně rozhodnutí č. 40/2020 Sb. rozh. tr.). Proto bude vždy záležet na konkrétní trestní věci, poměrech obviněné právnické osoby, jejím předmětu podnikání nebo činnosti, a též na tom, v jaké souvislosti s ním se daňového deliktu dopustila. Po zvážení všech zákonem stanovených zásad a podmínek pro ukládání tohoto druhu trestu je nutné uvážit jeho účelnost a vhodnost se zřetelem na dopady do dalšího podnikání právnické osoby, apod. Rovněž je třeba mít na paměti, že předmět podnikání a zákaz činností z něj plynoucích se u obchodních korporací dotýká jejich majetkových práv, neboť existence a fungování spolčenosti je s tímto předmětem plně svázána. Proto i u výměry trestu zákazu činnosti je nutné uvažovat v každém jednotlivém případě o tom, zda je tato sankce nastavena tak, aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit majetkové poměry právnické osoby, aby jí uložený trest neměl likvidační účinek, případně aby nezpůsoboval, že podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratí jakýkoliv smysl. Není-li respektována tato zásada, jedná se o takový zásah do majetkových práv jednotlivce, jež vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/2002).
23. Právě na takové individuální posouzení rozhodných skutečností soud v posuzované věci rezignoval, neboť nebral do úvahy předmět podnikání obviněné právnické osoby ani jeho význam na plnění jejích obchodních povinností. Pouze pro úplnost lze zmínit, že předmět podnikání obviněné spočíval ve volných živnostech čili ve výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona (dále „zákon č. 455/1991 Sb.“) a jedné koncesované živnosti, která je upravena v příloze č. 3 k §26 a 27 tohoto zákona, jíž byl provoz silniční a motorové dopravy – nákladní provozované vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, – nákladní provozované vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí. Posoudí-li se obsah předmětu podnikání obviněné, který představoval její základní podklad pro její existenci, a toho, jak byl zákaz činnosti právnické osobě uložen, je zcela zjevné, že zákaz činnosti doslovně kopíruje předmět jeho podnikání, tzn., vztahuje se na veškerou podnikatelskou činnost, kterou měla tato společnost zapsanou v obchodním rejstříku.
24. Uvedeným způsobem uložený trest, který dopadá na všechny jí zapsané živnosti, zabraňuje obviněné společnosti T. v jejím dalším fungování a podnikání. V takovém případě se příčí účelu, k němuž má trest zákazu činnosti sloužit, protože znemožňuje obviněné právnické osobě fungovat, a ve svém důsledku tak povede k zániku této právnické osoby, ač jeho účelem je pouze zabránit právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti, nikoliv však v podnikání vůbec. Trestem zákazu činnosti se jí má zamezit ve výkonu těch aktivit, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 450). Uvedený trest však nemá sloužit k tomu, aby právnická osoba nemohla vykonávat všechny činnosti, pro které byla založena, tak jak tomu bylo v této trestní věci.
25. Soud při vyměřování trestu zákazu činnosti nerespektoval, že právnické osobě nelze zakázat výkon jakékoli činnosti či výkon všech druhů podnikání, a že příliš široké určení může bezdůvodně omezovat další existenci trestně odpovědné právnické osoby (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 14/2002-T 351, zejména však rozhodnutí č. 40/2020 Sb. rozh. tr.). Zákaz činnosti je třeba u právnických osob omezit jen na ty druhy živnosti, jejichž výkon má přímou souvislost se spáchaným trestným činem (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. 18/2002-T 443). Soud by tudíž ve výroku o trestu zákazu činnosti neměl jen mechanicky vyjmenovat rozsah celého podnikatelského oprávnění právnické osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 4/2011 Sb. rozh. tr.).
26. Nejvyšší soud z uvedených důvodů zdůrazňuje, že rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona nedává potřebný podklad pro závěr o uložení trestu zákazu činnosti v posuzované věci, neboť v něm chybí zohlednění všech rozhodných skutečností a tudíž jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Trest zákazu činnosti je z hlediska vymezení zakázané činnosti trestem nespravedlivým, protože soud porušil podmínky pro ukládání tohoto trestu obsažené v §20 odst. 1 t. o. p. o. a nebral do úvahy všechna hlediska stanovená v §14 odst. 1 t. o. p. o. Ve výsledku uložil tento druh trestu na celý předmět podnikání obviněné, čímž jí v tomto podnikání fakticky zabránil, což je pro obviněnou právnickou osobu trestem likvidačním. Má-li být trestem zákazu činnosti podle §20 t. o. p. o. a §73 tr. zákoníku zakázána činnost, která má znaky podnikání podle §420 odst. 1 obč. zákoníku, je třeba při vymezení obsahu a rozsahu zakazované činnosti právnické osoby vycházet z toho, podle jakých právních předpisů se taková činnost vykonává a na základě jaké skutečnosti vzniká oprávnění k výkonu této činnosti (průkaz, registrace, živnostenský list, koncesní listina, zápis do obchodního rejstříku) – viz přiměřeně rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr.
27. Rovněž lze připomenout z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020, že trest zákazu činnosti nikdy nelze uložit bez jeho náležité specifikace, které činnosti se vlastně týká, podobně jako jiný zákazový trest omezující osobní svobodu v podobě zákazu pobytu nelze vyslovit bez náležité specifikace, na kterou oblast se má vztahovat (viz §75 odst. 6 tr. zákoníku). Právní úprava trestu zákazu činnosti se ve vztahu k právnickým osobám odlišuje vlastně jen ve výši horní hranice tohoto trestu, která činí 20 let (§20 odst. 1 t. o. p. o.), v případě některých právnických osob jsou pak stanovena další omezení (viz §20 odst. 2 t. o. p. o.), která ale v daném případě nehrála roli. Přesto, jak bylo upozorňováno i v odborné literatuře (viz ŘÍHA, J.: Pět let uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob českou justicí. In: KALVODOVÁ, Věra, Marek FRYŠTÁK a Jan PROVAZNÍK (eds.). Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi . 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018 s. 396-398), se při ukládání trestu zákazu činnosti chybuje v určení druhu a rozsahu zakázané činnosti (v některých případech soudy vůbec nevymezují, v čem by měl tento trest spočívat, jako tomu bylo v právě projednávané věci, jindy nesprávně užívají neúměrně široké formulace znemožňující prakticky jakoukoliv činnost právnické osoby, jako je např. zákaz činnosti „spočívající v zákazu provozování výdělečné činnosti“ nebo zákaz činnosti „spočívající v zákazu vstupu do jakýchkoli obchodně právních vztahů, jejichž předmětem je jakákoli obchodní činnost“, či nesprávně využívají opis stávajícího širokého předmětu podnikání podle veřejného rejstříku, jako je např. zákaz podnikání „spočívající v zákazu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“).
28. Z uvedeného lze dovodit, že při vymezení trestu zákazu činnosti je třeba činnost právnické osoby dostatečně specifikovat a konkretizovat podle právního předpisu, na jehož základě mu byla povolena a na jehož základě jí vzniklo příslušné oprávnění k výkonu této činnosti. Jestliže je zakazováno více druhů činností, je třeba každou z nich individualizovat a samostatně popsat. Proto nepostačuje jen slovní obecný název této činnosti. V přezkoumávané věci tvořily předmět podnikání obviněné společnosti T. volné živnosti uvedené v příloze 4 zákona č. 455/1991 Sb., jež podle §25 odst. 1 tohoto zákona opravňují podnikatele k výkonu osmdesáti dvou činností, pro jejichž provozování citovaný zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského oprávnění pro živnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky podle §6 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., jimiž se rozumí plná svéprávnost, kterou lze nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské činnosti a bezúhonnost. Naproti tomu k výkonu koncesované živnosti obviněné, která spočívala v silniční motorové dopravě, je podle přílohy 3 zákona č. 455/1991 Sb. požadována odborná způsobilost podle §8a zákona č. 111/1994 Sb., která se prokazuje osvědčením o odborné způsobilosti pro provozování silniční dopravy, které vydává dopravní úřad na základě úspěšně složené zkoušky z předmětů a za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie, resp. Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1071/2009 ze dne 21. 10. 2009. Soud prvního stupně nicméně při ukládání trestu zákazu činnosti vůbec nedbal shora uvedených zásad a obviněné zakázal celý předmět jejího podnikání, aniž by jednotlivé činnosti jakkoli posuzoval, a to s ohledem na trestnou činnost, za kterou uvedený trest této právnické osobě ukládal.
29. Trestné jednání, pro které byla obviněná právnická osoba uznána vinnou, spočívalo v řádně neodvedených povinných platbách (viz bod 13. shora), a obviněná se jím dopustila přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože řádně nedovedla v době od ledna do listopadu 2017 povinné odvody státu v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců. Soud z hlediska živností, které obviněná provozovala, a které vyplývají z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti T., ke dni 8. 10. 2018 (č. l. 293 spisu), nezjistil, zda se uvedené trestné jednání vztahovalo ke všem živnostem, které měla obviněná jako předmět podnikání zapsány, anebo jen z některé z nich. Jestliže těmto skutečnostem soud dosud vůbec nevěnoval pozornost, tak je potřeba objasnit, zda trestná činnost obviněné opravdu vycházela z celého předmětu podnikání anebo jen z některých živností.
30. Při stávajícím stavu řízení a obsahu přezkoumávaného rozsudku je třeba plně přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, neboť uložení trestu zákazu činnosti v rozsahu, jenž zakazuje veškerou činnost, pro kterou byla obviněná právnická osoba založena, a která podle zjištění soudu tvořila předmět jejího podnikání, je trestem přemrštěným, necitelným a nevystihujícím podstatu spáchané trestné činnosti spočívající v neplnění daňových povinností. Lze sice připustit, že trestná činnost obviněné společnosti vycházela z předmětu jejího podnikání, protože nesplnění povinností odvést zákonné platby vyplývalo z jejích podnikatelských aktivit (byť není jisté, zda ze všech, viz body 27. až 29. shora), nicméně jí byla zakázána veškerá činnost, čímž u ní došlo k zabránění v jakýchkoliv dalších podnikatelských aktivitách. Jde o trest, který měl pro obviněnou zcela zásadní význam, protože de facto nemohla moci vyvíjet svou podnikatelskou činnost, což mohlo vést až k jejímu zániku. K uvedenému lze pouze připomenout, že každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí přísně sledovat a respektovat princip proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. 554/2004). To platí i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z důsledkových účelů – například odstrašení potenciálních pachatelů atp. – vyžaduje citelnější trest pro obviněného, resp. trest více omezující jeho základní práva a svobody. Současná právní úprava, jak ji Ústavní soud vykládá, neumožňuje disproporční zostření trestní represe (byť v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině. Nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.), a proto nemohlo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné obstát, neboť jí byl uložen trest zákazu činnosti, jenž nelze považovat za spravedlivý, nýbrž naopak za nepřiměřený a likvidační.
IV. Závěr
31. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil stížnosti pro porušení zákona a v souladu s ní shledal, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, byl výrokem o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a silniční a motorová doprava – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí, – nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věci, jenž byl uložen obviněné společnosti T., porušen zákon v ustanoveních §14 odst. 1 a §20 odst. 1 t. o. p. o. Porušení zákona spočívá v nerespektování těchto ustanovení, které u právnických osob speciálně upravují podmínky pro ukládání trestu zákazu činnosti. Proto se, v tomto rozsahu, neuplatní obecná ustanovení §73 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 40/2020 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku stanoví, v čem může spočívat uvedený zákaz činnosti, v čemž soud rovněž zásadně nepochybil, a proto nebylo možné v tomto ustanovení porušení zákona shledat, jak navrhoval ministr spravedlnosti. Podstata zjištěných nedostatků vycházela z toho, že soud řádně neuvážil všechny rozhodné skutečnosti významné pro výměru trestu uvedené v §14 odst. 1 t. o. p. o., případně v §39 odst. 2 až 6 tr. zákoníku. Požadavek ministra spravedlnosti, že porušení zákona spočívalo rovněž v ustanovení §1 odst. 2 t. o. p. o., se rovněž nejeví zcela důvodným, protože k porušení tohoto ustanovení nedošlo, neboť upravuje vztah speciality zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vůči obecným právním předpisům, mezi něž mimo jiné patří i trestní zákoník, což je zapříčiněno tím, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim není zcela samostatným předpisem, poněvadž navazuje na obecné předpisy trestního práva v oblasti hmotného i procesního, které se k němu subsidiárně použijí, není-li stanoveno jinak. Nezákonnost přezkoumávaného trestu zákazu činnosti však spočívá v tom, že soud řádně nezhodnotil podstatné okolnosti pro jeho uložení a nedbal právní úpravy uvedené v zákoně č. 418/2011 Sb., nikoli v tom, že nerespektoval zásadu speciality vymezenou v ustanovení §1 odst. 2 t. o. p. o., a proto Nejvyšší soud v tomto ustanovení podstatu nezákonnosti posuzovaného výroku o trestu neshledal.
32. Vzhledem k zjištěnému pochybení Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 14 T 169/2019, byl v neprospěch obviněné právnické osoby T., výrokem o trestu zákazu činnosti uloženém této právnické osobě porušen zákon v ustanoveních §14 odst. 1 t. o. p. o. a §20 odst. 1 t. o. p. o. Podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek zrušil ve výroku o tomto trestu a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Blansku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, a to na podkladě skutkového stavu, který byl v napadených rozhodnutích správně zjištěn, a znovu rozhodl o uložení trestu zákazu činnosti obviněné právnické osobě.
33. Soud prvního stupně, jemuž se věc v rozsahu uvedeného zrušení vrací, bude muset při vyměřování nového trestu uvážit účelnost a vhodnost tohoto druhu trestu v posuzované věci, a to ze všech důvodů výše rozvedených. Pokud shledá, že trest zákazu činnosti je vhodnou alternativou, bude muset pečlivě zkoumat ze všech popsaných hledisek druh zakázané činnosti a při jeho výměře bude muset vycházet z účelu trestu zákazu činnosti podle §20 odst. 1 t. o. p. o. a též z hledisek uvedených v §14 odst. 1 t. o. p. o. Stejně tak bude nutné se řídit vyslovenými názory a posoudit všechny rozhodné skutečnosti.
34. Závěrem lze pouze připomenout, že Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu