ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.963.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 963/2023-1399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2023 o dovolání obviněného L. H. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2023, č. j. 3 To 479/2022-1281, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 104/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 8. 2022, č. j. 6 T 104/2021-1158, byl obviněný L. H. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
ačkoli pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek vydaného na základě zmocnění podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, kdy k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým obvinění nedisponovali, jednajíce se záměrem neoprávněně nakládat s psychotropními látkami:
…
II.
poté, co si minimálně v období ode dne 1. 6. 2018 do května 2019 v Praze, v Českých Budějovicích, případně na jiných místech České republiky, opatřil od nezjištěných osob pervitin za účelem jeho distribuce dalším osobám, tento následně neoprávněně poskytl přesně nezjištěnému počtu osob, nejméně však těmto osobám:
1. T. H., narozenému XY, kterému pervitin poskytoval následovně:
a) minimálně v období ode dne 1. 6. 2018 do dne 4. 6. 2018 v Praze XY - XY, v XY v ulici XY prodal 200 g pervitinu za částku 200 000 Kč, kdy z tohoto množství si následně od T. H. převzal coby provizi minimálně 30 g pervitinu,
b) v období od června 2018 a do května 2019 v Českých Budějovicích, v Praze a v XY, postupně prodal T. H. pervitin v různých množstvích, a to konkrétně:
- dne 6. 8. 2018 v pozdních večerních hodinách v Českých Budějovicích mu prodal 20 g pervitinu za částku 25 000 Kč,
- dne 7. 8. 2018 v Českých Budějovicích, poblíž pobočky XY, v ul. XY nebo v Praze mu prodal 100 g pervitinu za částku 100 000 Kč,
- v době ode dne 7. 11. 2018 do dne 8. 11. 2018 v Českých Budějovicích mu prodal minimálně 20 g pervitinu za částku 25 000 Kč,
- dne 24. 11. 2018 v odpoledních či podvečerních hodinách v Českých Budějovicích, v nákupním centru XY mu prodal minimálně 90 g pervitinu za částku 90 000 Kč,
- dne 27. 12. 2018 v Českých Budějovicích, poblíž XY mu prodal minimálně 150 g pervitinu za částku 158 000 Kč,
- dne 28. 2. 2019 v XY mu prodal 180 g pervitinu za částku 200 000 Kč,
- dne 29. 3. 2019 v Praze XY - XY, v XY ulici, mu prodal 40 g pervitinu za částku 43 000 Kč,
2. v době ode dne 7. 11. 2018 do dne 8. 11. 2018 v Českých Budějovicích prodal F. K., narozenému XY, celkem 45 g pervitinu za částku 50 000 Kč.
2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným též spoluobviněný F. K. a byl mu uložen trest, jak je v tomto rozsudku blíže specifikováno.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a spoluobviněný K. odvolání, která v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že v této trestní věci obviněného jde v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Františka Pohanky, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení včetně námitek uplatněných v obou odvoláních shledává obviněný naplnění dovolacího důvodu v několika rovinách. V prvé řadě je přesvědčen, že soud prvního stupně učinil své skutkové závěry především na základě důkazů, které jsou v rozporu s výpověďmi svědků K a Š. Zároveň podle jeho názoru existují pochybnosti o obecné i specifické věrohodnosti svědka H., který je stěžejním svědkem v této trestní věci, a proto bylo namístě jeho znalecké zkoumání. Obviněný má za to, že výpověď svědka H. je v extrémním rozporu s dalšími důkazy a potažmo i se skutkovými závěry obou soudů. Kromě toho obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů ve věci, a to konkrétně návrhu na provedení doplňujícího výslechu svědka H., na znalecké zkoumání věrohodnosti tohoto svědka a výslech svědka P. P. Opětovné odmítnutí těchto důkazních návrhů považuje dovolatel za nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, tedy jde ve světle nálezů Ústavního soudu o tzv. opomenuté důkazy.
8. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. řádu mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného státní zástupkyně připomíná, že obviněný tyto námitky uplatňoval prakticky v průběhu celého trestního řízení. Státní zástupkyně nesouhlasí s tvrzením obviněného ohledně existence extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaného skutkového stavu a jeho právním posouzením. Veškeré námitky vznesené obviněným kvalitativně podle státní zástupkyně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba jednotlivé důkazy posuzovat a jaký význam mu přisoudit z hlediska skutkového děje.
10. Státní zástupkyně dále vyjadřuje svůj souhlas s hodnocením osoby svědka T. H., které provedl odvolací soud. Jednání obviněného je však podle jejího názoru prokázáno i dalšími důkazy, a to především zajištěnými výpisy z bankovních účtů, obsahem svědectví L. Š. či P. K. (pozn. správně K). Následně se státní zástupkyně vyjadřuje k výpovědím svědků a uzavírá, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a právní kvalifikaci jeho jednání považuje za přiléhavou. Ve shodě s odvolacím soudem má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice . V té obviněný po stručné rekapitulaci stávajícího řízení označuje vyjádření státní zástupkyně za „natolik strohé“, že lze z něho dovodit pouze to, že se plně ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu, jakoukoliv argumentaci obhajoby považuje za „prostou polemiku“, zcela formálně zmiňuje svědectví L. Š. a P. K, a to aniž by se jakkoliv zabývala obsahem těchto důkazů. Dále sděluje, že považuje za velmi složité k takovému vyjádření státní zástupkyně podat nějaké fundované stanovisko. Jako velmi zvláštní vnímá obviněný situaci, kdy nastala změna v hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, tuto změnu blíže rozebírá a hodnotí. Obviněný i nadále vyjadřuje své přesvědčení, že svědek H. měl být při novém hlavním líčení znovu vyslechnut a měly mu být předestřeny k vyjádření části výpovědí některých svědků, ale i listinných důkazů, neboť takovou úvahu zaujal odvolací soud ve svém původním zrušujícím usnesení. Dále obviněný opakuje výhrady k soudy provedenému hodnocení věrohodnosti svědka H. a dodává, že měl být tento svědek podroben znaleckému zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Za „velice zvláštní“ pak považuje provedení vyhodnocení výpovědi svědkyně Š. V závěru své repliky obviněný uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v jeho případě dán a setrvává na svém návrhu, který učinil v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
15. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, zpochybňuje jimi učiněná skutková zjištění a namítá tzv. opomenuté důkazy, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
18. Naprostá většina obviněným uplatněných dovolacích námitek (jež jsou nadto opakováním námitek, které uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a předtím i v rámci obhajoby před tímto soudem) směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě. V rámci této argumentace obviněný vytýká soudům, že se nevypořádaly s rozporem mezi výpovědí svědka H. a výpověďmi svědků K. a Š. Dále má obviněný za to, že svědek H. měl být podroben znaleckému zkoumání pro pochybnosti o jeho věrohodnosti, zároveň měl být tento svědek konfrontován s výpověďmi výše uvedených, ale i dalších svědků, s provedenými důležitými listinnými důkazy a s četnými rozpory v jeho výpovědích. V neposlední řadě obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů , neboť jeho důkazní návrhy na provedení doplňujícího výslechu svědka H., na znalecké zkoumání věrohodnosti tohoto svědka a výslech svědka P. P. soudy opětovně a nedůvodně zamítly.
19. K výše uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou primárně, resp. fakticky namířeny proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi výše jmenovaných svědků. Na jejich podkladě nelze dospět k závěru, že by (jak obviněný též v zásadě tvrdí) mezi obsahem výpovědí svědků a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu byl dán extrémní rozpor, resp. z nich nelze usoudit na to, v čem má tvrzený rozpor obsahu předmětných důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě spočívat. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného (slovy obviněného extrémního) rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud také řádně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl k závěru, byť s tímto obviněný nesouhlasí, že obviněný skutečně prodal svědkovi H. a spoluobviněnému K. pervitin. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného jako celku, a zejména pak, že jednotlivé částky zaslané svědkem H., nebyly splátkami půjček, které mu obviněný údajně měl poskytnout, nýbrž šlo o zaplacení ceny za pervitin (viz body 75. až 78. rozsudku soudu prvního stupně). S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně v tomto směru se pak plně ztotožnil i odvolací soud, jenž se opětovně námitkami obviněného stran způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich základě podrobně zabýval (k tomu srov. zejména body 25. až 37. usnesení odvolacího soudu). Ani Nejvyšší soud nemá, co by v tomto ohledu mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
20. Nezbývá proto než uzavřít, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry naprosto logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu.
21. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
22. Dále obviněný brojí proti tzv. opomenutým důkazům . K této problematice lze uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně, či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
23. Za opomenuté důkazy obviněný označuje důkazní návrh na provedení opětovného výslechu svědka H., dále znaleckého zkoumání věrohodnosti tohoto svědka a výslech svědka P. Postup soudů nižších stupňů, které zamítly jeho návrhy na provedení těchto důkazů, proto v tomto ohledu považuje za nesprávný a je přesvědčen, že zakládá vadu opomenutých důkazů.
24. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný učinil důkazní návrh na provedení výpovědi svědka P., opětovného výslechu svědka H. a návrh na znalecké zkoumání tohoto svědka pro posouzení jeho věrohodnosti. Těmito důkazními návrhy se podrobně zabýval odvolací soud ve svém usnesení, kdy podrobně rozebírá důvody, proč jednotlivým důkazním návrhům nevyhověl (viz body 38. až 40. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud se s těmito důkazními návrhy pečlivě vypořádal.
25. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů, neboť důkazní návrhy obviněného byly zamítnuty z důvodu jejich neúčelnosti a nadbytečnosti. Zároveň výše uvedená argumentace obviněného nenaplňovala ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
26. Stran návrhu obviněného na odložení výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného L. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu