ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3180.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 3180/2023-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1326/5, proti povinnému J. Š. , t. č. ve Věznici Vinařice, Hlavní č. 245, zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů č. 947/2b, pro 411 759 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 Nc 15522/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 14 Co 133/2023-532, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. března 2023, č. j. 64 Nc 15522/2007-506, zamítl návrh povinného ze dne 20. ledna 2023 na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. června 2007, č. j. 64 Nc 15522/2007-5. Soud po provedeném dokazování uvedl, že na účet soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha-východ (dále též jen „soudní exekutor“), byla z účtu povinného od ING Bank poukázána částka 569,20 Kč a dosud zbývá vymoci 5 555 273,17 Kč, přičemž průměr měsíčních srážek činí 3 648 Kč, avšak vzhledem k věku povinného (v současné době 42 let) a datu očekávaného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (v době propuštění bude povinnému 49 let) lze konstatovat, že možnost nabytí majetku povinným v budoucnu není vyloučená, je v produktivním věku a neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily v pracovní činnosti, a je proto předčasné činit závěry o stavu jeho majetku. Soud prvního stupně proto návrh povinného na zastavení exekuce pro nemajetnost zamítl jako nedůvodný, když pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neshledal splnění zákonných předpokladů.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2023, č. j. 14 Co 133/2023-532, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlouhodobý pobyt povinného ve výkonu trestu odnětí svobody s očekávaným propuštěním až v roce 2029 nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož aktuálně nemajetný povinný je schopen výdělečné činnosti a po propuštění z výkonu trestu bude ještě delší čas v produktivním věku, a lze tak očekávat, že poté bude schopen výdělečné činnosti a kromě nákladů exekuce alespoň zčásti splnit i svoji povinnost z exekučního titulu. Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, protože je to právě povinný, kdo se dopustil závažného protiprávního jednání a stal se po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Postup, kdy by byla exekuce zastavena a až po propuštění povinného z výkonu trestu by byl oprávněným podán nový návrh na nařízení exekuce, by byla pro oprávněného značně nevýhodná z hlediska možnosti důvodného uplatnění námitky promlčení jeho nároku.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud se při řešení otázky zastavení exekučního řízení pro nemajetnost a neúčelnost odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právních závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, nebo ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, když nevzal v úvahu především délku probíhající exekuce, nízkou výši dosud vymožené částky, nereálnou perspektivu budoucího uhrazení dluhu či omezené zdravotní, sociální a výdělkové možnosti povinného. Povinný je nemajetný, dosahuje minimálních příjmů a v následujících šesti letech nelze očekávat jejich zvýšení, oproti tomu jeho závazek za stejnou dobu naroste o více než jeden a půl milionu korun. Podle povinného je tak nereálný závěr odvolacího soudu, že bude po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody schopen výdělečné činnosti v takovém rozsahu, aby byl schopen splácet svůj závazek. Povinný dále předkládá dovolacímu soudu k posouzení právní otázky, které ještě nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to zda je v souladu s dobrými mravy, pokud je vymáháno příslušenství pohledávky v rozsahu 55 % p. a., a dále zda je exekutor povinen postupovat vždy podle ustanovení §55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), či zda záleží na jeho libovůli, jestli takový postup zvolí. Povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. února 2019 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné uspokojit náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015). Exekuční řízení však může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, konstatoval, že i když je povinný zcela bez majetku a zároveň se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak s ohledem na jeho věk a věku odpovídající zdravotní stav lze očekávat, že bude po propuštění výdělečně činný, není namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s odůvodněním, že vůči povinnému jsou dlouhodobě vedeny i další exekuce ve výši řádově statisíců korun, na které rovněž dosud nebylo ničeho vymoženo. Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, přestože je to právě povinný, kdo se pro své závažné protiprávní jednání stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil by ze svého protiprávního činu [srov. §2 odst. 3, §3 odst. 2 písm. f), odst. 3 a zejména §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. z.“)].
V projednávané věci ze zjištění exekučního soudu vyplývá, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 8. června 2007 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 411 759 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor exekučními příkazy postihl příjmy povinného a účty povinného u bankovních společností. Na základě exekučního příkazu ze dne 24. října 2016 byla z účtu povinného vedeného u ING bank poukázána na účet soudního exekutora částka ve výši 569,20 Kč. Ke dni 10. únoru 2023 zbývá vymoci částku ve výši 5 555 273,17 Kč. Povinný je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, je pracovně zařazen a pobírá pracovní odměnu, přičemž propuštění povinného z výkonu trestu je očekáváno dne 12. ledna 2029. Celková výše pohledávek povinného činí v současné době 10 073 568 Kč, jde o 15 nepřednostních pohledávek a průměr měsíčních srážek činí 3 648 Kč. Soudní exekutor provádí opakované lustrace ohledně majetku a příjmů povinného.
Na základě uvedeného odvolací soud vyhodnotil důkazní situaci tak, že povinný se sice nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a je proti němu vedeno několik exekucí, avšak délka exekučního řízení byla způsobena mimo jiné i závažným protiprávním jednáním povinného, povinný je schopen výdělečné pracovní činnosti a lze očekávat, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se bude ještě delší čas nacházet v produktivním věku, kdy bude taktéž schopný výdělečné činnosti a tedy i zlepšení svých majetkových poměrů, přičemž lze předpokládat, že kromě nákladů exekuce bude schopen alespoň zčásti splnit i svoji povinnost z exekučního titulu. Odvolací soud při svém rozhodování vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc, zohlednil vlastní zjištění i stanovisko soudního exekutora a zhodnotil perspektivu vedení exekuce, jeho úvahy přitom nejsou zjevně nepřiměřené a v rámci výkladu a aplikace §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Jakkoli lze přisvědčit dovolací námitce ohledně nízké pravděpodobnosti úplného vymožení exekuované pohledávky, je namístě připomenout, že exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance alespoň částečného vymožení pohledávky oprávněného.
Rovněž je třeba připomenout, že důvod zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, případně podniku (viz též Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376), avšak v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zásadně není na místě, jelikož srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§284 odst. 1, §299 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, usnesení ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008, usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 20Cdo 3124/2010, usnesení ze dne 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010, usnesení ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, usnesení ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017).
Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle povinného v rozporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, a usnesení ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016), dovolací soud tento názor nesdílí, neboť závěr odvolacího soudu nijak neodporuje předmětným rozhodnutím.
Na dalších dovolatelem formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. K námitce povinného vznesené v odvolání, že vymáhaná částka se v průběhu exekuce zvýšila více než desetinásobně, a jedná se proto o lichvu, odvolací soud uvedl, že povinný měl dostatek času k dobrovolnému splnění soudem uložené povinnosti, čímž se mohl vyhnout nárůstu příslušenství. Odvolací soud se však nezabýval dovolatelem předkládanou dovolací otázkou, zda je v souladu s dobrými mravy vymáhat příslušenství pohledávky v rozsahu 55 % p. a., na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a přípustnost dovolání proto nemůže být takto založena. Obdobný závěr pak platí i jde-li o další dovolatelem předkládanou otázku, a to zda je exekutor povinen postupovat vždy podle ustanovení §55 odst. 11 ex. řádu, či zda záleží na jeho libovůli, jestli takový postup zvolí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí toliko uvedl, že s účinností od 1. ledna 2022 umožňuje ustanovení §55 odst. 7 až 13 ex. ř. zastavení dlouhodobě bezvýsledně probíhající exekuce a dále konstatoval, že v projednávané věci není patrno, kdy byla na účet soudního exekutora poukázána jediná vymožená částka 569,20 Kč od ING Bank. Odvolací soud však nehodnotil, zda je postup podle ustanovení §55 odst. 7 a násl. ex. řádu pro soudního exekutora povinností či nikoli, a uvedený závěr tak nelze v rámci dovolání přezkoumat.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 11. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu