ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.176.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 176/2023-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 495/12, proti žalovanému PRECHEZA a. s. se sídlem v Přerově, nábř. Dr. Edvarda Beneše č. 1170/24, IČO 26872307, zastoupenému Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kramářova č. 3379, o náhradu škody, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 437/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022, č. j. 16 Co 91/2022-360, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2022, č. j. 16 Co 91/2022-360, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ve vztahu k otázce rozsahu zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže jednou z příčin vzniku škody bylo zaměstnancem zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo opilost zaměstnance, Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů (pokynů), nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody [porušení bezpečnostních předpisů (pokynů) nebo opilost zaměstnance] přesto byly jednou z příčin škody (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, jakož i stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR k některým dalším otázkám uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno pod č. 28/1980 Sb. rozh. obč. a v něm uvedený závěr, že prokáže-li organizace, že opilost byla jednou z příčin pracovního úrazu pracovníka, zprostí se odpovědnosti zčásti). Zprostí-li se zaměstnavatel z uvedených důvodů odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (srov. §367 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015). O vztah příčinné souvislosti mezi opilostí zaměstnance a škodou vzniklou pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem opilosti zaměstnance, tj. bez opilosti zaměstnance by škoda nevznikla tak, jak vznikla. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro zproštění se odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu ze strany zaměstnavatele (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79/2009 v časopise Soudní judikatura).
Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 447/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1633/2019).
Již v rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Nejvyšší soud vyložil, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, uveřejněný pod č. 135/2012 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
V projednávané věci odvolací soud vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že k pracovnímu úrazu žalobce ze dne 26. 12. 2011 došlo při chůzi po ochozu z kovového roštu situovaného po obvodu haly, kdy žalobce propadl obvodovou stěnou tvořenou polykarbonátovou výplní a spadl z výšky 4 metrů na střechu sousedního přístavku, že jednou z příčin škody byla opilost žalobce (přičemž sám žalobce připustil, že k pracovnímu úrazu došlo mimo jiné v důsledku jeho opilosti), že se jednalo o střední až těžký stupeň opilosti, který se projevuje poruchami koordinace a rovnováhy, vrávoravou chůzí, zřetelně sníženou pozorností a schopností reagovat na změny v okolní situaci a neschopností konat činnost vyžadující zvýšenou pozornost, že je tedy nepochybné, že duševní funkce žalobce a jeho celková pohotovost byly významně sníženy, že žalobce s ohledem na střední až vysoký stupeň opilosti s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou ztratil rovnováhu a narazil do polykarbonátové výplně, kterou váhou svého těla vyrazil, že kromě opilosti žalobce byla druhou významnou příčinou vzniku škody skutečnost, že žalovaný řádně nezabezpečil pracoviště proti vypadnutí zábradlím, protože polykarbonátová výplň není schopna odolat rázu vytvořenému člověkem, a že jak v případě, že by žalobce nebyl opilý, tak i v případě, že by žalovaný nainstaloval zábradlí, by k pracovnímu úrazu vůbec nedošlo.
Uzavřel-li za tohoto stavu věci odvolací soud, že „obě skutečnosti (opilost žalobce i absence zábradlí) se na vzniku pracovního úrazu podílely stejnou mírou“, a shledal-li v projednávané věci (s přihlédnutím ke všem okolnostem) přiměřeným částečné zproštění odpovědnosti žalovaného v rozsahu jedné poloviny, je jeho závěr o rozsahu částečného zproštění odpovědnosti žalovaného v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li žalobce, že charakter jeho poranění, tedy poranění krční páteře a míchy, byl způsoben vypadnutím žalobce z pochozí lávky vně budovy a následným čtyřmetrovým pádem na beton, že kdyby bylo ze strany žalovaného pracoviště řádně zajištěné, nemohl by žalobce propadnout a spadnout z takové výšky a že charakter tohoto úrazového děje jednoznačně způsobil tak závažné a tragické zranění, ke kterému by nedošlo, kdyby místo bylo řádně zabezpečeno, z čehož dovozuje, že převažující příčinou úrazu bylo pochybení žalovaného a že soud prvního stupně „správně stanovil poměr míry účasti odpovědnosti na vzniku úrazu, když tuto stanovil v poměru 70:30 ve prospěch žalobce“, pak přehlíží, že shodně lze argumentovat i tak, že kdyby se žalobce na ochozu z kovového roštu nenacházel ve stavu středně těžké až těžké opilosti, rovněž by – podle skutkových zjištění soudů – k pracovnímu úrazu nedošlo (nemuselo dojít), neboť žalobce by neztratil rovnováhu a nenarazil do polykarbonátové výplně tak, že ji váhou svého těla vyrazil. Odkazuje-li pak dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2011, s tím, že v uvedené věci soudy „stanovily spoluúčast poškozené na 80 %, neboť její těžké zranění mozku bylo způsobeno tím, že nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu“, pak nebere náležitě v úvahu, že v něm soudy vycházely ze zcela odlišného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Přípustnost dovolání tak není způsobilá založit ani námitka žalobce, že „není jednoznačně prokázané, že zjištěný alkohol v krvi žalobce byl příčinou jeho ztráty rovnováhy při chůzi po pochozí lávce,“ a že „stejně tak mohl žalobce ztratit rovnováhu zakopnutím či podklouznutím na lávce bez vlivu alkoholu“.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu postupoval odvolací soud rovněž při řešení otázky zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Judikatura dovolacího soudu je (ve vztahu k této právní otázce) ustálena v závěru, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010). Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015), které umožňuje soudu ve výjimečných případech výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou prováděcím právním předpisem přiměřeně zvýšit, patří – stejně jako ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o výjimečný případ, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011).
K otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění pak srov. například již uvedený bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2581/2009, a odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011 nebo ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a v nich přijatý právní závěr, že úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, a soud dále musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti.
V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přihlédl-li při vymezování relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) kromě dalších okolností posuzované věci popsaných zejména v bodě 37 odůvodnění jeho rozsudku především k věku žalobce, který utrpěl úraz s trvalými následky na jeho zdraví ve věku 22 let (nemůže být pochyb o tom, že míra nemajetkové újmy v oblasti společenského uplatnění je vyšší u poškozeného, který utrpěl vážný úraz s trvalými následky ve věku 22 let, než v případě poškozeného, kterému se stejný úraz se stejnými následky na zdraví přihodil ve věku seniorském), jakož i k tomu, že žalobci byl pro následky pracovního úrazu přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, že žalobce přišel o možnost vést partnerský život, založit rodinu a zplodit děti, sportovat, vést společenský a kulturní život a že jeho stav vyžaduje v podstatě permanentní asistenci a péči druhé osoby.
Namístě bylo rovněž odvolacím soudem provedené srovnání s případem rozebraným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4376/2015. Dovolatel odvolacímu soudu v této souvislosti v dovolání vytýká, že „v odkazovaném judikátu se řešil případ poškozeného, kterému bylo v době nehody 33 let (o 1/3 starší než žalobce)“, který po úrazu trpěl „toliko“ částečným ochrnutím horních i dolních končetin a byl odkázán na pomoc jiné osoby v řadě běžných denních úkonů, že soud v jeho případě přiznal odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 6,3násobku základního bodového ohodnocení včetně zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a že odvolací soud (přestože sám v odůvodnění uvádí, že případ žalobce je těžší, neboť úraz utrpěl v nižším věku a trpí celkově horšími zdravotními následky) překvapivě žalobci přiznal, pokud jde o násobky, nižší odškodnění, než v odkazovaném případě, a že je tak přiznané odškodnění třeba vnímat jako nepřiměřeně nízké. Při těchto svých úvahách však dovolatel pomíjí skutečnost, že byť byl v projednávané věci, „pokud jde o násobky“, přiznán nižší násobek výše odškodnění stanoveného prováděcím právním předpisem (celkem 6násobek oproti 6,3násobku v odkazované věci), celková výše soudem přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění (před jejím snížením odpovídajícím rozsahu částečného zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem) je v projednávané věci o 2 451 300 Kč vyšší než v odkazované věci, neboť v projednávané věci soudy vycházely z vyšší (základní) výše odškodnění stanovené prováděcím právním předpisem (z vyššího bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.).
Nejvyšší soud přitom ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud dospěl ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený přišel v důsledku poškození zdraví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod č. 8/2011 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15).
Zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce odvolacím soudem podle §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) a podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na 6násobek částky 1 486 800 Kč, tj. na 8 920 800 Kč (před jeho snížením odpovídajícím rozsahu částečného zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem), dovolací soud za okolností zjištěných soudy v projednávané věci (viz zejména bod 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) na rozdíl od dovolatele neshledává nepřiměřeným. Odškodnění přiznané žalobci v projednávané věci se ani nijak nevymyká odškodněním poskytnutým soudy poškozeným osobám v jiných srovnatelných případech.
Přirovnává-li dovolatel svůj poúrazový stav k případům řešeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, ve kterých byla poškozeným přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění v celkových částkách 16 988 400 Kč a „bezmála 11 000 000 Kč“, činí tak neopodstatněně, neboť v nich soudy vycházely z odlišné (vyšší) základní výše odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené prováděcím právním předpisem, než jak tomu bylo v projednávané věci (z výrazně vyššího bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., které odpovídá závažnějšímu poškození zdraví poškozených v uvedených případech). V prvním z uvedených případů soudy vycházely ze základní výše odškodnění 2 831 000 Kč odpovídající velmi závažnému poškození zdraví, které poškozená utrpěla ve svých 24 letech a jehož následky poškozenou zcela vylučují ze všech oblastí lidského života, přičemž její stav nemá podle lékařských prognóz naději na zlepšení, v druhém z nich pak činila základní výše bodového ohodnocení [včetně zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.] 15 315 bodů, čemuž (při hodnotě 1 bodu 120 Kč) odpovídá základní výše odškodnění 1 837 800 Kč. Kromě závažného poškození fyzického zdraví při úrazu, který poškozený utrpěl ve věku 19 let (tedy v ještě nižším věku, než žalobce v projednávané věci), v uvedeném případě došlo (mimo jiné) navíc i k primární poruše mozku poškozeného a následně ke globálnímu narušení celé osobnosti, rozvinula se u něj posttraumatická demence a pro poškození mozku byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, poškozený není soběstačný, vyžaduje stálou péči a pomoc jiné osoby, je zcela vyloučen z pracovního života a rovněž jeho rodinné, kulturní nebo sportovní uplatnění je znemožněno, přičemž lze očekávat úplnou ztrátu jeho mobility, sociální izolaci a prohlubování jeho duševních poruch a závislosti na pomoci a péči jiných osob. V projednávané věci pak činilo základní bodové ohodnocení [včetně zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.] 12 390 bodů, čemuž odpovídá základní výše odškodnění ztížení společenského uplatnění 1 486 800 Kč. V dovolatelem zmíněných případech tedy soudy vycházely z odlišných (individuálních) okolností případu, včetně většího rozsahu poškození zdraví a jemu odpovídající (vyšší) míry omezení možnosti poškozených uplatnit se v životě a ve společnosti.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu