ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1927.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1927/2023-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyň a) J. M. , , b) J. M. , , c) P. P. , proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 932/6, IČO 66002222, o 13.945.420,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2013, č. j. 56 Co 390/2013-722, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 97/2014, o dovolání žalobkyň proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2015, č. j. 11 Co 207/2015-117, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2015, č. j. 11 Co 207/2015-117, který potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ve výroku I. (ve věci samé) ze dne 2. 4. 2015, č. j. 85 C 97/2014-79, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 85 C 97/2014-92, kterým byla zamítnuta „zmatečnostní“ žaloba původních žalobců, podali původní žalobci K. M., T. M. a P. P. (dále jen „dovolatelé“), všichni zastoupeni advokátem JUDr. Milanem Gabrišem, dovolání.
2. V dovolání zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a pouze namítli, že „…v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 2721/2011 soud řešil promlčení nároku odvolatelů na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zák. č. 82/1998 Sb., resp. určení okamžiku ukončení kolaudačního řízení pro účely zákona č. 82/1998 Sb. Ve věci sp. zn. 56 Co 390/2013 napadené žalobou pro zmatečnost odvolací soud rozhodoval o nároku žalobců na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle ust. zák. č. 58/1969 Sb.“. Přípustnost dovolání odvozují od (podle nich) doposud neřešené právní otázky, a to otázky „…zda důvod zmatečnosti podle ust. §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dán postupem odvolacího soudu spočívajícím v pouhém odkazu na závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajícího se řízení o jiném nároku, převzetím tohoto závěru, čímž nahradil nedostatek pravomoci soudu rozhodovat o věci, která je výlučně svěřena správnímu úřadu“.
3. V průběhu dovolacího řízení vyšlo najevo, že po zahájení dovolacího řízení zemřel dne 26. 11. 2018 žalobce a) K. M. , narozený dne XY, posledně bytem v XY, XY, XY č. XY, a dále dne 16. 1. 2022 zemřel žalobce b) T. M., narozený dne XY, posledně bytem ve XY, XY č. XY.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Cdo 1927/2023-169, které nabylo právní moci dne 27. 10. 2023, rozhodl, že namísto původních žalobců K. M. a T. M. vstupují do řízení J. M. a J. M.
5. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2015, č. j. 11 Co 207/2015-117, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
6. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
7. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku předpokladů přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje.
10. Dovolatelé pouze vyjadřují prostý nesouhlas s řešením otázky, zda je dána pravomoc soudu v řízení o nároku na „náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem“, aniž by jakkoliv formulovali, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
11. Dovolatelé v podstatě přednášejí jedinou otázku, od jejíhož řešení odvíjejí přípustnost svého dovolání, a to otázku (údajně v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou), zda „…důvod zmatečnosti podle ust. §229 odst. 1 písm. a) OSŘ je dán postupem odvolacího soudu spočívajícím v pouhém odkazu na závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajícího se řízení o jiném nároku, převzetím tohoto závěru, čímž nahradil nedostatek pravomoci soudu rozhodovat o věci, která je výlučně svěřena správnímu úřadu…“.
12. Otázka, tak jak je dovolateli formulována, je zcela nesrozumitelná, zvláště v situaci, kdy v jiné pasáži svého dovolání připouštějí (a vyplývá ostatně i z obsahu spisu), že „…ve věci sp. zn. 56 Co 390/2013 napadené žalobou pro zmatečnost odvolací soud rozhodoval o nároku žalobců na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle ust. zákona č. 58/1969 Sb.…“; proč by mělo být (podle dovolatelů) rozhodování o tomto nároku „výlučně svěřeno správnímu úřadu“, dovolatelé již nevysvětlují, a ani nemohou, neboť pravomoc soudu rozhodovat o těchto nárocích vyplývá přímo ze zákona (srov. ustanovení §26 věta první zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem); námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 27 ICdo 53/2020, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2233/2018).
13. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu