ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2321.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2321/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Bytového podniku v Praze 5, státního podniku v likvidaci se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 1301/24, IČO 00063606, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 343/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 376/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023, č. j. 25 Co 384/2022-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 25 Co 384/2022-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 24/120 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, a na výmaz zápisu vlastnického práva žalovaného ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideálních 9/15 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY, katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, provedeného v katastru nemovitostí dne 28. 5. 2015 vkladem pod č. j. XY“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II., III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dražebník zachoval běžnou/obvyklou opatrnost při uzavření smlouvy o provedení dražby dne 27. 1. 2015; tento závěr opřel o zjištění, že veřejná dobrovolná dražba byla provedena cca 24 let poté, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, kdy restituční nároky žalobce k předmětným (a dalším) pozemkům byly uplatněny, a většinou i vypořádány, že právní předchůdce žalobce i samotný žalobce se o průběh restitučního řízení ve vztahu ke sporným pozemkům nezajímal, svá práva začal střežit až poté, kdy z již zmiňovaného rozhodnutí SPÚ získal vědomost o tom, že tyto jeho nároky nebyly vypořádány, nebyli to restituenti, kteří by se stavěli ke svým právům aktivně a obezřetně, ale byl to SPÚ, od něhož dostali vědomost o nevypořádaných restitučních nárocích, žalobce byl pasivní i vůči Bytovému podniku v Praze 5 a nevyužil ani jiné právní instrumenty k ochraně svých práv, např. postupem podle §22 odst. 1, písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. Za těchto okolností nelze ve vztahu k pozemkům spravedlivě požadovat od dražebníka vyšší právní bdělost, nežli od osoby oprávněné podle zákona o půdě. Ani kdyby si dražebník vyžádal od Bytového podniku v Praze 5 ujištění o tom, že nebyl vyzván k vydání sporných pozemků, by tento postup dražebníka nemohl přivodit pro žalobce lepší právní postavení za situace, kdy nebyl v řízení podán důkaz o tom, že by k vydání těchto pozemků byl vedlejší účastník vyzván.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to při řešení otázky „výkladu ustanovení §17 odst. 4 zákon o veřejných dražbách, který byl učiněn v rozporu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 22 Cdo 4124/2013“, a to ve vztahu k otázce, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda dražebník při uzavření smlouvy o veřejné dobrovolné dražbě zachoval obvyklou opatrnost při zjištění, zda navrhovatel dražby (státní podnik) je oprávněn dražbu navrhnout.
3. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné; vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil.
4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním přednesené otázce, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda dražebník zachoval běžnou/obvyklou opatrnost při uzavření smlouvy o provedení veřejné dobrovolné dražby, a tedy, za jakých okolností lze zpochybnit příklep, udělený ve veřejné dobrovolné dražbě, provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není zde důvod (žalobce jej ani netvrdí), aby tato otázka byla posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud se k problematice, za jakých okolností lze zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě (§30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách), vyjadřoval vícekrát. V rozsudku ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 77/2010, dovodil, že vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) –s přihlédnutím ke všem okolnostem případu – dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem. V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 148/2011, dovodil, že pouze v případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud tedy vyslovil a odůvodnil závěr, že zpochybnit vlastnické právo, nabyté příklepem ve veřejné dobrovolné dražbě, lze za kumulativního splnění dvou podmínek, a to jednak průkazu, že skutečně navrhovateli dražby nesvědčilo vlastnické právo k předmětu dražby, resp. jiné, zákonem stanovené, oprávnění k předmětu dražby, a jednak, že uvedenou skutečnost mohl dražebník při uzavírání smlouvy o provedení dražby při běžné opatrnosti zjistit (srovnej též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 869/2019).
9. Nad uvedené Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 66/2023, vyslovil závěr, že „…zákonná úprava, jakož i navazující judikatura, tak staví nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách (popř. podle jiných, výše zmíněných předpisů), k nejsilnějším nabývacím titulům…“ a že „…/J/udikatura sice umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp. „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby. Jedná se o jedinou výjimku ze zásady nemožnosti přezkoumávat platnost veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení podle zákona o veřejných dražbách, a to ani jako předběžnou otázku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 25/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 10/2007, z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 898/2020)…“.
10. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, který byl uveřejněn pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura, dospěl k závěru (byť ve vztahu k řešení problematiky dobré víry smluvní strany při nabytí věcného práva), že… "/B/ěžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením §980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení §984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem…“ (stejně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura) …“.
11. V této věci není sporné, že právo vedlejšího účastníka k dražené věci bylo zapsáno ke dni dražby ve veřejném seznamu (vlastnické právo bylo zapsáno pro Českou republiku s právem hospodaření pro vedlejšího účastníka) a že dražebník měl tuto informaci k dispozici (srov. doklady – znalecký posudek č. 772-15-2015 jako příloha na č. l. 46 spisu, ostatně toto není mezi účastníky sporné). Nelze též z ničeho dovodit, že by v této věci existovaly ke dni dražby objektivní okolnosti, které by správnost tohoto zápisu zpochybňovaly [skutečnost, že „bytové podniky“ byly (mohly být) v minulosti povinnými osobami podle „restitučních předpisů“, takovou okolností sama o sobě není].
12. Lze též souhlasit s odvolacím soudem, že zjištěné skutečnosti nevedou k závěru, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp. „fingovanou“, tedy že došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách), že by se vedlejší účastník a dražebník snažili obejít či zmařit restituční nároky žalobce, zneužít jeho nevědomost apod.
13. Nelze proto přijmout tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu „s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 22 Cdo 4124/2013“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013), neboť v obecné rovině odvolací soud vycházel ze závěrů tohoto rozsudku a poměřoval je ke konkrétním zjištěným okolnostem.
14. Byť dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, zejména k otázce, zda vedlejšímu účastníku byla doručena výzva předchůdců žalobce k vydání předmětných pozemků, a formuluje vlastní skutkový závěr, že „…byly dodány desítky výzev, mezi nimiž byla samozřejmě i výzva Bytovému podniku Praha 5…“.
15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
16. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud jej nepoučil podle ustanovení §118a o. s. ř., neboť dovolatel přehlíží, že tato námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
17. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu