ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.932.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 932/2023-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavních věřitelů a) M. L., a b) N. L., zastoupených JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jablonského č. 640/2, proti zástavním dlužníkům 1) V. Z. , a 2) J. Z. , zastoupeným Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 69/2019, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2022, č. j. 13 Co 73/2020-153, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 11. 11. 2019, č. j. 8 C 69/2019-87, Okresní soud Brno-venkov nařídil „k uspokojení pohledávky zástavních věřitelů a), b) za dlužníky V. Z., a T. Z., zavázanými společně a nerozdílně, vyplývající ze smlouvy o půjčce č. 110617, ze dne 17. 6. 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 3. 1. 2012 a dodatku č. 2 ze dne 1. 2. 2013, která byla uzavřena spolu s dodatky mezi zástavními věřiteli a) a b) a týmiž dlužníky V. a T. Z., ve výši 1 041 797 Kč s úrokem 27% ročně za dobu od 1. 2. 2013 do zaplacení, smluvní pokutou 1 500 Kč denně za dobu od 31. 1. 2014 do 22. 1. 2019 ve výši 2 727 000 Kč, smluvní pokutou 1 500 Kč denně za dobu od 23. 1. 2019 do 17. 7. 2019 ve výši 217 500 Kč, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení, prodej nemovitých věcí ve společném jmění manželů zástavních dlužníků 1) a 2), zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Pracoviště XY, pozemku parc. č. XY – zahrada, pozemku parc. č. XY – orná půda, pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně jeho součásti, a to rodinného domu č. p. XY, pozemku parc. č. XY – orná půda, pozemku parc. č. XY – orná půda, pozemku parc. č. XY – orná půda, pozemku parc. č. XY – orná půda a pozemku parc. č. XY – orná půda “.
2. K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 2022, č. j. 13 Co 73/2022-153, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci dovolání; majíce za to, že přípustnost dovolání zakládají otázky, zda 1) „se věřitel může oprávněně domáhat smluvních úroků z příslušenství pohledávky“, zda 2) „může být dohoda o kapitalizaci úroků a jejich přirůstání k jistině platně uzavřena ad post již na situace prodlení dlužníka“, zda 3) „má být při rozhodování o neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy posuzována úroková sazba, další příslušenství pohledávky a smluvní pokuta zvlášť či ve vzájemných souvislostech“, zda 4) „může být závazek, jež zanikl a byl nahrazen závazkem novým, zajištěn původním zástavním právem“, zda 5) „může být zástavní právo změněno na základě jednostranného souhlasu zástavce“, zda 6) „soud může rozhodnout, aby soudní prodej zástavy byl nařízen i k uspokojení nákladů tohoto řízení, nadto když to nebylo zástavním věřitelem navrhováno“. K otázkám č. 1 a 2 poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu „ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2006, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008,“ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky přípustnosti tzv. anatocismu s těmito rozhodnutími v rozporu, ve vztahu k otázce 3) poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. Zástavní věřitelé se k dovolání nevyjádřili.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
7. K dovolateli předloženým otázkám, které mají odůvodnit přípustnost dovolání, lze uvést následující:
8. Podle ustanovení §354 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
9. Soudní praxe je při aplikaci shora uvedených ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních dlouhodobě ustálena na následujících závěrech, jak je ostatně zcela správně a přesně konstatují soudy obou stupňů.
10. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
11. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že návrh doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod číslem 11/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
13. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Z recentních rozhodnutí lze odkázat na závěry, které učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, nebo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1496/2022.
15. Pakliže ovšem zástavní věřitelé k osvědčení právně významných skutečností předložili (jak ostatně zjišťují i soudy nižších stupňů)
a) k existenci pohledávky zajištěné zástavním právem „Smlouvu o půjčce č. 110617“, uzavřenou dne 17. 6. 2011 mezi V. Z. a T. Z. a zástavními věřiteli, dodatek č. 1 k této smlouvě ze dne 3. 1. 2012, dodatek č. 2 k této smlouvě ze dne 1. 2. 2013 a notářské zápisy ze dne 30. 6. 2011 a ze dne 1. 2. 2013 (obsah těchto právních úkonů přesně reprodukuje soud prvního stupně v bodech 3. – 7. odůvodnění svého usnesení),
b) k existenci zástavního práva „Smlouvu o zřízení zástavního práva“, uzavřenou dne 17. 6. 2011 mezi zástavními věřiteli a zástavními dlužníky (její obsah přesně reprodukuje soud prvního stupně v bodě 8. odůvodnění)
c) k vlastnictví zástavním právem zatížených nemovitostí výpis z katastru nemovitostí, tedy doložili existenci zajištěné pohledávky, existenci zástavního práva k zástavě, jejíž prodej navrhují, a kdo je zástavním dlužníkem (vlastníkem zástavním právem zajištěných nemovitostí), nic nebránilo ve světle shora uvedené judikatury vyhovění návrhu.
16. Dovolací námitky zástavních dlužníků překračují meze zjišťování rozhodných skutečností („dokazování“), jak byly rozebrány v předchozím textu (srov. body 12. a 13. tohoto usnesení).
17. Zástavní dlužníci namítají (stručně řečeno) rozsah zajištění (která pohledávka zástavních věřitelů, v jaké výši a zda vůbec, je zajištěna), který byl dohodnut v zástavní smlouvě, a dále zda se strany zajištěného závazku nedopustily (v souvislosti se sjednaným obsahem dodatků ke smlouvě o půjčce ze dne 17. 6. 2011) nepřípustného (v režimu úpravy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) anatocismu, tedy úročení úroků, a zda dohodnutá výše úroků není v rozporu s dobrými mravy.
18. S dovolateli lze souhlasit v závěru, že judikatura Nejvyššího soudu standardně (u pohledávek vzniklých v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) anatocismus nepřipouští (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sen. zn. 29 ICdo 31/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 5/2006); na straně druhé však připustila situace, ve kterých se zákaz anatocismu neuplatní (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5793/2017, v němž byla řešena obdobná skutková situace, jako ve věci této).
19. Není pochyb o tom, že oprávněnost námitek, vznesených zástavními dlužníky (viz bod 17. tohoto usnesení) lze zjistit pouze cestou interpretace právních úkonů (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 631/2023, k otázce interpretace právních úkonů – přímo k problematice realizace zástavního práva – srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4066/2019); skutečný obsah právních úkonů se zjišťuje cestou (mnohdy rozsáhlého) dokazování, což ovšem je „odloženo“ do druhé fáze řízení o soudní prodej zástavy. Stejné závěry platí i ve vztahu k poslední námitce (nemravnosti sjednané výše úroků), neboť posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy je třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021), tedy opětovně cestou dokazování rozhodných (tvrzených) skutečností.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak (z hlediska dovolacích námitek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužníků podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu