ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1555.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1555/2023-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém nad Jizerou 38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 347/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 181/2022-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 16 C 347/2020-209, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 4. 2022, č. j. 16 C 347/2020-223, přikázal do výlučného jmění žalobkyně pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a stavbu rodinného domu č. p. XY, která stojí na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, členský podíl ve spolku „Š. N. L., z. s.“, peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u mBank, S.A., ve výši 16 913,90 Kč, a peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u Fio Bank, a. s., ve výši 246,79 Kč (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u mBank, S.A., ve výši 1 061,58 Kč, a peněžní prostředky na účtu č. XY, vedeném u Air Bank, a. s., ve výši 14 068 Kč (výrok II). Žalobkyni přikázal dluhy blíže specifikované ve výroku III. Dále rozhodl, že movité věci, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků, který je má ke dni právní moci tohoto rozsudku ve svém držení (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 2 667 118,15 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok V). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–IX).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 181/2022-290, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání položky „členský podíl ve spolku Š. N. L., z. s.“ (výrok I), potvrdil jej ve výroku II a III (výrok II), změnil ve výroku IV tak, že o movitých věcech, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se nerozhoduje (výrok III), a ve výroku V tak, že částka vypořádacího podílu činí 2 961 618,15 Kč, jinak jej potvrdil (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení tří otázek hmotného práva (viz jejich konkretizace níže), které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a dále na jedné otázce procesního práva (viz taktéž její konkretizaci níže), která taktéž neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Při řešení těchto otázek namítá nesprávné právní posouzení věci, navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
V projednávané věci dovolatel vymezuje – podle jeho přesvědčení – neřešené otázky hmotného práva následujícím způsobem:
1) V případě, že (mateřská) školka, „podnikající“ původně „na IČO“ manžela, posléze jako spolek Š. N. L. z. s., použije pro své „podnikání“ hmotný majetek, pořízený z prostředků spadajících do společného jmění manželů, vzniká oběma manželům touto investicí určitý nárok majetkové povahy? Lze takový nárok i pro případné ocenění u členů spolku volně označit jako „členský podíl?“
2) V případě, že „podnikající“ (mateřská) školka je známa a rodiči doporučována pod názvem Š. N. L., odvozeným od názvu zapsaného spolku, vzniká oběma manželům jako zakladatelům spolku určitý nárok nemajetkové povahy ve vztahu k jedinečnému názvu (mateřské) školky?“
3) V případě, že jednomu z manželů není nadále umožněno podílet se na „podnikání“ (mateřské) školky Š. N. L. prostřednictvím spolku Š. N. L. z. s., má tento manžel po rozvodu manželství nárok na náhradu podílu na vložených prostředcích, spadajících do společného jmění manželů? Lze takový nárok i pro případné ocenění u členů spolku volně označit jako „členský podíl?“
V souvislosti s těmito třemi otázkami dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že v nich nelze spatřovat požadavek na vyjádření žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejich obsahu je bez pochybností, že se vztahují k individuálním poměrům souzené věci.
Nicméně dovolací soud dále dodává, že nemohou založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu co do svého výsledku vůbec založeno a dovolatel je formuluje až v podaném dovolání.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně učinila předmětem řízení členský podíl v zapsaném spolku „Š. N. L. z. s.“. Dospěl však – s vysvětlením charakteru zapsaného spolku – k závěru, že členství v zapsaném spolku, jehož účelem byla „podpora všestranného rozvoje dětí předškolního věku, zlepšování a podpora materiální péče o děti v dětské skupině“, nepředstavuje pro účely vypořádání společného jmění „položku“, která by měla objektivně zjistitelnou, pro člena použitelnou, majetkovou hodnotu ve smyslu §708 odst. 1 o. z., a byla tak způsobilá k vypořádání. Odvolací soud zdůraznil, že pojem „členský podíl“ právní úprava spolku ani nezná, přičemž „institut“ členského podílu, jenž by byl spjat se členstvím v daném spolku, nebyl nijak upraven ani ve stanovách spolku. Odvolací soud zdůraznil odlišnost od majetkové hodnoty účasti v družstvu či obchodní společnosti; členský podíl ve spolku ani účast či členství ve spolku občanský zákoník neupravuje jako součást společného jmění manželů. Zákon ani stanovy spolku neznají jako možný způsob zániku členství ve spolku jeho vypořádání provedené v rámci vypořádání společného jmění manželů, což vyplývá právě z povahy daného členství postrádajícího majetkovou hodnotu. Odvolací soud uzavřel, že účast manžela ve spolku podle §214 a násl. o. z. nemůže být předmětem vypořádání společného jmění manželů.
Ve vztahu k této argumentaci a závěrům odvolacího soudu dovolání ostatně neobsahuje ani řádné vymezení důvodů dovolání. Omezuje se v této souvislosti totiž v zásadě na jedinou větu, kdy dovolatel v dovolání uvedl, že „odvolací soud právní hodnocení prvostupňového soudu ve vztahu k vypořádávanému ‚členskému podílu‘ jednoduše odmítl s tím, že členství v družstvu či obchodní společnosti jsou odlišného charakteru, ačkoliv dle žalobce tento právní závěr odvolacího soudu bylo možno rozšířit o přiléhavou analogii s úpravou ‚společnosti‘ podle §2716–2746. Tomuto právnímu názoru žalobce koresponduje i spolková úprava v §227 o. z., který stanoví, že ‚pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti‘.“
Dosah této argumentace do poměrů dané věci není dovolacímu soudu zřejmý již jen proto, že zde žádný zápis do veřejného rejstříku nebyl odmítnut, neboť odvolací soud výslovně konstatoval, že spolek byl zapsán ve spolkovém rejstříku s datem vzniku ke dni 23. 8. 2017.
Otázku procesního práva, která podle názoru dovolatele neměla být řešena, vymezuje tak, zda „lze za právní otázku spadající do kompetence soudu, označit v rámci hodnocení důkazu znaleckým posudkem i postup znalce při oceňování předmětných nemovitostí, resp. jeho výběr nemovitostí vhodných k porovnání s nemovitostmi oceňovanými. Lze takový výběr (k porovnání nevhodných) nemovitostí označit za (nedotknutelné) ‚odborné závěry znalce‘ nebo lze tento výběr nemovitostí podrobit hodnocení soudu jakožto znalcem použité informační zdroje?“
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatel přes namítané nesprávné právní posouzení věci polemizuje se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem. Dovolatel se vymezuje proti skutkovým zjištěním, která soud učinil na základě vypracovaného znaleckého posudku a uvádí svůj náhled na hodnocení důkazů. Tím však nerozporuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá zjištěný skutkový stav věci. Dovolací soud je však zjištěným skutkovým stavem věci vázán a nemůže jej přezkoumávat. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011).
Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že výběr nemovitostí vybraných k porovnání za účelem stanovení obvyklé ceny je součástí metodiky a odborného postupu znalce, přičemž pro posouzení správnosti takového postupu platí to, co uvedl dovolací soud výše.
S tím byl postup odvolacího soudu v souladu. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jak přistoupil k hodnocení důkazu znaleckým posudkem a proč jeho závěry považoval za správné. Navíc podotkl, že sám žalovaný po doručení znaleckého posudku proti němu nijak v řízení před soudem prvního stupně nebrojil, žádné výhrady ke správnosti stanovené ceny neměl a žádný jiný důkaz (jiný posudek) ke zjištění jiné ceny, s nímž by byl provedený znalecký posudek v rozporu, soudu nepředložil a neoznačil.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu