ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1767.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1767/2023-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovaným 1) Z. K., a 2) M. K., zastoupeným Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53, o odstranění části stavby, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 72/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 37 Co 185/2022-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Martina Hasíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně požadovala odstranění části stavby žalovaných (přesahu střechy), neboť odvolala svůj dříve vyjádřený souhlas s umístěním přesahu nad její pozemek.
2. Okresní soud v Třebíči (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 9 C 72/2019-268, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit část střechy objektu k bydlení č. p. XY, který je součástí pozemku p.č. XY, vše v k.ú. XY, a to v délce 8,96 metru a šířce přesahující 47 centimetrů od obvodové zdi domu č. p. XY a v délce 4,64 metru a šířce přesahující 47 centimetrů od obvodové zdi domu č. p. XY tak, jak zasahuje na pozemek p. č. XY v k.ú. XY, a to ve lhůtě do 2 měsíců ode dne právní moci rozsudku (výrok I), dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala po žalovaných odstranění části střechy objektu k bydlení č. p. XY, který je součástí pozemku p.č. XY, vše v k.ú. XY, a to v délce 8,94 metru a šířce do 47 centimetrů od obvodové zdi domu č. p. XY a v délce 4,64 metru a šířce do 47 centimetrů od obvodové zdi domu č. p. XY, tak, jak zasahuje na pozemek p. č. XY v k.ú. XY (výrok II). Také rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III – V).
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 37 Co 185/2022-297, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III, IV a V (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dospěl k závěru, že odstranění přesahu střechy překračující šíři 47 cm, což odpovídá původnímu přesahu střechy domu žalovaných před rekonstrukcí na pozemek žalobkyně, povede ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky; „sníží se“ zásah do vlastnického práva žalobkyně k části pozemku p.č. XY, který představuje zejména úzkou uličku mezi nemovitostmi účastníků a jehož hospodářský význam je minimální a současně bude dostatečně chránit stavbu žalovaných před povětrnostními vlivy.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou právních otázek, při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
6. Zejména je přesvědčena o tom, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5232/2009). Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud přednesl úvahu o konečném řešení věci, které má být „ kompromisní tak, aby řešení plnilo svůj účel v ochraně domu žalovaných, ale zároveň nebylo nadměrným zásahem do práv žalobkyně“, až při vyhlášení svého rozsudku, a žalobkyně tak neměla možnost na ni žádným způsobem adekvátně reagovat.
7. Dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně částečně zamítl vlastnickou žalobu s odkazem na §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1153/2011, sp. zn. 22 Cdo 2859/2004, sp. zn. 22 Cdo 1446/2006 nebo sp. zn. 22 Cdo 89/2019 a mnohá další). Namítá, že „optikou citované judikatury“ měl odvolací soud věc posoudit tak, že na sebe žalovaní vzali riziko vydání prostého souhlasu s umístěním přesahu stavby na cizí pozemek, který mohla žalobkyně kdykoliv odvolat, a pokud tohoto práva žalobkyně využila, měl tomuto jejímu jednání soud poskytnout „náležitou právní ochranu“.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
9. Žalovaní nepovažují dovolání žalobkyně za přípustné a navrhují, aby je Nejvyšší odmítl.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. K otázce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
13. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, či ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1146/2018 (dostupná – stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz )].
14. V nyní posuzované věci považovaly oba nalézací soudy požadavek žalobkyně na úplné odstranění přesahu střechy žalovaných v šířce 92 cm, a to jednak u stávající stavby a též u nově vybudované přístavby, za příčící se dobrým mravům. Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby v části týkající se odstranění přesahu střechy domu žalovaných v maximálním rozsahu 47 cm založil na jiných skutečnostech, než které zohlednil soud prvního stupně. V konečném důsledku totiž shledal kompromisní řešení přijaté soudem prvního stupně za správné a požadavek žalobkyně na odstranění celého přesahu střechy považoval ve shodě se soudem prvního stupně za zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany. Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
15. K otázce zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy:
16. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2859/2004, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu na který poukazuje i dovolatelka ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1153/2011).
17. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že pokud soud rozhoduje o ochraně vlastnického práva po 1. 1. 2014, aplikuje již úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nikoliv v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.)
- (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016). Možným korektivem umožňujícím výjimečné zamítnutí vlastnické žaloby již proto není §3 odst. 1 obč. zák., ale zejména institut zneužití práva ve smyslu §8 o. z. s tím, že příkaz přihlédnout při aplikaci §1040 a násl. o. z. k dobrým mravům se podává i z §2 odst. 3 o. z. Judikaturu vymezující podmínky pro zamítnutí vlastnické žaloby v režimu §3 odst. 1 lze přiměřeně použít i při úvaze o aplikaci §8 o. z. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117, 1. vydání, Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace §8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
19. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud neshledává za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na úplné odstranění přesahu střechy žalovaných v celé šířce 92 cm, a to jednak u stávající stavby, ale též u nově vybudované přístavby, je zjevným zneužitím práva ve smyslu §8 o. z. Odvolací soud tuto úvahu náležitě odůvodnil a také se důkladně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně. Zejména uvedl, že fakticky současně nejen žalobkyně projevila souhlas se stavebními úpravami na domě žalovaných (včetně souhlasu s předmětným převisem), ale též žalovaní projevili souhlas se stavebními úpravami na domě žalobkyně (byť zde nešlo podle odvolacího soudu o souhlas s hmotněprávními důsledky). Vysvětlil, že sice nelze hovořit o vzájemné dohodě účastníků řízení, ale že by takto vzniklý stav měl být dlouhodobě stranami sporu respektován a pokud není, pak by měl být řešen kompromisně tak, aby řešení plnilo svůj účel v ochraně domu žalovaných, ale zároveň nebylo nadměrným zásahem do práv žalobkyně. To podle jeho názoru přijaté uspořádání splňuje. K tomuto závěru také podle Nejvyššího soudu přispívá skutečnost, na kterou poukázal již soud prvního stupně, že zásah do práv žalobkyně bude minimální, neboť pozemek žalobkyně, nad kterým se nachází přesah střechy, je tvořen úzkou uličku mezi nemovitostmi účastníků, jeho hospodářský význam je minimální, navíc je zatížený věcným břemenem.
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu