ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2451.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2451/2023-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) E. N. , a b) V. Ř. , obou zastoupených JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a , a 2) A. S. M., o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 56/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 18 Co 274/2021-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 365 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Liska.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.6. 2021, č. j. 20 C 56/2018-295, určil, že žalobkyně a) je vlastníkem podílu o velikosti id. 2/3 a žalobce b) podílu o velikosti id. 1/3 na nemovitosti stavby sklepa, jak je znázorněna v technické pomoci pro zaměření chodeb sklepa číslo plánu 155/2020, vypracované společností Geodézie Podyjí, s.r.o., ze dne 19. 3. 2020, která je přílohou tohoto rozsudku, jehož vstupní portál se nachází na pozemku parc. č. XY, pokračuje dále pod pozemkem parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, neevidované v katastru nemovitostí, nabyté dle usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 3. 2006, č. j. 13 D 1485/2005-26 (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) je vlastníkem podílu o velikosti id. 2/3 a žalobce b) podílu o velikosti id. 1/3 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný sklep žalobci a jejich právní předchůdci užívali minimálně od poloviny 60. let minulého století, jde o podzemní stavbu se samostatným účelovým určením, tato stavba byla v současné podobě zaměřena společností Geodézie Podyjí, s.r.o. Právní předchůdci žalobců získali v přídělovém řízení v roce 1958 sklep pod obydlím a sklep na víno, žalobci se držby sklepa chopili na základě dědického rozhodnutí, které nabylo právní moci 20. 4. 2006, a v dobré víře jej užívali až do 21. 3. 2017, kdy žalobkyně a) vyzvala prostřednictvím stavebního úřadu žalovanou 2) k zastavení stavebních prací a likvidaci černé skládky. Přestože tedy soudu nebyl předložen nabývací titul právních předchůdců, ze kterého by bylo zřejmé, že sklep byl součástí přídělu, došlo po uplynutí 10 let řádné držby k vydržení vlastnického práva podle §1089 odst. 1 a §1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 18 Co 274/2021-348, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně posoudil předmětný sklep jako samostatnou podzemní stavbu coby výsledek stavební činnosti se samostatným účelovým určením. Dodal, že tvar a rozměry staveb se v čase mohou měnit, skutečnost, že původní části stavby již charakteristiku samostatných podzemních staveb nenaplňují, není důvodem pro nevyhovění žalobě v rozsahu, ve kterém stavba znaky samostatné věci splňuje. K vydržení vlastnického práva uvedl, že nebylo doloženo, že předmětný sklep (v jeho tehdejší podobě) byl skutečně součástí přídělu, vzhledem k nerušenému užívání od 60. let minulého století až do roku 2012 či 2013 lze však rozhodnutí o přídělu považovat za putativní titul, který dobrou víru právních předchůdců žalobců ve vlastnické právo založil. Sklep (ačkoli nesprávně označen) se stal i předmětem dědických rozhodnutí. Závěr o vydržení vlastnického práva proto považoval odvolací soud za správný, přestože za putativní titul nepovažoval dědická rozhodnutí, ale již samotnou dlouhodobou nerušenou držbu a rozhodnutí o přídělu z 13. 12. 1958. K vydržení tak došlo k 1. 4. 1984 právními předchůdci žalobců, a to podle §865 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 4. 1983, poté se sklep, resp. spoluvlastnický podíl k němu, stal předmětem dědění.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a dále otázky, která dosud dovolacím soudem řešena nebyla.
7. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 247/2001, když částečné zpětvzetí posoudil jako změnu žaloby, a dále od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3265/2020 a sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, když neumožnil žalovaným se k částečnému zpětvzetí vyjádřit a neposoudil, zda pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby nemají vážné důvody. Žalobci totiž v průběhu řízení změnili úkonem z 23. 3. 2020 svůj původní požadavek na určení vlastnictví k celé podzemní stavbě, kterou měli žalobci a jejich právní předchůdci užívat jako celek, nikoli jako více sklepů, a požadovali určit vlastnické právo pouze k té části podzemní stavby, kterou o své vůli a bez účasti úřadů stavebně oddělili zdí od zbytku sklepa a která je přístupná. Žalovaná 1) považuje úkon žalobců z 23. 3. 2020 za částečné zpětvzetí žaloby, se kterým vyslovila nesouhlas pro vážné relevantní důvody, které však odvolací soud neposoudil. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že nerozhodl o vlastnictví celé podzemní stavby, ale jen její části, a připustil tak, že do neevidovaných podzemních staveb lze dle libovůle zasahovat, a každý, kdo se cítí být vlastníkem podzemních prostor, si tak může i svévolně vymezit, kam až bude sahat jeho odpovědnost jako vlastníka.
8. Dovolací soud se dle názoru dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i při svém závěru o vydržení vlastnického práva žalobců k podzemní stavbě v souladu se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Za putativní nabývací titul označil odvolací soud již samotnou dlouhodobou předešlou držbu a rozhodnutí o přídělu z 13. 12. 1958. Tento závěr je dle dovolatelky v rozporu s výsledkem dokazování. Bylo prokázáno, že vstupní portál na pozemku p. č. XY byl dle grafického přídělového plánu (dále jen „GPP“) součástí projekčního oddělení 33, dle identifikace pozemků z roku 1992 se jedná o p. č. XY dle GPP, kultura sklep, role o výměře 165 m 2 . Tato část zemského povrchu byla v letech 1945-49 předmětem hospodaření T. a M. M. (příděl č. 159), přídělová listina není k dispozici, doložen byl zápis o ocenění budov a o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, zemní sklep přidělen nebyl, výslovně je uveden jen sklep pod obydlím. V identifikaci z roku 1992 je odkaz na evidenční list č. 150, ze kterého je zřejmé, že pozemek v projekčním oddělení 33, k 26. 11. 1992 označený jako p. č. XY o výměře 165 m 2 , byl pronajat E. Ř., bytem XY. V nájmu E. Ř. byl pozemek p. č. XY o výměře 165 m 2 i dle výpisu z katastru nemovitostí z 5. 5. 1994. Panu Ř. byl v rámci přídělu č. 25 (k č. p. XY) přidělen pozemek dnes označený jako p. č. XY o výměře 190 m 2 . Oblast, ve které se předmět sporu nachází, byla v poválečné minulosti dotčena v důsledku přídělových a scelovacích řízení a následné kolektivizace rozsáhlými majetkovými změnami. To je na XY obecně známou skutečností, všichni, kterých se přídělová nebo scelovací řízení týkají nebo v minulosti týkala, proto musí soustavně a obezřetně situaci ohledně vývoje pozemků sledovat. Na XY bylo evidováno 90 katastrálních území, kde nebylo dokončeno přídělové a scelovací řízení ve smyslu dekretů prezidenta republiky, nápravu bylo možné provést formou jednoduché pozemkové úpravy dle §13 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách. V katastrálním území XY probíhala jednoduchá pozemková úprava v letech 2006 – 2008, rozhodnutí o dědictví po E. Ř. je z 23. 3. 2006. Proti rozhodnutí o upřesnění hranic z 13. 11. 2007 nepodali vlastníci pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (žalobci a jejich bratr J. Ř.) opravný prostředek, stejně jako proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy z 21. 9. 2010. Pozemek p. č. XY o výměře 165 m 2 , před komplexní pozemkovou úpravou označovaný jako „č. p. XY“ o výměře 165 m 2 , před jednoduchou pozemkovou úpravou jako p. č. XY o výměře 165 m 2 , je v souladu se stavem zápisů v katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky. Ani v dědickém řízení po E. Ř. proto nemohli žalobci (a jejich právní předchůdce) nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku.
9. Zjištěné skutečnosti podle názoru dovolatelky brání závěru o tom, že se právní předchůdci žalobců v poválečné době chopili držby vstupu do sklepních prostor a sklepního prostoru v dobré víře. Dobrá víra, která předpokládá omluvitelný omyl držitele, by se totiž musela vztahovat i k nabývacímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1062/2020 a sp. zn. 22 Cdo 417/98).
10. Jako dovolacím soudem neřešenou označila dovolatelka otázku, zda je dán naléhavý právní zájem na určení části stavby sklepa nezapsané v katastru nemovitostí a nevymezené geometrickým plánem, která je přístupná z portálu na pozemku třetí osoby, když žalobci (jejich právní předchůdci) stavbu sklepa fakticky rozdělili tak, že ve zbývající části nacházející se pod pozemky třetích osob charakter samostatné věci pozbyla, a zda lze za takových okolností poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobců.
11. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalobci k dovolání uvedli, že žalobu upřesnili po výzvě soudu k polohovému (geometrickému) upřesnění stavby sklepa, a to na základě zaměření chodeb společností Geodézie Podyjí, s.r.o. Zaměření sklepa bylo provedeno v existující části sklepa, neboť zbývající část již dle žalobců není samostatnou věcí, ale v důsledku zřícení klenby [z části po propadu zemědělské techniky a z části po stavebním zásahu žalované 2)] se tato zaniklá část sklepa stala součástí pozemku žalované 2). Původní žalobní petit vycházel z toho, že na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY se nachází jen jediný sklep se vstupním portálem na tomto pozemku, a identifikace je tak dostatečná. K částečnému zpětvzetí nepřistoupili, petit měnili s ohledem na zánik části stavby sklepa a na výzvu soudu. Dovolací důvody považují žalobci za shodné s důvody uplatněnými žalovanou 1) v odvolání, se kterým se odvolací soud v plném rozsahu vypořádal a rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odvolací soud podle názoru žalobců také při posuzování podmínek vydržení správně zohlednil délku užívání sklepa žalobci a jejich právními předchůdci, a to od 50. let minulého století, a své úvahy o dobré víře držitelů podrobně odůvodnil. Navrhovali, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
13. Dovolání není přípustné.
14. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K procesnímu postupu soudu po změně vymezení stavby sklepa
16. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí stejně jako soud prvního stupně z toho, že stavba sklepa, jak byla vymezena v technické pomoci pro zaměření chodeb sklepa č. 155/2020, vypracované společností Geodézie Podyjí, s.r.o., ze dne 19. 3. 2020, je samostatnou věcí. Nerozhodoval tak o části stavby, jak se dovolatelka domnívá. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká postupu při částečném zpětvzetí žaloby, není proto případný.
17. Žalobou se žalobci domáhali určení vlastnického práva ke shodné stavbě sklepa, vymezené zejména umístěním vstupního portálu. Upřesněním rozsahu a polohového určení této stavby v její současné podobě tak nedošlo k částečnému zpětvzetí žaloby dle §96 o. s. ř., neboť žalobci se nadále domáhali určení vlastnického práva ke stavbě sklepa jako celku. To, že některé části sklepa byly v minulosti odděleny a ztratily povahu samostatné věci, nečiní ze sklepa pouhou část věci, pokud si, jako v tomto případě, zachoval všechny znaky samostatné stavby.
18. Soud prvního stupně zjistil, že stavba sklepa je výsledkem stavební činnosti, má v současné podobě samostatné účelové určení, z polohového určení sklepa plyne, že je také zřejmé, kde stavba začíná a kde končí. Správně tak stavbu sklepa v současném rozsahu posoudil jako samostatnou podzemní stavbu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019, uveřejněný, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ) a správně také nepřistoupil k částečnému zastavení řízení, neboť žalobci se od počátku domáhali určení vlastnického práva k samostatné podzemní stavbě, která jako sklep skutečně slouží.
K vydržení vlastnického práva ke stavbě sklepa
19. Dovolatelka namítá, že zjištěné skutečnosti brání závěru o tom, že se právní předchůdci žalobců v poválečné době chopili držby sklepa v dobré víře, neboť dobrá víra, která předpokládá omluvitelný omyl držitele, by se musela vztahovat i k nabývacímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva (odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1062/2020 a sp. zn. 22 Cdo 417/98).
20. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008.
21. Závěry odvolacího soudu, který držbu sklepa od roku 1957 posoudil jako oprávněnou na základě dlouhodobého nerušeného užívání sklepa ze strany právních předchůdců žalobců, kteří se držby chopili na základě rozhodnutí o přídělu z 13. 12. 1958, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený. Tento závěr odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (k posuzování dobré víry držitele po roce 1948 srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil i k významu dlouhodobé nerušené držby při posouzení oprávněnosti držby, stejně jako v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, nebo ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2286/2022).
22. Závěr odvolacího soudu o oprávněné držbě stavby sklepa ze strany právních předchůdců žalobců není ani v rozporu s výsledky dokazování, jak se dovolatelka domnívá, neboť skutková zjištění, na která poukazuje, se týkají pozemků, nikoli stavby sklepa. Stavba sklepa však součástí pozemku nebyla. Výslovně bylo stanoveno, že stavba není součástí pozemku, v §25 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964, a v §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, superficiální zásada se neuplatnila ani v období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, jak plyne i z důvodové zprávy k novele občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. Nedostatek dobré víry při držbě pozemků tak nemůže bez dalšího vést k závěru o nedostatku dobré víry při držbě podzemní stavby, zejména nachází-li se pod více pozemky. Dovolatelka navíc odkazuje převážně na skutečnosti z doby po uplynutí vydržecí doby (nájem pozemku E. Ř. dle údajů z roku 1992 a 1994, absence námitek proti upřesnění hranic v rámci jednoduché pozemkové úpravy v letech 2006 – 2008, nepodání opravného prostředku proti návrhu komplexní pozemkové úpravy v roce 2010). Skutečnost, že část zemského povrchu označená v grafickém přídělovém plánu kulturou sklep byla dle přídělu předmětem hospodaření jiných osob, rovněž dobrou víru právních předchůdců žalobců v oprávnění užívat sklep pod tímto pozemkem nevylučuje, zejména bylo-li zjištěno, že s přídělem uvedeného pozemku zemní sklep přidělen nebyl, a naopak součástí přídělu pro právní předchůdce žalobců byl vedle sklepa pod obydlím i sklep na víno a vstupní portál do sporného sklepa se nachází v blízkosti hranice s pozemkem p. č. XY, který byl rovněž součástí přídělu.
23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka v této souvislosti odkazuje, se týkají držby pozemku prostřednictvím vlastnictví stavby na něm a vydržení věcného břemene cesty v případě, že žalobce netvrdí žádné skutečnosti, na základě kterých by byli právní předchůdci nebo on sám v přesvědčení, že mu právo odpovídající věcnému břemeni patří. Rozhodnutí odvolacího soudu, který založil své rozhodnutí o oprávněné držbě podzemní stavby (nikoli pozemku) na putativním nabývacím titulu a dlouhodobé nerušené držbě, tak nemůže být s těmito rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu.
K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení
24. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vymezená právní otázka, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k části stavby sklepa nezapsané v katastru nemovitostí a nevymezené geometrickým plánem, která je přístupná z portálu na pozemku třetí osoby, když žalobci (jejich právní předchůdci) stavbu sklepa fakticky rozdělili tak, že ve zbývající části nacházející se pod pozemky třetích osob charakter samostatné věci pozbyla, a zda lze za takových okolností poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobců. Na řešení této otázky nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť ten nerozhodoval, jak bylo uvedeno výše, o části stavby sklepa, ale o stavbě sklepa jako celku.
25. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že tím, že části původní stavby sklepa přestaly sloužit potřebám lidí a nemají žádnou užitnou hodnotu, nelze je již považovat za samostatné věci v právním smyslu, staly se součástí pozemků, pod nimiž se nacházejí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010). Pozemek, pod kterým se tyto pozůstatky části původního sklepa nacházejí, nejsou ve vlastnictví žalobců (avšak ani ve vlastnictví dovolatelky), a žalobci tak ztratili možnost s oddělenými částmi původní stavby sami jakkoli disponovat. Odepření určení vlastnického práva ke stávající stavbě sklepa by proto k ochraně vlastníka pozemku, jehož součástí se staly pozůstatky části původního sklepa, nijak nepřispělo. Určení vlastnictví ke stávající stavbě sklepa se nedotkne ani možnosti uplatnění nároků vlastníka pozemku, na kterém byly oddělené části sklepa ponechány, vzniklých z neoprávněného zásahu do jeho vlastnického práva.
26. Dovolání je nepřípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu