ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2561.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2561/2023-366
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 1064/18, proti žalovaným 1) E. P. a 2) V. K. , oběma zastoupeným JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 32/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 11 Co 206/2022-296, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 11 Co 206/2022
-296, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 24 C 32/2020-229, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit každé z žalovaných vypořádací podíl ve výši 875 000 Kč (výroky III a IV), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VIII).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí; žalobce s podílem ideální 1/2 a žalované každá s podílem ideální 1/4 na předmětných nemovitostech. V domě jsou fakticky dvě bytové jednotky, bytovou jednotku v přízemí užívá žalovaná 1), bytovou jednotku v patře užívá žalobce s manželkou. Žalobce má zájem o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, žalované navrhly rozdělení domu na dvě bytové jednotky a rozdělení zahrady na dvě části, přičemž jedna bytová jednotka spolu s částí zahrady by měla být přikázána do výlučného vlastnictví žalobce a druhá do podílového spoluvlastnictví žalovaných, případně – pokud by rozdělení nemovitostí nebylo možné – navrhly přikázání předmětných nemovitostí jako celku do svého podílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně uzavřel, že rozdělení předmětných nemovitostí by sice bylo technicky možné, avšak ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je nutno nemovitosti považovat za reálně nedělitelné, a to z důvodu zcela zásadní narušenosti vztahů mezi spoluvlastníky, která již přesahuje běžnou míru a vylučuje jakoukoliv konstruktivní komunikaci týkající se i zcela běžné údržby nemovitostí, natož pak zásadnějších oprav, které bude třeba na nemovitostech provést. Není přitom pravděpodobné, že by tyto neshody odezněly rozdělením domu na bytové jednotky, neboť by zde stále byly společné části domu, jejichž údržbu by bylo nutné společně zajistit.
Soud prvního stupně proto přistoupil k přikázání předmětných nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků, přičemž uvažoval o přikázání do výlučného vlastnictví žalobce nebo výlučného vlastnictví žalované 1), kteří oba mají finanční prostředky na vyplacení vypořádacích podílů, oba nemovitosti užívají k trvalému bydlení, oba k nim mají citový vztah, oba zde chtějí žít i do budoucna a oba se snaží nemovitosti vlastními silami udržovat. Žalovaná 2) nemovitosti k bydlení neužívá a bydlet zde do budoucna nechce, ani pokud by nemovitosti získala do svého vlastnictví.
Rozhodujícími hledisky, která soud prvního stupně zvažoval, byla velikost podílů, neboť žalobce vlastní 1/2, jeho podíl je tudíž větší než podíl žalované 1), která vlastní pouze 1/4, a dále hledisko osobního vztahu a účelného využití věci, přičemž žalobce předmětné nemovitosti po dlouhou dobu užívá ke svému trvalému bydlení a jinou možnost bydlení nemá, zatímco žalovaná 1) po dlouhou dobu bydlela v XY a nemovitosti užívala pouze rekreačně, v XY má navíc možnost bydlení i nadále, neboť zde vlastní dva byty. Na základě těchto kritérií soud prvního stupně předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 11 Co 206/2022-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o reálné nedělitelnosti předmětných nemovitostí z důvodu zásadních neshod účastníků, které by neodezněly ani rozdělením domu na bytové jednotky. Možnost dalšího společného soužití účastníků v jednom domě s ohledem na vyhrocené vztahy proto zcela vyloučil, přičemž nad rámec úvah soudu prvního stupně upřesnil, že pro závěr o nedělitelnosti nemovitostí za účelem rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozhodné, který z účastníků negativní vztahy způsobil, rozhodná je samotná existence zásadních neshod.
Odvolací soud souhlasil i se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví zvoleným soudem prvního stupně, a sice s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, resp. úvahy soudu prvního stupně v kontextu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neshledal zjevně nepřiměřenými, neboť soud prvního stupně zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti a hlediska a své úvahy o přikázání nemovitostí žalobci dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil. Přikázání předmětných nemovitostí žalobci považuje odvolací soud za nejvhodnější a spravedlivý způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků – spoluvlastnický podíl žalobce je největší, v domě dlouhodobě bydlí s manželkou (před tím se svou matkou), jinou možnost bydlení nemá, o nemovitosti se stará a hodlá zajistit jejich nezbytnou rekonstrukci. K námitce žalovaných, že soud prvního stupně při úvaze o solventnosti žalobce zohlednil i finanční prostředky na bankovním účtu manželky, ačkoliv následně předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, a nikoliv do jejich společného jmění manželů, odvolací soud uvedl, že tento postup nelze považovat za nesprávný, i když manželka není podílovou spoluvlastnicí, neboť žalobce vede s manželkou společnou domácnost a majetek včetně finančních prostředků náleží do společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, neboť mají za to, že se soudy nižších stupňů při rozhodování o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za nesprávný považují závěr soudů, že podíl žalobce je větší, neboť mají za to, že spoluvlastnické podíly účastníků řízení jednajících ve shodě by se měly sčítat – velikost spoluvlastnického podílu žalovaných v součtu je tudíž stejná jako velikost spoluvlastnického podílu žalobce; při posouzení této otázky se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3121/2020) – (otázka č.1). Namítly, že odvolací soud učinil opačné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, pokud vycházel z toho, že sama žalovaná 2) o přikázání předmětných nemovitostí neměla zájem. Žalovaná 2) pouze neprojevila zájem nemovitosti užívat k bydlení, nikoliv že by neměla zájem je vlastnit. Odvolací soud tak vzal za podklad svého rozhodnutí skutečnosti, které nebyly řádně zjištěny, a jeho rozhodnutí je tudíž nesprávné (sp. zn. 22 Cdo 3121/2020) – (otázka č. 2). U námitek 3–5) žalované uvedly, že úvahy nalézacích soudů jsou – vzhledem ke zvoleným kritériím, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce – zcela nepřiměřené, a je tudíž dán prostor pro jejich zpochybnění v rámci dovolacího řízení ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Soudy totiž buď nesprávně aplikovaly zvolené kritérium, případně nezohlednily zájmy všech účastníků a řádně nevysvětlily, proč byla dána přednost jen některému z nich. Namítly, že soudy zohlednily hledisko citové vazby, případně osobního vztahu k věci pouze ve vztahu k žalobci, přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu požaduje, aby soud – pokud k tomuto kritériu hodlá přihlédnout – zvážil jeho aplikaci na všechny, kdo se domáhají přikázání nemovitosti do svého vlastnictví (sp. zn. 22 Cdo 3121/2020). Citová vazba navíc může být kritériem významným pro přikázání věci pouze tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (sp. zn. 22 Cdo 638/2022). Pokud v řízení byla prokázána objektivní potřeba investic do společné nemovitosti, měly soudy zohlednit, že žalobce po úhradě vypořádacích podílů již nebude mít k dispozici dostatečné finanční prostředky pro to, aby náklady rekonstrukce byl schopen uhradit; tím se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2728/2019). Soudy zohlednily převážně jen kritéria a skutečnosti svědčící ve prospěch přikázání předmětných nemovitostí žalobci, zatímco skutečnosti svědčící ve prospěch žalovaných přešly a dostatečně nezdůvodnily, proč daly přednost žalobci, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3121/2020) a založily zjevnou nepřiměřenost svých úvah (sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Soudy se podle žalovaných měly alespoň stručně vyjádřit k jejich námitce, že žalobci po úhradě vypořádacích podílů žalovaným zbude pouze cca 100 000 Kč, přičemž tato částka ani zdaleka nepokryje náklady na rekonstrukci, ba dokonce ani na udržení stávajícího stavu nemovitostí. Dále soudy nijak nezohlednily návrh žalovaných, že v případě přikázání předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalovaných, každá z nich uhradí žalobci za jeho podíl přiměřenou náhradu v částce o 100 000 Kč vyšší, než by mu náleželo podle zjištěné hodnoty nemovitostí, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Dále se soudy nijak nezabývaly návrhem žalovaných, že by byly ochotné nést veškeré náklady na rozdělení předmětných nemovitostí. A nezohlednily ani to, že žalované v rámci soudního řízení i před tím učinily mnoho pokusů o smírné vypořádání podílového spoluvlastnictví jejich rozdělením. V otázce č. 6 namítají, že pro rozhodnutí o tom, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, mělo být přihlédnuto k tomu, kdo způsobil negativní vztahy mezi spoluvlastníky, neboť opakované a úmyslné jednání v neprospěch jiného spoluvlastníka musí jít k tíži toho, kdo se takto chová; soudy se proto odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud skutečnost, že původcem konfliktů byl převážně žalobce, nijak nezohlednily (sp. zn. 22 Cdo 2598/2010). Žalované v této souvislosti namítají rovněž, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro nadbytečnost neprovedl důkaz výslechem manželů Šťastných navrhovaný žalovanými, na základě kterého mělo být prokázáno, že původcem konfliktů je právě žalobce. Dále (otázka č. 7) žalované rozporovaly závěr nalézacích soudů o nedělitelnosti nemovitostí. Namítly, že soudy jako jediné kritérium vylučující tento způsob vypořádání vyzdvihly konfliktní vztahy mezi účastníky před dalšími skutečnostmi svědčícími ve prospěch rozdělení nemovitostí. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání. Soudy současně nezohlednily, že žalované by byly ochotny nést veškeré náklady spojené s rozdělením předmětných nemovitostí (sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Soud přitom může neshody mezi účastníky vzít v potaz při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví (sp. zn. 22 Cdo 3385/2019), není to však jediné rozhodné kritérium. Soudy měly posuzovat (otázka č. 8) solventnost žalobce pouze ve vztahu k finančním prostředkům v jeho výlučném vlastnictví, případně provést dokazování o tom, zda jsou finanční prostředky na bankovním účtu manželky žalobce a na bankovním účtu žalobce v jejich společném jmění manželů. A pokud tyto prostředky ve společném jmění manželů byly, předkládají žalované otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda rozhodnutím o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce nezaložily soudy právní stav odporující skutečnému stavu, neboť část takto přikazované věci v rozsahu, ve kterém jsou vypořádací podíly hrazeny z finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů, by měla být správně přikázána do společného jmění manželů. Navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhly odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v opačném případě by byly závažně ohroženy ve svých právech, jelikož žalobce bude s největší pravděpodobností usilovat o vyklizení předmětných nemovitostí a nelze vyloučit, že nemovitosti budou zatíženy právem třetí osoby nebo prodány.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přestože podílové spoluvlastnictví účastníků vzniklo ještě před jeho účinností, a to s ohledem na §3028 odst. 2 o. z., neboť ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dochází po 1. 1. 2014.
Podle §1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Dovolací soud nejprve uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) obstojí co se týče závěru o reálné nedělitelnosti předmětných nemovitostí. Závěr o nedělitelnosti je jednak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se konfliktních vztahů (viz níže), a současně nevybočuje ani z mezí požadavků na zjevnou přiměřenost rozhodnutí podle obecné rozhodovací praxe dovolacího soudu (také viz níže), přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v této části rovněž řádně a dostatečně odůvodněno.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – na niž v této věci správně odkazovaly již nalézací soudy – se podává, že „pozemek a na něm stojící stavba může být soudem považována za nedělitelnou z důvodů natolik zásadních neshod účastníků řízení, které vedly k několika předchozím sporům a ukázaly, že účastníci nejsou schopni dohodnout se ani na základní údržbě nemovitosti, natož na zásadních opravách, které bude patrně třeba učinit. Není přitom pravděpodobné, že by tyto neshody odezněly rozdělením domu na jednotky, neboť jsou tu stále společné části, které by zůstaly ve spoluvlastnictví účastníků a které je rovněž třeba udržovat“ [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3385/2019 (toto i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), obdobně též rozsudek Nevyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018]. V citovaném usnesení se s odkazem na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dále uvádí, že „jsou-li tu takové okolnosti vztahu mezi spoluvlastníky, které, běžné‘ neshody přesahují, soudu nic nebrání vzít tyto okolnosti v potaz při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení věci“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi – sice ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů, nicméně tyto závěry platí shodně i pro vypořádání podílového spoluvlastnictví – dále dovozuje, že „není podstatné, kdo z účastníků se o narušení vzájemných vztahů více ‚zasloužil‘, nýbrž pro rozhodnutí o způsobu vypořádání je zásadní, že vztahy objektivně narušené jsou, pročež není možné setrvat ani v podílovém spoluvlastnictví, ani rozdělit nemovitost na bytové jednotky“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1130/2020 a následně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1418/2021 ve stejné věci).
Pokud tedy nalézací soudy v projednávané věci na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že vzájemné vztahy mezi účastníky jakožto podílovými spoluvlastníky jsou v daném případě natolik vyhrocené, že mezi nimi není možná jakákoliv konstruktivní komunikace ohledně byť jen základní údržby společných nemovitostí a na tomto stavu by ničeho nezměnilo ani rozdělení domu na bytové jednotky, neboť by na předmětných nemovitostech stále existovaly společné části, ohledně jejichž údržby by bylo třeba se s ostatními vlastníky dohodnout, nemohly soudy v kontextu výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu dospět k jinému závěru, než že předmětné nemovitosti je z tohoto důvodu nutné považovat za reálně nedělitelné. Tento závěr je přitom zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a je také řádně a dostatečně odůvodněn. Souhlasit lze taktéž se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci je nerozhodné, který z účastníků negativní vztahy způsobil, neboť podstatná je již samotná existence zásadních neshod mezi spoluvlastníky, jež sama o sobě vylučuje možné rozdělení společné věci, přičemž i tento závěr je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu citovanou výše. Dovolací soud k tomuto na základě dovolacích námitek žalovaných pouze dodává, že skutečnost, že mezi účastníky panují zásadní neshody, nalézací soudy (správně) zohlednily pouze ve vztahu k posouzení otázky možnosti reálného rozdělení společných nemovitostí, a naopak již neměla v dané věci význam pro rozhodnutí, komu ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány, jak nesprávně naznačují žalované.
Dovolací soud se proto dále zaměřil na zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví v souzené věci, resp. na to, kterému ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány, a dospěl k závěru, že závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v této části odchylují od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odvolací soud své úvahy ani řádně a dostatečně neodůvodnil, tudíž napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Žalované v dovolání mimo jiné namítají, že nalézací soudy nijak nezohlednily jejich návrh, že v případě přikázání předmětných nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví, uhradí každá z žalovaných žalobci za jeho podíl přiměřenou náhradu v částce o 100 000 Kč vyšší, než by mu náleželo podle zjištěné hodnoty nemovitostí.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť odvolací soud návrh žalovaných na zaplacení vyšší částky na vypořádacím podílu vůbec nezohlednil, přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že toto kritérium může být pro rozhodnutí o tom, komu ze spoluvlastníků má být při vypořádání podílového spoluvlastnictví společná věc přikázána, významné.
Z ustálené rozhodovací praxe se podává, že „při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem. Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, předkládané rovněž v dovolání žalovaných). Dovolací soud zde nicméně výslovně uvádí, že se jedná o jedno z kritérií, které musí být při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, zohledněno. Současně také připouští, že toto kritérium lze považovat za zohlednitelné proto, že např. i to, že spoluvlastník nabídne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, vyjadřuje jeho vztah k věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Uplatní-li účastník řízení toto hledisko, musí být z odůvodnění rozhodnutí soudu patrné, jaký názor na jeho význam v dané věci soud zaujal.
V projednávané věci žalované navrhovaly, že v případě přikázání předmětných nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví vyplatí každá z nich žalobci za jeho vypořádací podíl přiměřenou náhradu o 100 000 Kč vyšší oproti částce stanovené na základě znaleckého posudku. Tento návrh žalované přednesly již v řízení před soudem prvního stupně, a to jako součást závěrečného návrhu při jednání před soudem prvního stupně dne 4. 5. 2022; závěrečný návrh je součástí protokolu z jednání (č. l. 226). Soud prvního stupně nicméně – aniž by k tomuto návrhu přihlédl či se s ním pak následně v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoliv vypořádal – na tomtéž jednání rovnou vyhlásil rozsudek ve věci samé. Žalované následně svůj návrh zopakovaly v odvolání, přičemž odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí do části shrnující obsah odvolání sice uvedl, že žalované zopakovaly svůj návrh na úhradu přiměřené náhrady v částce o 100 000 Kč vyšší, s nímž se soud prvního stupně nikterak nevypořádal, věcně se k němu však v rámci svého rozhodnutí stejně jako soud prvního stupně již nijak nevyjádřil.
Dovolací soud proto – aniž by v poměrech projednávané věci jakkoliv konkrétně předjímal význam kritéria nabídky vyšší částky přiměřené náhrady v kontextu ostatních kritérií posuzovaných pro účely rozhodnutí o tom, komu ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány – uzavírá, že napadené rozhodnutí nemůže obstát už jen proto, že odvolací soud k tomuto kritériu vůbec nepřihlédl a ani se s ním v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal, případně nevysvětlil, proč nebylo zohledněno. Právní posouzení odvolacího soudu je proto v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné. A pokud odvolacím soudem nebyly bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění brány do úvahy veškerá pro danou věc relevantní kritéria, či tato kritéria byla dokonce odvolacím soudem zcela opomenuta, nesplňuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani obecné požadavky na náležitost odůvodnění rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.) a tento zásadní nedostatek zakládá rovněž zjevnou nepřiměřenost jeho závěrů ve smyslu obecné rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše.
Zbylými dovolacími námitkami se dovolací soud s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí pro nadbytečnost podrobněji nezabýval a bude na odvolacím soudu, aby je řádně posoudil v rámci nového rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se kromě výše uvedeného návrhu žalovaných na zaplacení vyšší přiměřené náhrady bude dále zabývat zejména námitkou týkající se kritéria velikosti podílů (viz námitka č. 1), neboť žalované s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu namítají, že podíly účastníků jednajících ve vzájemné shodě je třeba sčítat, k čemuž je třeba přihlédnout při aplikaci kritéria velikosti podílů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020 a v něm citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004 a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009), a to s ohledem na procesní návrhy jednotlivých účastníků na způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (viz námitka č. 2).
Dále se bude odvolací soud podrobněji zabývat splněním předpokladu dostatečné solventnosti na straně žalobce, a sice nejprve ve vztahu k úhradě vypořádacích podílů žalovaných, neboť žalované namítají, že finanční prostředky dokládané žalobcem nejsou v jeho výlučném vlastnictví, nýbrž jsou součástí společného jmění manželů, případně mohou být i ve výlučném vlastnictví manželky žalobce (viz námitka č. 8). Pokud odvolací soud pouze presumuje závěr, že finanční prostředky na bankovních účtech jak žalobce, tak jeho manželky jsou ve společném jmění manželů, doplní za tímto účelem dokazování, a pokud bude prokázáno, že veškeré finanční prostředky na obou účtech skutečně jsou ve společném jmění manželů, doplní dále dokazování za účelem zjištění, zda má žalobce souhlas manželky s jejich použitím ve smyslu §714 o. z., neboť u přiměřené náhrady ve výši 1 750 000 Kč lze předpokládat, že nejde o běžnou záležitost při nakládání se součástí společného jmění manželů, kde jeden z manželů může jednat i bez souhlasu druhého. Současně odvolací soud posoudí k námitce žalovaných (viz námitky č. 4 a č. 5) rovněž solventnost žalobce ve vztahu k financování nezbytné rekonstrukce předmětných nemovitostí z hlediska účelného využití věci.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II o nákladech řízení, který dovoláním nebyl dotčen, avšak je na rozhodnutí o napadeném výroku I výrokem závislým ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaných na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaných v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu