ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2853.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2853/2022-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 101/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022, č. j. 27 Co 34/2022-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Hemelíka, CSc., advokáta se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 C 101/2020-162, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY (dále též jen „sporné pozemky“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 27 Co 34/2022-225, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně předkládá dvě právní otázky, které měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí. 1) Zda může být dědické usnesení považováno za nabývací titul pro účely vydržení. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Žalovaná má za to, že žalobce v projednávané věci neměl ke sporným pozemkům žádný, byť domnělý právní titul, na základě kterého by mu mohlo vlastnické právo vzniknout, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že sporné pozemky nevznikly z pozemků uvedených v kupní smlouvě, jež uzavřeli rodiče žalobce, resp. jež byly uvedeny v dědickém usnesení, ale ze zcela jiných pozemků. Navíc bylo prokázáno, že právní předchůdci žalobce (rodiče žalobce) kupovali pozemky neoplocené a oplocení provedl až sám žalobce po smrti otce, přičemž užíval předmětné pozemky v jiném rozsahu, než jak je užívali jeho rodiče. 2) Zda dlouhodobá držba zakládá sama o sobě držbu oprávněnou, tedy zda lze pouhým uplynutím času rezignovat na posouzení právního titulu a okolností nabytí nemovitostí. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, týkajících se problematiky oprávněnosti držby a omluvitelnosti omylu. Žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné pozemky patří, na což žalovaná usuzuje zejména s ohledem na svědeckou výpověď svědkyně Š., která vypověděla, že v době, kdy předmětné pozemky vlastnili rodiče žalobce, nebyly sporné pozemky užívány, a každý věděl, že patří lesní správě, přičemž oplocení pozemků provedl až sám žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dědické rozhodnutí, kterým je ukončeno dědické řízení, je nepochybně řádným titulem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí a žalobce byl také nepochybně v dobré víře, že mu patří i sporné pozemky. Předmětné pozemky převzali jeho rodiče od státu po uzavření kupní smlouvy a drželi je po celou dobu včetně sporných pozemků, stejně jako je v současné době drží žalobce. V řízení bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že pozemky byly oploceny již v době, kdy je nabyli rodiče žalobce, plot se vždy pouze opravoval. Závěry odvolacího soudu proto považuje za věcně i právně správné a zejména podotýká, že žalovaná ani její právní předchůdci nikdy v minulosti neprojevili jakýkoliv zájem o sporné pozemky. Navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná v dovolání předkládá otázku, zda může být dědické usnesení nabývacím titulem pro účely vydržení, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí – konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení v napadeném rozhodnutí od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud předně uvádí, že žalovanou předkládaná otázka patrně nebyla míněna tak, že by dědické usnesení nemohlo být právním titulem pro účely vydržení vůbec, nýbrž z obsahu dovolací argumentace vyplývá, že žalovaná namítá, že dědické usnesení nemohlo být právním titulem pro účely vydržení v tomto konkrétním případě, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že sporné pozemky nebyly zahrnuty ani v původní kupní smlouvě uzavřené rodiči žalobce coby jeho právními předchůdci, a tudíž pak ani v dědickém usnesení, na základě kterého nabyl zbylé nemovitosti žalobce jako dědic po svém otci, a současně bylo zjištěno, že při změnách v evidenci pozemků byly sporné pozemky odděleny z jiných pozemků než těch, jenž zahrnovala předmětná kupní smlouva a následně dědické usnesení. Žalobci tudíž pro vydržení podle žalované chybí řádný právní titul.
Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Pokud odvolací soud posuzoval předmětné dědické usnesení jako právní titul pro účely vydržení sporných pozemků žalobcem, jedná se o posouzení zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul ( titulus putativus ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (dostupný, stejně jako další dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), citovaný rovněž odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí]. V tomtéž rozhodnutí se dále uvádí, že „pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku.“
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že se žalobce chopil držby sporných pozemků na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví jako dědic po svém otci, na základě kterého nabyl ostatní nemovitosti v jeho vlastnictví (parc. č. XY a parc. č. XY), a to v dobré víře, že jejich součástí jsou i sporné pozemky (parc. č. XY a parc. č. XY), přičemž všechny pozemky byly v době, kdy se ujal jejich držby, oploceny, a tvořily tak společně užívaný funkční celek již v době, kdy jej vlastnili rodiče žalobce jako jeho právní předchůdci, nelze mít pochybnosti o tom, že uvedené rozhodnutí o dědictví bylo putativním právním titulem držby sporných pozemků. Odvolací soud rovněž správně odkázal na výše citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu, když uvedl, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, je právním titulem držby v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku např. kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení. Této úvaze proto dovolací soud v kontextu své ustálené rozhodovací praxe nemá co vytknout.
Co se pak týče žalovanou konkrétně namítaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud v rámci svých úvah odchýlit, dovolací soud uvádí, že od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, podle nějž se dobrá víra musí vztahovat i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo, se odvolací soud neodchýlil, neboť – jak bylo vysvětleno výše – nelze mít pochyb o tom, že na základě rozhodnutí o dědictví se žalobce chopil držby nejen skutečně vlastněných pozemků, ale i pozemků sousedních, neboť měl za to, že se jedná o jeden celek, který nabyl jako dědictví po svém otci a který byl takto vždy užíván. Dobrá víra ve vztahu k právnímu titulu vydržení tak byla v projednávané věci bezpochyby dána (obecně k posouzení dobré víry žalobce pak podrobněji viz dále).
Ohledně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, podle kterého lze dobrou víru držitele přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit tehdy, když držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě uvedena od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě užíval a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako součást, dovolací soud pouze uvádí, že ani s tímto rozhodnutím není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť právě naopak toto rozhodnutí s ohledem na zjištěný skutkový stav přesně dopadá na souzenou věc. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkového zjištění, že žalobce se chopil držby pozemků (jak skutečně vlastněných, tak sporných sousedních) na základě rozhodnutí o dědictví jako dědic po svém otci, přičemž bylo zjištěno, že tyto pozemky byly již v této době společně oploceny a po celou dobu, co byly vlastněny rodiči žalobce, byly takto společně užívány jako jeden funkční celek. Pokud tedy žalovaná namítá (na podkladě jediné svědecké výpovědi svědkyně Š., k níž však odvolací soud uvedl, že se vyjadřovala k době ještě před koupí předmětných nemovitostí rodiči žalobce), že pozemky oploceny nebyly a bylo všeobecně známo, že sporné pozemky k žalobcem vlastněným pozemkům již nepatří, jedná se o nepřípustné námitky do zjištěného skutkového stavu věci, který však dovolací soud v rámci dovolacího řízení není oprávněn jakkoliv přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení dále neplyne, že by žalobce užíval předmětné nemovitosti v jiném rozsahu než jeho právní předchůdci, a pokud toto žalovaná zpochybňuje, zpochybňuje tím pouze skutkové závěry soudů nižších stupňů.
Dále žalovaná předkládá otázku, zda dlouhodobá držba zakládá sama o sobě držbu oprávněnou, a zda lze pouhým uplynutím času rezignovat na posouzení právního titulu a okolnosti nabytí nemovitostí; tuto otázku měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
I ke znění další dovolatelkou předkládané otázky dovolací soud nejprve poznamenává, že závěr odvolacího soudu o vydržení sporných pozemků žalobcem se v žádném případě nezakládá na úvaze, že by vydržení nastalo v důsledku pouhé dlouhodobé držby žalobce či jeho právních předchůdců při absenci dobré víry a bez toho, aby byly posouzeny veškeré další relevantní okolnosti věci, nýbrž naopak uzavřel, že dobrá víra žalobce byla s ohledem na veškeré tyto okolnosti objektivně dána. Žalovaná nicméně dále namítá rozpor s judikaturou týkající se oprávněnosti držby a omluvitelnosti omylu, z čehož lze i v kontextu celé dovolací argumentace dovodit, že obecně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem rovněž sporných sousedních pozemků.
Ani tato námitka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud svými závěry v rámci posouzení dobré víry žalobce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalovanou konkrétně namítaná rozhodnutí nevyjímaje) nikterak neodchýlil.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), obdobně též žalovanou uváděné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001]. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)].
Dovolací soud nicméně může zpochybnit závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Odvolací soud vycházel z toho, že se žalobce na základě rozhodnutí o dědictví po svém otci (k tomuto podrobněji viz výše) chopil držby nejen skutečně zděděných pozemků, ale i dvou sousedních pozemků ve vlastnictví žalované, které byly ke zděděným pozemkům připloceny a již jeho právními předchůdci byly vždy užívány společně jako jeden funkční celek. S ohledem na dlouhodobé užívání pozemků rodiči žalobce a následně žalobcem ve stejném rozsahu, dále na to, že k převzetí pozemků došlo po rodičích jako osobách žalobci blízkých, i s ohledem na absenci zjištění, že by kdy došlo k jakémukoliv zpochybnění dobré víry žalobce, odvolací soud uzavřel, že žalobce byl po celou vydržecí dobu vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné pozemky patří, jeho omyl lze považovat za omluvitelný a držbu tudíž za oprávněnou. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
S úvahou odvolacího soudu se dovolací soud zcela ztotožňuje, neboť na podkladě skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy nelze učinit jiný závěr, než že žalobce sporné pozemky vydržel. Závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a v žádném případě tak nevybočují z mezí zjevné přiměřenosti rozhodnutí a jsou též řádně a podrobně odůvodněny. Dovolací soud pak pouze opětovně zdůrazňuje (jak bylo uvedeno již výše), že poměrně zásadní otázka pro posouzení dobré víry žalobce, a sice kdy přesně došlo k oplocení předmětných pozemků, je otázkou skutkovou, nikoliv právní, tudíž tento závěr nelze podrobit přezkumu v rámci dovolacího řízení (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), a naopak z něj bylo třeba při posuzování správnosti závěrů odvolacího soudu ohledně dobré víry žalobce vycházet.
Závěrem je pak důležité rovněž poznamenat, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby nejen pozemku ve svém vlastnictví, ale i části nebo celého sousedního pozemku, je třeba přihlédnout také k postoji skutečného vlastníka takto drženého pozemku. A pokud skutečný vlastník dlouhodobě užívání svého pozemku držitelem trpěl a žádným způsobem držitele neupozornil na to, že užívá pozemek, který mu nepatří, je třeba vycházet z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby je pozemek v jeho vlastnictví, což opět pouze podporuje závěr o dobré víře držitele. Na tuto skutečnost správně poukázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/1010, a souhrnně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2115/2012). Dovolací soud pak pouze dodává, že v souzené věci to byla naopak žalovaná, kdo zcela rezignoval na výkon svého vlastnického práva, pokud po celou dobu, kdy pozemky užíval ať už žalobce, anebo ještě předtím jeho právní předchůdci, nikdy nenamítala, že by byly sporné pozemky z jejich strany užívány bez právního důvodu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu