ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2868.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2868/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. T. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 44/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2022, č. j. 16 Co 78/2022-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 18 C 44/2021-166, určil, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 na budově č. p. XY v obci XY, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 16 Co 78/2022-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve správném znění, že se určuje, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 na budově č. p. XY v obci XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále též „předmětná stavba“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Zpochybňuje v něm závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla spolu s ním stavebníkem, a že je tak z toho důvodu spoluvlastnicí předmětné stavby. Jako dosud neřešenou spatřuje otázku, zda péče o společné dítě a péče o domácnost může opodstatnit závěr, že žalobkyně byla stavebníkem, přestože se na stavbě fyzicky nijak nepodílela. Soudy ve svých napadených rozhodnutích konstatovaly, že takovou péči v době výstavby považují za konkludentní způsob uzavření smlouvy o výstavbě. Dále má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, v němž se uvádí, že stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby. Žalobkyně se na předmětné stavbě rodinného domu nikterak nepodílela, což bylo patrné i z její účastnické výpovědi (své angažmá viděla v péči o dítě a domácnost vedenou v rodinném domě její matky, dále v nápomoci s výběrem některých prvků domu ovlivňujících estetický vzhled, jako jsou např. kachličky). Péče o dítě a domácnost není faktickým podílením se na zřízení stavby. Soudy ve svých rozhodnutích přesto konstatovaly, že v takovém počínání v době výstavby vnímají „konkludentně uzavřenou smlouvu o výstavbě.“ Odvolací soud se podle žalovaného odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 o posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci. Pokud soudy nižších stupňů v drobné rodinné výpomoci žalobkyně, která byla výslechem žalobkyně a žalovaného prezentována, spatřovaly podílení se na zřízení stavby (výběr kachliček, dovezení oken na stavbu apod.), odchýlily se v tomto od uvedeného rozhodnutí o okamžiku vzniku věci a vzniku vlastnictví. Ve všech těchto případech se jednalo o činnosti žalobkyně, které následovaly až po vzniku rodinného domu jako věci. Soudy porušily právo žalovaného vlastnit majetek, autonomii vůle smluvních stran a dopustily se dotváření práva. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
S ohledem na to, že v řízení nebylo zpochybněno, že předmětná stavba jako věc vznikla před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – viz §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Námitky, které žalovaný v dovolání vymezil, směřují ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že žalobkyně byla spolu s ním stavebníkem předmětné stavby. Žalovaný vymezil otázku, zda péče o společné dítě a péče o domácnost může založit skutečnost, že žalobkyně byla stavebníkem, přestože se na stavbě fyzicky nijak nepodílela. Dále uvedl, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2473/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. Žalobkyně se na vzniku předmětné stavby fakticky nepodílela a pomocné činnosti vyvíjela až po vzniku předmětné stavby jako věci.
Tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání.
V klíčovém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (dostupném stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), byl učiněn závěr, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci – viz §135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.
Dále Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, či ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005).
Odvolací soud v této věci učinil následující závěr a vyšel z následujících skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán. Uvedl, že účastníci řízení spolu neuzavřeli písemnou smlouvu o spoluvlastnictví stavby, z okolností případu však dovodil konkludentní dohodu o rovnodílném spoluvlastnictví. Většinu prací na předmětné stavbě sice provedl osobně žalovaný, žalobkyně v době vzniku stavby však především pečovala o společné dítě účastníků, proto již jen z toho důvodu se na stavbě fyzicky podílet nemohla. Žalobkyně se dále starala o společnou domácnost účastníků, podílela se na obstarávání materiálů, zařizovacích předmětů, spolurozhodovala o vzhledu stavby. Byla to žalobkyně, která v podstatě zajistila pozemek pro vznik stavby, pozemek pocházel z daru její matky. Bez darovaného pozemku by účastníci stavbu nemohli realizovat, neboť byli v dané době bez finančních prostředků. Žalovaný uzavřel s matkou žalobkyně kupní smlouvu na daný pozemek a pro tyto účely uzavřel úvěrovou smlouvu na 300 000 Kč. Žalobkyně smlouvu neuzavírala, neboť byla na mateřské dovolené bez příjmu, byla však ručitelkou úvěru. Tato suma byla finančním ústavem jako kupní cena za pozemek poskytnuta matce žalobkyně, matka žalobkyně však peníze obratem poslala žalobkyni a účastníci tuto částku investovali do stavby. Byly vysvětleny důvody, proč nedošlo k uvedení žalobkyně jako spoluvlastnice. Právě díky rodině žalobkyně bylo možné zahájit stavbu. U matky žalobkyně účastníci také po dobu stavby bydleli a používali její elektřinu a vodu. Žalovaný sám potvrdil, že dům stavěl „pro sebe, pro své děti a z logiky věci také pro matku svých dětí.“ Nelze dále přehlédnout, že soužití účastníků trvalo téměř 20 let, z toho skoro 8 let bydleli ve sporné nemovitosti.
Z výše uvedených judikatorních závěrů vyšel v posuzované věci odvolací soud, který je také přiléhavě aplikoval na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud přesvědčivě dovodil, že žalobkyně byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu, resp. že úmysl účastníků byl vybudovat stavbu pro sebe, když přihlédl ke všem okolnostem případu, zejména vedení společné domácnosti s žalovaným a péči o společné dítě, spolufinancování předmětné stavby, spolupodílení se na podobě stavby a zajišťování materiálu, pomoc rodiny žalobkyně, pročež vzniklo žalobkyni a žalovanému podílové spoluvlastnictví.
Námitka žalovaného, zda péče o společné dítě a péče o domácnost může založit skutečnost, že žalobkyně byla stavebníkem, přestože se na stavbě fyzicky nijak nepodílela, je bezpředmětná. Pouze na těchto dvou okolnostech totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Ve své úvaze zohlednil i další (výše popsané) aspekty, které až ve svém souhrnu učiněný závěr o úmyslu účastníků odůvodňují.
Odvolací soud se neodchýlil ani od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2473/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. Odvolací soud vyšel ze závěru, že se žalobkyně na předmětné stavbě fakticky podílela. Tento náhled v dovolacím řízení obstojí. Její podíl byl přiměřený tomu, že pečovala o společné dítě a domácnost, čímž mimo jiné umožnila žalovanému stavbu budovat. Konkrétně se účastnila zařizování stavby, zabezpečování materiálu či financí. Odvolací soud správně přihlédl i ke jmenovaným činnostem, které žalobkyně prováděla po vzniku stavby jako věci. I z nich lze totiž zjišťovat úmysl účastníků mít stavbu pro sebe. Právě úmysl zřídit stavbu za účelem jejího společného užívání je z okolností této věci patrný.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nemá pochybnost o tom, že – i kdyby účastníci neuzavřeli konkludentní dohodu o vzniku spoluvlastnictví – závěr o existenci spoluvlastnického vztahu by obstál, neboť skutková zjištění učiněná nalézacími soudy neumožňují učinit závěr, že by bylo nepochybné a patrné, že by vzniklá stavba měla být ve vlastnictví pouze žalovaného. Jestliže žalovaný v dovolání naznačuje excesivní postupy a závěry nalézacích soudů, které dospěly k tomu, že i žalobkyni lze považovat za stavebníka v občanskoprávním smyslu, pak především dovolací soud dodává, že pokud by byla situace tak zjevná, jak ji naznačuje dovolatel v dovolání, nic žalovanému nebránilo uzavřít jednoznačnou dohodu o tom, že bude právě on výlučným vlastníkem zřízené stavby.
Zjištěné okolnosti však v žádném ohledu neumožňují přijetí závěru, že by bylo patrné a zjevné, že by snad mělo jít o stavbu pouze ve vlastnictví žalovaného. Dovolacímu soudu není zřejmé, jakou jinou aktivitu měla žalobkyně ve vztahu ke stavbě realizovat, jestliže v době zahájení stavby osobně pečovala o narozené dítě účastníků v minimálním věku. Společné soužití účastníků trvalo dvacet let, stavbu zřizovali v době fungujícího vztahu, ze kterého se narodily dvě děti, a zjištěný způsob soužití odpovídá běžnému rozdělení sociálních rolí ve fungující rodině, která zřizovala stavbu s předpokladem, že v ní rodiče i děti budou společně bydlet. Jen obtížně si lze za takové situace představit odůvodněnost závěru, že by vlastníkem zřizované stavby měl být jenom jeden z rodičů a tato okolnost by byla jednoznačně patrná. Byť takový závěr v obecné rovině není vyloučen, neodpovídá běžným životním zkušenostem, postupům a situacím v rodině s dětmi, která plánuje do budoucna společné a funkční soužití. V dané věci pak nebylo zjištěno nic, co by takový závěr mohlo opodstatnit, neboť zjištěný model soužití a výstavby naopak zcela zjevně odpovídá běžnému fungujícímu režimu předpokládajícímu společný vlastnický vztah k nemovitosti, v níž má rodina uspokojovat v budoucnosti společnou potřebu bydlení a zajišťovat výchovu dětí. Opačný závěr by znamenal, že jeden z rodičů a společné děti by byli závislí na souhlasu druhého rodiče s užíváním domu, resp. museli by počítat, že takový souhlas může být kdykoliv odvolán. Takový model by byl nepochybně výjimkou z opačného obecného pravidla, pro jejíž existenci v dané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu