ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2980.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2980/2022-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. Ř. , zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovanému K. B. , zastoupenému JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 168/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 70 Co 125/2022-1059, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 32 137,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Skácela, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 33 C 168/2009-995, z majetku ve společném jmění (dále též jen „SJM“) účastníků přikázal do vlastnictví žalovaného: zůstatek na běžném účtu žalovaného č. XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČO: 64948242, ve výši 15 221,38 Kč, zůstatek na běžném účtu žalovaného č. XY vedeném u Komerční banky, a. s., IČO: 45317054, ve výši 1 143 997,14 Kč, 400 ks akcií společnosti Philip Morris ČR a. s., IČO: 14803534, 1 ks akcií společnosti ČEZ, a. s., IČO: 45274649, a 500 ks akcií společnosti Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited, se sídlem 70 J. F. Kennedy Avenue, Papabasiliou House, Nicosia, Kypr (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 4 481 285,26 Kč (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 70 Co 125/2022-1059, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila tak, že se „odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek závisí“. V další části dovolání uvedla jednotlivé tzv. okruhy a následně dovolací důvody (podrobnější rekapitulace dovolacích námitek je uvedena níže v části odůvodnění, kde dovolací soud posuzuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání nesplňuje v převážné části svých námitek základní náležitosti požadované zákonem, není řádně vymezena přípustnost dovolání a zčásti nepřípustně napadá skutkové závěry přijaté soudy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud především konstatuje, že dovolání žalobkyně je svými formulacemi, strukturou, opakováním shodných obecných argumentů a celkovým obsahem značně nepřehledné z hlediska skutečností významných pro dovolací přezkum.
Úvodem dovolání žalobkyně vymezuje přípustnost dovolání odchýlením se napadeného rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného a procesního práva, v další části dovolání se však tyto otázky dohledávají jen velmi obtížně ve vazbě na tvrzený rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Formulace dovolání stírá rozdíl mezi naznačenými otázkami procesního práva a vadami řízení, které přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolatelka se snaží formulacemi otázek procesního práva napadat skutkové závěry, které nalézací soudy přijaly a které byly pro jejich posouzení podstatné. Dovolání pak obsahuje i námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provádění a hodnocení dokazování, což věcný přezkum činí výrazně nepřehledným.
Dovolání v různých formulačních obměnách zpochybňuje prakticky jak všechny skutkové závěry, tak i všechny procesní postupy odvolacího soudu v řízení způsobem, který má být podle dovolatelky v rozporu s mnoha zákonnými ustanoveními občanského soudního řádu či ústavních předpisů, ať již poukazem na to, k čemu odvolací soud přihlédl, nebo naopak nepřihlédl, resp. jaké informace, zjištění a podklady vzal za základ pro své rozhodnutí.
I nepříliš četné odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se nesou v duchu uvádění obecných částí těchto rozhodnutí, které pak nejsou důsledně propojeny s individuálními okolnostmi této věci a zasazeny smysluplně do jejího kontextu.
Dovolací soud proto nejprve považuje za vhodné a žádoucí zopakovat základní principy a zásady, na nichž je založeno dovolací řízení.
Nejvyšší soud opakovaně mnohokrát konstatoval, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (tyto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, mimo jiné vysvětlil, že tzv. první fáze přezkumu náležitostí dovolání (pomineme-li obecné náležitosti), se skládá z pěti kroků, kdy Nejvyšší soud zkoumá:
1) Zda dovolatel označil rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje.
2) Zda vymezil rozsah, v kterém tato rozhodnutí napadá (tj. které výroky či jejich části).
3) Zda vymezil dovolací důvod, jímž může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V tomto třetím kroku tedy půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu.
4) Zda dovolatel uvede, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto předpoklady přípustnosti jsou uvedeny v §237 a §238a o. s. ř. U předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud při řešení oné otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k oné otázce hmotného či procesního práva).
5) Zda dovolání obsahuje dovolací návrh (petit).
Současně Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Eventuální možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe si však Nejvyšší soud nesmí posuzovat či dovozovat sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 (uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011].
Dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Z procesní úpravy občanského soudního řízení nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015 (uveřejněný pod č. 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016]. To platí jak pro nalézací, tak i pro dovolací řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání jako v případě tohoto dovolání.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a bez reflexe tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení ovlivnit.
Dovolací soud dále vystihuje ty části dovolání, ve kterých se nachází naznačená vazba na rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, a kde by rozpor závěrů odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu mohl být obecně dán s vystižením závěrů nalézacích soudů a podstatné dovolací argumentace.
1) Posouzení režimu 500 akcií žalovaného v PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED
V této části nespatřuje dovolací soud nic, co by mohlo představovat obecněji vymezenou právní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by šlo poměřovat přípustnost dovolání. Dovolatelka odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4009/2007, z něhož cituje část o důkazním břemenu v řízeních týkajících se společného jmění. Uvádí, že „žalovaný neunesl důkazní břemeno, přesto byl úspěšný, což je nepřípustné“. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části není založeno na unesení nebo neunesení důkazního břemene, ale zjevně na hodnocení v řízení provedeného velmi rozsáhlého dokazování se závěrem, se kterým dovolatelka nesouhlasí. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2875/2006 s citací týkající se vypořádání obchodního podílu bez uvedení jakéhokoliv kontextu dané věci je zde zcela irelevantní již proto, že o vypořádání obchodního podílu ani v této části ani v řízení vůbec nešlo. Totéž platí i pro odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4926/2008 s citací výňatku odkazujícího na výnosy z podnikatelské činnosti jakožto součástí zákonného majetkového společenství.
2) Vypořádání pozemku parc. č. XY a parc. č. XY a bytové jednotky č. XY.
Uvedené nemovitosti byly podle dovolatelky oceněny v rozporu s oceňovacím pravidlem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, které určuje, že pro vypořádání věcí je rozhodný stav v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů), ale v době vypořádání.
Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Pokud tedy dovolatelka neuplatnila shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Nadto není tato námitka ani důvodná. V judikatuře formulovaný princip tzv. oceňovacího pravidla se uplatní tehdy, je-li předmětem rozhodnutí soudu věc tvořící součást společného jmění manželů, kterou soud některému z dosavadních bezpodílových spoluvlastníků přikazuje. Pak dřívější judikatura ukládala soudu povinnost vycházet ze stavu věci ke dni zániku zákonného majetkového společenství, ale ceny ke dni rozhodování soudu.
O tento případ však v dané věci nejde.
Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na tom, že v době rozhodování odvolacího soudu již tyto nemovitosti nebyly součástí společného jmění manželů (vlastnicky náležely jiným osobám) a uvedené oceňovací pravidlo uplatnit nemůže, protože uvedené věci odvolací soud a ani soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřikazoval do jejich výlučného vlastnictví.
3) 400 ks akcií spol. Phillip Morris ČR a. s. a 1 kus akcie ČEZ
I zde uplatňuje žalobkyně stejnou výhradu jako v předchozím případě, nicméně v této části dovolání není jakkoliv blíže vymezena přípustnost dovolání a ani označeno soudního rozhodnutí, se kterým by měly být závěry odvolacího soudu v rozporu.
Stejně jako v předchozím případě i tady platí, že uvedenou námitku neuplatnila žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže samotná skutečnost, že se odvolací soud takovou námitkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Navíc platí, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry ohledně ceny podávající se z provedeného dokazování, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vychází. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
I zde ostatně chybí formulace právní otázky, která by měla založit přípustnost dovolání a dovolacímu soudu ani není zřejmá podstata žalobkyní formulované námitky. Z příslušné části dovolání (bod 32) se zdá, že podle žalobkyně měla být cena akcií stanovena podle jejich aktuální ceny (viz formulace „přepočet cen na aktuální cenovou hladinu“). Soud prvního stupně však výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel z ceny akcií ke dni jeho rozhodnutí a odvolací soud jeho závěry považoval za správné.
4) Vypořádání vnosů ze společného jmění manželů na rekonstrukci nemovitostí ve vlastnictví žalovaného
Odvolací soud se této otázce věnoval podrobně v bodě 25 odůvodnění jeho rozsudku a dospěl – souhrnně řečeno – k závěru, že vynaložené prostředky netvořily součást společného jmění manželů, a tudíž nemůže jít o vnos ze společného na výlučný majetek.
Dovolatelka v dovolání podrobně vyjadřuje nesouhlas s celkovým vyzněním rozhodnutí odvolacího soudu k této otázce, opětovně však neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Tato část dovolací argumentace obsahuje odkaz toliko na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, z něhož dovolatelka cituje pasáž ukládající soudům povinnost odůvodnit svá rozhodnutí postupem souladným s §157 odst. 2 o. s. ř. Odkaz na toto rozhodnutí zjevně činí ve vztahu k procesnímu postupu, kdy před změnou soudce soudu prvního stupně byl žalovaný u jednání poučen, že soud dosud nemá za prokázané, z jakých prostředků byly hrazeny rekonstrukční činnosti na nemovitostech žalovaného. Následně však po změně soudce soudu prvního stupně nový soudce dospěl k opačnému závěru. Tento postup považuje za „šokující zvrat“.
Odvolací soud však v této souvislosti (bod 33 odůvodnění) jasně vysvětlil, že po změně soudce soudu prvního stupně bylo z procesních postupů soudu prvního stupně zcela zjevné, jakým směrem „se bude ubírat jeho rozhodnutí“, což bylo zřejmé již z protokolu o jednání ze dne 13. 2. 2020 a při něm vyhlášených usnesení, kterým byly účastníkům řízení ukládány procesní povinnosti.
Dovolací soud v této souvislosti pouze pro úplnost dodává, že se změnou soudce počítá přímo zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v §119 odst. 3, kdy stanoví základní předpoklady pro další postup v řízení po takové změně. V praxi je běžné, že jiný soudce může mít odlišný pohled na splnění či nesplnění procesních a důkazních povinností, než jeho předchůdce a v této samotné skutečnosti není nic, co by bylo v rozporu s občanským soudním řádem či jinými právními předpisy.
5) Nevypořádání funkčních požitků
Dovolatelka dále namítá, že žádala vypořádat tzv. funkční požitky, které žalovaný z titulu výkonu funkcí získal, ačkoliv neznala jejich výši.
V souvislosti s touto námitkou opětovně neformuluje žádnou otázku procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, které se však týká hmotněprávní problematiky vypořádání společného jmění manželů, nikoliv procesního postupu soudu. Ostatně i zde platí, že uvedenou námitku neuplatnila – ve vztahu k postupu soudu prvního stupně – žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže samotná skutečnost, že se odvolací soud takovou námitkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
6) Účet žalovaného vedený u HypoVereinsbank v SRN
Zde dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že s argumentací opírající se o uplynutí tří let od zániku společného jmění nevypořádal prostředky na uvedeném účtu pro jejich opožděné uplatnění.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně se vypořádání zůstatku na tomto účtu žalovaného domáhala až v podání ze dne 16. 5. 2021, tj. po uplynutí tří let od zániku SJM, s odůvodněním, že tento účet nebyl v žalobě, která jediná obsahovala včasné návrhy na vypořádání, dostatečně konkretizován alespoň peněžním ústavem, u kterého měl být veden, a to na rozdíl od ostatních účtů označených v žalobě.
I v tomto případě schází formulace otázky – taktéž zřejmě procesního – práva, která by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatelka zde odkazuje toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4376/2016, které řeší otázku tzv. informačního deficitu. Závěry odvolacího soudu však na otázce případného informačního deficitu založeny nejsou a dovolatelka v této části dovolání také nic k tzv. informačnímu deficitu neuvádí.
Jen pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává (s odkazem na usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2115/2020), že neuplatnění určité součásti k vypořádání SJM po třech letech od zániku společného jmění, nelze odůvodnit ani tzv. informačním deficitem.
7) Akcie Michelských pekáren
Odvolací soud uvedené akcie jako součást společného jmění manželů nevypořádal, neboť se shodl se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný vlastníkem těchto akcií není. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na správný postup soudu prvního stupně, který vyšel ze zprávy z Centrálního depozitáře cenných papírů s tím, že tato zpráva vlastnictví žalovaného k akciím vyloučila. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že „žádný z důkazů v řízení provedených není sám ani ve vzájemné souvislosti způsobilý prokázat, že žalovaný byl ke dni zániku manželství vlastník předmětných akcií“. Doplnil, že taková skutečnost ze žádného důkazu nevyplývá a vlastnictví žalovaného nevyplývá ani ze zprávy Centrálního depozitáře cenných papírů ke dni zániku manželství.
Ani zde není formulována žádná právní otázka, která by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4009/2007, tj. na rozhodnutí řešící otázku důkazního břemene ve sporech týkajících se bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a zdůrazňuje, že soud měl postupovat podle judikatury k „informačnímu deficitu“ (tuto judikaturu identifikuje pouze v poznámce pod čarou).
Dovolacímu soudu opětovně není zřejmé, jak by se při řešení této části dovolání měla prosadit otázka informačního deficitu, je-li rozhodnutí nalézacích soudů založeno na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování se závěrem, že žalovaný vlastníkem těchto akcií ke dni zániku společného jmění manželů nebyl.
Naznačuje-li (snad) dovolatelka, že měl soud při „informačním deficitu“ dospět k závěru, že své důkazní břemeno unesla (v rozporu se závěry odvolacího soudu), pak již ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že jde o námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou přípustnost dovolání založit nelze.
8) Ocenění akcií žalovaného Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited
Odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval v bodě 30 odůvodnění rozsudku. Uvedl, že při určení ceny akcií vyšel ze znaleckého posudku společnosti TPA Valuation & Advisory ze dne 27. 5. 2021 a podrobně se vyjádřil k otázkám spojeným s dokazováním ohledně ceny akcií ve vazbě na zpochybňované podklady v podobě účetní závěrky. Zdůvodnil také, proč nevycházel ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Knappky na žádost žalobkyně (znalec neměl k dispozici účetní závěry společnosti, bez nichž posudek podat nelze).
Dovolatelka v této části dovolání zjevně nesouhlasí s hodnocením dokazování a zpochybňuje výsledný závěr o ceně akcií. Dovolací soud vysvětlil již výše, že zjištění ceny věci pro účely vypořádání je otázkou skutkovou a nikoliv právní a rovněž tak vysvětlil, že hodnocení dokazování nelze napadnout žádným dovolacím důvodem.
Ani zde není patrné, jaká právní otázka by měla v této souvislosti založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka uvádí, že nesouhlasí s hodnocením důkazů a zdůrazňuje, že soudy „opomněly hodnotit zásadní důkazy“, což zakládá vadu rozsudku a v otázce opomenutých důkazů se soudy odchýlily od ustálené judikatury, kterou však nijak nekonkretizuje.
V této souvislosti není především patrné, zda uvedené výtky míří k procesu hodnocení dokazování nebo ke skutečně opomenutým důkazům.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci. O porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
Dovolatelka však neuvádí žádný důkaz, který by měl být tímto způsobem opomenut a je zřejmé, že své výhrady pojí s hodnocením dokazování jako takovým. Odkazuje totiž pouze na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, které se týká dokazování soukromými listinami.
Závěrem této části dovolání poukazuje na to, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, ale i tato část zjevně směřuje ke zpochybnění samotného procesu dokazování. Uzavírá, že soudy měly vyjít z jí předloženého znaleckého posudku místo znaleckého posudku, ze kterého vyšly. To ovšem potvrzuje, že tato část dovolání je výtkou vůči učiněným skutkovým zjištěním, jakož i proti samotnému procesu hodnocení důkazů a ve svém výsledku proti zjištěné ceně součásti společného jmění manželů. Ani jedna z uvedených okolností z výše uvedených důvodů však přípustnost dovolání založit nemůže.
9) Námitka podjatosti
Žalobkyně dále v dovolání poukázala na námitku podjatosti, kterou uplatnila vůči členovi odvolacího senátu Mgr. Zdeňku Lehovcovi.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
V usnesení ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 [uveřejněném pod č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 66/2010“)] Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v občanském soudním řízení je nutné odlišovat námitku podjatosti soudce nebo přísedícího (§15a odst. 3) a námitku, že ve věci rozhodl vyloučený soudce nebo přísedící, která je odvolacím důvodem, důvodem žaloby pro zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud. Zatímco pro námitku podjatosti soudce (přísedícího) je v ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř. předepsána lhůta, jejímž zmeškáním se stává opožděnou (§15b odst. 3 a §16 odst. 2 o. s. ř.), uplatnění námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící), je limitováno jen lhůtami, předepsanými pro podání opravných prostředků, v nichž tvoří jejich důvod, případně též způsobem jejich projednání. Námitku, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, lze uplatnit jako důvod opravného prostředku bez ohledu na to, zda byla námitka podjatosti vznesena nebo že vůbec nebyla uplatněna, zda, popřípadě jak o ní bylo nadřízeným soudem rozhodnuto nebo kdy se účastník o důvodu podjatosti (důvodu pochybností o nepodjatosti soudce nebo přísedícího) dozvěděl.
Na závěry R 66/2010 Nejvyšší soud navázal i v mnoha svých dalších rozhodnutích, v nichž mimo jiné uvedl, že námitka, že ve věci rozhodoval soudce, o jehož nepodjatosti lze mít pochybnosti, není dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), může však být v případě přípustného dovolání posouzena jako tzv. zmatečnostní vada uvedená v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež spočívá v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, i když o takové námitce již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že konkrétní soudci, jež napadené rozhodnutí vydali, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010). Není-li dovolání přípustné, k prověření takové námitky (k posouzení její důvodnosti) slouží žaloba pro zmatečnost [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2861/2018].
10) Porušení procesních pravidel o poučovací povinnosti
V této části jde o tak obecné výhrady, že nelze vůbec odlišit, zda směřují k tvrzeným vadám řízení, představují polemiku se skutkovými zjištěními či hodnocením dokazování nebo zda má jít o formulaci právní otázky procesního práva. Sama žalobkyně uvádí, že řízení je postiženo vadou, neboť nebyla poučena podle §118a o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení tedy přípustnost dovolání založit nemohou a žádná právní otázka procesního práva v této souvislosti není formulována. Odkaz na nesplnění poučovací povinnosti však (bez ohledu na to, že jde o tvrzenou vadu řízení) není důvodný již jen proto, že aplikace §118a o. s. ř. nebyla v dané věci na místě.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (uveřejněného pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu se hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Napadené rozhodnutí však není rozhodnutím založeným na nesplnění povinnosti tvrzení.
Poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. O takový případ v dané věci zjevně nešlo, resp. důvod postupovat ve vztahu k dovolatelce podle §118a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud neměl.
Poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti [srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) nebo opět R 115/2012].
Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti [srovnej shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019 (uveřejněný pod č. 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní]. V daném případě nespočívá napadené rozhodnutí na závěru, že by dovolatelka neunesla důkazní břemeno o určité (jí tvrzené) skutečnosti, nýbrž vychází z toho, že na základě zjištěného skutkového stavu lze učinit závěr o skutkovém stavu věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu