ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3254.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3254/2023-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. J. , zastoupené JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, proti žalované: Overkill Makropulos s.r.o. , IČO 11638923, se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 1820/27, zastoupená Mgr. Tomášem Valouchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2000/78, o správě společné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 156/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 69 Co 135/2023-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 69 Co 135/2023-86, se ruší a věc se Městskému soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 34 C 156/2022-58, zamítl žalobu na určení, že v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY, na adrese XY, LV č. XY, k. ú. XY, bude žalovaná užívat veškeré prostory situované v 1. podzemním podlaží (suterénu domu) o celkové výměře 113,67 m 2 , a veškeré prostory situované v 1. nadzemním podlaží (přízemí domu) o celkové výměře 95,13 m 2 , a že žalobkyně bude užívat veškeré prostory situované v 2. nadzemním podlaží domu o celkové výměře 93,50 m 2 , a veškeré prostory situované ve třetím nadzemním podlaží (podkroví domu) o celkové výměře 89,93 m 2 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 69 Co 135/2023-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, na adrese XY, LV č. XY, k. ú. XY, bude žalovaná užívat prostory situované v 1. podzemním podlaží (suterénu domu) o celkové výměře 113,67 m 2 , a prostory situované v 1. nadzemním podlaží (přízemí domu) o celkové výměře 95,13 m 2 , a že žalobkyně bude užívat prostory situované v 2. nadzemním podlaží domu o celkové výměře 93,50 m 2 , a prostory situované ve třetím nadzemním podlaží (podkroví domu) o celkové výměře 89,93 m 2 , a to od 1. 7. 2023 nadále, s tím, že žalovaná je povinna umožnit žalobkyni přístup do prostorů užívaných žalobkyní a žalobkyně je povinna umožnit žalované přístup do prostorů užívaných žalovanou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky stavby rodinného domu jako součásti pozemku p. č. XY v katastrálním území XY. Mezi žalobkyní a právními předchůdci žalované byla v 80. letech minulého století uzavřena na dobu neurčitou konkludentní dohoda o užívání domu tak, že žalobkyně užívá suterén a první patro a manželé B., právní předchůdci žalované, přízemí a podkroví. Provedením stavebních úprav došlo v roce 2013 ke změně v užívání stavby tak, že z prostor suterénu vznikly kanceláře (namísto sklepů a prádelny), z prostor v 1. patře vznikly namísto původní provozovny pokoje jako součást jednoho bytu v rámci vícegeneračního bydlení situovaného v přízemí, prvním patře a druhém patře. Žalovaná neakceptovala návrh změny dohody o hospodaření se společnou věcí, kterou navrhla žalobkyně. Právní předchůdce žalované je bratr žalobkyně.
4. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud ve zjištěných okolnostech takovou změnu poměrů, která vyžaduje jiné (nové) uspořádání, než bylo obsaženo v dohodě o užívání domu, ve kterém každý ze spoluvlastníků užíval střídavě podlaží domu. Odkázal zejména na skutečnost, že původní spoluvlastníci byli rodinní příslušníci, žalobkyně je nyní již vysokého věku a je konfrontována se situací, kdy se v nemovitosti na společných chodbách vyskytují neznámé osoby, které navíc sami spoluvlastníky nejsou, a nastalé problémy a situace s nimi tedy není možné řešit na místě. Nemovitost užívají zaměstnanci žalované, jejich pracovní zařazení nemusí být dlouhodobé a na psychickou pohodu, zdraví a soukromí žalobkyně by časté střídání neznámých osob v nemovitosti mohlo mít negativní dopad.
5. Žalobkyní navrhovanou změnu ve způsobu užívání nemovitosti považoval za vhodnou pro oba spoluvlastníky, zejména v užívání „kompaktní“ poloviny domu tak, aby došlo k maximálnímu zabezpečení soukromí každého z nich. Suterén a přízemí domu by měl proto užívat jeden spoluvlastník a patro a podkroví domu druhý z nich. Při žalobkyní navrhovaném způsobu užívání by měli zájem o užívání patra a podkroví oba spoluvlastníci. Odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě „dát přednost žalobkyni ve výběru“, kterou z polovin domu bude užívat, neboť v „předmětném“ bytě bydlí téměř celý život a tímto způsobem užívání jí bude zajištěno potřebné soukromí fyzické osoby. U zaměstnanců žalované lze předpokládat, že jsou v produktivním věku, a drobné omezení spočívající v tom, že starší dáma bude vstupovat a odcházet přes jimi užívané prostory (chodba a schodiště) tak budou akceptovat snadněji.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud 1. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které pouhá změna spoluvlastníka v zásadě není okolností zakládající změnu poměrů a odůvodňující změnu užívání společné věci (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4201/2017), 2. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které při rozhodování dle slušného uvážení dle §1139 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) má soud přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, a 3. jeho rozhodnutí bylo překvapivé, a tedy v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
8. Dovolání odůvodňuje tím, že odvolací soud sice uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4201/2017 respektuje, přesto se od něj odchýlil, aniž by byly dány zásadní okolnosti. Závěr o podstatné změně poměrů považuje dovolatelka za nepřiměřený. Odvolacímu soudu dále vytýká, že při aplikaci §1139 o. z. nedostál požadavku na rozhodnutí v mezích slušného uvážení, neboť nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem. Odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4116/2009, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017 a sp. zn. 22 Cdo 192/2017. Nevzal v úvahu, že již mezi předchozími spoluvlastníky byly neshody. Žalobkyni přiřknul s odůvodněním vyššího věku k užívání horní dvě patra v nemovitosti, která nedisponuje výtahem, což s ohledem na očekávanou zhoršující se mobilitu žalobkyně působí poněkud nepřípadně. Neuvedl, proč není vhodnější přestěhování žalobkyně do přízemí, kam je lepší a bezpečnější přístup, než točitým dřevěným schodištěm do patra, tuto možnost užívání žalovaná žalobkyni sama nabízela. V minulosti také byly náklady na správu jednotlivých pater hrazeny tím spoluvlastníkem, který v souladu s dohodou patro užíval, žalobkyně se v minulosti odmítla podílet na rekonstrukci a zateplení střechy, podkroví na vlastní náklady zrekonstruovala žalovaná. Rovněž vznik kanceláří v suterénu domu iniciovala žalobkyně, kanceláře užíval její syn pro svou společnost I. s.r.o., což odvolací soud také nezohlednil. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nedojde pro žalobkyni k žádné změně, bude nadále užívat byt v patře, její syn s rodinou získá k užívání žalovanou nově zrekonstruovaný byt v podkroví a žalované připadnou nebytové prostory v suterénu, které nemá jak efektivně využívat. Odvolací soud rovněž nevysvětlil, v čem je sjednocení dvou sousedících pater funkčně vhodnější, když každé patro bude stejně užíváno samostatně jinými osobami, a proč nezohlednil účel, pro který žalovaná nemovitosti užívala a užívá (bydlení zaměstnanců). Za nesprávné právní posouzení považuje dovolatelka také zohlednění okolností, o kterých se odvolací soud pouze domnívá, že by mohly v budoucnu nastat (lepší využití kanceláří právnickou osobou, větší fluktuace osob a menší předvídatelnost chování právnické osoby). Rozhodnutí odvolacího soudu označila dovolatelka za překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud nedal žalované možnost vyjádřit se k jeho odlišnému právnímu názoru.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soudu změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, případně jeho právní moci.
10. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. Uvedla, že dovolatelka pomíjí, že v dané věci jsou kromě změny spoluvlastníka dány další subjektivní a objektivní okolnosti, které mohou mít vliv na podstatnou změnu poměrů. Odvolací soud posuzoval zjištěné okolnosti v rámci slušného uvážení, skutkové a právní závěry, které jsou výsledkem hodnocení soudu v rámci slušného uvážení, nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Odvolací soud také správně uvažoval o všech okolnostech bez časového vymezování. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje ani za překvapivé, neboť za překvapivé lze považovat jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. V dané věci však odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to na základě hodnocení v řízení zjištěných okolností v rámci slušného uvážení. Za nedůvodný považuje i návrh dovolatelky na odklad výkonu rozhodnutí.
11. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné.
12. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K podstatné změně poměrů založené pouhou změnou v osobě spoluvlastníka
14. Dovolatelkou vymezená právní otázka, zda pouhá změna v osobě spoluvlastníka zakládá natolik podstatnou změnu poměrů, pro kterou již spoluvlastníci nejsou vázáni dříve uzavřenou dohodou o hospodaření se společnou věcí, přípustnost dovolání nezakládá.
15. Odvolací soud totiž svůj závěr o podstatné změně poměrů opřel nejen o zjištění, že došlo ke změně spoluvlastníka, jak se žalovaná domnívá. Zohlednil také jinou právní povahu nového spoluvlastníka a uvedl, z jakých důvodů se taková změna do užívání společné věci promítne. Přihlédl přitom rovněž k povaze společné věci, současnému věku žalobkyně a způsobu, jakým byla dosud společná stavba na základě konkludentní dohody užívána. Závěr odvolacího soudu o tom, že spoluvlastníci nejsou dohodou o způsobu užívání společné věci dále vázáni, není proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017 (dostupným, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), na který žalobkyně odkazovala.
K uspořádání poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení a k námitce nepřiměřenosti rozhodnutí odvolacího soudu
16. Podle 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Podle §1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
17. Jestliže spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů, soud na návrh uspořádá jejich právní poměry podle slušného uvážení; přitom není vázán žalobním návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, publikovaný pod č. 5/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
18. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2616/2011, uvedl, že rozhodnutí soudu o hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí, které se opírá o §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) je v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
19. Přestože §1139 odst. 1 o. z. na rozdíl od úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 výslovně vymezuje základní hledisko, kterým je uspořádání právních poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Je proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou, jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017).
20. Spravedlivé uspořádání poměrů pojímá důvodová zpráva jako rozhodování racionální a způsobem, který nebude bránit dalšímu klidnému soužití spoluvlastníků a nebude mezi nimi akcelerovat další konflikty (shodně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, publikovaný pod č. 5/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Soud by měl tedy přihlédnout ke všem relevantním okolnostem, zejména k povaze společné věci, k velikosti spoluvlastnických podílů, k osobním poměrům spoluvlastníků a vztahům mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, nebo ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4116/2009), k povaze záležitosti, o níž bylo či má být rozhodnuto, případně ke způsobu rozhodnutí a jeho možným alternativám, a rozhodnout o tom, jakou dá jednotlivým okolnostem váhu a kterou okolnost s ohledem na slušné uvážení upřednostní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017).
21. V dané věci odvolací soud upravil užívání společné nemovitosti způsobem, který navrhla žalobkyně. Tento způsob je odlišný od dlouhodobého způsobu užívání žalobkyní a právním předchůdcem žalované a později žalovanou. Odvolací soud považoval za hlavní kritérium potřebu soukromí při užívání domu, poukázal také na vhodnost užívání „kompaktní poloviny domu“ každým ze spoluvlastníků. Při navrhovaném způsobu užívání měli oba spoluvlastníci zájem o užívání horní části domu (patra a podkroví), „přednost při výběru“ dal odvolací soud žalobkyni, pro její vysoký věk a skutečnost, že bydlí v „předmětném bytě“ (myšleno zřejmě byt v patře) téměř po celý život, neboť užívání horní části domu zajišťuje větší soukromí. Dodal, že u zaměstnanců se dá předpokládat, že jde o osoby v produktivním věku, které mohou vstup „starší dámy“ (spolumajitelky nemovitosti) do jimi užívaných prostor snáz akceptovat.
22. Soud prvního stupně však ve svých skutkových zjištěných, která odvolací soud označil za správná, rovněž uvedl, že na každém patře je prostor, který tvoří funkční celek a který je oddělený od společné chodby, ani do podkroví není přístup přes prostory využívané v patře k bydlení. Přístup do jednotlivých podlaží je pouze po schodišti. Suterén domu není kolaudován pro bydlení, v současnosti je užíván synem žalobkyně jako nebytový prostor, byt v přízemí užívá k bydlení zaměstnanec žalované, byt v patře užívá k bydlení žalobkyně, podkroví žalovaná rekonstruuje, provedeny tam byly nové rozvody elektřiny s ohledem na nově instalovaný kotel a dále nová koupelna.
23. Odvolací soud se reálnou využitelností těch částí domu, které každému spoluvlastníkovi k užívání určil, např. možností využití prostor přístupných jen po schodišti žalobkyní, která je vysokého věku, nezabýval, nevysvětlil, proč při svých úvahách nezohlednil rekonstrukci podkroví domu, s kterou žalovaná na své náklady započala ještě před návrhem dohody o změně způsobu užívání společné věci, a v rámci které, jak před nalézacími soudy uvedla, hodlala řešit i zvukovou izolaci podkroví. Z odůvodnění jeho rozsudku není ani zřejmé, proč považuje vymezené „kompaktní poloviny“ domu za v podstatě rovnocenné, když pouze tři ze čtyř podlaží domu jsou určeny k bydlení. Zájem o využití společného domu k bydlení přitom oba spoluvlastníci avizovali. Nezabýval se ani tím, že některé prostory v domě užívají nebo mají užívat se souhlasem žalobkyně další osoby (její syn prostory v suterénu a záměr umístit do podkroví tři vnoučata žalobkyně).
24. Pokud odvolací soud ani neuvedl, proč uvedené okolnosti nejsou pro jeho rozhodnutí významné, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu
25. Při posouzení překvapivosti napadeného rozhodnutí lze vyjít z ustálené judikatury Ústavního soudu: „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, dostupné na nalus.usoud.cz).
26. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012).
27. V projednávané věci odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumával zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně založené na závěru, že zjištěné okolnosti nemají vliv na další závaznost dohody spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že jde o okolnosti, pro které spoluvlastníci nejsou dohodou jejich právních předchůdců vázáni. Na možnost jiného právního posouzení závaznosti uzavřené dohody však odvolací soud zástupce účastníků přítomné na jednání před odvolacím soudem žádným způsobem neupozornil, dokazování nedoplnil a sám způsob užívání společné věci nově upravil. Posuzoval tak skutečnosti významné pro konstitutivní rozhodnutí o uspořádání poměrů spoluvlastníků, které však předmětem posuzování soudu prvního stupně nebyly (neboť pro rozhodnutí prvního stupně nebyly při závěru o trvání závaznosti dohody právně významné).
28. Tímto postupem odvolací soud účastníkům řízení neumožnil skutkově ani právně argumentovat k nové úpravě užívání společné nemovitosti, jeho rozhodnutí je proto překvapivé, v rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
29. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
30. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti, případně právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
31. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu