ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1043.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1043/2022-432
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Juroškou, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 570, PSČ 156 00, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, PSČ 170 00, o zaplacení částky 45 000 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 71/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 C 71/2017-340, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 C 71/2017-340, uložil žalované zaplatit žalobci částku 27 000 EUR (výrok I), dále žalobu co do částky 18 000 EUR zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozhodnutí ze dne 10. 5. 2018, č. j. 14 C 71/2017-167, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 72 Co 384/2018-199.
Soudy vycházely z následujícího skutkového stavu. Mezi žalobcem (jako pojistníkem a zároveň pojištěným) a žalovanou (pojistitelem) byla uzavřena dne 13. 12. 2006 pojistná smlouva, podle níž bylo sjednáno také doplňkové pojištění - pojištění odpovědnosti za škodu v běžném životě, konkrétně občanská odpovědnost. Součástí pojistné smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky pro pojištění domácnosti VPPD 2006/02 (dále jen „pojistné podmínky“), podle jejichž článku 32 odst. 3 je pojištění pojištěním odpovědnosti za škodu pojištěného a dále uvedených osob, pokud žijí ve společné domácnosti s pojištěným (mj. nezletilé děti pojištěných osob a u zletilých pouze v případě, že jsou svobodné a bezdětné a nemají vlastní domácnost). Dne 25. 3. 2016 dcera žalobce, N. K., narozená XY, způsobila společnosti S. M. se sídlem v XY, IČO XY, škodu na majetku, když vyvedla na projížďku koně XY, plemeno hannoverský kůň, narozeného XY, (dále také jen „kůň“), jehož vlastníkem je poškozený, ze stáje jezdeckého klubu V. P., kde byl kůň ustájen, a to bez svolení poškozeného, jako vlastníka koně, či jezdeckého klubu V. P. V průběhu vyjížďky kůň špatně došlápl a zranil se, v důsledku čehož musel být utracen. Průběh události byl zachycen v zápisu o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, z něhož vyplynulo, že se kůň polekal, uskočil do příkopu a zranil se při špatném došlápnutí; slečna K. podle zápisu vysvětlila, že se nedopustila při této vyjížďce žádné chyby v obsluze a ovládání koně a projížďka probíhala jako každá jiná. Ve výpovědi v řízení před odvolacím soudem N. K. uvedla, že koně XY měla pronajatého cca půl roku, znali se. Kritického dne jej vyvedla ze stáje bez souhlasu majitele, jela na něm a pravděpodobně se stoprocentně nevěnovala otěži ve chvíli, kdy kůň špatně došlápl a zranil si nohu. Na okolnosti, za kterých byl sepsán zápis o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, se již nepamatuje; nevyloučila, že jej podepsala. Žalobce poškozenému uhradil za utraceného koně částku ve výši 45 000 EUR a po žalované se nyní domáhá pojistného plnění v téže výši.
Soud prvního stupně po právní stránce aplikoval §2894 odst. 1 ve spojení s §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že N. K. poškozenému odpovídá za škodu, která mu vznikla utracením koně, neboť její jednání (vyvedení koně ze stáje bez souhlasu jeho vlastníka) bylo podstatnou příčinou, která se podílela na škodném následku. Kdyby koně ze stáje nevyvedla, následně by na něm nejela a nedošlo by ke zranění koně, v jehož důsledku musel být utracen. Současně její jednání nelze kvalifikovat jako jednání úmyslné či jako hrubou nedbalost, které by měly za následek výluku z pojištění. Soud prvního stupně však žalobci přiznal pouze část požadovaného pojistného plnění ve výši 27 000 EUR, neboť dospěl k závěru, že je na místě pojistné plnění přiměřeně snížit (v souladu s čl. 12 odst. 5 pojistných podmínek) z důvodu pozdního nahlášení pojistné události, neboť žalobce událost nahlásil až po třech měsících ode dne, kdy k ní došlo.
V pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18 000 EUR (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním N. K. a vznikem škody, jejíž nesprávné posouzení v odvolání namítala žalovaná. Shledal však důvodnými námitky žalobce týkající se snížení pojistného plnění. Podle odvolacího soudu nebylo na místě přistoupit ke snížení pojistného plnění (§17 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť prodleva žalobce s oznámením pojistné události nemohla mít žádný vliv na vznik pojistné události, její průběh ani na zvětšení rozsahu jejích následků ani na určení výše pojistného plnění, neboť v daném případě musel být kůň podle zjištění veterináře utracen ještě v den nehody a jeho hodnota byla následně určena znaleckým posudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelčina otázka se týkala toho, zda lze neoprávněné užívání majetku třetí osoby bez dalšího považovat za příčinu jakéhokoliv poškození vzniklého na tomto majetku v době jeho neoprávněného užívání zakládající odpovědnost neoprávněného uživatele za takové poškození bez ohledu na to, čím bylo způsobeno a za jakých okolností k němu došlo. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou a právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Namítala, že odvolací soud posoudil otázku příčinné souvislosti příliš široce, neboť z pouhé skutečnosti, že dcera žalobce vyvedla koně bez souhlasu majitele, dovodil její odpovědnost za zranění koně. Dovolatelka poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se posuzování příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou, zejména na to, že podle judikatury ne každý následek, kterému lze přičítat jistou souvislost s předchozím protiprávním jednáním je s ním nutně v příčinné souvislosti. Podle dovolatelky by extenzivní přístup odvolacího soudu k posuzování příčinné souvislosti ad absurdum znamenal, že by dcera žalobce byla odpovědná i za to, kdyby byl kůň během neodsouhlasené projížďky zraněn padajícím meteoritem. Nelze podle ní shledat příčinnou souvislost se vzniklou škodou již v tom, že nebýt pochybení dcery žalobce, nacházel by se kůň ve stáji a nezlomil by si nohu. Podle dovolatelky příčinná souvislost mezi neodsouhlasenou vyjížďkou a zraněním koně byla přetržena jeho špatným došlápnutím, které nemělo věcný vztah k počínání škůdce, tedy k tomu, že dcera žalobce vzala koně na vyjížďku bez souhlasu poškozeného. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť odvolací soud se nesprávným právním posouzením otázky příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizoval s argumentací žalované a s odkazem na konkrétní závěry judikatury vysvětloval, proč se podle jeho názoru odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Závěrem navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby jej dovolací soud jako nedůvodné zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti dcery žalobce a vznikem škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní poměr mezi škůdcem a poškozeným, tedy odpovědnost za škodu, se podle §3079 odst. 1 o. z. účinného od 1. 1. 2014 řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, neboť ke škodní události došlo dne 25. 3. 2016, tedy již v době účinnosti nové právní úpravy (k tomu, že pro aplikaci přechodného ustanovení §3079 odst. 1 o. z. je rozhodující okamžik škodní události, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovoláním pak nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, který se v tomto ohledu ztotožnil se soudem prvního stupně, který vznik pojistné události spočívající v odpovědnosti za škodu posuzoval podle právní úpravy účinné v době vzniku pojistné události (tedy podle úpravy účinné od 1. 1. 2014), ačkoli se jednalo o pojistnou událost, na kterou se vztahovala pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Otázka intertemporality ovšem není v řešené věci natolik významná, neboť dovoláním předestřenou otázku příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním by bylo třeba posuzovat shodně jak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
Podle §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle §2913 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit (odstavec 1). Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí (odstavec 2).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (a z jejich následného právního posouzení) není zřejmé, zda k odpovědnosti za škodu přistupovaly jako k odpovědnosti za škodu vzniklé porušením zákonné či smluvní povinnosti. Uvedené rozlišování je však v řešené věci pro účely posouzení otázky příčinné souvislosti irelevantní, neboť podmínka existence příčinné souvislosti mezi škodou a porušením povinnosti musí být naplněna, ať už půjde o porušení povinnosti zákonné či smluvní.
Nejvyšší soud se k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 například v rozsudku ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, Nejvyšší soud uvedl, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
Podle judikatury Nejvyššího soudu je pak nutné, aby soudy zkoumaly danou příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a až posléze skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021). V odkazovaném rozsudku pak Nejvyšší soud teorii adekvátního kauzálního nexu shrnul tak, že právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Ústavní soud při objasnění podstaty teorie adekvátní příčinné souvislosti v nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05 výslovně uzavřel (a Nejvyšší soud zdůraznil v navazujících rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2011), že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že soudy nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti, resp. otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Mezi jednáním dcery žalobce, která bez souhlasu poškozeného vzala koně na vyjížďku, a zraněním koně, kvůli němuž musel být utracen, totiž nelze v kontextu výše shrnutých judikatorních východisek spatřovat kauzální nexus. Soudy obou stupňů sice odkázaly na výše citovanou judikaturu, ale dovodily z ní nesprávný právní závěr. Porušení právní povinnosti dcery žalobce spočívající v tom, že bez souhlasu vlastníka koně (či jezdeckého klubu) vzala koně na vyjížďku, nemohlo být samo o sobě v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. s tím, že kůň špatně došlápl, zranil se a musel být utracen. V řešené věci zůstává neobjasněno, zda škoda byla způsobena tím, že do děje vstoupila skutečnost rozhodující pro vznik škody a zároveň nezávislá na vůli škůdce (nepředvídatelný úlek koně), či zda ke zranění koně došlo v důsledku dalšího jednání (jiného pochybení) dcery žalobce. O příčinné souvislosti mezi jednáním dcery žalobce a vznikem škody (zraněním koně) by bylo možno uvažovat v případě, že by se prokázalo porušení právní povinnosti dcerou žalobce, které by bylo adekvátní příčinou zranění koně (např. vyjížďka v nevhodném terénu, chyba v „obsluze“ koně apod.). Za příčinu vedoucí ke zranění koně nelze považovat již jen to, že jej dcera žalobce vzala bez svolení na vyjížďku.
Zůstává však otázkou, zda ke zranění koně došlo pouze v důsledku jeho úleku (jako skutečnosti nezávislé na vůli škůdce), či v důsledku dalšího jednání dcery žalobce. Ze skutkových zjištění soudů totiž není zřejmé, zda v řetězci příčin vedoucích ke zranění koně hrála roli pouze událost nezávislá na vůli škůdce (nepředvídatelný úlek koně), či zda došlo k nějakému pochybení dcery žalobce (např. v obsluze koně), které by mělo přímý vliv na škodný následek. Soudy provedly důkaz zápisem o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, v němž dcera žalobce prohlásila, že se nedopustila žádné chyby v obsluze a ovládání koně a že projížďka probíhala jako každá jiná. Na druhou stranu ve své svědecké výpovědi provedené odvolacím soudem uvedla, že se pravděpodobně stoprocentně nevěnovala otěži ve chvíli, kdy kůň špatně došlápl. V dalším řízení bude třeba učinit dostatek skutkových zjištění k objasnění, zda se kůň zranil pouze v důsledku leknutí, či zda se dcera žalobce dopustila porušení právní povinnosti, které vedlo ke zranění koně. Za takové porušení právní povinnosti vedoucí ke škodné události však v řešené věci nelze považovat pouze to, že dcera žalobce vyvedla koně na vyjížďku bez souhlasu jeho vlastníka.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a odchýlil se tak od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť důvody zrušení se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu