ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1515.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1515/2022-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana, ve věci žalobkyně DXC Technology Czech Republic, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Pikrtova 1737/1a, identifikační číslo osoby 05211131, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 2 153 226,46 Kč s příslušenstvím a 217 414,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 78/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 68 Co 200/2021-397, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 22 C 78/2020-327, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 153 226 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a částky 217 414,86 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 87 701 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, a ve výroku III jej změnil co do výše nákladu řízení na částku 300 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu obou jeho výroků, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a/nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné a navrhla jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2165/2009 a ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99) vztahující se k povinnosti řádně (a nezávisle na případné právní kvalifikaci předestřené žalobkyní) právně posoudit uplatněný nárok, pokud nenapravil nesprávnou aplikaci práva (soudem prvního stupně) spočívající v aplikaci ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, upravujících licenci a dílo, namísto ustanovení upravujících závazky z deliktů, tj. pokud nehodnotil dostatečnost tvrzení žalobkyně ve vztahu k nároku na náhradu škody (nezabýval se naplněním jednotlivých předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody). Žalobkyně touto námitkou (stejně jako všemi dále popsanými námitkami s výjimkou poslední z nich) přitom v dovolání zjevně zpochybňuje posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k nároku na zaplacení částky 2 153 226,46 Kč jakožto vícenákladů na udržování realizačního týmu.
Na řešení takové procesní otázky však napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na konkrétním právním posouzení uplatněného nároku, tedy neuzavřel, že šlo o nárok z neupravené smlouvy podle §1746 odst. 2 o. z., která měla prvky licenční smlouvy o poskytnutí a úpravě počítačového programu (§2358 o. z.) a smlouvy o dílo (§2586 o. z.), jak dovodil soud prvního stupně, ani že šlo o nárok na náhradu škody (jak nyní tvrdí žalobkyně v dovolání). Naopak právní hodnocení nároku provedené soudem prvního stupně považoval za nadbytečné a zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že žalobkyně ani přes poučení soudem prvního stupně dostatečně netvrdila rozhodné skutečnosti stran jí uplatněných nároků ve výši 2 153 226,46 Kč jako vícenákladů na udržování realizačního týmu a ve výši 217 414,86 Kč jako vícenákladů spočívajících v poskytnutí konzultací žalované. Z výše uvedeného je zřejmé, že podle odvolacího soudu konkrétní žalobní tvrzení absentovala bez ohledu na to, zda šlo o nárok smluvní či jiný (tj. i případný nárok na náhradu škody, pro který zjevně bylo též nezbytné tvrdit konkrétní okolnosti týkající se vynaložení nákladů, jež by mohly být škodou vzniklou žalobkyni). Pro napadené rozhodnutí tedy nebyla určující otázka právního posouzení uplatněného nároku jako případného nároku na náhradu škody.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že poučení podle §118a o. s. ř. poskytnuté soudem prvního stupně nereflektovalo skutečnosti rozhodné pro nárok na náhradu škody (zejména výzvu k doložení tvrzení ohledně příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody), bylo nesprávné (žalobkyně namítá, že neměla být vyzývána k tvrzení, kdy byla uzavřena dohoda o příslušných vícenákladech), a že pokud odvolací soud uvedené pochybení nenapravil, odchýlil se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem újmy, pro posouzení odvolacího soudu nebylo též určující, že žalobkyně nedoplnila svá tvrzení stran toho, kdy byla uzavřena dohoda o příslušných vícenákladech. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o nedostatečnosti tvrzení žalobkyně stran toho, v čem konkrétně spočívá jí tvrzený nárok (tj. o jaké přesně náklady šlo, z jakých položek se skládají, v čem spočívaly, kdy a na co byly vynaloženy). Jinými slovy řečeno, i v případě, mělo-li by jít o nárok na náhradu škody (jak nyní tvrdí žalobkyně), byla nezbytná výzva k doplnění absentujících tvrzení o specifikaci vynaložených vícenákladů (podle nyní prezentovaného názoru žalobkyně tvořících její újmu). V situaci, kdy na základě výzvy soudu prvního stupně takové okolnosti podle odvolacího soudu řádně tvrzeny nebyly (lhostejno zda jako specifikace vynaložených nákladů představujících újmu či smluvní nárok) a žaloba proto nemohla být úspěšná, pro posouzení věci odvolacím soudem již nebylo určující, zda případně měly být tvrzeny i jiné rozhodné skutečnosti (tj. včetně případného tvrzení příčinné souvislosti) a zda byla žalobkyně (nadbytečně) vyzývána k doplnění jiných tvrzení. Ani na takto vymezené otázce správnosti a úplnosti soudem prvního stupně poskytnutého poučení tedy napadené rozhodnutí nezáviselo. Pro úplnost dovolací soud dodává, že z výše uvedených důvodů v uvedeném postupu odvolacího soudu neshledal ani namítané porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Otázka, jaká míra tvrzení je dostačující pro závěr o unesení břemene tvrzení, kterou žalobkyně považuje za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nemůže založit. Oproti přesvědčení žalobkyně se řešení uvedené otázky z ustálené rozhodovací praxe podává a od tohoto řešení se odvolací soud neodchýlil.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již v žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (tím je dána míra jeho povinnosti tvrzení), lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).
Odvolací soud postupoval v souladu s těmito judikaturními závěry, jestliže uzavřel, že žalobkyně břemeno tvrzení neunesla, v situaci, kdy vymezila nárok na zaplacení částky 2 153 226,46 Kč (jí údajně vzniklých vícenákladů) tím, že jde o částku 14 954 Kč bez daně z přidané hodnoty za 119 dnů prodlení žalované s poskytnutím součinnosti do 2. 12. 2019, přičemž tyto vícenáklady podle ní spočívaly v nutnosti udržovat realizační tým, včetně poddodavatelů po dobu, po kterou byla připravena dokončit práce podle smlouvy, přičemž mělo jít o náklady na mzdy (blíže finančně neupřesněné) jejích zaměstnanců (blíže nekonkretizovaných počtem, jmény apod.), kteří museli být zajištěni a jejichž pracovní náplň spočívala právě v realizaci plnění pro žalovaného, a dále náklady (blíže nekonkretizovanými) jejích poddodavatelů (blíže nespecifikovaných), jejichž připravenost musela na své náklady také zajišťovat, tedy uzavřel-li, že z těchto obecných tvrzení žalobkyně zůstalo nejasným, jaké konkrétní náklady (jež by mohly založit smluvní nárok, příp. újmu vzniklou žalobkyni) žalobkyně přesně vynaložila, tj. z jakých položek se skládají, v čem spočívaly a kdy a na co byly vynaloženy, a nemohlo být proto přistoupeno k dokazování. Žalobkyně dostála své povinnosti vymezit předmět řízení (nároky na vícenáklady) po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, nesplnila však povinnost tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněným pod č. 38/2009 Sb. rozh. obč., dále jen „R 38/2009, a rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4418/2009), „když nesprávně klasifikoval žalobcem označenou listinu (kalkulaci) toliko jako důkazní návrh“, nikoli jako doplnění žalobních tvrzení.
Ze žalobkyní odkazovaného R 38/2009 mimo jiné vyplývá, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (výjimečně) zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě (jejím doplnění) a na kterou v textu žaloby (jejího doplnění) výslovně odkáže. Z odkazu na listinu obsaženého v žalobě (jejím doplnění) musí být patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že uvedený závěr by měl být jako výjimka aplikován restriktivně. Z jeho odůvodnění také nepochybně vyplývá, že tam vymezené požadavky musí být splněny současně.
Odvolací soud se při posouzení klasifikace žalobkyní označené „kalkulace“ toliko jako označeného důkazu od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud žalobkyně v doplňujícím podání ze dne 11. 9. 2020 (na které poukazovala v dovolání) „kalkulaci žalobcem vynaložených nákladů, jejichž výše představovala částku 14 954 Kč bez DPH, včetně příloh prokazujících výši jednotlivých položek kalkulace“ označila pouze jako důkaz, aniž by současně z jejího odkazu na takto označené listiny bylo jednoznačně patrno, že popisují uplatněný nárok též po skutkové stránce. Z obsahu spisu je nadto patrné, že žádnou listinu „kalkulace vynaložených nákladů“ či její přílohy (resp. listinu, jejíž obsah by za takovou „kalkulaci“ mohl být považován), současně s uvedeným podáním (ani později v průběhu řízení) nedoložila, což ostatně sama uvedla i při jednání před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání na č. l. 324 spisu).
Žalobkyně též namítla, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezem ze dne 14. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1238/08, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) a Nejvyššího správního soudu (rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Afs 24/2005-70) aproboval postup soudu prvního stupně, který vyloučil nárok na zaplacení smluvní odměny za realizaci sporných milníků ve výši 3 976 786 Kč k samostatnému řízení, ačkoli pro tento postup nebyly splněny předpoklady, čímž podle ní též zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V prvé řadě je namístě uvést, že odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu není způsobilý založit přípustnost dovolání, neboť řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. předpokládá, že se dovolatel způsobem tam uvedeným vymezí vůči rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu, jde-li o otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod – srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), nikoli vůči rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Nadto ani odkaz na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu přípustnost dovolání založit nemůže, neboť je nepřípadný s ohledem na skutečnost, že závěry v něm uvedené Ústavní soud činil ve vztahu ke správnímu řízení, nikoli ve vztahu k civilnímu soudnímu řízení. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se při posouzení otázky důvodnosti vyloučení nároku na zaplacení smluvní odměny ve výši 3 976 786 Kč k samostatnému řízení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (podle níž je na soudu, aby s přihlédnutím k okolnostem případu rozhodl, které věci se ke spojení nehodí – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3474/2008), pokud (zjevně s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení) dovodil, že se uvedené věci ke společnému projednání nehodí vzhledem k nastalé procesní situaci, v níž bylo možno v řízení vést dokazování pouze ve vztahu k vyloučenému nároku, a nikoli též k nárokům na zaplacení vícenákladů (pro absenci úplných tvrzení).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části prvního výroku a ve druhém výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 5. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu