ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1949.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1949/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, v. v. i. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 809/76, PSČ 190 00, zastoupeného Mgr. Lukášem Kohoutem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, PSČ 110 00, proti žalované Gradel s. á. r. l. se sídlem v Lucemburském velkovévodství, L-5691 Ellange, 6, Z.A.E. Triangle Vert, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o žalobě na odstranění vady věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 182/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 18 Co 53/2023-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 9 C 182/2020-92, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo bezplatně provést opravu DT generátoru dodaného žalovanou žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 28. 7. 2014 tak, aby došlo k odstranění vady DT generátoru spočívající v unikajícím zemním proudu a dále uvést DT generátor do provozu a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I); a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 18 Co 53/2023-117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či které dosud nebyly v rozhodovací praxi řešeny. První otázka se týkala toho, zda se v řešené věci jednalo o vadu skrytou či zjevnou. Dovolatel namítal, že odvolací soud považoval tuto otázku za irelevantní a nezodpověditelnou bez znaleckého posudku, ačkoli podle dovolatele je zodpovězení otázky o charakteru vady nezbytné pro posouzení dalších otázek řešených soudem. Argumentoval tím, že se jednalo o vadu skrytou, neboť se neprojevovala bez uvedení zařízení do provozu, a odkázal na příslušnou judikaturu dovolacího soudu k rozlišování mezi skrytými a zjevnými vadami. Druhá otázka se týkala vlivu průtahů se zprovozněním zařízení na běh objektivní lhůty pro oznámení vad a dovolatel ji formuloval jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Dovolatel zde namítal, že průtahy se zprovozněním zařízení způsobila žalovaná a že během doby, kdy měla žalovaná zařízení u sebe kvůli úpravě systému, mělo dojít ke stavení objektivní lhůty pro oznámení vady podle §2112 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), která měla opět začít běžet od listopadu 2017.
Poslední otázka se vztahovala k posouzení délky lhůty “bez zbytečného odkladu” k oznámení vady podle §2112 odst. 1 o. z. Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“, neboť při posouzení, zda žalobce oznámil vadu bez zbytečného odkladu, nevzal podrobněji v úvahu okolnosti případu a nezabýval se účelem lhůty. Podle dovolatele soud nezohlednil, že předmětem dodávky bylo složité technické zařízení a uvedení do provozu je náročnou odbornou činností a že žalobce si nemohl být jistý, zda se jedná o vadu zařízení nebo byl problém v postupu zprovoznění, které neprovedla žalovaná, ale třetí osoba. Poukázal i na to, že ve velmi krátké době po zjištění vady zahájil žalobce komunikaci, jejímž účastníkem byla i žalovaná, a formální výtka sepsaná právním zástupcem žalobce dne 26. 11. 2018 byla vyvrcholením delší dobu probíhající komunikace. Odkazoval také na složitost obstarání povolení pro provoz zařízení podle zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, ve znění pozdějších předpisů. Podle dovolatele měly být případné pochybnosti o včasnosti uplatnění vady přičteny k tíži žalované, a to vzhledem k jejímu prodlení se zprovozněním zařízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nejsou naplněny důvody přípustnosti v §237 o. s. ř. K první dovolatelově otázce uvedla, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru, že se nejedná o skrytou vadu, ale že soud toliko konstatoval, že nebylo prokázáno, zda vůbec a jakou vadu generátor měl, tudíž nelze uzavřít, zda je taková vada zjevná či skrytá. Podle žalované je otázka posouzení charakteru vady bez relevance, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru o nedodržení subjektivní lhůty pro oznámení vady a to, zda v dané době ještě běžela objektivní lhůta týkající se toliko skrytých vad, je bez významu. U druhé otázky žalovaná polemizovala s argumentací uvedenou v dovolání a zároveň uvedla, že dané námitky se vztahují k plynutí objektivní lhůty, která však byla pro závěr odvolacího soudu nepodstatná. U třetí otázky žalovaná vyvracela argumentaci dovolatele a uvedla, že odvolací soud se při posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ neodklonil od stávající praxe dovolacího soudu. Závěrem navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by je dovolací soud shledal přípustným, navrhla, aby bylo zamítnuto, a pro oba případy požadovala přiznání náhrady nákladů řízení za vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatele nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Pro závěr odvolacího soudu bylo irelevantní řešit otázku charakteru vady, tedy zda šlo o vadu zjevnou či skrytou, neboť jeho závěr byl postaven na tom, že žalobce nedodržel subjektivní lhůtu „bez zbytečného odkladu“ k oznámení vady podle §2112 odst. 1 věty první o. z., přičemž u této subjektivní lhůty je charakter vady irelevantní. Odvolací soud se tak ani nemohl odchýlit od rozhodovací praxe, na kterou dovolatel poukazoval, neboť posuzování, zda šlo o vadu zjevnou či skrytou, bylo pro jeho závěr bez významu. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Ze stejného důvodu pak přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelova otázka, neboť ani na jejím řešení nespočívá napadené rozhodnutí. Dovolatelova argumentace k této otázce, tedy to, že se vlivem průtahů žalované se zprovozněním generátoru měla stavět dvouletá lhůta k uplatnění vad, se týkala objektivní dvouleté lhůty k uplatnění skrytých vad podle §2112 odst. 1 věty druhé o. z. Odvolací soud však (jak již bylo řečeno výše) své rozhodnutí založil na závěru o nedodržení subjektivní lhůty „bez zbytečného odkladu“ k oznámení vad. Posuzování objektivní lhůty a jejího plynutí tak pro závěry napadeného rozhodnutí nebylo podstatné.
Ani poslední dovolatelova otázka týkající se posouzení délky lhůty „bez zbytečného odkladu“ nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své judikatuře týkající se lhůty „bez zbytečného odkladu“ vychází z toho, že jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či rozsudek ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022).
Lze podpůrně odkázat také na konkrétní závěry Nejvyššího soudu o tom, zda byla dodržena lhůta „bez zbytečného odkladu“ v případech, kdy mezi vědomostí kupujícího o vadě a jejím oznámením prodávajícímu uplynula podobně dlouhá lhůta, jako v nyní projednávaném případě (viz níže). Například v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2370/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud účastník oznámil vadu po více než měsíci od doby, kdy měl k dispozici zjištění ohledně vad k jejich uplatnění, nelze mít jeho oznámení za včasné. Podobně viz např. rozsudek ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že oznámila-li v posuzované věci kupující prodávajícímu vady věci teprve po téměř dvou měsících poté, kdy vady zjistila, pak nelze mít za to, že tak učinila bez zbytečného odkladu.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení, zda byla dodržena lhůta „bez zbytečného odkladu“, neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž plyne, že nejpozději 19. 9. 2018 žalobce věděl o vadách zařízení, neboť v tuto dobu byla zahájena e-mailová komunikace o servisu zařízení se společností, která je uváděla do provozu. Pokud pak žalované vadu náležitě oznámil a uplatnil právo z odpovědnosti za vady až dopisem ze dne 26. 11. 2018, nelze takové oznámení vady považovat za provedené ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“. Na tomto závěru nic nemění argumentace dovolatele, že do e-mailové konverzace v září 2018 o možném servisu zařízení vedeném se třetí osobou zahrnul rovněž žalovanou, neboť z pouhé skutečnosti, že žalovaná byla v kopii e-mailu zahrnuta do e-mailové konverzace, v níž žalobce řešil problémy s generátorem se třetí osobou, nelze dovodit, že vůči ní tímto bylo učiněno oznámení vady ve smyslu §2112 odst. 1 o. z.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, neboť na řešení prvních dvou otázek formulovaných v dovolání napadené rozhodnutí nespočívá a poslední otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu