ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2066.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2066/2023-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. M. , a b) Ristorante camino, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/1, identifikační číslo osoby 04572955, zastoupených JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované KMV BEV CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Kolbenova 510/50, identifikační číslo osoby 06495079, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 7/2020, o dovolání žalobce a) a žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 2 Cmo 109/2021-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 21 Cm 7/2020-67, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2022, č. j. 21 Cm 7/2020-107, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 18. 11. 2019 pod sp. zn. Rsp 640/18 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b), c), e) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“).
K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se zabýval aplikací ustanovení §31 písm. b), c), e) a g) ZRŘ, na nichž byl návrh žalobců založen, a ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu podle citovaných ustanovení splněny nejsou. Co se týče §31 písm. b) ZRŘ, odvolací soud navíc uvedl, že žalobci v rámci projednání věci u rozhodčího soudu nezpochybnili platnost rozhodčí doložky v rámcové kupní smlouvě a nedošlo tedy ke splnění zákonných předpokladů pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §33 ZRŘ.
Ohledně podmínek §31 písm. c) ZRŘ týkajících se složení rozhodčího senátu v souvislosti s určením rozhodce straně žalobců odvolací soud doplnil, že žalobci ve svém návrhu žádného rozhodce neuvedli, až k výzvě soudu vybrali ze seznamu rozhodců indického rozhodce, avšak neuhradili požadovanou zálohu na jeho jmenování z důvodu zvýšených nákladů spojených s účastí tohoto zahraničního rozhodce. Odvolací soud shledal, že žalobci byli oprávněni vybrat si rozhodce, přičemž tohoto práva nevyužili, případně nesplnili podmínky stanovené Řádem rozhodčího soudu, a proto jim byl předsedou rozhodčího soudu ustanoven rozhodce, proti kterému žádné námitky nevznesli Odvolací soud proto uzavřel, že ani zde nejsou dány zákonné podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu.
Pokud jde o §31 písm. e) ZRŘ týkající se zrušení rozhodčího nálezu, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, odvolací soud uvedl, že žalobci netvrdili, že by jim bylo bráněno se nařízených jednání účastnit. Prvnímu sdělení žalobce a), že se nařízeného jednání z pracovních důvodů nebude moct účastnit, rozhodčí soud vyhověl a jednání odročil. Na opakované sdělení žalobce a) mu rozhodčí soud oznámil, že jednání se bude konat v nařízeném termínu a že ze závažných důvodů může požádat o jeho odročení, což však žalobce a) neučinil a jednání se konalo bez přítomnosti obou žalobců. Odvolací soud k tomu doplnil, že žalobci byli oprávnění účastnit se jednání i prostřednictvím zástupců a uzavřel, že nelze dospět k závěru, že žalobcům nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Odvolací soud pak neshledal zákonný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ani v případě §31 písm. g) ZRŘ, podle něhož soud rozhodčí nález zruší, jsou-li dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení. Odvolací soud uvedl, že v řešené věci žalobci pouze sdělili, že „jsou dány důvody to řešit u skutečného soudu“ a v tomto směru tedy neuvedli žádná konkrétní tvrzení vztahující se k tomuto návrhu, žádné skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohli použít v rozhodčím řízení, ani zda lze provést důkazy, které nemohly být v rozhodčím řízení provedeny. Odvolací soud tedy uzavřel, že takový návrh podmínky ustanovení §31 písm. g) ZRŘ nesplňuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobce a) a žalobkyně b) dovolání, jímž napadli výrok I rozsudku odvolacího soudu a které považují za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí dle žalobců na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak nebo které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny.
Žalobci uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhují, aby dovolací soud výrok I napadeného rozsudku odvolacího soudu a případně též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.) posoudil, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobci svojí námitkou, že v rozhodčím řízení nebyla nijak reflektována jejich námitka podjatosti vůči rozhodci JUDr. Zbyňku Pražákovi, nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání, nýbrž předkládají dovolacímu soudu pouhou polemiku s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobci formulovaná otázka výkladu rámcové kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní b) a právní předchůdkyní žalované dne 6. 2. 2018, včetně ručitelského prohlášení žalobce a) a sjednané rozhodčí doložky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky výkladu této smlouvy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že účelem rámcové smlouvy je stanovit základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené (nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak), jak ostatně vyplývá i ze závěrů dovolatelem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011.
Soudy se v projednávané věci od uvedených rozhodnutí neodchýlily, když zkoumaly podmínky sjednané předmětnou rámcovou smlouvou ve vztahu k jednotlivým tzv. realizačním smlouvám, přičemž shledaly, že rámcová smlouva obsahuje ujednání o možnosti změny způsobu platby se souhlasem dodavatele na základě písemné žádosti odběratele v tzv. realizačních smlouvách. Proto se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje ani závěr odvolacího soudu, že ujednání v rámcové smlouvě, včetně rozhodčí doložky zavazující strany smlouvy, tedy i žalobce a), se týkají i takových tzv. realizačních smluv, v nichž došlo mezi žalobkyní b) a právní předchůdkyní žalované (prostřednictvím dokumentu „Žádost o poskytnutí odběratelského úvěru“) k ujednání o změně způsobu platby předvídané v rámcové smlouvě (k významu a důsledkům ujednání v rámcových kupních smlouvách srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006).
Proto přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalobce a) týkající se posouzení jím tvrzené včasnosti uplatněné námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu ve smyslu §33 ZRŘ, neboť na posouzení otázky včasnosti této námitky (vzhledem ke shora uvedenému závěru odvolacího soudu o pravomoci rozhodčího soudu, jenž nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně námitkami týkajícími se existence a rozsahu („limitů“) ručitelského závazku na základě jednotlivých tzv. realizačních smluv žalobce a) ve skutečnosti napadá samotnou správnost skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem o existenci (hmotněprávních) práv a povinností stran vyplývajících z těchto realizačních smluv v rozhodčím řízení. Takové posouzení však soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřísluší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011), a tudíž ani takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť na řešení takto nastolených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani otázka dovolatelů, zda lze ve smyslu §31 písm. c) ZRŘ jmenování rozhodce podle Řádu rozhodčího soudu podmínit úhradou zálohy, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům v rozhodčím řízení byla dána výzvami rozhodčího soudu ze dne 16. 11. 2018, 3. 12. 2018 a 21. 5. 2019 možnost zvolit si rozhodce ze seznamu rozhodců podle §22 odst. 2 Řádu rozhodčího soudu, přičemž žalobci si zvolili osobu, u které nebyly v projednávané věci splněny podmínky pro výkon funkce rozhodce podle §4 odst. 1 ZRŘ, resp. podle podmínek Řádu rozhodčího soudu. Jelikož žalobci ani přes opakovanou výzvu na zvolení rozhodce z České republiky žádného dalšího rozhodce nezvolili, postupoval rozhodčí soud podle §23 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu. Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí neučinil závěr, že by žalobci řádně zvolili osobu způsobilou vykonávat v projednávané věci u rozhodčího soudu funkci rozhodce a že by tato osoba neprojednala a nerozhodla předmětnou věc u rozhodčího soudu pouze proto, že žalobci nezaplatili zálohu na zvýšené náklady spojené s účastí této osoby v rozhodčím řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé současně navrhli odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu