ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2190.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2190/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně V. B. , zastoupené Mgr. Janem Polesným, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, 100 00 Praha 10, proti žalované Blue Style a.s. se sídlem Jindřišská 873/27, 110 00 Praha 1, IČO 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Milevská 2094/3, 140 00 Praha 4, o zaplacení 69 066 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 89/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 23 Co 434/2022-139, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 23 Co 434/2022-139, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2022, č. j. 75 C 89/2021-108, ve výroku I ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 34 533 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 25. 3. 2021 do zaplacení, a ve výroku III, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 34 533 Kč s příslušenstvím nebyl žádným z účastníků odvoláním napaden.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a též s jeho právním posouzením, kdy oba soudy vyšly ze závěru, že mezi účastníky řízení byla dne 22. 10. 2020 platně uzavřena smlouva o zájezdu (dále jen „smlouva“) podle §2521 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jehož cena činila 69 066 Kč. Tato smlouva byla dohodou stran změněna dne 9. 2. 2021 ohledně vybraného hotelu v rámci destinace Hurghada, Egypt a žalobkyně od smlouvy platně odstoupila doručením e-mailu ze dne 27. 2. 2021 žalované. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že se jednalo o odstoupení podle §2533 o. z., upravující právo na odstoupení zákazníka od smlouvy kdykoliv bez uvedení důvodů, kdy toto jeho právo je vyváženo jeho povinností uhradit přiměřené odstupné. Odvolací soud neshledal odvolací námitku žalované, že žalobkyně neměla v úmyslu vyvolat následky spojené s odstoupením podle §2533 o. z., za důvodnou, a stejně tak i názor žalované, že soud prvního stupně nahradil projev vůle žalobkyně odlišným projevem vůle. Odvolací soud zdůraznil, že každé právní jednání je třeba posoudit podle jeho obsahu (§555 odst. 1 o. z.) a v této souvislosti uvedl, že i když žalobkyně nepoužila v uvedeném předmětném e-mailu výslovně slovo „odstoupení“, ale uvedla, že „žádá o zrušení zájezdu s ohledem na doporučení Ministerstva zahraničních věcí České republiky“, byl význam a úmysl žalobkyně zřejmý, a musel být znám i žalované, jelikož z uvedené formulace nepochybně vyplývá, že vůle žalobkyně směřovala k odstoupení od smlouvy. Odvolací soud rovněž považoval za nedůvodnou námitku žalované, že žalobkyně nemohla dne 27. 2. 2021 odstoupit od smlouvy, když ještě dne 1. 3. 2021 jednala o změně smlouvy, neboť samotným doručením předmětného e-mailu žalované ze dne 27. 2. 2021 došlo k zániku smlouvy. Nadto z další e-mailové komunikace mezi účastníky vyplývá, že ta probíhala za účelem vyjasnění si finančních ztrát z uhrazené ceny zájezdu, nikoliv změny úmyslu ohledně ukončení smlouvy. Odvolací soud též neshledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně prolomil v rozporu s ustanovením §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zásadu koncentrace řízení. Konstatoval, že za situace, kdy soud prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že po právní stránce je třeba odstoupení od smlouvy posoudit podle §2533 o. z., tj. podle jiného zákonného ustanovení, než činila žalobkyně v žalobě, sice neposkytl na prvním ústním jednání žalobkyni poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. v tom směru, že je třeba, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení o odstoupení od smlouvy, které žalovaná údajně odmítala akceptovat, a k tomuto označila důkazy, ale za situace, že žalobkyně sama před druhým ústním jednáním doplnila svá tvrzení o přesné době odstoupení od smlouvy, která mají podle §2533 odst. 2 o. z. vliv na výši, resp. přiměřenost odstupného, a označila k tomu důkazy, pak soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu své pochybení napravil tím, že k těmto tvrzením přihlédl a důkazy provedl, neboť by bylo ryze formalistické a nadbytečné, aby za dané situace soud dával žalobkyni na druhém ústním jednání takové poučení. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované týkající se výše odstupného, když považoval za správnou úvahu soudu prvního stupně o přiměřené výši odstupného v rozsahu 50 % ceny zájezdu, navíc za situace, kdy o této výši odstupného informovala žalobkyni sama žalovaná e-mailem ze dne 1. 3. 2021, tedy již v době, kdy žalobkyně platně odstoupila od smlouvy. Výše odstupného odpovídá i č. l. 6.2.1 Všeobecných obchodních podmínek s ohledem na datum odstoupení od smlouvy (27. 2. 2021), a proto i s přihlédnutím k okolnostem daného případu nebylo odstupné shledáno ve smyslu §2533 odst. 2 o. z. za nepřiměřené. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku jako věcně správný, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve výkladu právního jednání majícího dopad na trvání/ukončení smluvního vztahu, když soudy nezkoumaly skutečný úmysl jednající osoby, jakož i při aplikaci výjimky ze zásady koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. Zároveň dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné v souladu s ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, uzavírala-li žalobkyně smlouvu o zájezdu coby spotřebitel ve smyslu §419 o. z.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, tím, že se nepokusil zjistit skutečnou vůli stran, respektive úmysl žalobkyně odstoupit od smlouvy, uvedl-li toliko, že význam obsahu e-mailu žalobkyně ze dne 27. 2. 2021, adresovaný žalované, je jasný a není zřejmé, jaký jiný význam než odstoupení od smlouvy by mu žalobkyně chtěla přisuzovat. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na to, že ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu je třeba při zjišťování úmyslu jednajícího vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. Úvahy soudu založené na obecných vědomostech, případně odborných (ekonomických) znalostech nemohou předcházet zjišťování úmyslu smluvních stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018).
Dovolatelka v souvislosti s uplatněnou přípustností dovolání pro řešení otázky týkající se prolomení koncentrace řízení poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, a rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006), od níž se měl odvolací soud odchýlit, uzavřel-li, že nedošlo k prolomení koncentrace řízení v rozporu s ustanovením §118b o. s. ř., Dovolatelka poukázala zejména na závěry citované judikatury, podle níž je přijímán právní názor, že pokud postačují v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba přistupovat k poučení podle §118a o. s. ř. Zdůraznila i judikatorní závěry, že účastníci jsou povinni sdělit soudu do skončení prvního jednání všechny právně významné skutečnosti a označit všechny právně významné důkazy, včetně těch, jimiž předejdou hmotněprávním námitkám, které druhá strana sporu může v řízení uplatnit. Podle dovolatelky postupem obou soudů bylo zasaženo do práv žalované na rovnost účastníků, jestliže soud prvního stupně zamítl žádost žalované o poskytnutí lhůty, aby mohla na nová tvrzení žalobkyně reagovat, když právní zástupce žalované na tato nová tvrzení nemohl reagovat na místě, a odvolací soud toto pochybení nenapravil.
Dovolatelka rovněž namítla, že nová tvrzení a návrhy na dokazování byly předneseny až na jednání dne 5. 10. 2022. Žalovaná proto požádala soud prvního stupně o poskytnutí lhůty, aby mohla na tato nová tvrzení a provedené důkazy reagovat. Soud však tuto žádost zamítl. Žalovaná v důsledku tohoto postupu soudu prvního stupně byla limitována ve svých právech, kdy nemohla nikterak reagovat na skutečnosti tvrzené žalovanou (zřejmě správně žalobkyní) a účinně se bránit a reagovat na nová tvrzení a důkazy žalobkyně. Tímto postupem bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, jakož i princip rovnosti stran. S tím se však odvolací soud nevypořádal.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se i co do další částky 34 533 Kč zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalovaná v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výrocích I a II, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok pod bodem I, výrokem, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se proto dovolací soud nezabýval.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil při řešení dovolatelkou předestřených otázek týkajících se výkladu právního jednání a prolomení zásady koncentrace řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že pokud účastníku řízení nebylo poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, ač se tak objektivně mělo stát, nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby účastník tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5838/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5269/2014, dostupné na www.nsoud.cz ). Dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího na danou věc nedopadá, nejedná se v dané věci o neunesení procesního břemene, ani o případ, kdy uskutečněná tvrzení a navržené důkazy postačovaly k objasnění skutkové stránky věci i při jiném právním názoru soudu.
Dovolací soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od zákonného ustanovení o výkladu právního jednání (§555 odst. 1 o. z.), jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který výslovně při posouzení věci výkladová pravidla aplikoval. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021), anebo od rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděných žalovanou v dovolání v souvislosti s výkladem soudů právního jednání žalobkyně o odstoupení od smlouvy a zjišťováním skutečné vůle stran. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že zkoumal, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednající žalobkyně, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností a k okamžiku, kdy projev vůle učinila. Při zjišťování úmyslu žalobkyně odstoupit od smlouvy přihlížely soudy i k těm okolnostem, které mohla vnímat i žalovaná, jako adresát právního jednání.
Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů při výkladu projevu vůle žalobkyně, týkající se odstoupení od smlouvy, a rovněž neshledal, že by odvolací soud řádně neodůvodnil své právní závěry, jestliže výslovně uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který zřetelně odůvodnil své závěry o ohledně výkladu projevu vůle žalobkyně a uvedl z jakých úvah při výkladu projevu vůle žalobkyně s ohledem na zjištěné okolnosti vycházel, jaké okolnosti při posouzení věci z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky zohlednil, když přihlížel nejen k písemnému projevu žalobkyně ze dne 27. 2. 2021, ale i k reakci žalované na uvedený písemný projev vůle.
Pokud se týká námitky žalované o porušení jejího práva na spravedlivý proces a o porušení principu rovnosti stran soudem prvního stupně tím, že ji neposkytl lhůtu k reakci na nová tvrzení a důkazy, přičemž se odvolací soud s touto skutečností nevypořádal, jedná se o námitky směřující do vad řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a tudíž podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. její dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu