ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2641.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2641/2023-1030
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České dráhy, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 1/193, PSČ 110 00, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION a.s. se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Emila Škody 2922/1, PSČ 301 00, IČO 62623753, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 32/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 3/2023-989, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 3/2023-989, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2022, č. j. 21 Cm 32/2018-934, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 12. 11. 2015 pod sp. zn. Rsp 1327/12 a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v této věci, neboť původní rozsudky soudu prvního a druhého stupně (tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 192/2019-795, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-629, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-635) byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1216/2022, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek (v pořadí již druhý) odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatelka konkrétně formulovala otázku, zda zakládá důvodné pochybnosti ohledně nepodjatosti rozhodce skutečnost, že tento rozhodce zastává v průběhu rozhodčího řízení významné postavení v podnikatelském uskupení, jež jedné ze stran rozhodčího sporu poskytne službu spočívající v přípravě klíčového důkazního prostředku (znaleckého posudku), jehož správnost pak daný rozhodce hodnotí. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, v němž nebyly shledány pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, který v minulosti působil v advokátní kanceláři, která poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení nesouvisející s předmětným rozhodčím řízením. Dovolatelka poukázala na to, že v kontextu uvedeného rozhodnutí musí poskytování služeb týkajících se samotného rozhodčího řízení zakládat pochybnost o nepodjatosti rozhodce. Podle dovolatelky rozhodce Polák působící ve stejném podnikatelském uskupení jako znalec zpracovávající klíčový důkaz pro žalovanou nemohl být schopen vystupovat jako nestranný rozhodce, musel mít silnou motivaci přistupovat k žalované jako k vlastnímu klientovi a při hodnocení důkazů jednat v jejím zájmu. Existovaly proto pochybnosti o nepodjatosti rozhodce Poláka jak z důvodu jeho vztahu k žalované, tak i z důvodu jeho vztahu k věci. Namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že soudy nezohlednily, že advokátní kancelář, v níž rozhodce působil, a globální skupina, jejíž součástí je znalecký ústav E & Y Valuations s.r.o., reálně vystupovaly jako jeden ekonomický celek. Dovolatelka rovněž rozporovala i závěr soudů obou stupňů o nedostatečné intenzitě vztahů vytvářejících pojítko mezi rozhodcem a žalovanou. Poukázala rovněž na judikaturu Ústavního soudu, podle které samotné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce jsou postačujícím důvodem pro jeho vyloučení, a tedy i zrušovacím důvodem podle §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZRŘ“).
Dovolatelka kromě výše uvedené otázky spatřovala přípustnost dovolání také v tom, že všechny ostatní (již dříve předestřené) námitky byly dříve ze strany Nejvyššího soudu řešeny v rozporu s hmotným právem, a navíc se při jejich posuzování Nejvyšší soud nevypořádal s věcnou podstatou argumentace dovolatelky, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Podle dovolatelky je proto třeba uvedené právní otázky posoudit jinak. Konkrétně se jednalo o námitky, že rozhodčí smlouva se na uvedenou věc nevztahovala, dále že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a že rozhodčí nález dovolatelku odsuzuje k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené. Závěrem navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se předmětný rozhodčí nález ruší, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pro případ, že dovolací soud neshledá naplnění podmínek pro změnu rozhodnutí, navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť první otázku dovolatelka postavila na vlastních skutkových tvrzeních, že rozhodce působil v podnikatelské skupině, která poskytla znalecký posudek, a že tento znalecký posudek byl v rozhodčím řízení klíčovým důkazem. Podle žalované tak první otázka byla vymezena vadně a postrádá tak smysl zabývat se tím, zda byla v rozhodovací praxi řešena či nikoli. Podle žalované nemůže přípustnost dovolání založit ani to, že podle dovolatelky se ohledně zbývajících námitek Nejvyšší soud v předchozím rozsudku nevypořádal s věcnou argumentací k těmto námitkám. Podle žalované tím dovolatelka namítá nedostatek odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ačkoli dovoláním může napadat pouze rozsudek odvolacího soudu, nadto námitka procesního pochybení a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí nezakládá přípustnost dovolání, neboť nejde o žádný z důvodů v §237 o. s. ř. Ani vymezení přípustnosti spočívající v tom, že jde o otázky, které Nejvyšší soud řešil v rozporu s hmotným právem a které by měly být posouzeny jinak, podle žalované neobstojí. Poukázala na to, že v minulém rozsudku Nejvyšší soud neshledal dovolání ohledně těchto námitek přípustným a nemá se tak od čeho odchýlit, neboť námitky meritorně ani neřešil. Žalovaná podrobně reagovala na argumentaci dovolatelky k jednotlivým námitkám a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatelky se týkala posuzování, zda v předmětném rozhodčím řízení existovaly důvody k pochybnosti o nepodjatosti rozhodce ve smyslu §8 odst. 1 ZRŘ. Otázka byla formulována jako v rozhodovací praxi dosud neřešená. Dovolací soud předně podotýká, že otázku, zda v této konkrétní věci byly důvody k pochybnostem o nepodjatosti rozhodce, nelze považovat za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu totiž formulovala kritéria, podle nichž se má otázka (ne)podjatosti rozhodce posuzovat, a to při aplikaci těchto kritérií na konkrétní skutková zjištění. Na místě je tedy posoudit, zda se odvolací soud níže shrnutými judikatorními východisky řídil či nikoli.
Nejvyšší soud se otázkami nezávislosti, nestrannosti a nepodjatosti rozhodce zbýval např. v rozsudku ze 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019.
Podle závěrů v této judikatuře zákonodárce rozlišuje v zákoně o rozhodčím řízení pojmy nepodjatost, nezávislost a nestrannost. Nezávislostí lze chápat objektivní absenci osobních, profesních či ekonomických vazeb rozhodce ke stranám sporu. Nestrannost potom obvykle představuje absenci subjektivního zvýhodnění jedné ze stran sporu. Nezávislost a nestrannost mají být rozhodci vlastní. Zákonodárce však přímé zákonné důsledky nespojuje s jejich absencí, ale s absencí tzv. nepodjatosti. Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1872/16) podjatost vykládá jako vztah ke konkrétní kauze. Podjatost je výrazem a projevem nedostatečné nestrannosti, která dosáhla jistého stupně a intenzity, je ji možno objektivně zkoumat a je procesním instrumentem pro vyloučení nejen soudce, ale také rozhodce. Ne každá subjektivně chápaná absence nestrannosti objektivně zakládá důvod pro podjatost, a tedy pro vyloučení rozhodce (srov. Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 59). Podle A. J. Bělohlávka (srov. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 410) podjatost zakládá riziko absence nestrannosti a z preventivních důvodů dochází v případě podjatosti k vyloučení rozhodce. Rozhodce však může stranit některé ze stran i v případě absence objektivních důvodů zakládajících podjatost (tzv. subjektivní nestrannost, resp. absence subjektivní nestrannosti). Rozhodnutí o nepodjatosti závisí na tom, zda vztah soudce nebo rozhodce k věci nebo k účastníkům či k jejich zástupcům vzbudí pochybnost o nepodjatosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94). Je-li tu důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce, se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Jde tak o objektivní důsledek. Jestliže zde takové pochybnosti jsou, rozhodce vůbec nemá spor přijmout. Přijme-li jej k rozhodování a dodatečně vyjdou najevo okolnosti svědčící pro jeho vyloučení, je povinen se funkce rozhodce vzdát (§12 ZRŘ). Dalším kontrolním stupněm pamatujícím na situaci, kdy se rozhodce tzv. sám nevyloučí, je dohoda stran na postupu při jeho vyloučení. V praxi je však samozřejmě častější, že problém s podjatostí rozhodce má jen jedna ze stran. Taková strana potom může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud.
Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se přitom uplatní i pro rozhodování rozhodců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněný pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 60/2004). Judikatura k nezávislosti a nestrannosti v našich podmínkách se přitom logicky utvářela na výkladu těchto vlastností především u soudců. Imperativ nezávislého soudce je dán přímo Ústavou (čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; nezávislý soudce je soudce, který spory či jiné právní věci projednává a rozhoduje bez ovlivňování ze strany jiných orgánů a je přitom vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ČR). Podle Ústavního soudu rozhodčí řízení je - co do obsazení rozhodčího soudu, případně určení rozhodců - ve vztahu k poměrům obecného soudnictví specifické, přičemž vzájemné odlišnosti mají podstatný rozměr; zatímco o účastníkově volbě soudce uvažovat nelze, v rozhodčím řízení je nepřehlédnutelný prvek „subjektivnosti“ v postavení rozhodců zakomponován již v zásadě, že jsou to procesní strany, které jmenují „svého“ rozhodce, a ti pak svojí vůlí determinují obsazení rozhodce třetího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, tvrdí-li jedna ze stran rozhodčí doložky, že osoba, jež má určit (určila) rozhodce, postrádá požadavek nezávislosti či nestrannosti, je na této straně, aby tvrdila, a případně prokazovala rozhodné skutečnosti o možné nikoliv nezávislosti či nestrannosti této třetí osoby. Uvedené přitom platí i pro situaci, tvrdí-li že nikoli nezávislý či nestranný je případně sám rozhodce takto určený.
Je tak na této straně, aby prokázala, že na straně rozhodce je dán nedostatek nezávislosti a nestrannosti a z rozhodování ve věci je vyloučen.
Dovolatelka při formulaci první otázky vycházela z toho, že rozhodce Polák zastával významné postavení v podnikatelském seskupení, jehož součástí byl i znalecký ústav, který zpracoval znalecký posudek pro jednu ze stran předmětného rozhodčí řízení.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních východisek na projednávanou věc je proto třeba předně poukázat na to, v čem – co se týče skutkových okolností – liší dovolatelčina argumentace od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je ovšem zřejmé, že podle soudu z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obě společnosti (advokátní kancelář, v níž působil rozhodce Polák, a znalecký ústav, který vypracoval znalecký posudek) náležely do stejného podnikatelského seskupení; žádná ze společností náležejících do skupiny E & Y v rozhodné době neměla v předmětné advokátní kanceláři obchodní podíl, ani se v ní nijak neúčastnila. Prokázáno tak bylo pouze to, že společnosti navázaly úzkou profesní spolupráci. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy v předchozím řízení a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Nadále tedy dovolací soud vychází z toho, zda pochybnosti o nepodjatosti rozhodce v řešené věci mohla vyvolat skutečnost, že rozhodce působil jako advokát a prokurista v advokátní kanceláři Weinhold Legal, v.o.s., která spolupracovala se skupinou společností, jejíž součástí byl znalecký ústav E & Y Valuations s.r.o., který pro jednu ze stran předmětného rozhodčího řízení vypracoval znalecký posudek.
V projednávané věci přichází v úvahu pouze posoudit, zda rozhodce neměl vztah ekonomické závislosti k účastníku řízení, pro něhož výše zmíněný znalecký ústav vypracoval znalecký posudek. Příbuzenský či (ne)přátelský vztah v řešené věci prokázán a ani tvrzen nebyl.
Samotná skutečnost, že znalecký ústav, který vypracoval znalecký posudek pro účastníka rozhodčího řízení, byl jednou ze skupiny společností, s níž navázala spolupráci advokátní kancelář, ve které rozhodce působil jako advokát a prokurista, sama o sobě nezakládá vztah ekonomické závislosti mezi rozhodcem a tímto účastníkem. Pro závěr o existenci pochybností o nepodjatosti rozhodce je třeba, aby vztah ekonomické závislosti nabyl určité intenzity.
Nejvyšší soud, jde-li o vztah ekonomické závislosti, posuzoval ve své judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněný pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v řízení o vyloučení rozhodce zahájeném v roce 2010 kontakty advokátní kanceláře rozhodce a zástupce účastníka. V dané věci v letech 2005 až 2007 ve třech případech advokátní kancelář rozhodce a zástupce žalobkyně spolupracovali při podávání nabídek k zastupování České republiky. Podle závěrů Nejvyššího soudu však tato jejich profesní spolupráce důvodné pochybnosti o podjatosti rozhodce vyvolat nemohla. Důvodnou pochybnost o podjatosti rozhodce nemohla v projednané věci vyvolat ani společná účast rozhodce a zástupce účastníka v profesní nebo společenské organizaci, zde v Disciplinární komisi FAS AČR. Na této konkrétní věci potom Nejvyšší soud zobecnil, že je-li stranami zvolený rozhodce zvolen z řad advokátů, lze předpokládat a současně jej nelze v takové činnosti omezovat, že bude v běžném pracovním styku v kontaktu např. s jinými advokáty, přičemž takováto běžná profesní spolupráce nemusí sama o sobě znamenat okolnost, která by vzbuzovala důvodné pochybnosti o případném poměru takového rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícímu účastníka rozhodčího řízení. Důvodné pochybnosti o poměru rozhodce z řad advokátů k jinému advokátovi zastupujícímu účastníka rozhodčího řízení by mohla vyvolat např. dlouhodobá spolupráce mající povahu určité ekonomické závislosti, např. spolupráce ve společné advokátní kanceláři. K vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Zásadní je především výklad ekonomické závislosti. Nejvyšší soud v roce 2018 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) vyslovil, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv ekonomickou závislost očividně ještě nedokládá, není-li současně tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vztah závislosti nelze tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu (srov. stálé rozhodčí soudy, jež mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně).
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mezi rozhodcem a účastníkem řízení nemohl na základě zjištěných okolností vzniknout vztah ekonomické závislosti, navíc natolik intenzivní, aby vyvolal pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, není tento jeho závěr v rozporu s citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu
Arumentovala-li dovolatelka dále odkazem na rozsudek ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, s tím, že v nyní projednávané věci měl být zaujat závěr o existenci pochybností o nepodjatosti rozhodce z důvodu, že poskytovaná služba se týkala předmětu rozhodčího řízení, přehlíží, že oba případy se neliší pouze tím, zda se poskytnutá služba týkala předmětu rozhodčího řízení. V citovaném judikátu byl řešen případ, kdy přímo advokátní kancelář, v níž rozhodce působil jako advokát, poskytovala právní služby jedné ze stran rozhodčího řízení. Jednalo se tedy o užší vztah než v nyní projednávaném případě, přesto Nejvyšší soud zaujal závěr o tom, že pouze z této skutečnosti nelze dovodit existenci pochybností o nepodjatosti rozhodce. Jednou z okolností, kterou Nejvyšší soud zohlednil, bylo to, že advokátní kancelář neposkytovala služby související s předmětným rozhodčím řízením. V nyní projednávané věci ovšem advokátní kancelář, v níž rozhodce působil, účastníku rozhodčího řízení žádné služby neposkytovala. Službu mu poskytla společnost náležející do skupiny společností, s nimiž advokátní kancelář navázala spolupráci. Šlo dle skutkových zjištění přitom o řetězec vztahů složený z několik článků (rozhodce jakožto advokát v advokátní kanceláři – skupina společností E & Y – znalecký ústav spadající do skupiny společností E & Y), který nemohl založit dovolatelkou tvrzený vztah ekonomické závislosti.
Odvolací soud tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl ke správnému závěru, že mezi rozhodcem a žalovanou nebyl vztah ekonomické závislosti, natož v určité intenzitě, který by založil pochybnost o jeho nepodjatosti. První otázka dovolatelky tak nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
U zbývajících námitek dovolatelka obecně spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že tyto otázky byly v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešeny v rozporu s hmotným právem a že se Nejvyšší soud nezabýval věcnou argumentací k nim, čímž porušil její právo na spravedlivý proces, a je tak na místě posoudit tyto otázky jinak. Konkrétně se jednalo o námitky, že rozhodčí smlouva se na uvedenou věc nevztahovala, dále že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, což spatřovala v nedostatcích odůvodnění rozhodčího nálezu, a že rozhodčí nález dovolatelku odsuzuje k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené. Dovolací soud k tomu uvádí, že pokud ve svém předchozím rozhodnutí (rozsudku ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1216/2022) dospěl k závěru, že určité námitky dovolatelky nezakládají přípustnost dovolání, nemohl se jimi meritorně zabývat, tj. nemohl se zabývat věcnou argumentací k nim. Dovolatelčina námitka, že předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to z toho důvodu že soud meritorně neřešil otázky, které nezaložily přípustnost dovolání, je tak irelevantní, neboť přípustnost opravného prostředku je nezbytným předpokladem pro meritorní řešení věci. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že dovolatelka v opravném prostředku směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu napadá závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Námitka, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, pak již byla v předchozím dovolacím řízení vyvrácena, a to s odkazem na skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž byl nález podepsán předsedou rozhodčího soudu a rozhodcem Polákem, přičemž třetí rozhodce nález nepodepsal. Dovolací soud proto uzavírá, že pokud v předchozím řízení o dovolání dospěl k závěru, že výše uvedené námitky dovolatelky a argumentace k nim nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, nemá nyní důvod se od těchto závěrů odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť první otázku odvolací soud vyřešil v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zbývající námitky dovolatelky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu