ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2668.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2668/2023-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Z. N. , zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované V. N. P. , zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení částky 5.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod. sp. zn. 17 C 120/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2023 č. j. 23 Co 67/2023-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 37.026 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 C 120/2020-276, zamítl žalobu o zaplacení částky 5.500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 23 Co 67/2023-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V konkrétnosti dovolatel namítá, že:
a) odvolací soud se při odůvodnění napadeného rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o posouzení otázky procesního práva, zda ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. připouští, aby odůvodnění rozsudku mohlo obsahovat tzv. na výběr více právních kvalifikací (právních posouzení) jím zjištěného skutkového stavu věci (oddíl III. dovolání);
b) odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka hmotného práva, jaké jsou podstatné náležitosti dohody o změně předmětu plnění závazku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (oddíl IV. dovolání);
c) odvolací soud posoudil nesprávně i otázku procesního práva, jakým způsobem zjištěný skutkový stav může být základem pro rozhodnutí soudu v dané věci, jakož i otázku procesního práva, kterého z účastníků v této věci tíží důkazní břemeno (oddíl V. dovolání);
d) odvolací soud se při odůvodnění napadeného rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o posouzení otázky procesního práva, zda ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. připouští, aby odůvodnění rozsudku mohlo obsahovat více právních kvalifikací (právních posouzení) jím zjištěného skutkového stavu věci, a to navíc právních kvalifikací vzájemně se popírajících (oddíl VI. dovolání);
e) neposoudil správně otázku výkladu právních jednání podle ustanovení §555 a násl. o. z. (oddíl VII. dovolání);
f) odvolací soud se v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s celou řadou odvolacích námitek žalobce, zejména pak s jeho zásadními právními námitkami spojenými s odkazy na relevantní rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž žalobce argumentoval na podporu svých právních názorů v dané věci. Takový postup odvolacího soudu je podle názoru žalobce v rozporu s jeho základním právem na spravedlivý proces (oddíl VIII. dovolání).
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobci náklady, jež mu vznikly před soudy všech stupňů. Dovolatel rovněž navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby bylo odmítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně namítá nejednoznačnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o právní důvod plateb žalované ve prospěch žalobce, resp. neslučitelnost dvou právních názorů odvolacího soudu [otázky shora označené a) a d)]. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, který s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, vyložil, že je primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, přičemž je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.
Oproti tvrzení dovolatele však odůvodnění rozsudku odvolacího soudu takovou vadou netrpí a splňuje požadavky kladené §157 odst. 2 o. s. ř. Pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku bylo dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu určující zjištění, že z obsahu kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky 18. 9. 2018 vyplývá stranami dohodnutý způsob plnění ceny tak, že nemovitosti (resp. jejich hodnota) touto smlouvou převáděné ze strany žalobce na žalovanou budou použity na částečnou úhradu vzájemných nároků žalované vůči žalobci a ta reálně nebude na úhradu kupní ceny ve výši 5.500.000 Kč žalobci nic platit (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Úvahy odvolacího soudu k jednostrannému započtení pohledávek ze strany žalované vypořádávají eventuální procesní obranu žalobkyně dle §98 o. s. ř. pro případ, že by neobstál právní názor o možnosti poskytnutí hodnoty převáděných nemovitostí ze smlouvy ze dne 18. 9. 2018 na vzájemné nároky žalované za žalobcem.
Ostatně zpochybnění platnosti dohody stran o předmětu plnění z důvodu jeho neurčitosti je předmětem dovolací námitky shora označené pod písm. b). Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011; proti druhému z rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1814/13). Požadavek aplikovat zásadu in favorem negotii , tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti, která je v platné právní úpravě vtělena do ustanovení §574 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021, dále plyne, že projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části. Nicotnost působí ex lege a soud k ní přihlédne i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti. Právní úprava neplatnosti právních jednání však vychází ze zásady (formulované v ustanovení §574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost ( „potius valeat actus quam pereat“ , nebo také „in favorem negotii“ ), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k §574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (viz např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněného pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K závěru o zdánlivosti právního jednání pro neurčitost či nesrozumitelnost tak soud přistoupí jen tehdy, nepodaří-li se mu výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle §555 a násl. o. z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020).
Interpretaci výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém uvádí, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III., §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v §556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudy nižších stupňů dostály. Zejména soud prvního stupně, který byl zavázán právním názorem odvolacího soudu z usnesení ze dne 3. 5. 2022, č. j. 23 Co 86/2022-206, náležitě hodnotil, co uzavření předmětné kupní smlouvy předcházelo (prokázaný převod finanční částky minimálně ve výši 6.176.267 Kč žalovanou pro potřeby žalobce, aniž by tuto skutečnost žalobce jakýmkoli důvodem osvětlil), znění kupní smlouvy (absence lhůty splatnosti či označení účtu pro plnění) i k tomu, co po uzavření smlouvy následovalo (vzájemné chování účastníků i jejich tvrzení doložená výslechy svědků T. a D.). Za této situace nelze závěr soudů nižších stupňů o tom, že obsah ujednání čl. III bodu 2/ kupní smlouvy lze zjistit výkladem tak, že úmyslem účastníků bylo převodem nemovitostí žalobcem na žalovanou zčásti (do výše sjednané kupní ceny) umořit v té době existující dluhy žalobce vůči žalované, považovat za rozporný se shora odkazovanou rozhodovací praxí.
V takto ustaveném rámci pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [shora označená písm. e)], kterou fakticky dovolatel zpochybňuje výsledek zjišťování skutečného úmyslu stran ohledně ujednaného způsobu vypořádání závazku ze smlouvy ze dne 18. 9. 2018, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. K samotné otázce, zda součástí zásad výkladu právních jednání podle ustanovení §555 a násl. o. z. je interpretační pravidlo stanovící, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat, proto nelze než uvést, že není pro napadené rozhodnutí relevantní, a nemohla tak ani tato otázka založit přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
Namítá-li dále dovolatel, že na něj soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo ohledně poskytnutí platby ve výši 6.172.267 Kč a 307.692,32 Kč z titulu zápůjčky ležet na žalované [otázka shora označená pod psím. c)], ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud nerozhodoval dle pravidel o dělení důkazního břemene (jež se uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal stav non liquet ), ale na základě zjištěného skutkového stavu ohledně poskytnutí finančních prostředků žalovanou dovolateli (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17). Shodně pak ani dovolatelem nastolená otázka poukazující na povinnost udělit účastníku poučení ve smyslu §118a o. s. ř. při neprokázání tvrzení rozhodných pro posouzení věci, přípustnost dovolání nezakládá, neboť postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, popřípadě jeho usnesení ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4237/2016, a ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1679/2022).
Ve vztahu k dovolatelem namítaným vadám spočívajícím v tom, že se odvolací soud nevypořádal, buď vůbec, či nedostatečně, s dovolatelovými námitkami [otázka shora označená pod psím. f)], Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu