ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2677.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2677/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové 2047/23, proti žalované P. D., zastoupené Mgr. Michalem Honem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o zaplacení částky 53 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 131/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 19 Co 2/2022-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2021, č. j. 15 C 131/2019-74, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky 53 800 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání (podle jeho obsahu jen proti příslušné části výroku I, jíž bylo rozhodováno o věci samé), jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou citoval) při posouzení tří otázek procesního práva. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněného pod č. 23/2003 Sb. rozh. obč., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 614/2001 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ) v otázce posouzení dostatečnosti tvrzení žalobce ohledně titulu, ze kterého nárokoval žalovanou částku (tj. v otázce neunesení břemene tvrzení), pokud nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, zejména včetně toho, co uvedl žalobce, a vzniklou situaci komplexně nezhodnotil, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že žalobce (ani přes výzvu a poučení soudu) dostatečně netvrdil existenci smlouvy o půjčce, netvrdil kdy, jakým způsobem a eventuálně v jakých veškerých částkách byly peněžní prostředky v souhrnné výši 135 600 Kč manželu žalované poskytnuty, dostatečně nespecifikoval smlouvu, ze které předmětné plnění požaduje a z tvrzení žalobce tedy nebylo patrno, kdy k realizaci půjčky v takové celkové tvrzené výši mělo dojít (tedy zjevně ani to, zda případně šlo o jedinou smlouvu, či několik postupně uzavíraných smluv), což podle odvolacího soudu bylo mimo jiné podstatné pro určení, podle jakého právního předpisu měla být údajná půjčka a otázky navazující posouzena (zda podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, či podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014). Odvolací soud současně považoval za správný i závěr soudu prvního stupně, že důkazními návrhy nelze chybějící tvrzení žalobce nahrazovat.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ve sporném řízení je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již v žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (tím je dána míra jeho povinnosti tvrzení), lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1515/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu ke sporům o plnění ze smlouvy o půjčce (resp. o zápůjčce) dále vyplývá, že břemeno tvrzení zatěžuje věřitele, na kterém je, aby tvrdil (a následně i prokázal), že k uzavření smlouvy o půjčce došlo, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník předmět půjčky řádně a včas nevrátil (srov. například ke smlouvě o půjčce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4135/2014, a tam citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003; ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce pak srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4052/2018). Povinnost tvrzení (povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti) u smlouvy o půjčce (resp. o zápůjčce) v sobě mimo jiné zahrnuje též povinnost tvrdit, kdy konkrétně byla taková smlouva uzavřena a kdy a jakým způsobem a v jaké výši bylo dlužníkovi příslušné peněžité plnění poskytnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010).
Odvolací soud se neodchýlil od výše citovaných závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobce břemeno tvrzení (ve vztahu k celé částce, kterou činil předmětem řízení) neunesl i přes poučení, které mu bylo soudem poskytnuto, a že důkazními návrhy nelze nedostatky v jeho skutkových tvrzeních nahrazovat. Žalobce v průběhu celého řízení (a ani poté, co byl soudem poučen o potřebě příslušné skutečnosti vylíčit) uvedené rozhodné skutečnosti ve vztahu k údajnému poskytnutí celé částky ve výši 135 600 Kč manželu žalované netvrdil a navrhl pouze výslech dvou svědků, kteří podle jeho tvrzení měli být přítomni předání pouze některých částí předmětné částky a mohli by tak „upřesnit okolnosti poskytování půjčky“. Ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů jsou ovšem taková tvrzení nedostatečná, neboť z nich není zřejmé, jaké konkrétní skutkové okolnosti měly být zjišťovány navrhovanými výslechy svědků, resp. k prokázání jakých konkrétních skutkových tvrzení by mělo dokazování vést.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud tedy žalobce dále předložil k dovolacímu přezkumu otázku, „zda předmětný dluh spadal do společného jmění manželů“, pak pro její řešení není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení ohledně poskytnutí půjčky (uzavření smlouvy o půjčce, příp. zápůjčce) a na řešení uvedené otázky tedy napadené rozhodnutí nezáviselo.
Žalobce také namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou citoval) v otázce účinků částečného hrazení na uznání dluhu. Žalobce ovšem uvedenou otázku (a kolizi právního posouzení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou) staví na skutkovém předpokladu, že žalovaná částečně hradila na dluh z tvrzené půjčky. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu však žalovanou provedené částečné úhrady směřovaly na úhradu domnělého „dluhu“ ze směnky, která jí žalobcem byla předložena. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Na posouzení takové otázky (vycházející z odlišného skutkového stavu, který odvolacím soudem nebyl zjištěn) tudíž napadené rozhodnutí také nezáviselo a ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Zpochybňuje-li žalobce v dovolání též samotný skutkový závěr, že žalovaná částečně hradila na směnku (podle vlastního hodnocení důkazů provedeného žalobcem v dovolání naopak měla hradit na dluh z titulu půjčky), pak takovým způsobem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Tyto závěry ostatně platí i pro další dovolací polemiku žalobce se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem.
Na shora uvedených závěrech ničeho nemění ani námitka žalobce, že mezi skutkovým stavem věci a skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem existuje „zásadní rozpor“, který žalobce spatřoval zejména ve skutkovém závěru o plnění žalované na směnku. Z obsahu spisu se však extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a odvolacím soudem zjištěným skutkovým stavem nepodává. Závěr o tom, že žalovaná hradila na směnku, odvolací soud učinil na základě hodnocení všech relevantních důkazů, nejen na základě účastnické výpovědi žalované a výzvy k úhradě dluhu ze dne 20. 4. 2017, jejichž obsah zdůrazňoval žalobce v dovolání (odvolací soud vycházel též z obsahu emailu žalobce zaslaného žalované). Námitky žalobce jsou tedy fakticky pouhou polemikou s výsledkem hodnocení důkazů, která nemůže založit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu