ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2721.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2721/2023-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobkyně Broker Team a.s. , se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, IČO 27426181, zastoupené Mgr. Bc. Ondřejem Dostálem, advokátem se sídlem Spálená 84/5, 110 00 Praha 1, proti žalované Dolor Invest Group s.r.o. , se sídlem Sokolská 1605/66, 120 00 Praha 2, IČO 24263591, zastoupené Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, o zaplacení 3 820 144 Kč s příslušenstvím a 10 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 182/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 58 Co 47/2023-515, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 992 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 58 Co 47/2023-515, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2022, č. j. 10 C 182/2021-465, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2023, č. j. 10 C 182/2021-488, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával žalobkyní napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích žalobkyně, jakožto zprostředkovatele pojištění, která se po žalované, jako podřízeném zprostředkovateli, domáhala, aby ji žalovaná nahradila škodu vzniklou ji porušením smluvních povinností žalovanou, a to ve výši 3 820 144 Kč, představující ušlý zisk z provizí za uzavření pojistných smluv, a 10 000 Kč, jako ušlou bonifikaci od pojišťoven. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 1. 2. 2016 smlouvu o spolupráci (dále též „Smlouva“), která byla změněna dodatkem č. 1 z 1. 11. 2017, a v jejímž článku 5.1 si strany ujednaly, že žalovaná je povinna zachovávat mlčenlivost o všech smlouvách a svých klientech a že nesmí sdělit údaje získané od žalobkyně třetím osobám nebo tyto využít pro svoji potřebu. Za každý jednotlivý případ takovéhoto porušení povinnosti strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč s tím, že zaplacení této smluvní pokuty nevylučuje nárok na náhradu škody vzniklé z téhož jednání. V čl. 5.4 Smlouvy pak strany sjednaly, že po dobu účinnosti smlouvy o spolupráci nebude žalovaná na vlastní nebo cizí účet vykonávat činnost, která by měla soutěžní povahu ve vztahu k podnikání žalobkyně. Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 6. 11. 2017 dohodu o mlčenlivosti (dále jen „Dohoda“), a že účelem této Dohody byla ochrana důvěrných informací, které byly žalobkyní žalované zpřístupněny na základě smlouvy o spolupráci. Z článku 1.2 Dohody vyplynulo, že doplňuje a rozvíjí Smlouvu, pokud jde o ochranu důvěrných informací, přičemž v článku 4.1 a 4.2 Dohody strany dohodly, že se žalovaná zavazuje, že nebude dále rozšiřovat nebo reprodukovat či zpřístupňovat údaje třetím osobám, o nichž se dozví ze spolupráce se žalobkyní na základě Smlouvy, a že takto získané informace nepoužije ani pro své potřeby ani ve prospěch třetích osob. Z ujednání v článku 6.1 Dohody dále soudy zjistily, že si strany sjednaly, že v případě porušení článku 4 Dohody se sjednává smluvní pokuta, přičemž se nepřihlíží k okolnostem podle §2913 o. z. (tj. zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. z.“), a zároveň si ujednaly, že tato smluvní pokuta nevylučuje právo poskytovatele, tj. žalobkyně, požadovat náhradu škody po žalované v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu. V článku 6.2 strany sjednaly, že pro případ porušení článku 4 Dohody o mlčenlivosti je sjednána smluvní pokuta ve výši 500 000 Kč za každý jednotlivý prokázaný případ porušení povinnosti, přičemž strany mají za to, že takto sjednaná smluvní pokuta je přiměřená. V článku 6.5 Dohody strany ujednaly, že v případě vzniku nároku na náhradu škody si tuto strany uhradí podle obecných právních předpisů, a obecně, že zaplacení smluvní pokuty se nedotýká nároku poškozené strany na náhradu škody. Žalobkyně spatřovala porušení Smlouvy a Dohody v tom, že jednatelé žalované založili společnost Honesta Tres s.r.o. a žalovaná pod správu této společnosti převedla 25 klientů a jejich pojistných smluv ze správy žalobkyně ve vztahu k pojišťovně Generali Česká pojišťovna a.s.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že uvedená ujednání Smlouvy a Dohody je třeba vyložit ve vzájemné souvislosti, tedy že nelze vycházet pouze ze smluvního ujednání pod bodem 6.5 Smlouvy, které souběžné uplatnění obou nároků umožňovalo, aniž by však současně byla zohledněna další ujednání účastnic, která souběžné uplatnění těchto nároků upravovala částečně odlišně (modifikovala je). Sama žalobkyně po poučení soudem o doplnění, co bylo úmyslem smluvních stran při uzavření Smlouvy a Dohody i ve vztahu ke smluvním pokutám, uvedla, že Dohoda v článku 4.1. a 4.2. dále rozvíjí ochranu důvěrných informací a jejich zneužití obecně zakotvenou v článku 5.1 Smlouvy, a že oběma těmito ujednáními ve Smlouvě i Dohodě jsou chráněny stejné zájmy. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu správně vyložil uvedená ustanovení Smlouvy a Dohody, když uzavřel, že článek 6.1 Dohody možnost domáhat se žalobkyní formulovaného ušlého zisku (3 820 144 Kč za specifikovaný počet pojistných smluv) vylučuje, neboť ušlý zisk vznikl porušením povinností žalované ve vztahu ke každé z jednotlivých smluv v částkách nižších než 500 000 Kč, a kdy zároveň za každé takovéto porušení povinnosti ve vztahu ke každé z těchto smluv byla sjednána smluvní pokuta 500 000 Kč vylučující do její výše nárok na náhradu škody. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu postupoval v souladu s §574 o. z., preferujícím platný výklad právních jednání, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu s obdobnými závěry (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015), vycházel-li z právního názoru, že ujednání pod bodem 6.1 a 6.2 Smlouvy je třeba posoudit jako úpravu speciální, modifikující (upravující rozsah možného uplatnění nároku na náhradu škody vedle smluvní pokuty) vůči ujednání pod bodem 6.5, které obecně upravovalo možnost souběžného uplatnění obou nároků. Jakýkoliv jiný výklad by podle odvolacího soudu totiž musel vést k závěru o neurčitosti daných smluvních ujednání pro vzájemnou rozpornost, a tudíž k závěru o zdánlivém právním jednání ve smyslu §553 odst. 1 o.z., k němuž se podle §554 o. z. nepřihlíží. V takovém případě by přicházela v úvahu aplikace ustanovení §2050 o. z., které však souběžné uplatnění nároku na smluvní pokutu a nároku na náhradu škody vylučuje, tudíž ani v takovém případě by žalobkyně nemohla být úspěšná, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně též v posouzení žalobkyní uplatněného nároku ve výši 10 000 Kč, jestliže soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl, neboť správně dovodil, že žalobkyně neunesla ve vztahu k tomuto uplatněnému nároku břemeno tvrzení, nespecifikovala-li, z čeho konkrétně má tento nárok sestávat a pouze obecně uvedla, že pokud konkrétní zprostředkovatel má s pojišťovnou uzavřeno větší množství smluv a tento pojistný kmen roste pozitivním způsobem a obsahuje dostatečně bonitní klienty, pak je za toto příslušný zprostředkovatel ze strany pojišťovny bonifikován, a tato částka měla představovat ušlou bonifikaci od pojišťovny.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání proti všem jeho výrokům s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a dovolání proti němu za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda soudy v rozporu se zásadami výrokové logiky nesprávně aplikovaly ustanovení §2050 o. z. v případě, kdy smluvní strany výslovně aplikaci uvedeného ustanovení vyloučily, respektive aplikovaly toto ustanovení §2050 o. z. v rozsahu náhrady škody kryté smluvní pokutou, když zcela rezignovaly na výkladové metody. Dovolatelka má za to, že výkladem smluvních ujednání měly soudy vyřešit tuto otázku tak, že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok poškozené smluvní strany na náhradu škody, vzniklé jednáním porušující smluvní strany (článek 6.5. Dohody), a to ani ve výši smluvní pokutu přesahující (viz článek 5.1., 5.5, 5.6 Smlouvy). Pokud odvolací soud svůj právní názor o nemožnosti uplatnění nároku na náhradu škody dovodil na základě poslední věty článku 6.1. Dohody, jejíž ustanovení má být v rozporu s článkem 6.5 Dohody, dovolatelka má za to, že podle obecných pravidel výkladové logiky nedochází k žádné negaci, žádnému střetu či rozporu, který by způsobil neaplikovatelnost obou ujednání a nelze z nich učinit závěr, že by zachovávaly aplikovatelnost ustanovení §2050 o. z. Podle dovolatelky naopak ustanovení 6.1. Dohody pouze deklarovalo možnost žalobkyně nárokovat náhradu škody i nad rámec smluvní pokuty a nemůže být toto ustanovení vykládáno tak, že by vylučovalo nárok na náhradu škody žalobkyně v jakémkoli rozsahu. Dovolatelka současně upozornila, že odvolací soud ve svém chybném výkladu, který je rozporný s výkladovou logikou, zcela opomněl zahrnout hodnocení účelu Dohody (článek 6.5. ex fine).
Dovolatelka s ohledem na nesprávné právní posouzení řešené právní otázky navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné již proto, že žalobkyně vymezila přípustnost dovolání tak, že její vymezení přípustnosti dovolání je samo o sobě rozporné, když staví své dovolání na tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak a současně, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 960/2017 a zejména rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3436/2018). Žalovaná má navíc za to, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, která nebyla dosud vyřešena, a k níž by se přípustnost dovolání měla vztahovat, když ve skutečnosti pouze tvrdí, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §2050 o. z. Pokud se dovolatelka domáhá toho, aby Nejvyšší soud posoudil věc jinak, než ji posoudily soudy, jednak nevymezila žádnou právní otázku, která by měla být posouzena jinak, ale její požadavek ani významově neodpovídá požadavku, ve smyslu §237 o. s. ř. vymezující přípustnost dovolání tak, aby Nejvyšší soud již dříve vyřešenou právní otázku posoudil jinak (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Pokud by přesto bylo možné připustit, že žalobkyně nějakou právní otázku vymezila tím, že soudy nesprávně aplikovaly §2050 o. z., který strany údajně vyloučily, pak žalovaná poukazuje na to, že soudy primárně nezaložily svá rozhodnutí na aplikaci zákonného režimu podle §2050 o. z., ale na tom, že konkrétní ujednání stran v článku 6.1. Dohody v kontextu dalších ustanovení Smlouvy a Dohody dává žalobkyni možnost domáhat se nároku na náhradu škody pouze v rozsahu převyšujícím sjednanou smluvní pokutu. Dovolání žalobkyně by ani tak nebylo podle žalované přípustné, je-li založeno na otázce, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalovaná má za to, že žalobkyně dovoláním navíc pouze zpochybňuje skutkové závěry o výkladu smlouvy, když podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že pokud soud zjišťuje obsah smlouvy za pomoci výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97). Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, a pokud by přesto přípustnost dovolání připustil, aby dovolání zamítl, neboť je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že i když dovolatelka podala dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení částky 3 820 144 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % p.a. od 18. 1. 2019 do zaplacení. Nejvyšší soud se proto výroky o nákladech řízení a částí výroku pod bodem I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % p.a. od 4. 10. 2021 do zaplacení, nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení a částky nepřevyšující 50 000 Kč není dovolání přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.].
Uvedla-li žalobkyně v dovolání, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak dovolatelkou použitá formulace k vymezení přípustnosti dovolání významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Navíc Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné pro řešení právní otázky, která podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Z obsahu dovolání lze dovodit, že touto právní otázkou je, zda odvolací soud v souladu s výkladovými pravidly vyložil jistá neurčitá smluvní ujednání účastnic ve Smlouvě a Dohodě.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani právní otázka týkající se výkladu smluvních ujednání ve Smlouvě a Dohodě nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť nelze dovodit, že by otázka výkladu smluv uzavřených mezi účastníky nebyla dovolacím soudem již řešena. Nejvyšší soud se k otázce výkladových pravidel právních jednání již několikrát vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2383/2022, či ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3406/202), kdy Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle §555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), respektive že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace, a kdy vyložil, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. předpokládá, že o obsahu právního jednání může vzniknout pochybnost, přičemž pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem a formuluje východisko výkladu právního jednání s tím, že podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování, a uvedl, že základní (prvotní) pravidlo výkladu právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1, věta první, o. z.; soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Dále Nejvyšší soud vyložil, že skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1, větě druhé, o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Na místě je poukázat též na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byl formulován závěr, že pokud soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran (§555 odst. 1, §556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4982/2008 a v něm dalších odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3156/2020).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ve smyslu ustanovení §555 odst. 1 a násl. o. z. založil právní posouzení uplatněných nároků na náhradu škody na výkladu smluvních ujednání Smlouvy a Dohody, týkajících se nároku na náhradu škody ve vztahu k ujednáním o smluvních pokutách, a to ve vzájemné souvislosti, kdy se zabýval zjišťováním úmyslu stran při sjednávání jak Smlouvy, tak i Dohody, která i podle vyjádření samotné žalobkyně dále rozvíjela ochranu důvěrných informací a jejich zneužití upravených ve Smlouvě a výslovně uvedla, že Dohoda v článku 4.1. a 4.2. dále rozvíjí ochranu důvěrných informací a jejich zneužití obecně zakotvenou v článku 5.1 Smlouvy, a že oběma těmito ujednáními ve Smlouvě i Dohodě jsou chráněny stejné zájmy. Odvolací soud tedy správně vyložil, že nelze vycházet pouze ze smluvního ujednání pod bodem 6.5 Smlouvy, které souběžné uplatnění nároků na náhradu škody a smluvní pokuty umožňovalo, aniž by však současně byla zohledněna další ujednání účastnic v článku 6.1 Dohody, která souběžné uplatnění těchto nároků upravovala částečně odlišně (modifikovala je), kdy v článku 6.1. Dohody bylo sjednáno, že v případě porušení článku 4 Dohody se sjednává smluvní pokuta a že tato smluvní pokuta nevylučuje právo poskytovatele, tj. žalobkyně, požadovat náhradu škody po žalované v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu. Odvolací soud proto v souladu se zákonnými výkladovými pravidly a ustálenou rozhodovací praxí vyložil ustanovení Smlouvy a Dohody tak, že nárok na náhradu škody je podle sjednaných ujednání účastnic v dané věci limitován v rozsahu, ve kterém škoda přesahuje částku 500 000 Kč, jakožto sjednané výše smluvní pokuty za každý jednotlivý prokázaný případ porušení smluvní povinnosti, přičemž jeho závěry jsou logicky odůvodněné a zohledňují účel jednotlivých ustanovení jak Smlouvy, tak Dohody.
Posoudil-li tedy odvolací soud dovolatelkou nastolenou otázku týkající se výkladu právních jednání v souladu s rozhodující právní úpravou pro posouzení věci a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přijatou za účinnosti nové právní úpravy výkladových pravidel, bylo namístě uzavřít, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu