ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2830.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2830/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. K. , narozené XY, bytem XY, a b) J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované BOY AWARDS a.s. , se sídlem v Praze 8, Karolínská 661/4, identifikační číslo osoby 04797345, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o zaplacení 2 475 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 1/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 Co 170/2021-211 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 872,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 32 C 1/2019-188, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2021, č. j. 32 C 1/2019-197, uložil žalované povinnost uhradit žalobcům částku ve výši 1 087 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 12. 12. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu co do povinnosti žalované uhradit žalobcům 1 387 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 12. 12. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem II.), uložil žalované povinnost uhradit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 172,05 Kč (výrok pod bodem III.), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně uhradit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 586 Kč (výrok pod bodem IV.) a uložil žalované povinnost uhradit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 75 380 Kč (výrok pod bodem V.).
K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a IV. potvrdil a ve výroku V. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Františka Vyskočila, Ph.D., do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 344 966 Kč. Odvolací soud dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. Františka Vyskočila, Ph.D., do tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 31 363,20 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná pro rozhodnutí věci. Odvolací soud souhlasil i s právním hodnocením provedeným soudem prvního stupně, podle kterého se žalovaná užitím specifikovaných fotografických děl právního předchůdce žalobců bezdůvodně obohatila ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bezdůvodného obohacení činí dle odvolacího soudu podle §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále též jen „aut. zák.“), dvojnásobek odměny, která by byla za získání licence k užití předmětných děl obvyklá v místě a čase, přičemž její výše byla v poměrech projednávané věci zjištěna ze znaleckého dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jež mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobci vyjádřili tak, že je považují za neopodstatněné, a navrhli, aby je dovolací soud v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posoudil, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen taková právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve smyslu §237 o. s. ř. je žalovaná povinna také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná je tedy povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Žalovaná je tedy povinna jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a jeho nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka svými námitkami týkajícími se zjištění výše obvyklé licenční odměny za užití předmětných děl na základě znaleckého dokazování a zjištění rozsahu, v jakém byla díla užita, nevymezila právní otázku, jež by měla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, společně s údajem o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této konkrétní právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo jaká konkrétní otázka již vyřešená dovolacím soudem má být oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena jinak, se však z této argumentace nepodává.
V tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K tomu pak lze doplnit, že uvedené námitky míří proti skutkovému stavu zjištěnému soudem a proti hodnocení důkazů jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolatelka tím uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když nesouhlasí s hodnocením důkazů a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Tento závěr platí i ve vztahu k námitkám dovolatelky, že ze znaleckého posudku není jednoznačně zřejmá cesta, na základě které došel pověřený znalec ke svému závěru, a dále konstatuje-li dovolatelka nedostatečnou odbornost znalce, čímž byla dle dovolatelky popřena zásada volného hodnocení důkazů. I těmito námitkami dovolatelka nenamítá nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, nýbrž zpochybňuje závěry skutkové, odvíjející se od hodnocení v řízení provedeného důkazu znaleckým posudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4940/2015). Stejně tak pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud přenesl odpovědnost za věcnou správnost soudního rozhodování na znalce, dovolatelka ve skutečnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými závěry, která odvolací soud učinil na základě provedeného znaleckého posudku. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3133/2017).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.
Odvolací soud se při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení za užití předmětných děl odpovídající dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence k užití předmětných děl obvyklá v místě a čase ve smyslu §40 odst. 4 aut. zák., neodchýlil od žalobkyní citované rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 494/2019, a jeho usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1334/2018), pokud při určení obvyklé licenční odměny vycházel ze závěrů učiněných znalcem v rámci znaleckého posudku vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci, včetně zohledněn uměleckého významu předmětných děl a osoby jejího autora. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že při určení obvyklé licenční odměny je třeba vzít v potaz jak druh díla, tak osobu autora (jeho erudici, věhlas apod.), ale např. i obsahové zaměření díla, jeho popularitu, žádanost, aktuálnost apod. Takto např. výjimečný autor dostává výjimečnou odměnu, která musí být u něho považována za odměnu obvyklou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007).
Dovolatelkou citovaná rozhodnutí nejsou na poměry projednávané věci přiléhavá již proto, že v těchto věcech bylo požadováno bezdůvodné obohacení za výkon práv kolektivně spravovaných a žalobcem byl příslušný kolektivní správce, přičemž v takovém případě dospěl dovolací soud k závěru, že licenční odměna sjednávaná kolektivním správcem na základě jeho sazebníku může být považována za obvyklou licenční odměnu za užití kolektivně spravovaných děl v místě a čase. V poměrech projednávané věci se však o výkon kolektivně spravovaných práv nejednalo.
Svojí námitkou, že se odvolací soud nijak nevypořádal s argumentací týkající se otázky, proč byla obvyklá licenční odměna za užití jednoho z předmětných děl snížena jen na jednu polovinu, když dle dovolatelky bylo toto dílo dovolatelkou užito ve výrazně menší míře, uplatňuje dovolatelka vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dovolatelka tak nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu