ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.258.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 258/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalovanému F. S. , zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení částky 1.035.715,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 426/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 28 Co 25/2013-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Dukáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 21 C 426/2004-212, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j. 21 C 426/2004-243, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.035.715,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 164.285,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), jakož i co do části požadovaného příslušenství z částky 400.000,- Kč od 1. 7. 2007 do 19. 1. 2012 a z částky 800.000,- Kč od 1. 7. 2010 do 19. 1. 2012 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila jako prospěch žalovaného nabytý užíváním dřevěných chatek spoluvlastněných účastníky nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaného. Soud vzal na základě provedeného dokazování za zjištěné, že účastníci do roku 2000 podnikali jako sdružení podle §829 odst. 1 a 2 obč. zák. a v souvislosti s činností sdružení postupně zakoupili 41 dřevěných chat, jež jsou v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví. Od roku 2000 sdružení činnost nevyvíjí a žalovaný chaty v rámci provozování autokempu využívá sám. Je tedy třeba mít za to, že žalovaný užívá spoluvlastněnou věc nad rámec svého podílu ve smyslu §137 obč. zák., a je proto povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, kterého se mu takto dostalo. Výši nabytého obohacení soud stanovil v částce odpovídající jedné polovině znalecky stanoveného zisku z pronájmu chat v daném období. V takto určeném rozsahu, jakož i v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ode dne následujícího po dni, kdy se žalovaný z doručeného znaleckého posudku mohl dozvědět o výši obohacení, tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 28 Co 25/2013-301, ve vyhovujícím výroku i v zamítavém výroku o věci samé, tj. ve výrocích I. a II., potvrdil, změnil je v zamítavém výroku o příslušenství, tj. ve výroku III., tak že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 400.000,- Kč od 1. 7. 2007 do 19. 1. 2012 a z částky 635.715,- Kč od 1. 7. 2010 do 19. 1. 2012, jinak je ve zbylé části tohoto výroku, jakož i ve výrocích nákladových potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal soudu prvého stupně v závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, užíval-li výlučně sporné chatky tak, že je během letních sezón 2002, 2003 a 2004 pronajímal a znemožnil je užívat žalobkyni v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu, aniž by jí za to poskytoval jakoukoliv náhradu. Výše obohacení je určitelná postupem dle §136 o. s. ř., opírajícím se o znalecké vyčíslení zisku žalovaného z provozu chat ve sporných sezónách odpovídajícího částce, za niž bylo v daném místě a čase možno chaty pronajmout, nikoliv částce skutečně obdržené. Soud dále konstatoval, že chaty se nachází v areálu autokempinku Skalice a pozemky, na nichž stojí, jsou zčásti ve společném vlastnictví účastníků, zčásti ve výlučném vlastnictví žalovaného a zčásti ve vlastnictví jiných osob, přičemž příjezd k těmto chatám a příchod ubytovaných k vodě vede přes pozemky jiných subjektů. Chatky přitom byly v uvedených sezónách užívány i pronajímány se souhlasem vlastníků pozemků, když žalovaný trpěl mlčky užívání svého pozemku (respektive mezi účastníky byla v uvedené době dohoda, dle níž žalovaný náhradu za užívání svého pozemku nepožadoval). Bylo prokázáno, že za užívání chatek žalobkyni v rozhodné době nic placeno nebylo, žalovaný po žalobkyni nepožadoval hrazení svých nároků a až v rámci odvolání proti prvostupňovému rozsudku vznesl námitku započtení. Žalovaný rovněž netvrdil a neprokazoval zaplavení chatek v roce 2002. Za dané situace jsou tedy liché jeho námitky vytýkající soudu prvního stupně, že se nezabýval zánikem a vypořádáním sdružení účastníků i jejich dalšími spory, nezapočetl částku 530.000,- Kč a jím ustanovený znalec zvolil nevhodnou metodu vyčíslení finančního prospěchu, nevycházel-li ze skutečných příjmů a výdajů a nepřihlédl-li k záplavám v srpnu 2002. Námitka žalovaného, že nebyl informován o tom, že jednání, z něhož se omluvil, nebude odročeno, je nepřípadná, neboť soud žalovaným naznačovaná povinnost v tomto směru netíží. Znalec při stanovení nabytého prospěchu zohlednil dle dostupných údajů jak výnosy, tak náklady na provoz chatek, jakož i to, že přístup k chatkám vede přes pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, a z jeho posudku tak lze vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení. Odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně pouze potud, že okamžik prodlení žalovaného stanovil ke dni následujícímu po doručení žaloby, respektive jejího rozšíření, což vyjádřil v měnícím výroku svého jinak potvrzujícího rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu mimo jeho část, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, aniž by se přitom zvláště domáhal přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zjevně v souladu s poučením odvolacího soudu dovozuje z §237 o. s. ř. a jehož důvodnost má za danou nesprávným právním posouzením věci opírajícím se o toliko jeden (v pořadí druhý) znalecký posudek, opomíjejícím důkazy ostatní a učiněným bez zjištění dalších podstatných skutečností. Dovolatel vytkl znaleckému posudku, z nějž při svém rozhodování vyšly soudy obou stupňů, přílišnou hypotetičnost a nezohlednění odlišné výše výdajů za jednotlivé roky, což se jeví jako nelogické zvláště s ohledem na odlišně určené příjmy za dané období. Znalecký posudek postrádá algoritmus výpočtu, jenž by umožňoval ověření údajů znalcem použitých pro stanovení příjmů a výdajů, a pomíjí různé vlastnické vztahy v jednom funkčním celku, od nichž se odvíjí možnost provozu chat v rámci tohoto komplexu. Dovolatel má za to, že znalec do svého výpočtu opomněl zahrnout náhrady za užívání podílů žalobkyně žalovaným a výpočet náhrady za věcná břemena jako nákladů pro žalobkyni za užívání nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného. Dovolatel zdůraznil, že chatky jsou součástí komplexu nemovitostí tvořících rekreační areál, jejichž vlastnický režim se však různí, například čistička odpadu vod či břeh přilehlé vodní plochy jsou ve vlastnictví třetích osob, přičemž žalovaný má smluvně zajištěno jejich užívání. Část pozemků a budov je ve výlučném vlastnictví žalovaného a bez přístupové cesty vlastněné žalovaným a obcí by se lidé nemohli v chatkách ubytovat. Znalec dle dovolatele nesprávně (veden výlučně otázkami soudu) nezohlednil, že chatky jsou součástí funkčního celku poskytujícího zázemí k jejich provozu, od čehož se odvíjí i jejich hodnota a zisk z užívání.
Dovolatel rovněž zmínil, že daný funkční celek byl v minulosti provozován účastníky řízení ve sdružení, jež zaniklo a nebylo vypořádáno, a přestože žalovaný navrhoval, aby se soud jako předběžnou otázkou zabýval datem zániku sdružení, a zpočátku soud v tomto směru vedl dokazování, po změně o věci rozhodujícího soudce bylo od dalšího dokazování upuštěno a soudy se s touto otázkou nijak nevypořádaly. Soudy rovněž opomněly další důkazy navrhované účastníky – zejména znalecký posudek předkládaný žalovaným a vyjádření ke znaleckému posudku znalce stanoveného soudem. Dovolatel rovněž míní, že soudem nařízený znalecký posudek nebyl následně vzat při rozhodování v potaz, a to minimálně při stanovení nákladů řízení. Za chybný považuje také postup soudů, jež i po té, co první rozhodnutí o věci bylo shledáno nepřezkoumatelné, nedostatečně podložily své závěry provedeným dokazováním. Poukázal rovněž na to, že na jeho žádost měl být slyšen znalec, jenž se však k jednání bez omluvy nedostavil a byl vyslechnut soudem na jednání, z něhož se zástupce žalovaného omluvil. Soudy tak rozhodovaly pouze podle znaleckého posudku, jemuž však nelze přiznat vyšší důkazní sílu než důkazům jiným. Dovolatel dále zmínil, že ač měl nalézací soud několik let připojen jako důkaz navržený žalovaným spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 159/2006, nikdy jej k důkazu neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitku započtení žalovaného.
Závěrem dovolatel poukázal na to, že k jeho tíži byly určeny i náklady za odvolací řízení, jež vyústilo ve zrušení rozhodnutí nalézacího soudu pro jeho nepřezkoumatelnost a vrácení věci pro chybné zadání otázek znalci, na což účastníci neměli žádný vliv, přičemž námitky žalovaného soudem připuštěny nebyly. Rozhodnutí soudu přitom spočívalo na znaleckém posouzení, o něž požádala žalobkyně. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce ve smyslu citovaných ustanovení. Dovolatel zaměřuje valnou část svých výtek v podstatě proti správnosti zjištění soudů obou stupňů učiněných ze znaleckého posudku, od nějž se odvíjelo stanovení výše bezdůvodného obohacení. Nebrojí tak proti správnosti závěrů právních, nýbrž zpochybňuje závěry skutkové, odvíjející se od hodnocení v řízení provedeného důkazu znaleckým posudkem (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, či jeho usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 837/2012). Dikce zákona ovšem dovolacímu soudu neumožňuje přezkoumávat a korigovat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, pročež výtky v tomto směru nelze pokládat za způsobilé přivodit přípustnost podaného dovolání. Současně je třeba zdůraznit, že odvolací soud se zabýval právními aspekty prolínajícími stanovení výše bezdůvodného obohacení, na něž dovolatel poukazuje (zejména zdůrazňovanou odlišnost vlastnických vztahů k nemovitostem vytvářejícím ve svém celku komplex autokempu), a měl je za náležitě zohledněné ve znaleckém posudku, což vyložil i v odůvodnění svého rozhodnutí. Soudy obou stupňů tedy prostřednictvím znaleckého posudku reflektovaly nutnost přihlížet k tomu, jaké náklady je třeba vynaložit na zajištění provozu areálu (včetně užívání chatek), a výtky dovolatele v tomto směru nelze mít za případné.
Rovněž námitky dovolatele vyjadřující jeho nesouhlas s průběhem dokazování postrádají naznačení právní otázky, z níž by bylo možno dovozovat přípustnost dovolání. Výtka dovolatele naznačující, že postupem soudu mu bylo znemožněno účastnit se výslechu znalce, je pak nepřípadná i proto, že znalec byl vyslechnut v rámci doplnění dokazování odvolacím soudem a dovolateli byla na jednání před odvolacím soudem (jehož se dle protokolu o jednání účastnila zástupkyně žalovaného i žalovaný osobně) dána příležitost, aby byl přítomen výslechu znalce a kladl mu otázky. Namítá-li dovolatel, že soudy se dostatečně nevypořádaly s předloženými důkazy, je možno podotknout, že z rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž posléze v podstatném rozsahu přitakal i soud odvolací, je zřejmé, že soud další navrhované důkazy neopomněl, pouze je v závislosti na svém právním náhledu na řešenou problematiku a skutečnostech zjištěných z jiných důkazů neshledal přínosné pro učinění skutkových závěrů stěžejních pro rozhodnutí o předmětu sporu. V tomto směru nelze přehlédnout, že dovolatel sám nepřichází s argumenty, v jejichž světle by se hodnocení části důkazů soudem prvního stupně jako neposkytujících žádná důležitá zjištění či postrádajících opodstatnění jevilo jako neadekvátní a odporující požadavkům kladeným procesní úpravou na provádění a hodnocení důkazů.
Za relevantní způsob zpochybňující správnost posouzení odvolacího soudu nelze mít ani výtky dovolatele poukazující na to, že se soudy nevypořádaly s otázkou zániku a vypořádání sdružení účastníků. Úkolem soudů bylo rozhodnout o podané žalobě a důvodnosti tvrzeného nároku, nikoliv se zabývat veškerými právními vztahy mezi účastníky. Soud v tomto případě v souladu s §153 o. s. ř. není oprávněn rozhodovat i o nárocích, jež nebyly učiněny předmětem řízení. Je možno podotknout, že žalovaný nesporuje názory vyslovené k otázkám majícím ve vztahu k projednávanému nároku povahu otázek předběžných, tedy zejména vlastnictví chatek a neexistenci sdružení účastníků v rozhodné době, či nepoukazuje (mimo své výtky stran skutečností zohledňovaných při stanovení výše obohacení, jejichž přiléhavost byla vyvrácena již výše) na konkrétní opomenutý aspekt právních vztahů mezi účastníky, jenž by se měl odrazit v rozhodnutí o žalobním žádání. Nepřichází ani s argumenty, jež by vyvracely hodnocení námitky započtení odvolacím soudem, vznesené žalovaným až v odvolacím řízení (jíž nepředcházel jeho předchozí požadavek vůči žalobkyni na plnění), jako nedůvodné, přičemž uvedený závěr odvolacího soudu lze mít v obecné rovině za korelující s právním náhledem na danou problematiku vysloveným v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněný pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Připojení soudního spisu, jímž by, jak lze usuzovat z podání žalovaného, mohla být námitka započtení dle jeho názoru případně podložena, přitom nemůže nahradit řádné uplatnění námitky započtení, k jejímuž vznesení je v souladu s dispoziční zásadou ovládající civilní sporné řízení oprávněn toliko účastník řízení. Soudu není na místě vytýkat ani to, že průběh řízení a směřování dokazování vedl způsobem odpovídajícím tomu, jak se mu dle tvrzení účastníků jevil předmět sporu a jeho právní hodnocení.
Značně nejasné je tvrzení dovolatele o tom, že soudem „nařízený znalecký posudek nebyl následně vzat v rozhodování v potaz a to minimálně při stanovení náhrady nákladů řízení“. Posudek soudem ustanoveného znalce se stal základem pro meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů (jak ostatně na jiných místech svého podání zdůrazňuje i dovolatel) a z něj dovozená výše bezdůvodného obohacení žalovaného se stala východiskem pro určení míry úspěšnosti účastníků při přiznávání náhrady nákladů řízení. Pokud snad dovolatel míní, že při stanovení výše náhrady nákladů řízení mělo být aplikováno ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., dopadající na případy, v nichž rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu, přehlíží, že daný postup je koncipován pouze jako možný, nikoliv však nezbytně nutný, a v daném případě by navíc byl pro žalovaného nevýhodný, neboť toto ustanovení by umožňovalo přiznat částečně neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši. Za nepřiléhavou je třeba mít v souvislosti s rozhodnutím o nákladech i zmínku o důvodech zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, neboť zásada úspěšnosti zakotvená v §142 odst. 1 o. s. ř., jež je zde klíčová pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nedává při rozhodování o náhradě nákladů vzniklých účastníkům prostor pro zohlednění toho, jaké kroky soudů předcházely vynesení rozhodnutí.
Závěry odvolacího soudu rovněž odpovídají názorům vysloveným Nejvyšším soudem v obdobném sporu týchž účastníků v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2194/2009.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.460,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu