ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2937.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2937/2022-261
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně Wadia a. s. , se sídlem v Praze 1, Staré město, Divadelní 322/24, identifikační číslo osoby 25048422, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, proti žalovanému K. P. , zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 288/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 16 Co 360/2021-218, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2022, č. j. 16 Co 360/2021-218, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2021, č. j. 18 C 288/2019-152, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 20 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 11. 2017 do zaplacení jako odměny za zprostředkování koupě obchodních podílů ve společnosti ZEFFIRO s. r. o. dle ústní smlouvy o zprostředkování, v níž se žalobkyně zavázala vytvořit pro žalovaného příležitost k uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů mezi společníky ZEFFIRO s. r. o. a osobou, kterou žalovaný určí, a zavázala se k poskytnutí konzultačních služeb při obvyklé prověrce společnosti ZEFFIRO s. r. o. a předmětné nemovitosti a při přípravě smlouvy o převodu obchodních podílů a související smluvní dokumentace. Dle žalobkyně měla za zprostředkovatelskou činnost a poskytnuté služby obdržet obvyklou odměnu a po uzavření smlouvy měli účastníci pokračovat ve vzájemné spolupráci na projektu, při níž bude žalobkyně vystupovat jako developer, o čemž uzavřou písemnou smlouvu.
2. Žalovaný namítal, že nedošlo ani k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, ani k dohodě o odměně za zprostředkování. Žalobkyně se akvizice účastnila jako potenciální obchodní partner skupiny KAPRAIN při developmentu projektu Pařížská.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 18 C 288/2019-152, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že jí tvrzený obsah smlouvy žalobkyně dovozovala jen z toho, že z její strany došlo k plnění, neprokázala však existenci jakéhokoli projevu vůle, jehož interpretací by bylo možno se zabývat, a chybí důkazy o tom, co bylo prvotním impulzem k realizaci takové činnosti. Ve vztahu k ujednání o odměně byla tvrzení žalobkyně nekonzistentní a vzájemně se vylučovala. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání existence zprostředkovatelské smlouvy, tedy ohledně existence závazku žalobkyně poskytovat žalovanému zprostředkovatelské či konzultační služby a ohledně závazku žalovaného hradit žalobkyni za její činnost odměnu ve výši 20 000 000 Kč. Podle soudu prvního stupně se v rámci vyjednávání o akvizici žalobkyně angažovala jako potenciální obchodní partner budoucího projektu Pařížská. Vykonala-li žalobkyně v souvislosti se smlouvou o převodu obchodních podílů určité činnosti, bylo by možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, ovšem pouze u stran smlouvy o převodu, jíž žalovaný účasten nebyl. Žalobkyní navržený výslech J. J., člena statutárního orgánu žalobkyně, soud prvního stupně neprovedl, neboť žalobkyně neosvědčila, že by tvrzené skutečnosti nebylo lze prokázat jinak, přičemž jej navrhovala k prokázání i takových tvrzení, k nimž navrhovala i jiné důkazy. Existenci zprostředkovatelské smlouvy přitom žalovaný popíral a podle soudu prvního stupně by se jednalo o „tvrzení proti tvrzení“. Protože žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zprostředkování a ve vztahu k bezdůvodnému obohacení nebyla prokázána pasivní věcná legitimace žalovaného, soud prvního stupně žalobu zamítl, v důsledku čehož nepovažoval za nutné provádět žalobkyní navržené výslechy svědků, kteří se vyjednávání o akvizici zúčastnili, s tím, že žalobkyně nikdy přesně neuvedla, k prokázání kterých konkrétních žalobních tvrzení, jež by bylo možno považovat za relevantní, měly tyto osoby být slyšeny.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního změnil co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatečná skutková zjištění, v souladu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), hodnotil provedené listinné důkazy, z nichž nevyplynulo, že by mezi účastníky byla jakákoli zprostředkovatelská smlouva uzavřena, a skutkový stav posoudil správně i po stránce právní. Neprovedl-li soud prvního stupně výslech J. J., nepochybil. Bylo povinností žalobkyně učinit taková skutková tvrzení o uzavřené zprostředkovatelské smlouvě a nabídnout takové důkazy, které by tato tvrzení žalobkyně prokazovaly, a nikoli navrhovat výslech J. J. jako v podstatě jediný důkaz, který by však fakticky opakoval žalobkyní tvrzené skutečnosti. Již samotná odlišná a v průběhu řízení změněná skutková tvrzení ohledně okamžiku uzavření ústní zprostředkovatelské smlouvy ve spojení s tím, že soudem prvního stupně provedené další důkazy žádnou zprostředkovatelskou smlouvu nezmiňovaly a existenci zprostředkovatelské smlouvy neprokazovaly, nutně vedly soud prvního stupně ke správnému závěru, že nejsou splněny podmínky pro provedení výslechu J. J. ve smyslu §131 o. s. ř. I kdyby byl výslech J. J. proveden, nemohl by tento důkaz sám o sobě prokazovat uzavření zprostředkovatelské smlouvy, neboť žádná takováto jednání žalovaný nepotvrdil a naopak tvrdil, že k žádným takovým jednáním nedošlo. Nutnost výpovědi J. J. nevyplynula ani z výslechu svědkyně R. V. Soud prvního stupně též přesvědčivě odůvodnil, proč neprovedl výslech svědků C. P., T. P. a P. P., neboť tito rovněž nebyli přítomni tvrzeným schůzkám J. J. a žalovaného, přičemž žalobkyně soudu prvního stupně nikdy přesně nesdělila, k prokázání kterých konkrétních žalobních tvrzení mají být tito svědci vyslechnuti. Neprovedl-li soud prvního stupně výslech J. J. a další navrhované důkazy, zejména výslechy svědků, nepochybil, jelikož nemohly prokázat skutková tvrzení žalobkyně, navíc v průběhu řízení změněná v reakci na skutkovou verzi žalovaného, která je naopak podporována provedenými listinnými důkazy i svědeckou výpovědí R. V. Z provedených důkazů nevyplynula zprostředkovatelská činnost žalobkyně pro žalovaného, naopak z nich vyplynulo, že vykonávala-li žalobkyně určitou činnost v rámci uskutečněné akvizice obchodních podílů ZEFFIRO s. r. o., pak tuto činnost vykonávala pro svou budoucí účast na následujícím developerském projektu, nikoli však jako zprostředkovatelskou činnost směřují k zajištění uzavření smlouvy žalovaného se třetí osobou. Správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že věc nelze posoudit ani z titulu případného bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, neboť vznikl-li uzavřením akvizice z této někomu prospěch, pak to byli účastníci smlouvy o převodu obchodních podílů, jejímž účastníkem žalovaný nebyl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výroku I potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání.
8. Podle žalované se soudy nižších stupňů při řešení otázky, zda je platnou smlouvou ústní ujednání, v němž se jedna strana v rámci své podnikatelské činnosti zaváže, že pro druhou stranu vytvoří příležitost uzavřít smlouvu za účelem nabytí majetku (obchodních podílů společnosti vlastnící nemovitost) pro potřeby realizace podnikatelského záměru, přičemž tato druhá strana své podnikatelské aktivity realizuje prostřednictvím jí vlastněné a ovládané struktury právnických osob a zprostředkovávanou smlouvu bude uzavírat právnická osoba, kterou v budoucnu tato druhá smluvní strana určí z jí vlastněné a ovládané skupiny právnických osob, odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 120/2011, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://www.nsoud.cz ). Žalobkyně odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 11. 1926, sp. zn. Rv II 154/26 [uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Vážný (dále jen „Vážný“), pod č. 6502], ze dne 24. 2. 1928, sp. zn. Rv II 551/27 (Vážný 7816), a ze dne 17. 5. 1929, sp. zn. Rv I 475/28 (Vážný 8973).
9. Při řešení otázky, zda žalovaný jako smluvní strana, která měla na základě výše popsané smlouvy se žalobkyní určit kupujícího obchodních podílů, byl pasivně legitimován ve sporu se žalobkyní o zaplacení úplaty za zprostředkovatelskou činnost podle této smlouvy, se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 739/2005, a ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004. Žalobkyně poukázala též na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 36 C 272/2017, a odbornou literaturu.
10. Za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu žalobkyně označila otázku, zda lze předmětnou smlouvu o zprostředkování ve prospěch třetího považovat za smlouvu úplatnou, pokud při jejím uzavírání žalobkyně (zprostředkovatel) jednala v rámci své podnikatelské (zprostředkovatelské) činnosti a žalovaný realizoval svou obchodní (developerskou a výstavbovou) činnost prostřednictvím jím ovládané skupiny právnických osob.
11. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007, soudy nižších stupňů dle žalobkyně nesprávně vyložily pojem zprostředkování, přičemž odpovídal-li ujednaný obsah smlouvy zprostředkování, resp. zprostředkovatelské činnosti, měla být na uzavřenou smlouvu aplikována úprava zprostředkovatelské smlouvy.
12. Soudy nižších stupňů se dále tím, že odmítly zkoumat právně relevantní vůli prokazující ústní ujednání mezi stranami na základě následného chování účastníků daného právního jednání, které bylo seznatelné z listinných důkazů, dle žalobkyně odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, a ze dne 13. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1673/2021.
13. Podle žalobkyně se soudy nižších stupňů svým procesním postupem při provádění a hodnocení důkazů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a postupovaly natolik nesprávně, že porušily základní právo žalobkyně na spravedlivý proces a při zjišťování skutkového stavu postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019.
14. Závěr o neexistenci dohody mezi účastníky, jejímž obsahem by bylo zprostředkování koupě obchodních podílů ve společnosti osobou k tomu žalovaným určenou, se nezakládá na žádném skutkovém zjištění a je v extrémním rozporu s důkazy, které byly provedeny, i s důkazy navrženými, ale neprovedenými.
15. Zjištění soudu prvního stupně, že zprostředkovatelskou činnost žalobkyně neprováděla pro žalovaného, ale pro C. P., je nejen v rozporu se všemi důkazy, které byly součástí soudního spisu, ale žádná ze stran ani nic takového netvrdila.
16. Na žádném skutkovém zjištění se nezakládá ani závěr odvolacího soudu, že pokud žalobkyně vykonávala činnost v rámci akvizice podílů ve společnosti ZEFFIRO s. r. o., činila tak pro svou budoucí účast na developerském projektu. Odvolací soud tento závěr učinil, protože prý „jednoznačně vyplývá z provedených důkazů“, ovšem už vůbec neřekl, o jaké důkazy má jít, co vypovídají a jak je hodnotil. I tento závěr je tedy závěrem bez jakéhokoli skutkového základu.
17. Soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil ani individuálně, ani ve vzájemné souvislosti, a omezil se na konstatování, že z nich není zjistitelná činnost žalobkyně jako zprostředkovatele, z více než padesáti listin náhodně jmenoval některé z nich, a to bez jakékoli souvislosti s ostatními listinami a tvrzeními žalobkyně. Důkaz živnostenským listem žalobkyně, navržený k prokázání tvrzení, že již v době uzavírání smlouvy bylo zřejmé, že za zprostředkování smlouvy bude požadována úplata, soud prvního stupně pominul a žádná skutková zjištění z něj neučinil. Jelikož soud prvního stupně neuvedl, proč z (některých) provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění, ani o které důkazy jde, a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, postupovaly soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004.
18. Řadu důkazů soud prvního stupně neprovedl, konkrétně výslechem svědků T. P., P. P. a C. P., výslechem J. J., a znaleckým posudkem, a odvolací soud jeho postup aproboval. Tím, že soud prvního stupně i soud odvolací bez řádného odůvodnění neprovedly důkaz výslechem svědků, postupovaly v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, či ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18.
19. Zamítnutí provedení důkazu výslechy svědků pro nadbytečnost, jestliže žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003.
20. Soud prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem a s tímto důkazním návrhem se ani nijak nevypořádal. Odvolací soud jeho postupu ničeho nevytkl. Oba soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019.
21. V situaci, kdy předmětem sporu byla ústně uzavřená smlouva mezi stranami sporu a ostatní důkazní prostředky nevedly podle soudů k prokázání žalobních tvrzení, je nepřipuštění důkazu účastnickou výpovědí s odkazem na §131 o. s. ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016. Považovaly-li soudy výslech J. J. za podpůrný (méně spolehlivý), ignorovaly, že k výslechu účastníka má být přistupováno jako k jakémukoli jinému důkazu, a postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07. Neprovedení důkazu výslechem J. J. nebylo řádně odůvodněno v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, a ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3874/2019.
22. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť z části na žalobkyní vymezených otázkách rozsudky nespočívají a z části žalobkyně namítá vady řízení a nesprávnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
III. Přípustnost dovolání
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Dovolání není přípustné proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
28. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť předmětem dovolacího přezkumu je výlučně posuzování právních otázek řešených odvolacím soudem.
29. Přípustnost dovolání nezakládají otázky, zda je platnou smlouvou ústní ujednání, v němž se jedna strana v rámci své podnikatelské činnosti zaváže, že pro druhou stranu vytvoří příležitost uzavřít smlouvu za účelem nabytí majetku (obchodních podílů společnosti vlastnící nemovitost) pro potřeby realizace podnikatelského záměru, přičemž tato druhá strana své podnikatelské aktivity realizuje prostřednictvím jí vlastněné a ovládané struktury právnických osob a zprostředkovávanou smlouvu bude uzavírat právnická osoba, kterou v budoucnu tato druhá smluvní strana určí z jí vlastněné a ovládané skupiny právnických osob, zda žalovaný jako smluvní strana, která měla na základě výše popsané smlouvy se žalobkyní určit kupujícího obchodních podílů, byl pasivně legitimován ve sporu se žalobkyní o zaplacení úplaty za zprostředkovatelskou činnost podle této smlouvy a zda lze předmětnou smlouvu o zprostředkování ve prospěch třetího považovat za smlouvu úplatnou, pokud při jejím uzavírání žalobkyně (zprostředkovatel) jednala v rámci své podnikatelské (zprostředkovatelské) činnosti a žalovaný realizoval svou obchodní (developerskou a výstavbovou) činnost prostřednictvím jím ovládané skupiny právnických osob, a ani otázka výkladu pojmu zprostředkování. Žalobkyně při jejich formulaci vychází z vlastních skutkových tvrzení o existenci a obsahu ujednání mezi účastníky, která odvolací soud neučinil. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
30. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud odmítl zkoumat právně relevantní vůli prokazující ústní ujednání mezi stranami na základě následného chování účastníků daného právního jednání, které bylo seznatelné z listinných důkazů, ve skutečnosti zpochybňuje logiku úsudku odvolacího soudu o tom, co vyplynulo z provedeného dokazování, zejména, že pokud žalobkyně vykonávala určitou činnost v rámci uskutečněné akvizice společnosti ZEFFIRO s. r. o., pak tuto činnost vykonávala pro svou budoucí účast na následujícím developerském projektu. Namítá tak nesprávné hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 se námitka procesní vady nemůže stát základem přípustnosti dovolání, nepředstavuje-li sama dovolací důvod, jakožto otázka procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a kterou dovolatel ve svém dovolání takto vymezil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5076/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
32. Z výtek, že odvolací soud se svým procesním postupem při provádění a hodnocení důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, včetně odkazů na konkrétní rozhodnutí, a související argumentace, lze dovodit námitka, že odvolací soud se ve vztahu k výslechům svědků při řešení otázky, zda žalobkyně neunesla důkazní břemeno o svém (skutkovém) tvrzení, které provedenými důkazy nebylo prokázáno, jestliže soud neprovedl žalobkyní navržené důkazní prostředky, které měly (podle názoru žalobkyně) její tvrzení prokázat, odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, a ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, a ve vztahu k výslechu J. J. při řešení otázky předpokladů provedení důkazu výslechem účastníka od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016. Prostřednictvím zbývajících námitek žalobkyně nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, a tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou.
33. Ve vztahu k otázce, zda žalobkyně neunesla důkazní břemeno o svém (skutkovém) tvrzení, které provedenými důkazy nebylo prokázáno, jestliže soud neprovedl žalobkyní navržené důkazní prostředky, které měly (podle názoru žalobkyně) její tvrzení prokázat, není dovolání přípustné. Zda žalobkyně vykonala jí tvrzené činnosti, k prokázání čehož navrhla výslechy svědků, soud prvního stupně neprokázaným neshledal. Nejedná se tak o situaci, kdy by soud učinil závěr o neprokázání účastníkova tvrzení, aniž by provedl důkazy navržené k jeho prokázání. Shledal-li odvolací soud neprovedení důkazů výslechem svědků správným, od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, a ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, se neodchýlil, jelikož se jednalo o jinou procesní situaci.
34. Přípustným však shledal dovolací soud dovolání ve vztahu k otázce předpokladů provedení důkazu výslechem účastníka, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, mimo jiné od žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016.
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle §126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle §131.
37. Podle §131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.
38. Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
39. Ohledně charakteru a významu důkazu výslechem účastníka řízení Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení §131 o. s. ř. jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). Zároveň platí, že důkaz výslechem účastníka se neprovede jen tehdy, jsou-li tu jiné dostupné důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím je účastník schopen unést své důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016). Rozhodovací praxe je ustálena též v tom, že nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 81/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod č. 191, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněný pod č. 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
40. V projednávané věci žalobkyně navrhla výslech J. J., statutárního orgánu žalobkyně (statutárního ředitele), resp. (následně) člena statutárního orgánu (správní rady) žalobkyně, k prokázání tvrzení uvedených již v žalobě, že mezi účastníky došlo k dohodě, jejíž obsah byl ústně sjednán mezi J. J. a žalovaným. Tvrzení žalobkyně o obsahu smlouvy byla dostatečně určitá a bylo zřejmé, k čemu se měla zavázat žalobkyně a k čemu žalovaný. V řízení provedené důkazy k prokázání tvrzení žalobkyně, že mezi účastníky došlo k dohodě o jí tvrzeném obsahu, neshledal soud prvního stupně dostatečnými. Za této situace byly podmínky pro provedení výslechu J. J. podle §126 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §131 odst. 1 o. s. ř. splněny, neboť výslech byl navržen k prokázání konkrétních tvrzení žalobkyně, neměl sloužit k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení a tvrzení žalobkyně nebylo možné prokázat jinak.
41. Na uvedeném nic nemění, že žalobkyně dle odvolacího soudu měnila svá skutková tvrzení o okolnostech uzavření smlouvy a jejím obsahu, ani to, že žádné jiné důkazy závěr o uzavření žalobkyní tvrzené smlouvy nepodporovaly a žalovaný tvrzení žalobkyně popíral. Uvedené okolnosti mohly být zohledněny v rámci hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., neodůvodňovaly však neprovedení důkazu.
42. Shledal-li odvolací soud správným názor soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro výslech J. J. dle §131 odst. 1 o. s. ř., je jeho závěr v rozporu se shora uvedenými závěry Nejvyššího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn právem.
43. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
44. Neopodstatněná je námitka žalobkyně, že závěr o neexistenci jí tvrzené dohody se nezakládá na žádném skutkovém zjištění a je v extrémním rozporu s provedenými i navrženými, ale neprovedenými, důkazy. Uzavřel-li soud prvního stupně, že nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k dohodě o žalobkyní tvrzeném obsahu, byl jeho závěr (z logiky věci) založen na absenci skutkových zjištění. V rozporu s neprovedenými důkazy být nemohl, neboť z neprovedených důkazů skutková zjištění čerpána nebyla. Soud prvního stupně odůvodnil, proč z provedených důkazů závěr o existenci dohody nevyplývá, žalobkyně neuvedla, v čem extrémní rozpor spatřuje, a dovolací soud extrémní nesoulad neshledává.
45. Nedůvodnou je i námitka, že na žádném skutkovém zjištění se nezakládá závěr odvolacího soudu, že vykonávala-li žalobkyně činnost v rámci akvizice, činila tak pro svou budoucí účast na developerském projektu. Ohledně tohoto závěru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, včetně jeho odůvodnění, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědkyně R. V., e-mailové komunikace zachycující vyjednávání o uzavření smlouvy o spolupráci a smlouvy o developmentu, investičního memoranda, e-mailové komunikace mezi J. J. a žalovaným a přihlédl též k tvrzení žalovaného.
46. Namítá-li žalobkyně, že zjištění soudu prvního stupně o tom, že zprostředkovatelskou činnost žalobkyně neprováděla pro žalovaného, ale pro pana P., je nejen v rozporu se všemi důkazy, které byly součástí soudního spisu, ale žádná ze stran ani nic takového netvrdila, přehlíží, že odvolací soud tuto úvahu soudu prvního stupně nepřevzal a své rozhodnutí založil na tom, že shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky došlo k dohodě o jí tvrzeném obsahu, a že na straně žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně.
47. Opodstatněnou shledal dovolací soud námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů.
48. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se podává, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017) a povinnost uvedená v §157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů nevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, či ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 442/2021; či nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Důkazní návrh účastníka řízení může soud odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 475/2021, a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
49. V projednávané věci žalobkyně v reakci na poučení dané jí soudem prvního stupně při jednání dne 19. 1. 2021 navrhla v podání ze dne 16. 2. 2021 (mimo jiné) provedení důkazu výpisem ze živnostenského rejstříku, výslechem svědků a znaleckým posudkem k prokázání jí tvrzených konkrétních skutečností. Soud prvního stupně provedl důkaz (toliko) výpisem ze živnostenského rejstříku při jednání dne 18. 5. 2021, v odůvodnění rozsudku jej nezmínil a vyjádřil se (jen) k neprovedení důkazu výslechem svědků, nadto v obecné rovině, aniž by bylo seznatelné, o kterou ze shora uvedených situací, v nichž soud může důkazní návrh odmítnout, šlo. Neuvedl, proč výpis ze živnostenského rejstříku nevzal za základ svých skutkových zjištění, a neprovedení důkazů odůvodnil nedostatečně, čímž ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
50. Odvolací soud, přes výslovnou námitku neprovedení navržených důkazů bez řádného důvodu (žalobkyně nesprávně za neprovedený označila též důkaz výpisem ze živnostenského rejstříku) uplatněnou v odvolání spolu s návrhem na doplnění dokazování, pochybení soudu prvního stupně nenapravil, neboť úvaha odvolacího soudu, že neprovedené žalobkyní navržené důkazy nemohly prokázat skutková tvrzení žalobkyně, je nedostatečná. Tím zatížil řízení vadou též odvolací soud.
51. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto dovolací soud v zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu