ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3176.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3176/2022-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Bultasem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, proti žalované SAZKA a.s. , se sídlem v Praze 6, Vokovice, Evropská 866/69, identifikační číslo osoby 26493993, o zaplacení 109 108 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 25/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 39 Co 185/2022-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za porušení smluvní informační povinnosti podle dohody o mlčenlivosti a ochraně informací ze dne 28. 11. 2017 (dále jen „dohoda o mlčenlivosti“). Žalobce se taktéž domáhal zaplacení částky ve výši 9 108 Kč jako náhrady škody, přičemž tato částka představuje náklady, které žalobce vynaložil za právní služby poskytnuté v souvislosti s porušením smluvní povinnosti podle dohody o mlčenlivosti.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 40 C 25/2021-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 109 108 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 49 800,50 Kč (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. V dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda jednáním žalované došlo k porušení smluvní povinnosti podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti a zda žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu podle článku 5.1. dohody o mlčenlivosti. Žalovaná dále tvrdila, že z výzvy žalobce ze dne 25. 2. 2020, kterou byla žalovaná vyzvána k doložení „kópie originálnosti licencie na hru Šťastné datum“ a poskytnutí s tímto souvisejících informací, nebylo zřejmé, o předložení jakého dokumentu žalobce žádá a jaký má být jeho obsah. Současně žalobce podle žalované neuvedl, z jakého důvodu dokument požaduje a jaké důvěrné informace byly dle jeho názoru dotčeny. Jelikož žalobce požadovaný dokument a důvěrné informace nespecifikoval, nebylo možné jejich potenciální zneužití vyvrátit, ani k tomu poskytnout relevantní dokumenty a informace. Stran této námitky předkládá žalovaná dovolacímu soudu otázku, která podle názoru žalované dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázku, zda dojde k porušení smluvní informační povinnosti, jestliže příjemce na žádost sdělovatele o poskytnutí informace odpoví tak, že mu není zřejmé, jak má svou povinnosti splnit, tj. jaký dokument a informace sdělovatel požaduje.
Žalovaná dále namítla, že koncepce hry není předmětem duševního vlastnictví, a proto na takovou koncepci nelze mít licenci. Žádal-li tedy žalobce o doložení licence ke hře „XY“, žádal o nemožné plnění, neboť taková licence neexistuje a existovat ani nemůže. Žalovaná se nemohla dopustit porušení své povinnosti dle dohody o mlčenlivosti tím, že žalobci neposkytla neexistující dokument a informace k němu. Vzhledem k této námitce žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, kterou žalovaná formuluje tak, zda může smluvní strana porušit smluvní povinnost tím, že neposkytne druhé smluvní straně na její žádost neexistující dokument a informace k němu.
Žalovaná taktéž namítla, že žalobce nebyl oprávněn postupovat podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti a žádat žalovanou o poskytnutí dokumentů a informací za účelem ověření, zda nedochází k používání či zneužívání důvěrných informací, neboť článek 3.4. dohody o mlčenlivosti se týká povinností vztahujících se pouze k důvěrným informacím ve smyslu článku 1. dohody o mlčenlivosti. Koncept hry „XY“ však důvěrnou informací ve smyslu dohody o mlčenlivosti být nemůže, jelikož jde o informaci, která je jednak veřejně přístupná, a jednak byla v oprávněném držení žalované ještě před jejím zpřístupněním žalobcem. Nemohl-li tedy žalobce využít svého práva podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti, nemohla žalovaná ani porušit tomu odpovídající povinnost.
Konečně žalovaná namítla, že nesprávné právní posouzení věci spočívá také v závěru odvolacího soudu, že ani dopisem ze dne 13. 7. 2020 žalovaná svoji povinnost dle dohody o mlčenlivosti nesplnila. K tomu žalovaná uvedla, že ve svém dopise ze dne 13. 7. 2020 poskytla žalobci veškeré relevantní informace a dokumenty, jelikož v předmětném dopisu žalovaná žalobci sdělila, že hru „XY“ provozuje na základě povolení Ministerstva financí České republiky a k této hře nevlastní a nepotřebuje žádnou licenci, pročež žalobcem požadovaný dokument nemůže předložit. Zároveň žalovaná doložila, že informace o dané herní koncepci měla již před uzavřením dohody o mlčenlivosti. V dovolání žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání žalované považuje za nepřípustné, neboť žalovanou předložená otázka nepředstavuje otázku hmotného práva, nýbrž otázku hodnocení skutkového stavu věci, případně otázku hodnocení důkazů. Žalovanou nastíněná otázka nadto dle žalobce nemá vliv na posouzení projednávané věci. Žalobce dále uvedl, že z dopisu ze dne 25. 2. 2020 bylo zřejmé, jaké informace a dokumenty žalobce požadoval. Žalobce se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nevyhověním žádosti žalobce vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty podle článku 5.1. dohody o mlčenlivosti. Dále žalobce uvedl, že není zřejmé, proč si měl být vědom neexistence licence ke hře „XY“, když o této skutečnosti nevěděla s jistotou ani žalovaná. Žalobce taktéž uvedl, že dotčené důvěrné informace v dopisu ze dne 25. 2. 2020 specifikoval dostatečně určitě, přičemž posouzení, zda jde či nejde o důvěrnou informaci, není předmětem projednávané věci. Žalobce dále uvedl, že řešení otázky, zda žalovaná následně dopisem ze dne 13. 7. 2020 splnila svoji smluvní povinnost, nemá vliv na posouzení žalobcem uplatněného nároku. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k námitce, že žalobce nebyl oprávněn postupovat podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti, jelikož koncept hry „XY“ není důvěrnou informací ve smyslu dohody o mlčenlivosti žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
Tak je tomu i v posuzované věci, neboť odvolací soud výrokem I napadeného rozsudku rozhodl rovněž o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 9 108 Kč představující náklady na právní služby poskytnuté v souvislosti s porušením povinnosti žalované z dohody o mlčenlivosti.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 9 108 Kč, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím.
Ve vztahu k námitkám žalované, že nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobci nevznikl, neboť žalovaná svým jednáním neporušila smluvní povinnost dle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti, jelikož žalobce v dopise ze dne 25. 2. 2020 neoznačil požadované dokumenty a důvěrné informace, a že vzhledem k neexistenci licence ke hře „XY“ žalobce požadoval po žalované nemožné plnění, dovolací soud uvádí, že dotčené otázky posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu právních jednání je ustálena na tom, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Patří mezi ně nejen praxe zavedená mezi stranami v právním styku, ale i to, co právnímu jednání předcházelo, jakož i následné jednání stran, kterým strany daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání, je jedním z hledisek, jímž se soudy mají řídit při zjišťování úmyslu (záměru) stran. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod číslem 5/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018).
V projednávané věci se odvolací soud zabýval výkladem článků 3.4. a 5.1. dohody o mlčenlivosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti nebyl žalobce povinen blíže specifikovat požadované dokumenty, důvěrné informace, ani důvod výzvy, jelikož předpokladem takové výzvy byl pouze subjektivní dojem žalobce. Stejně tak se odvolací soud zabýval výkladem výzvy žalobce ze dne 25. 2. 2020, přičemž uzavřel, že z výzvy bylo zcela zřejmé, co žalobce požaduje. Za situace, kdy žalobce požadoval poskytnutí konkrétního dokumentu a informací k němu, tj. předložení licence ke hře „XY“ včetně sdělení, od kdy žalovaná licenci vlastní, přičemž specifikoval důvěrné informace tím, že se mělo jednat o informace ohledně projektu „XY“ a hry „XY“, a odkázal na článek 3.4. dohody o mlčenlivosti jako na důvod jeho výzvy, nemohla mít žalovaná pochybnosti o tom, co žalobce danou výzvou sledoval, neboť úmysl (záměr) žalobce z obsahu výzvy jednoznačně vyplýval a byl nepochybný. Žalovaná tudíž měla dle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti povinnost poskytnout veškeré potřebné informace k vyvrácení žalobcova podezření. Jestliže žalovaná požadovanou licencí nedisponovala a objektivně tedy nemohla žalobci poskytnout požadovaný dokument, mohla se své povinnost zprostit sdělením, že danou licenci nevlastní, resp. ji k danému hernímu konceptu nepotřebuje. Podrobil-li odvolací soud dohodu o mlčenlivosti a výzvu žalobce ze dne 25. 2. 2020 výkladu ve smyslu shora uvedených zákonných interpretačních pravidel a učinil závěr, že jednáním žalované došlo k porušení smluvní povinnosti podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti, čímž podle článku 5.1. dohody o mlčenlivosti vznikl žalobci nárok požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil. Žalovanou vznesené námitky tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované, podle níž dopisem ze dne 13. 7. 2020 žalovaná splnila svoji smluvní povinnost podle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž podává z napadeného rozhodnutí, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná nedostála své informační povinnosti dle článku 3.4. dohody o mlčenlivosti již okamžikem, kdy dne 9. 3. 2020 v odpovědi na výzvu žalobce odmítla poskytnout žalobci součinnost a předložit požadované dokumenty a informace. Týmž okamžikem vzniklo právo žalobce požadovat zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu