ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.77.2022.3
sp. zn. 23 Cdo 77/2022-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, PSČ 530 02, proti žalovaným 1) P. K. , narozenému XY, bytem v XY, 2) J. K. , narozené XY, bytem v XY, oba zastoupeni JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v Jaroměři, Husova 112, PSČ 551 01, o zaplacení 202 408,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 55 C 13/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2021, č. j. 21 Co 144/2021-302, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2021, č. j. 21 Co 144/2021-318, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 8 720 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 55 C 13/2020-250, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 182 082,68 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalobu co do částky 20 326,11 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně, žalovaný 1) a V. K. a J. K. se stali na základě dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti po zemřelém V. K. (schválené usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 5. 2017, č. j. 17 D 361/2016-83) spoluvlastníky pozemků p. č. XY a p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v katastrálním území XY; spoluvlastnický podíl žalobkyně na předmětných nemovitostech činil 3/16. Dne 30. 6. 2004 uzavřeli oba žalovaní s Hypoteční bankou a. s. smlouvu o hypotečním úvěru a byl jim poskytnut úvěr na rekonstrukci rodinného domu č. p. XY na pozemku p. č. XY v XY ve výši 800 000 Kč úročený sazbou ve výši 4,4%. Žalovaný 1) a zesnulý V. K. uzavřeli dne 30. 6. 2004 s Hypoteční bankou zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti k zajištění výše uvedeného hypotečního úvěru [do postavení zástavních dlužníků po smrti V. K. vstoupili žalobkyně jako pozůstalá dcera, žalovaný 1) jako pozůstalý syn, další pozůstalý syn V. K. a pozůstalá manželka J. K.]. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2017, č. j. KSPA 60 INS XY, byl zjištěn úpadek žalobkyně. Žalovaní svůj dluh vůči Hypoteční bance řádně nespláceli; Hypoteční banka a. s. proto přihlásila zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného proti žalobkyni. Dne 17. 5. 2019 byla uzavřena kupní smlouva na předmětné nemovitosti; prodávajícími byli žalovaný 1), dále insolvenční správkyně V. K., insolvenční správkyně I. K. (žalobkyně) a J. K., kteří prodali předmětné nemovitosti kupujícím za kupní cenu 2 000 000 Kč. Část kupní ceny měla být podle kupní smlouvy uhrazena zástavnímu věřiteli – Hypoteční bance a. s. Část kupní ceny ve výši 375 000 Kč měla být uhrazena insolvenční správkyni I. K. (žalobkyně). Přílohou kupní smlouvy bylo prohlášení o podmínkách zániku zástavního práva, podle něhož Hypoteční banka a. s. byla připravena vzdát se zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu o velikosti 7/16 na předmětné nemovitosti (ve vlastnictví P. K.) a na spoluvlastnickém podílu o velikosti 3/16 na předmětné nemovitosti (ve vlastnictví J. K.) za podmínky, že bance bude uhrazena částka 600 000 Kč a současně bude mít zástavní věřitel možnost tuto částku použít na částečnou úhradu své pohledávky. Uvedenou kupní smlouvou tak byla zpeněžena zástava (spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech) prodejem mimo dražbu a Hypoteční bance a. s. byl insolvenční správkyní vydán se souhlasem insolvenčního soudu výtěžek zpeněžení ve výši 182 082,68 Kč. Žalobkyně následně požadovala po žalovaných celkem 202 408,79 Kč (sestávající z částky vyplacené bance ve výši 182 082,68 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 20 326,11 Kč) s tím, že šlo o plnění, které poskytla za žalované.
Soud prvního stupně aplikoval §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“), a §1968 odst. 1 o. z. Uvedl, že žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení po žalovaných z důvodu, že za ně plnila, co měli po právu plnit oni. Soud dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 182 082,68 Kč s příslušenstvím důvodná, neboť tuto částku žalobkyně plnila Hypoteční bance a. s. namísto žalovaných, kteří měli dle smlouvy o úvěru povinnost tuto částku bance zaplatit. Podle soudu prvního stupně na tom nic neměnila ani vědomost žalobkyně o zatížení nemovitostí zástavním právem, ani o výši dluhu žalovaných vůči bance, ani to, že poskytnutý úvěr byl použit na zhodnocení nemovitosti, jejíž podíl zdědila. Povinnost zaplatit úvěr tížila pouze žalované. Zaplacením části kupní ceny ve výši 600 000 Kč na účet Hypoteční banky a. s. nedošlo k zániku celého dluhu žalovaných vůči této bance; předmětná částka byla v souladu s prohlášením o podmínkách zániku zástavního práva použita na částečnou úhradu dluhu. Soud uzavřel, že částka 182 082,68 Kč byla po zpeněžení nemovitosti poukázána Hypoteční bance a. s. z podílu, který připadl na žalobkyni, pouze proto, že se žalobkyně stala na základě dědictví spoluvlastníkem nemovitostí a tím i zástavním dlužníkem (nikoli obligačním dlužníkem). Šlo tedy výlučně o dluh žalovaných, který žalobkyně v rozsahu částky 182 082,68 Kč za žalované uhradila. Naopak částka 20 326,11 Kč podle soudu prvního stupně není bezdůvodným obohacením žalovaných, neboť jde o náklady související výlučně s procesem insolvence žalobkyně, které musí nést žalobkyně ze svého a nejde o bezdůvodné obohacení žalovaných.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 21 Co 144/2021-302, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2021, č. j. 21 Co 144/2021-318, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu); změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně placení náhrady nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zopakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2019, její přílohou č. 1 (prohlášení o podmínkách zániku zástavního práva), a výpovědí svědkyně (insolvenční správkyně žalobkyně) a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání. Podle odvolacího soudu z kupní smlouvy ani z prohlášení o podmínkách zániku zástavního práva nevyplývají důsledky, které prezentují žalovaní. Zaplacením částky 600 000 Kč ze strany žalovaných Hypoteční bance a. s. podle ujednání v kupní smlouvě došlo k zániku zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu P. K. [žalovaného 1)] a na spoluvlastnickém podílu J. K. Podle odvolacího soudu nelze z žádného ujednání kupní smlouvy dovodit, že by touto úhradou byly vyrovnány veškeré závazky vzniklé žalovaným na základě smlouvy o hypotečním úvěru, pro jejíž zajištění byla uzavřena zástavní smlouva, a že by tak došlo k zániku zástavního práva i na dalších spoluvlastnických podílech, tj. na spoluvlastnickém podílu o velikosti 3/16 žalobkyně a spoluvlastnickém podílu o velikosti 3/16 V. K. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že z prohlášení o podmínkách zániku zástavního práva je jednoznačné, že částka 600 000 Kč bude zástavním věřitelem použita na částečnou úhradu jeho pohledávky. Na zbývající část pohledávky zástavního věřitele byly použity právě v částečném rozsahu výtěžky zpeněžení majetku z majetkové podstaty žalobkyně a z majetkové podstaty V. K. Odvolací soud tedy považoval napadený rozsudek za věcně správný; pouze upřesnil, že v řešené věci se nárok žalobkyně opírá o §1937 odst. 1 o. z. a nikoli o soudem prvního stupně aplikované ustanovení §2991 odst. 1 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázek, které podle názoru dovolatelů dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny. První otázka se týkala aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně aplikoval §1937 o. z., aniž by se zabýval tím, zda se nárok měl posuzovat dle staré či nové právní úpravy. Podle dovolatelů bylo na místě aplikovat úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť úvěrová smlouva i zástavní smlouva byly uzavřeny v době jeho účinnosti. Odvolací soud se tak měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelé odkázali.
Další otázka se týkala toho, zda je pro určení výše regresu, který žalobkyně plnila za žalované jejich věřiteli (bance), rozhodující výše částky, k níž dal insolvenční soud souhlas k vydání výtěžku zpeněžení. Jinými slovy zda je rozhodnutí insolvenčního soudu závazné v civilním řízení o vydání plnění z titulu subrogačního regresu. Tato otázka nebyla podle dovolatelů v rozhodovací praxi dosud řešena. Další – dle dovolatelů rovněž neřešená – otázka se vztahovala k tomu, zda v řešené věci došlo k zákonné cesi pohledávky věřitele za obligačním dlužníkem na zástavního dlužníka v insolvenci podle §1937 o. z. Podle dovolatelů nebyly naplněny podmínky pro zákonnou cesi, která vyžaduje nabídnutí plnění někým jiným, než dlužníkem, a v řešené věci chyběla vůle žalobkyně nabídnout plnění, neboť za ni jednala insolvenční správkyně. Další otázka se týkala aplikace §1938 odst. 1 o. z., který upravuje částečné plnění za jiného. Namítali, že nebyly naplněny podmínky aplikace tohoto ustanovení, neboť v řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by se Hypoteční banka a. s. (původní věřitel) zaručila žalobkyni (nový věřitel), že jí bude nahrazeno, co vydala. Podle dovolatelů tak trvá přednostní právo na uspokojení zbytku pohledávky Hypoteční banky a. s. a je vyloučen nárok uplatněný žalobkyní. Poslední z dle tvrzení dovolatelů neřešených otázek se týkala toho, zda při zpeněžení zástavy (spoluvlastnického podílu na nemovitosti) mimo dražbu v insolvenci zástavního dlužníka z titulu přihlášky odděleného věřitele, k němuž došlo jednou smlouvou, v rámci které byly všechny spoluvlastnické podíly (tj. nemovitost jako celek) prodány, bylo takové právní jednání zrušením a vypořádáním vzájemných nároků podílového spoluvlastnictví (§1141 o. z.) či zda tento způsob prodeje vylučuje úpravu občanského zákoníku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem z volné ruky.
Poslední otázka se vztahovala k výkladu právního jednání. Dovolatelé tvrdili, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe k výkladu právního jednání, neboť vůbec neprovedl výklad předmětných ujednání kupní smlouvy. Podle dovolatelů odvolací soud vůbec nevzal v potaz vyloučení povinnosti žalovaných (obligačních dlužníků) zaplatit, čeho se nedostává po zpeněžení zástavy žalobkyně a V. K.; jinak by nemělo opodstatnění ani logiku ujednání účastníků v článku 3.3 kupní smlouvy.
Dovolatelé také namítali, že nedostali příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení odvolacího soudu oproti právnímu hodnocení soudu prvního stupně. Závěrem proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání reagovala na argumenty dovolatelů, dále uvedla, že právní posouzení odvolacího soudu považuje za správné, a pro případ, že dovolací soud shledá dovolání žalovaných přípustným, navrhla, aby je jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatelů týkající se toho, zda v řešené věci měl být aplikován zákon č. 89/2012 Sb. nebo zákon č. 40/1964 Sb., nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí; odlišné posouzení této otázky by totiž nemělo vliv na výsledek řízení (viz níže).
Podle §3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Nejvyšší soud se k aplikaci přechodného ustanovení §3028 o. z. vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Konkrétně v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uvedl, že závazkové právní vztahy spadají pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu §3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu k odstavci druhému jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“. Závazkové vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se tedy řídí dosavadními právními předpisy (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). V témže rozsudku pak Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že pro určení právního režimu pohledávky ze smlouvy je rozhodující, kterou právní úpravou se řídí smlouvou založený závazkový právní poměr, z něhož pohledávka jakožto právo věřitele na určité plnění (srov. §488 obč. zák. a §1721 o. z.) vznikla (jehož je součástí).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že nárok žalobkyně měl být posuzován v režimu právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb. V řešené věci totiž šlo o plnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 30. 6. 2004, tedy v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva byla uzavřena přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., řídí se závazkový právní vztah touto smlouvou založený, stejně jako práva a povinnosti z něj vzniklé, dosavadními právními předpisy. Jestliže tedy nárok žalobkyně spočíval v tom, že plnila namísto žalovaných část pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru a nyní regresem po žalovaných požaduje uhrazenou částku, měly jej soudy posuzovat v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Jednalo se totiž o plnění pohledávky vzniklé na základě právního vztahu, který se řídí dosavadní právní úpravou, na čemž nic nemění ani to, že žalobkyně plnila až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Dovolatelům lze tedy přisvědčit v tom, že odvolací soud nárok žalobkyně nesprávně posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (konkrétně dle §1937 o. z.) namísto aplikace úpravy zákona č. 40/1964 Sb.
Aplikace nesprávného právního předpisu odvolacím soudem však neměla vliv na správnost samotného výroku ve věci samé. I v případě posouzení nároku žalobkyně podle zákona č. 40/1964 Sb. by totiž bylo třeba dojít k témuž závěru, že regresní nárok žalobkyně vůči žalovaným je dán. Právní úprava zákona č. 40/1964 Sb. sice výslovně neupravovala zákonný subrogační regres v případě plnění zástavního dlužníka na pohledávku za obligačním dlužníkem, ovšem regresní nárok svého druhu byl u zástavního dlužníka pro takové případy dovozován v judikatuře.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, to, že právní úprava zástavního práva neřeší (na rozdíl od ručení) zákonnou cesi nároku (u ručení srov. §550 obč. zák. a §308 obch. zák.) v případě, že zajištěná pohledávka je uspokojena ze zpeněžení zástavy, pak neznamená, že zástavní dlužník, jenž svým majetkem takto uspokojil pohledávku zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníku, nemá k dispozici žádný regresní nárok. Není-li pro tento případ mezi zástavním dlužníkem a osobním dlužníkem ujednáno něco jiného, vzniká zástavnímu dlužníku, jenž na úhradu zajištěné pohledávky „plnil zástavou“ (tím, že byla zpeněžena), regresní nárok svého druhu, který je nutno posuzovat analogicky podle ustanovení §454 a §458 obč. zák. Na těchto závěrech ničeho nemění ani to, zda zástavní dlužník plnil ze zástavního práva dobrovolně (např. tím, že uhradil zajištěnou pohledávku nebo složil hodnotu zástavy) nebo vynuceně (tak, že zástava byla i proti jeho vůli zpeněžena a výtěžek zpeněžení vydán zajištěnému věřiteli). Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2105/2007.
Z výše uvedeného vyplývá, že odlišné posouzení první otázky dovolatelů, by nemělo vliv na výsledek řízení, neboť i při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. by bylo na místě dospět k témuž závěru, jaký zaujal odvolací soud při aplikaci zákona č. 89/2012 Sb. Otázku formulovanou v dovolání je z tohoto důvodu třeba považovat pro řešenou věc za hypotetickou (akademickou). Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2368/2021, dále usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Zbývající otázky formulované v dovolání rovněž nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. Otázka dovolatelů týkající se toho, zda je pro určení výše regresu, který žalobkyně plnila za žalované jejich věřiteli, rozhodující výše podílu určeného v rámci insolvenčního řízení (tj. výše částky, k níž dal insolvenční soud souhlas k vydáním výtěžku zpeněžení), nezaloží přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů, jímž je dovolací soud vázán a nenáleží mu jeho přezkum (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka výše regresu žalobkyně je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní. V řízení bylo v rámci dokazování zjištěno, jakou částku žalobkyně zaplatila Hypoteční bance a. s., a od tohoto zjištění se odvíjela výše jejího regresu vůči žalovaným.
Další otázka dovolatelů se vztahovala k podmínkám aplikace §1937 o. z. Dovolatelé konkrétně namítali, že v řešené věci nemohlo dojít k zákonné cesi pohledávky věřitele za obligačním dlužníkem, neboť nebyly naplněny podmínky pro zákonnou cesi, která vyžaduje nabídnutí plnění někým jiným, než dlužníkem (v řešené věci chyběla vůle třetí osoby nabídnout plnění, neboť za ni jednala insolvenční správkyně). Ani tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, a to již z toho důvodu, že se vztahuje k podmínkám aplikace §1937 o. z., ačkoli dovolací soud výše dospěl k závěru, že nárok žalobkyně se má posuzovat v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že ze znění ustanovení §1397 o. z. nevyplývá, že by jeho aplikace byla podmíněna dobrovolnou nabídkou plnění třetí osobou, a z argumentace dovolatelů není zřejmé, na základě čeho dospěli k takovému závěru o výkladu §1937 o. z. Ze stejného důvodu pak nezaloží přípustnost dovolání ani další otázka dovolatelů týkající se podmínek aplikace §1938 odst. 1 o. z., neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
V rámci své předposlední otázky se dovolatelé tázali, zda při zpeněžení zástavy – spoluvlastnického podílu na nemovitosti – mimo dražbu v insolvenci zástavního dlužníka z titulu přihlášky odděleného věřitele, k němuž došlo jednou smlouvou, v rámci které byly všechny spoluvlastnické podíly (tj. nemovitost jako celek) prodány, bylo takové právní jednání zrušením a vypořádáním vzájemných nároků podílového spoluvlastnictví či zda tento způsob prodeje vylučuje úpravu občanského zákoníku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem z volné ruky. Ani tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí založil na řešení otázky regresu žalobkyně jakožto zástavního dlužníka, který plnil za obligační dlužníky, nikoli na řešení otázky, zda prodejem předmětných nemovitostí došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Otázka dovolatelů týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla pro závěr odvolacího soudu podstatná. Nejvyšší soud proto opět odkazuje na usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle něhož je třeba v dovolání formulovat právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí.
Poslední námitka se týkala výkladu právního jednání. Podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe k výkladu právního jednání, na jejíž konkrétní rozhodnutí v dovolání odkázali, neboť vůbec neprovedl výklad předmětných ujednání kupní smlouvy. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Tak tomu ovšem v poměrech projednávané věci není a ostatně ani dovolatelé nepředkládají žádnou právní otázku, jež se výkladu právního jednání dotýká, neboť při formulaci námitek týkajících se výkladu právního jednání vycházeli z vlastních (a v řízení neprokázaných) tvrzení, že byla vyloučena povinnost žalovaných zaplatit, čeho se nedostává po zpeněžení zástavy žalobkyně a V. K., a dále že se J. K. neměla nijak podílet na úhradě zajištěné pohledávky. Jestliže dále namítali, že odvolací soud nevzal v potaz, že účastníci byli srozuměni s tím, že Hypoteční banka a. s. žádá po žalovaných pouze úhradu částky 600 000 Kč, opět argumentaci staví na vlastním tvrzení, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že prohlášení banky o podmínkách zániku zástavního práva se výslovně vztahovalo pouze na zánik zástavního práva ohledně podílů P. K. a J. K., nikoli na zánik zástavního práva váznoucího na všech spoluvlastnických podílech.
Dovolací soud k tomu připomíná, že je vázán zjištěným skutkovým stavem a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani poslední otázka dovolatelů proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť argumentace k ní byla postavena na vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních dovolatelů.
Námitka dovolatelů, že nedostali příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení odvolacího soudu oproti právnímu hodnocení soudu prvního stupně, pak rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vady řízení. Vadami řízení se dovolací soud zabývá v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné. Nejvyšší soud je proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu