ECLI:CZ:NS:2023:23.ICDO.119.2022.1
KSPH 66 INS 23802/2012
37 ICm 703/2013
sp. zn. 23 ICdo 119/2022-2568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s.r.o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 703/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 37 ICm 703/2013, 101 VSPH 161/2022-2544 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2022, č. j. 37 ICm 703/2013-2496 (KSPH 66 INS 23802/2012), určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P965 pod číslem 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 13, 15 a 20 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P965 pod číslem 11, 12, 14, 16, 17, 18, 19, 21, 22 a 23 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako věřitel v incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka domáhal určení, že má za dlužníkem shora uvedené nevykonatelné pohledávky popřené žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka na přezkumném jednání dne 29. 1. 2013 a zvláštním přezkumném jednání dne 16. 7. 2013, jež dle žalobce vznikly v souvislosti s žalobcem specifikovanými smlouvami o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví uzavřených s dlužníkem v období od 4. 2. 2011 do 26. 1. 2012 pro smluvní územní jednotky Třebíč, Ledeč nad Sázavou, Polná, Nové Město na Moravě a Pelhřimov.
Žalovaná popřela tyto pohledávky z důvodu, že považuje předmětné smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem z důvodu zneužití dominantního postavení žalobcem (vynucování nepřiměřených smluvních podmínek, vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku odběru nesouvisejícího plnění, zneužívání dominantního postavení při zadávání veřejných zakázek a při plnění uzavřených smluv), omylu, porušení zákona o veřejných zakázkách, nekalé soutěže, a rovněž pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P965 pod číslem 11, 21, 22 a 23, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení jí formulovaných otázek hmotného práva, které dle žalované dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za zjevně nedůvodné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínek podle §241 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou.
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním jeho výroku a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta.
K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, procesně úspěšná, nebyla žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit.
Proto dovolací soud postupoval podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl.
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobě částečně vyhovuje, dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto posoudil, zda je dovolání v této části (objektivně) přípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
V projednávané věci je předmětem řízení určení pravosti pohledávek žalobce, jež nejsou pohledávkami pracovněprávními nebo ze spotřebitelských smluv. Proto dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu o těch pohledávkách, jejichž výše nepřesahuje 50 000 Kč, je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nepřípustné.
Ve zbývajícím rozsahu posoudil dovolací soud přípustnost dovolání v souladu s §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je proto oprávněn se zabývat pouze takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010, nebo jeho usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6042/2016, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19).
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná (první) otázka, zda je zneužití dominantního postavení smluvní stranou, která je navíc státním podnikem, způsobilé vyvolat právní následek nejen s účinky do budoucna přijetím opatření ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale i právní následek neplatnosti smlouvy podle obecných ustanovení uvedených v §6 ve spojení s §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, případně pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku podle právní úpravy platné v době uzavření smluv.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Na otázce formulované dovolatelkou, jejímž prostřednictvím se táže na důsledky zneužití dominantního postavení žalobcem v jí popsané situaci, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odpověď na ni je současně závislá na vlastním závěru dovolatelky, jenž odvolací soud neučinil a jenž dovolatelka činí součástí této otázky. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vzhledem k celkovému obsahu odůvodnění zjevně (byť tak ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl) ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce jako státní podnik nezneužil své dominantní postavení. A to ani tvorbou cen dříví, neboť tyto ceny jsou určovány rozhodnutím jednotlivých soutěžitelů (dodavatelů) v zadávacích řízeních, ani v případě ujednání o splatnosti smluvních ujednání a sankcích za jejich porušení, kde se nejedná o výraznější nepoměr mezi právy a povinnostmi stran a jde o důsledek způsobu uzavírání předmětných smluv v rámci zadávacího řízení, ani ujednáním o poskytnutí bankovních záruk za splnění závazků dlužníka, což je ujednání v rámci veřejných zakázek běžné. Zneužití dominantního postavení ze strany žalobce neshledaly soudy ani ve smluvním svázání komplexních lesnických činností a prodeje dříví, neboť všechny sjednané činnosti se týkají dřevařství a dlužník disponoval kapacitami pro plnění všech těchto činností.
Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Obdobný závěr platí i pro otázky (druhou a třetí) dovolatelky, zda má výsadní postavení smluvního partnera se statusem zadavatele, dominanta i soutěžitele v přímém konkurenčním postavení s druhým smluvním partnerem, to vše v rámci jednoho smluvního vztahu, který si v zadávacím řízení vymíní poskytnutí vzájemně nesouvisejících plnění naplňujících skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), vliv na platnost smlouvy uzavřené za těchto okolností, resp. zda je za takové situace platné ujednání o kupní ceně, pokud má takový smluvní partner faktickou možnost ovlivňovat výši kupní ceny prostřednictvím jiných smluvních vztahů v jeho výlučné gesci bez možnosti kontroly s jiným subjektem.
I v případě těchto otázek, kterými je zpochybňován závěr odvolacího soudu o platnosti předmětných smluv, vychází dovolatelka z jí zformulovaného předpokladu, že žalobce zneužil své dominantní postavení. Tento závěr však odvolací soud, jak uvedeno shora, neučinil, a to ani ve vztahu k žalobkyní tvrzenému vázání souhlasu s uzavřením smluv na odebrání nesouvisejícího plnění či vynucování nepřiměřených (cenových) podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu.
Přípustným dovolání nečiní ani (čtvrtá) dovolatelkou formulovaná otázka, zda mohla vzniknout pohledávka z reklamace provedeného zalesnění před rozhodnutím o úpadku, pokud před rozhodnutím o úpadku dlužníka nebyla provedena volba nároku z odpovědnosti za vady, která je vyžadována smluvním ujednáním mezi účastníky.
Dovolatelka touto otázkou zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o pohledávce žalobce na úhradu za dlužníkem neprovedené zalesnění podle smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro smluvní územní jednotku Pelhřimov. Odvolací soud však nezaložil své rozhodnutí na posouzení, zda tato pohledávka vznikla před rozhodnutím o zjištění úpadku, nýbrž na zjištění, že tato pohledávka vznikla před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek (v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2012), když žalobce uplatnil tuto pohledávku za dlužníkem již dne 15. 10. 2012.
Zároveň pak ve vztahu k pohledávce na úhradu za náhradní zalesnění na základě smluv o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro smluvní územní jednotky Ledeč a Polná není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak odůvodněno již shora.
Stejný závěr platí i ve vztahu k poslední (páté) otázce formulované dovolatelkou, zda mohla vzniknout pohledávka ze smluvních pokut a náhrady škody před rozhodnutím o úpadku, když lhůta pro splnění zajištěné smluvní povinnosti, resp. lhůta sjednaná k odstranění škody uvedením v předešlý stav, sjednaná mezi žalobcem a dlužníkem uplynula až po rozhodnutí o úpadku dlužníka.
Touto otázkou zpochybňuje dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu o pohledávce na zaplacení smluvní pokuty za nesplnění objemu prací na prořezávkách při plnění smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro smluvní územní jednotku Polná a o pohledávce na náhradu škody za zničení porostu v průběhu vyžínání ploch při plnění smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro smluvní územní jednotky Ledeč a Polná. Rovněž ve vztahu k těmto pohledávkám není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konečně namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou o ovlivnění sjednaného způsobu indexace vysoutěžených výkupních cen dříví v průběhu trvání smluv uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, uplatňuje tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud, jak zdůvodněno již shora, přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
K tomu pak lze poznamenat, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud (zjevně) ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí podrobně, přitom logicky a v právu rozumně, vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje uzavření smluv s dlužníkem na základě žalobcem provedeného zadávacího řízení, včetně ujednání o výkupních cenách dříví nabídnutých (při znalosti způsobu indexace těchto cen v průběhu trvání smlouvy uveřejněného v zadávacích podmínkách) samotnými účastníky zadávacího řízení, za zneužití dominantního postavení žalobce (vynucováním nepřiměřených smluvních podmínek).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu