ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1957.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1957/2023-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalovanému Z. Č. , zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 264/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2023, č. j. 27 Co 311/2022-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 27 Co 311/2022-148, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení, výrokem II. potvrdil rozsudek Okresního soud v Berouně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 18 C 264/2022-83, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti ve výroku rozsudku blíže specifikované, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovanému a dalším osobám byl přiznán rozhodnutími Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, a ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10, nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Tento nárok byl uspokojován na základě pravomocných soudních rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků na oprávněné osoby, žalovaný se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 9. 2012, č. j. 18 C 59/2020-44. Tímto rozhodnutím byla tato povinnost uložena Pozemkovému fondu ČR. Uvedená správní rozhodnutí byla vydána v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu a byla nesprávná, trestní věc byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. Žalovaný a další oprávněné osoby nebyly ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě oprávněnými osobami k vydání majetku, který dříve vlastnil J. M. B., neboť se jednalo pouze o závětní dědice. Rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle k uspokojení restitučního nároku je nabývacím titulem, na jehož základě žalovaný nabyl vlastnické právo originárně ve smyslu §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a nikoliv rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle podle §161 odst. 3 o. s. ř. Pravomocný rozsudek, na jehož základě žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku, nebyl změněn ani zrušen, takže je pro účastníky i soud závazný podle §159a o. s. ř. Žalobou na určení vlastnického práva se nelze domoci jeho přezkumu. Pokud byl na oprávněnou osobu převeden pozemek ve vyšší hodnotě, než odpovídá jejímu restitučnímu nároku, může na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Navrácení v předešlý stav vydáním předmětného pozemku však brání existence pravomocného rozhodnutí, které bylo důvodem nabytí pozemku. Bezdůvodného obohacení vzniklého přečerpáním restitučního nároku se žalobkyně může domáhat formou uplatnění peněžitých nároků, nikoli však žalobou na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 ohledně nemožnosti přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř. Dále považuje dovolatelka dovolání za přípustné pro řešení právní otázky dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda v případě, kdy došlo k nahrazení souhlasu strany s uzavřením smlouvy, lze u strany, jejíž souhlas nebyl soudem nahrazen, uvažovat o neplatnosti smlouvy pro zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023 (které se týkalo týchž účastníků jako v projednávané věci, jen ve vztahu k jiným nemovitostem) a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, podrobně vysvětlil následující závěry.
Závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí nelze vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. V obou rozhodnutích přitom vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případě spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).“ Tyto závěry rovněž zazněly v rozhodnutích vydaných v dalších řízeních o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, přičemž k řešení předloženou spornou otázkou se stala závaznost vyčíslení restitučního nároku oprávněné osoby a hodnota jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozím soudním řízení, nikoliv otázka závaznosti výroku o vlastnickém právu oprávněné osoby pro případná další řízení o vlastnictví k již vydanému pozemku.
V poměrech posuzované věci se naopak uplatní ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní [případně vystupují-li v novém řízení právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005]. Interpretací ustanovení §159a odst. 1 a odst. 4 (od 1. 1. 2014 odstavec 3) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky (jejich nástupci), lze pak dále odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm formulovaným a odůvodněným závěrem, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K naposled uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
Přenesení právě připomenutých závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu do poměrů posuzované věci znamená, že výroky pravomocného rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 9. 2012, č. j. 18 C 59/2020-44, jimiž byl nahrazen projev vůle povinné osoby (do jehož postavení od 1. 1. 2013 sukcedovala žalobkyně – srovnej ustanovení §1 odst. 1, §4 odst. 1 a §22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) uzavřít s právním předchůdcem žalovaného smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku, jsou pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejnému pozemku, závazné a procesní cestou, jež žalobkyně zvolila, je nelze změnit. Závěr odvolacího soudu, že žalobou, jíž žalobkyně požaduje určení, že je vlastnicí sporného pozemku, není možné odstranit pravomocné soudní rozhodnutí (do nějž byla smlouva inkorporována) a takový právní důvod nabytí pozemku úspěšně zpochybňovat z důvodu možného vzniku bezdůvodného obohacení, se nijak nepříčí výše vyložené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovozovala-li žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného (o hodnotu vydaného předmětného pozemku), pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže je za současné situace úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (třeba i ve výši odpovídající plné hodnotě vydaného pozemku) pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu, z níž dovolatelka cituje (viz obsah odkazovaných rozhodnutí shora), nijak nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a v něm označenou judikaturu dovolacího soudu). Nelze ji však interpretovat tak, jak v dovolání činí žalobkyně a tuto interpretaci mylně odvolacímu soudu podsouvá, a sice že odvolací soud vyšel z úvahy, že „rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci rozhodnuté pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci předmět bezdůvodného obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku.“ Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil a není ani implicitně z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku zjistitelná.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v odkazované věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 265/2012 Sb.“ (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení §11a odst. 8 zákona o půdě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu (dále k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022). Platnost závěru o povaze pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona o půdě jako rozhodnutí konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci, není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, byla dále utvrzena v souvislosti s aplikací ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je při aplikaci ustanovení §11a zákona o půdě přiznán i význam konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal souhlasu stavebního úřadu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, poté, kdy závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21). Není tedy sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení §1114 o. z.); jinak ovšem než podle citovaného ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocné soudní rozhodnutí, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný, neposoudil.
Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v posuzovaných souvislostech nemůže být smlouva (byť by byla v různém znění) vtělená do rozsudečného výroku, ale rozsudek samotný. Takový závěr vyplývá i z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, jež bylo vydáno ještě před rozhodovací praxi sjednocujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. Ani označené usnesení však nezpochybňuje, že nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím nemá za následek převod vlastnického práva, ale jeho přechod, což, mimo jiné, znamená, že konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu (iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním (k uvedenému srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
Přípustnosti dovolání nemůže Nejvyšší soud přisvědčit ani pro řešení – dle mínění žalobkyně – dosud neřešené otázky, zda lze u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany. Není-li podle výše připomenutého výkladu o ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reflektující problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, právní důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci (tím je soudní rozhodnutí), pak nelze vlastnické právo nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii platnosti-neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení §35 a následujících obč. zák. Dovolatelkou vymezená právní otázka je svou povahou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již konstantně řešené (od judikaturou přijatých závěrů se odvolací soud přitom nijak neodchýlil) otázkou dílčí. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020).
Pro doplnění považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z ávěr o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím je činěn na základě provedeného dokazování v řízení před soudem, v jehož rámci mohou pochopitelně mít právní význam i skutkové okolnosti vážící se k postavení oprávněné osoby (k existenci nároku na vydání náhradního pozemku a k jeho výši). Případný nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle dotýkající se věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí však není, jak se žalobkyně mylně domnívá, reparovatelný, posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, ale v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných opravných prostředků.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení je dovolání objektivně – ze zákona – nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu