ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1991.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1991/2023-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. č. 257/7, proti žalované Weinhold Legal, v. o. s., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Husova č. 5, IČO 25628470, zastoupené JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, o zaplacení 1.133.653,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 191/2022, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2023, č. j. 16 Co 78/2023-47, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23. 1. 2023, č. j. 30 C 191/2022-25, rozhodl, že se řízení o žalobě na zaplacení částky 1.133.653,20 Kč s příslušenstvím podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. zastavuje, neboť v ustanovení čl. 5 Smlouvy o poskytování právních služeb mezi účastníky ze dne 30. 9. 2020 si účastníci dohodli, že veškeré spory z této dohody a v souvislosti s ní budou rozhodovány Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok I.), a současně žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované v částce 31.847,20 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku 45.346,- Kč žalobci (výrok III.). Žalovaná částka měla představovat náhradu škody (náklady zbytečně zahájeného soudního řízení, skončeného zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby) způsobené pochybením žalované při poskytování právních služeb žalobci spočívající v tom, že žalovaná podala jako procesní zástupce žalobce u Městského soudu v Praze žalobu na určení neplatnosti směnky, ač předtím měla a mohla zjistit zahájení jiného řízení představujícího překážku litispendence.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 16 Co 78/2023-47, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud vycházel z názoru, že v právním vztahu žalobce a žalované založeného Smlouvou o poskytování právní pomoci ze dne 30. 9. 2020 (jejímž předmětem je podle čl. 1 „poskytování právních služeb souvisejících s vyřešením majetkových dědických záležitostí v rámci rodiny žalobce, zejména týkající se pozůstalosti po panu J. B., který zemřel 9. 6. 2020“) má žalobce právní postavení spotřebitele, a to jako dědic a účastník pozůstalostního řízení po zůstaviteli J. B., nikoli jako správce pozůstalosti; pro určení povahy sporu není rozhodné, že žalobce byl pozůstalostním soudem jmenován správcem pozůstalosti, neboť tím byl jako dědic i před svým jmenováním soudem, spolu s ostatními dědici, a dohodnutá právní pomoc se měla týkat především požadavku možných směnečných věřitelů zůstavitele na uspokojení pohledávky 60 mil. Kč, o jejíž existenci má žalobce pochybnosti; pokud by dědicem nebyl, tento problém by neřešil a právní pomoc by nepotřeboval. Odvolací soud uzavřel, že má-li žalobce postavení spotřebitele, rozhodčí doložka obsažená v čl. 5 smlouvy o právní pomoci ze dne 30. 9. 2020 se podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. neuplatní a pravomoc soudu k rozhodnutí o žalobě je dána.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a to: zda může být správcem pozůstalosti osoba, která není dědicem; zda poskytovala žalovaná žalobci právní služby jako správci pozůstalosti; zda vystupuje správce dědictví v právních vztazích s podnikatelem v pozici spotřebitele; zda se uplatní rozhodčí doložka, pokud je obsažena ve smlouvě, jejímž účelem je poskytování právních služeb klientovi ve dvojakém postavení správce pozůstalosti a dědice; zda může soud dojít ke skutkovým zjištěním bez konání ústního jednání a provedení důkazů; zda je soud povinen poučit žalovaného podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v případě, že dojde k závěru, že tento neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že žalobce uzavřel smlouvu nikoli jako spotřebitel. Žalovaná je toho názoru, že odvolací soud při posuzování projednávané věci nepostupoval na základě logických a správných úvah, s přihlédnutím ke všem informacím, jež v řízení vyšly najevo, a nesprávně posoudil, že žalobce vystupoval v rámci Smlouvy v pozici spotřebitele. Za nelogickou považuje především úvahu odvolacího soudu, že „žalobce je dědicem, a proto je správcem pozůstalosti, nikoliv naopak“, neboť nejen z ustanovení §1556 a násl. občanského zákoníku vyplývá, že správcem pozůstalosti může být i osoba odlišná od dědice, a tedy postavení dědice není podmínkou pro postavení správce pozůstalosti, a rovněž neplatí, že každý dědic je správcem pozůstalosti. Z toho, že ve Smlouvě ze dne 30. 9. 2020 absentuje sousloví „správce pozůstalosti“, není možné učinit závěr o postavení žalobce při jejím uzavírání; z popsaného předmětu smlouvy může být stejně tak dobře učiněn právní závěr o postavení žalobce jakožto dědice, jako závěr o jeho pozici správce pozůstalosti. Odvolací soud měl proto význam a obsah předmětu smlouvy vyložit v souladu s ustanovením §556 odst. 1 občanského zákoníku, tedy podle úmyslu kontrahentů, k čemuž bylo ze strany žalované prostřednictvím předložených důkazů v řízení zcela prokázáno, že úmyslem bylo poskytování právní pomoci v souvislosti s výkonem funkce správce pozůstalosti žalobcem, odvolací soud však skutková tvrzení a důkazy o tom nevzal vůbec v potaz. Dále žalovaná poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017), která vymezuje spotřebitele jako osobu, jež při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy a contrario osobu, která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby a nečiní tak opakovaně a za úplatu. V případě správce pozůstalosti však právní předpisy vyžadují vyšší standard jednání oproti jednání spotřebitele – správce pozůstalosti nejedná za účelem své osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboť obhospodařuje cizí majetek a současně má nárok na odměnu. Odvolací soud ve svém nesprávném závěru, že se neuplatní rozhodčí doložka, současně uvedl, že postavení žalobce v rámci předmětné smlouvy bylo dvojí, opomněl však aplikovat hlediska pro posuzování smluv majících dvojí účel, jak jsou definována Soudním dvorem Evropské unie (viz rozsudek ze dne 4. 10. 2018 ve věci Kamenova
C-105/17, bod 33); důležitost výkladu pojmu spotřebitel ze strany Soudního dvora mnohokrát podpořil i Ústavní soud ČR (např. nález ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, bod 17., nález ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1174/09). Z pohledu kritéria při výkladu pojmu „spotřebitel“ v případě smluv majících dvojí účel, tj. účel částečně spadající do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby, přičemž obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce, by tato osoba měla být rovněž považována za spotřebitele. Z toho vyplývá, že pokud by názor odvolacího soudu o dvojakém postavení žalobce při uzavírání smlouvy o právní pomoci byl správný (tj. postavení dědice a zároveň správce pozůstalosti), měl soud na základě hlediska převažujícího účelu smlouvy dojít k závěru, že rozhodčí doložka se uplatní. K potřebným skutkovým zjištěním, zejména ke zjištění, zda žalobce uzavíral smlouvu o právní pomoci jako spotřebitel či nikoli, však měl odvolací soud v souladu se zásadou přímosti při ústním jednání provést důkazy navržené žalovanou, které jednoznačně prokazují postavení žalobce při uzavírání smlouvy, žádné důkazy však provedeny nebyly, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99. Odvolací soud také zcela rezignoval na jakoukoli formu poučení ve smyslu ustanovení §118a, §213b o. s. ř. a žalované nesdělil, že má za neprokázané její tvrzení, že žalobce uzavřel smlouvu o právní pomoci nikoli jako spotřebitel, ani jí nesdělil svůj předběžný názor – odlišný od názoru obvodního soudu. I tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 216/16). Žalovaná uzavírá, že nesprávné právní závěry odvolacího soudu a uvedené vady řízení činí podané dovolání důvodným, a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze změnil tak, že se v celém rozsahu potvrzuje usnesení soudu prvního stupně a žalobce je povinen uhradit žalované náklady dovolacího řízení, anebo aby usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že napadené usnesení považuje za věcně správné a že odvolací soud při jeho vydání postupoval v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb. i ustálenou judikaturou. Má za to, že dovolání by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 o. s. ř. Žalovaná pouze předestírá dovolacímu soudu svůj právní názor na postavení správce pozůstalosti a polemizuje s řádně odůvodněným názorem odvolacího soudu. V předmětné smlouvě o právní pomoci je výslovně uvedeno, že žalobce si žalovanou najal pro účely zastupování v dědickém řízení, nikoli pro účely zastupování jakožto správce pozůstalosti. V okamžiku uzavírání této smlouvy žalobce ještě ustanoveným správcem pozůstalosti ani nebyl, usnesení o jeho ustanovení, vydané soudem 30. 9. 2020, nabylo právní moci až 6. 10. 2020, tedy několik dní po uzavření předmětné smlouvy o právní pomoci. Poukazuje také na to, že dědický soud v několika listinách, vydaných až po převzetí právního zastoupení žalobce žalovanou (resp. jejím společníkem Mgr. Polákem) a až po ustanovení žalobce správcem pozůstalosti, označoval žalobce jako závětního dědice zastoupeného Mgr. Milanem Polákem (protokol o jednání ze dne 11. 11. 2020, usnesení ze dne 1. 12. 2020, č. j. 26 D 802/2020-193, usnesení ze dne 1. 12. 2020, č. j. 26 D 802/2020-197). Dále žalobce připomíná, že ustanovení §157 z. ř. s. nijak neomezuje, kdo může být správcem pozůstalosti, kromě souhlasu s ustanovením nevyžaduje splnění žádných podmínek (např. kvalifikačních), ustanovený správce vykonává prostou správu ve smyslu ustanovení §1678 o. z. Žalobce si i jako ustanovený správce pozůstalosti zachoval ve vztahu k žalované postavení spotřebitele, které je definováno v ustanovení §419 o. z.; byl soudem ustanoven správcem pozůstalosti proto, aby činil po dobu řízení o pozůstalosti úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, v žádném případě nevykonával činnost v rámci nějaké podnikatelské činnosti nebo v rámci výkonu svého povolání. Z kogentního ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, tak plyne, že mezi žalobcem a žalovanou, která byla po celou dobu v postavení podnikatele, nebylo možné sjednat rozhodčí doložku. Rozhodčí doložka v předmětné smlouvě o právní pomoci je proto absolutně neplatná a nelze k ní přihlížet.
Podle stanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu o nezastavení řízení o žalobě žalobce na zaplacení částky 1.133.653,20 Kč žalovanou záviselo především na posouzení toho, zda při uzavírání smlouvy o právní pomoci se žalovanou dne 30. 9. 2020 byl (a je) žalobce v postavení spotřebitele ve smyslu ustanovení §419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), což by podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, znemožnilo uplatnění ujednání ve smlouvě, že veškeré spory z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány rozhodčím soudem se sídlem v Praze podle pravidel UNCITRAL (místo projednání a rozhodnutí sporů soudy v občanském soudním řízení).
Správa pozůstalosti není otázkou, kterou by se dovolací ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. V dané věci pak dílčí otázku správy pozůstalosti - postavení správce pozůstalosti, kterým soud jmenoval jednoho z dědiců - odvolací soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázkách správy pozůstalosti. Lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 24 Cdo 221/2022, v němž je jednak připomenut účel správy pozůstalosti (tj. postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele), zdůrazněna provázanost hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku o správě pozůstalosti s procesními ustanoveními obsaženými v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a zejména pak je poukázáno na z těchto ustanovení vyplývající závěry. Tedy, že je zcela zřejmé, že správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale že pozůstalost mohou spravovat i dědici, a to i bez toho, aby o tom soud rozhodl, neboť o majetek zůstavitele by mělo být postaráno již bezprostředně po smrti zůstavitele, a není tedy pochyb o tom, že se tak děje právě prostřednictvím těch, kterým svědčí dědické právo. K ustanovení správce pozůstalosti rozhodnutím pozůstalostního soudu podle ustanovení §157 z. ř. s. dochází spíše výjimečně, z vážných důvodů. V řízení o pozůstalosti po J. B. byl podle odůvodnění usnesení o ustanovení správce pozůstalosti důvodem rozsah zůstavitelem zanechaného majetku a dohoda účastníků pozůstalostního řízení na tom, že správu bude vykonávat pouze jeden z nich (nynější žalobce). Lze dodat, že z uvedeného vyplývá, že se ustanovením dědice (fyzické osoby) správcem pozůstalosti rozhodnutím soudu v průběhu řízení o pozůstalosti ničeho nemění na tom, že tento ustanovený správce je i nadále dědicem a jako dědic je při uzavírání smlouvy o právní pomoci se společností, jejímž předmětem podnikání je poskytování právní služby, v postavení spotřebitele, jak je tento definován v ustanovení §419 o. z. Proto se ani tím, že byl soudem jmenován správcem pozůstalosti, nemůže změnit jeho postavení spotřebitele ve smluvním svazku se smluvní stranou, která mu poskytuje právní služby v rámci svého podnikání. Tento závěr pak koresponduje se závěrem odvolacího soudu, že právní postavení žalobce, jako spotřebitele, neumožňuje uplatnění sjednané rozhodčí doložky, a že je tedy dána pravomoc soudu.
Další námitky a položené otázky žalované uvedené v dovolání nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání, představují již jen polemiku s tím, jak věc posuzoval odvolací soud, resp. nebyly pro rozhodnutí o tom, zda je dána pravomoc soudu k projednání žaloby rozhodující. Pokud žalovaná v dovolání upozorňuje i na „vady řízení před odvolacím soudem“, dovolací soud dodává, že podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. k případným vadám řízení před odvolacím soudem může být v dovolacím řízení přihlédnuto jen, je-li dovolání přípustné.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rámci řízení o žalobě, o němž odvolací soud rozhodl, že se nezastavuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu