ECLI:CZ:US:2007:2.US.3.06.1
sp. zn. II. ÚS 3/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 ve věci ústavní stížnosti V. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005 č. j. 33 Odo 872/2005-302, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005 č. j. 29 Co 39/2005-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 9 C 33/98-256, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., částku 39 940,70 Kč s příslušenstvím.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005 č. j. 33 Odo 872/2005-302, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005 č. j. 29 Co 39/2005-283 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2004 č. j. 9 C 33/98-256 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., částku 39 940,70 Kč s příslušenstvím, a to jako kupní cenu, kterou se stěžovatel zavázal vedlejšímu účastníkovi zaplatit na základě kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo dodání blíže specifikovaného nádobí. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen a Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že je posoudil jako nepřípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadního významu.
3. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na fair proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, namítal v řízení před obecnými soudy to, že byl při uzavírání kupní smlouvy uveden obchodním zástupcem společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., v omyl, neboť jím byl výslovně ujištěn o možnosti od smlouvy odstoupit. Tuto skutečnost potvrdil obchodní zástupce i ve své svědecké výpovědi v průběhu ústního jednání před obecnými soudy dne 18. 7. 2001. Obecné soudy se podle stěžovatele s touto výpovědí nijak nevypořádaly; nalézací soud se pouze omezil na konstatování, že pokud byl stěžovatel takto informován, mohlo se tak stát pouze před podpisem smlouvy. Stěžovatel se však domnívá, že se jedná o opomenutý důkaz. Stěžovatel v této souvislosti upozornil na další důkazní deficity, které podle něj vyplývají i z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, podle kterého "soud provedl v řízení další důkazy, které však při svém rozhodování nehodnotil, neboť pro rozhodnutí byly bezvýznamné". Stěžovatel z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pokud obecný soud některé provedené důkazy vůbec nehodnotil a v odůvodnění se dále s tímto postupem nevypořádal.
5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly se všemi jeho námitkami, jimiž dokládal, že postup obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., byl v rozporu s dobrými mravy, a to jak při uzavírání kupní smlouvy, tak i po jejím uzavření. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188), podle něhož "nechá-li prodávající kupujícího v přesvědčení, že došlo k řádnému odstoupení od kupní smlouvy, a dále záměrně nechá bez povšimnutí neplnění smluvních povinností po dobu dvou let, aby posléze poté, co mělo být zaplaceno a tedy i dodáno zboží, již podal žalobu o zaplacení s nemalým příslušenstvím, jedná se z pohledu dobrých mravů o postup svérázný a neměl by zůstat bez odezvy v rozhodnutí obecných soudů".
6. Obecné soudy pak podle stěžovatele nepřihlédly ani k námitce, že předmětnou sadu nádobí již společnost ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nevyrábí a za účelem prokázání této skutečnosti neprovedly navržený důkaz. Nalézací soud se v tomto ohledu omezil na konstatování, že pro právní posouzení věci je tato námitka zcela bez významu, protože pokud by nedošlo po zaplacení kupní ceny k vydání zboží, mohl by se stěžovatel jeho vydání domáhat. Stěžovatel se domnívá, že se naopak jednalo o klíčovou otázku, neboť její prokázání by znamenalo, že se jedná o nemožnost plnění podle §575 občanského zákoníku.
7. Stěžovatel pak samostatně brojil i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť se - na rozdíl od dovolacího soudu - domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel má za to, že dosud neexistuje příslušná judikatura obecných soudů, která by reagovala na výše citovaný názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01.
8. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů a před tím, než ve věci meritorně rozhodne, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
9. Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 9, jakož i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních pouze lapidárně odkázaly na písemné vyhotovení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále doplnil, že řešení otázek formulovaných v dovolání nemá zásadní právní význam buď proto, že jde o otázky judikaturou již vyřešené, nebo proto, že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Nejvyšší soud dále poukázal na podle jeho názoru ustálenou judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 31) a vyslovil přesvědčení, že předmětem ústavní stížnosti není výhrada denegationis iustitiae ve smyslu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo zamítnuta jako nedůvodná.
10. Obchodní společnost ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., ač byla jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem rovněž vyzvána k vyjádření, na tuto výzvu nereagovala a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka vzdala.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal důvody pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, svým usnesením ze dne 25. 1. 2006 č. j. II. ÚS 3/06-13 návrhu stěžovatele vyhověl.
12. Dále si Ústavní soud k posouzení námitek stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, z něhož zjistil následující relevantní skutečnosti.
13. Z účastnické výpovědi stěžovatele zachycené v protokolu z ústního jednání dne 7. 4. 1999 (č. l. 21 a násl.) vyplývá, že stěžovatel předmětnou kupní smlouvu uzavřel dne 4. 3. 1995 mimo běžné obchodní prostory prodávajícího ("na párty"), a to v přítomnosti obchodního zástupce prodávajícího a dalších osob. Při podpisu smlouvy měl být přesvědčen, že kupní cena zní v korunách, nikoliv v markách, na což byl upozorněn až manželkou doma po podpisu smlouvy. Pokud by byla cena v korunách, přišla mu jako výhodná. Poté telefonicky sdělil obchodnímu zástupci a v sídle společnosti, že od kupní smlouvy odstupuje, tento úkon učinil pouze ústně. Z výpovědi obchodního zástupce prodávajícího vyplývá, že uzavření smlouvy proběhlo v prostorách předchozích zákazníků prodávajícího, kteří na prezentaci pozvali své známé. Zboží si zákazníci vybírají z katalogu a jsou upozorňováni na to, že cena je v markách, rovněž jsou poučeni o možnosti odstoupit od smlouvy, což je podle kupní smlouvy sankcionováno 25 % z kupní ceny. Dále obchodní zástupce vypověděl, že stěžovateli umožnil, aby si kupní smlouvu před podpisem řádně přečetl.
14. Z kopie smlouvy založené na č. l. 209 vyplývá, že kupní cena činila 2 136 DEM, přičemž měla být splatná v českých korunách podle kursovního lístku ČNB dle kursu platného v den placení zálohy. Mezi účastníky bylo sjednáno placení kupní ceny ve 24 měsíčních zálohách s tím, že zboží bude dodáno 28 dní po připsání poslední dohodnuté zálohy na účet prodávajícího. Jako místo plnění je označeno "ULA".
15. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 6. 1999 (č. l. 32-36) žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním úkonem, byla uzavřena určitým a srozumitelným způsobem a stěžovatel byl při jejím podpisu poučen a seznámen s jejím obsahem, což stvrdil podpisem. Pokud namítá, že se při jejím podpisu cítil pod určitým tlakem, nalézací soud uvedl, že to jej nezbavuje odpovědnosti za provedený právní úkon. Pokud jde o odstoupení od smlouvy, nalézací soud konstatoval, že to by bylo možné, jen pokud by tato možnost byla ve smlouvě sjednána nebo byl-li úkon učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, což však soud ze zjištěných skutkových okolností nedovodil.
16. Rozsudek nalézacího soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999 (č. l. 52-55), a to z důvodu absence zkoumání pravosti předložených listin a oprávnění obchodního zástupce jednat za prodávajícího.
17. Na č. l. 111 je založen protokol opakované svědecké výpovědi obchodního zástupce prodávajícího, který potvrdil, že stěžovatele výslovně poučil o možnosti od smlouvy odstoupit. V opakované účastnické výpovědi na ústním jednání dne 6. 12. 2002 (č. l. 139) stěžovatel uvedl, že při prezentaci byla vytvořena situace, kdy nevěděl, jak z nabídky "vykličkovat". Smlouvu si chtěl vzít k prostudování domů, což mu nebylo umožněno, smlouvu neměl k dispozici ani po podpisu; dostal ji domů poštou, neboť po jejím podpisu ji obchodní zástupce "posílal někam podepsat". Když obchodní zástupce uvedl, že od smlouvy lze odstoupit, rozhodl se stěžovatel situaci vyřešit tak, že smlouvu podepsal a byl rozhodnut od ní posléze odstoupit. Doslova uvedl: "byl jsem dotlačen do kouta. Byla to pro mne zadní vrátka, že to podepíšu s tím, že později odstoupím.".
18. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2002 (č. l. 147-150) nalézací soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že při uzavírání smlouvy nebylo překročeno jednatelské oprávnění zástupce, smlouva není v rozporu s dobrými mravy, je ve všech částech srozumitelná a určitá a rovněž zde nebyl důvod pro odstoupení od smlouvy. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003 (č. l. 187), neboť odvolací soud jej shledal nepřezkoumatelným, pokud jde o zdůvodnění konkrétní výše stěžovatelova závazku; pokud jde o ostatní skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry, považoval je odvolací soud za správné.
19. Rovněž následující rozsudek nalézacího soudu byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, a to z důvodu neprůkazného použití směnných kursů mezi CZK a DM a tím i celkové výše dluhu stěžovatele (č. l. 218-219).
20. Ve svém písemném podání ze dne 20. 8. 2004 založeném na č. l. 235-240 stěžovatel rekapituloval všechny své námitky (rozpor s dobrými mravy, zneužití práva, resp. postavení prodávajícího v právním vztahu, včetně toho, že ponechal stěžovatele v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, jednotlivé splátky po dobu tří roků ani neurgoval a před promlčením nároku podal žalobu, odstoupení od smlouvy, neurčitost smlouvy, pokud jde o sjednané místo plnění označené jako "ULA"). Nově pak namítl, že zboží, které je předmětem kupní smlouvy, se již nevyrábí, takže i po zaplacení dluhu nebude prodávající schopen zboží dodat, a že po vstupu České republiky do Evropské unie (dále též jen "EU") nemá zboží příslušné hygienické certifikace a prohlášení o shodě podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. V tomto stěžovatel spatřoval i důvod zániku závazku pro nemožnost plnění (§575 občanského zákoníku).
21. V průběhu ústního jednání dne 15. 9. 2004 předložil zástupce žalobce (prodávajícího) originály certifikací s tím, že se jedná o certifikáty celé nabídky prodávajícího, tedy veškeré zboží žalobce, včetně zboží, které je předmětem kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Dále navrhl, že zboží je žalobce ochoten složit do soudní úschovy, bude-li k tomu soudem vyzván. Zástupce stěžovatele namítl, že by bylo třeba provést přesnou identifikaci zboží, uvedených v certifikátech, se zbožím, které je předmětem kupní smlouvy, dále namítl, že nebylo předloženo prohlášení o shodě, a navrhl provedení důkazu výslechem svědkyně, která měla být v sídle prodávajícího poučena, že předmětné zboží již nelze dodat, navrhl výslechy svědků, které by prokazovaly odstoupení od smlouvy. Nalézací soud provedení těchto důkazů zamítl a rovněž zamítl návrh na převedení zboží do soudní úschovy.
22. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obecný soud stěžovatelem vznášené námitky považoval za liché. Především konstatoval, že smlouva ani její jednotlivá ustanovení neodporují dobrým mravům, nejsou neurčitá, stěžovatel pak nebyl ani uveden v omyl, pokud jde o měnu peněžitého plnění. Nalézací soud pak neshledal, že by smlouva byla stěžovatelem uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, což by stěžovatele opravňovalo od smlouvy odstoupit. Pokud byl obchodním zástupcem informován o možnosti odstoupit od smlouvy, stalo se tak před podpisem smlouvy; smlouva byla uzavřena písemně, proto k její změně mohlo dojít pouze písemně, což podle nalézacího soudu stěžovatel neprokázal. Jestliže se stěžovatel podle obvodního soudu dovolával toho, že od 16. 10. 1995 přestala ČNB zveřejňovat směnné kursy, a neměl tudíž kurs rozhodující pro výpočet splátek v korunách k dispozici, nalézací soud k tomu uvedl, že s ohledem na způsob vyhlašování kursu se jedná o skutečnosti obecně známé, které stěžovatel měl znát.
23. Odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že nalézací soud se zcela vypořádal se všemi námitkami vznesenými v průběhu řízení stěžovatelem, a odvolací soud považoval jeho závěry za věcně správné.
24. Nejvyšší soud pak v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, uvedl, že "posouzení otázky neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku) ... souvisí s otázkou smluvní volnosti a autonomie. V občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§2 odst. 3 občanského zákoníku), zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí ... tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty dohodly ...". Nejvyšší soud tedy dovodil, že všechny stěžovatelovy námitky vážící se k rozporu s dobrými mravy jsou liché, neboť obsah kupní smlouvy je výrazem smluvní svobody.
II.
25. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
26. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90). Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
27. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost v podstatě na několika námitkách, jejichž společným znakem je, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.
28. Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatele ztotožňuje, neboť za přílišný formalismus při výkladu právních norem považuje především to, že obecné soudy se při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily především na její izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Ústavní soud je totiž přesvědčen, že takto extenzivní použití korektivu dobrých mravů je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu mezi stěžovatelem a obchodní společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o.
29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s acquis communautaire dosaženým v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).
31. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.
32. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústavní soud v tomto ustanovení spatřuje jak strukturální princip, tak subjektivní právo jednotlivce, které je omezitelné k prosazení jiného práva či veřejného zájmu na základě zákona, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému cíli, jehož má být dosaženo (srov. např. nález I. ÚS 167/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 70). Je tedy nepochybné, že současná kogentní úprava spotřebitelských smluv tyto ústavní podmínky omezení autonomie vůle kontrahentů splňuje.
33. Ústavní soud je přesvědčen, že takových podmínek je třeba cestou výkladu jednoduchého práva dosáhnout i v případě "de facto" spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona č. 367/2000 Sb., neboť materiálně nahlíženo pozice kontrahenta uzavírajícího smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv. Za účelem vyrovnání shora popsané faktické nerovnosti mezi stranami těchto vztahů je třeba hledat takový výklad jednoduchého práva, který na jednu stranu zajistí dosažení tohoto cíle, na stranu druhou omezí autonomii vůle proporcionálně. Nelze také přehlížet, že pro "mateřskou" společnost žalobce (v původním řízení) se na území jejího sídla již nepochybně uplatňovala úprava plynoucí ze shora zmíněné směrnice.
34. V obecné rovině lze souhlasit s názorem traktovaným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který zdůraznil význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů, přičemž Ústavní soud k tomu doplňuje, že respekt a ochranu autonomie vůle považoval ve své předchozí judikatuře dokonce za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, "v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo.". Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.
35. Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
36. Obecné soudy v daném případě proto pochybily, pokud nepřiznaly principu důvěry shora popsané postavení. V opačném případě by totiž musely s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti dospět ke zcela opačnému závěru. Ze skutkových okolností zjištěných v řízení obecnými soudy lze totiž jednoznačně dovodit, že komplex jednání prodávajícího se snažil vyvolat důvěru stěžovatele ve výhodnost kupní smlouvy, avšak pomocí informací označitelných za přinejmenším nekorektní. Stěžovatel se ocitl v neznámém prostředí v prostorách jiných klientů prodávajícího, zástupce prodávajícího vytvořil atmosféru, v níž se stěžovatel mohl cítit omezen ve svobodném rozhodování, byl mu předložen formulářový návrh, kupní cena byla uvedena v německých markách, což není v běžných spotřebitelských vztazích vůbec obvyklé, přičemž jednotlivé splátky byly splatné v české měně a bylo na stěžovateli, aby zjišťoval aktuální směnný kurs, závazkový vztah byl založen na tom, že stěžovateli bude zboží dodáno a nabude vlastnické právo až po delší době, v okamžiku jeho splacení, stěžovatel byl ústně mylně poučen o možnosti od smlouvy odstoupit, po podpisu smlouvy neobdržel její exemplář, který mu byl poslán dodatečně poštou, po kontaktování zástupců a zaměstnanců dodavatele, jimž sdělil vůli odstoupit od smlouvy, jej prodejce dále nekontaktoval, nechal jej v přesvědčení, že smlouva byla zrušena a vyčkal okamžiku těsně před promlčením nároku na zaplacení kupní ceny.
37. Ostatně lze přisvědčit stěžovali, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188) označil v obdobné věci postup obchodní společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., kdy tato společnost ponechala druhého účastníka vztahu v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, aby těsně před promlčením vznesla nárok u soudu, za svérázný z pohledu dobrých mravů. Ústavní soud tehdy vyjádřil přesvědčení, že takový postup by neměl zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy.
38. Shora uvedené skutečnosti vedou jednoznačně k závěru, že tvrzenému nároku společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nelze poskytnout soudní ochranu z důvodu rozporu naznačeného komplexu jeho jednání s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty. Obecné soudy nerozpoznaly působení tohoto principu, a pokud za shora uvedených podmínek žalobě vyhověly, porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
39. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil.
III.
40. Ústavní soud považuje za nutné jako obiter dictum uvést, že kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu jednoduchého práva, lze zřejmě důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva.
41. Jak uvedeno výše, právní skutečnosti zakládající vztah mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nastaly před účinností novely občanského zákoníku, která harmonizovala český právní řád s acquis communautaire v oblasti ochrany spotřebitele, a nastaly rovněž před samotným vstupem České republiky do Evropské unie, tedy před okamžikem možného působení norem komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu.
42. V době vzniku tohoto právního vztahu tedy nepůsobilo na území České republiky komunitární právo a dokonce ani neexistovala domácí právní úprava implementující komunitární právo před samotným vstupem České republiky do EU.
43. V rozsudku ze dne 10. 1. 2006 C-302/04 "Ynos" dospěl Evropský soudní dvůr (dále též jen "ESD") k závěru, že má pravomoc k výkladu směrnice Společenství, pokud jde o její použití v novém členském státě, pouze ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii. Jinak řečeno, v případech, v nichž skutkové okolnosti nastaly před přistoupením státu k EU, není dána jeho jurisdikce, pokud jde o řízení o vznesené předběžné otázce.
44. Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU. Ostatně takový přístup k výkladu domácího práva si již osvojily i české obecné soudy. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 242/2006 Nejvyšší soud odkázal, pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, na nedostatek pravomoci ESD vyplývající právě z rozhodnutí "Ynos", avšak současně uvedl, že při výkladu domácího práva implementujícího směrnici z obsahu této směrnice vycházel. Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 2 Afs 92/2005 uvedl, že "i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do EU, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou ...". Jinak řečeno, české obecné soudy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením České republiky do EU je třeba při aplikaci domácího práva implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva.
45. V nyní projednávaném případě je situace odlišná v tom, že na dané skutkové okolnosti dopadá právní úprava platná dokonce před přijetím domácích norem implementujících komunitární právo ochrany spotřebitele.
46. V této souvislosti lze obecné soudy upozornit na judikaturu Evropského soudního dvora, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu domácího práva dokonce mimo rámec časové působnosti norem komunitárního práva. Například v rozsudku ze dne 13. 11. 1990 C-106/89 "Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA.", rozsudku ze dne 16. 12. 1993 C-334/92 "Teodoro Wagner Miret v. Fondo de Garantía Salarial" nebo rozsudku ze dne 14. 7. 1994 C-91/92 "Paola Faccini Dori a Recreb Srl" ESD dovodil povinnost vykládat "ve světle" komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (směrnici), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu přijatou po příslušném komunitárním předpisu nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárnímu předpisu ("... při použití vnitrostátního práva, ať se jedná o ustanovení přijatá před přijetím, nebo po přijetí směrnice, je vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu povinen činit tak v co největším možném rozsahu ve světle textu a účelu směrnice ...").
47. Obecné soudy by zřejmě v daném případě měly nalézt takový výklad ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., který bude reflektovat nejen shora uváděné ústavněprávní podmínky, ale též i obsah a účel evropské ochrany spotřebitele obsažené v příslušných směrnicích, byť v okamžiku vzniku vztahu neexistovala v právním řádu výslovná úprava implementující tyto směrnice a Česká republika nebyla členem EU.