ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2171.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2171/2023-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) P. V. , a b) J. G. , obou zastoupených Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Praze 14, Konzumní č. 643/10, a žalovaných 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova č. 1202/5, 2) Městské charity České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova č. 309/12, IČO 60072709, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, a 3) T. V. , zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 152/2020, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2022, č. j. 7 Co 856/2022-438, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 300 Kč a žalované 2) částku 4 900,50 Kč, k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 5. května 2022, č. j. 12 C 152/2020-368, rozhodl, že se žaloba žalobců na určení, že žalované 1) a 2) nejsou dědici po zůstaviteli P. V., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), zamítá (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV.). Zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že závěť zůstavitele ze dne 29. 3. 2007, doplněná dne 16. 9. 2008, resp. její část, v níž zůstavitel povolal za dědice vedle svých potomků i žalované 1) a 2), není neplatná, neboť po provedeném dokazování a jeho zhodnocení neshledal, že by byla tato závěť a výkon dědického práva žalovaných v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), jak tvrdili žalobci.
K odvolání žalobců odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 7 Co 856/2022-438, rozsudek Okresního soudu v Písku ve věci samé (tj. ve výroku I.) a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení potvrdil, ve výroku IV. změnil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku zrekapituloval průběh řízení před soudy obou stupňů, poukázal na shodu právní teorie a rozhodovací praxe soudů při posuzování platnosti právních úkonů z hlediska dobrých mravů (jako souhrnu etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad) a uzavřel, že s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti této věci (i s připomenutím toho, co v této věci uvedl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 24 Cdo 4260/2018) nejsou žalobci tvrzené skutečnosti o rodinných poměrech, byť je sami vnímají velmi intenzivně i se značným časovým odstupem, tak závažné, aby odůvodnily právní závěr o neplatnosti předmětné závěti pro rozpor s dobrými mravy – opačný závěr by nutně vedl k nepřiměřenému omezení pořídit (za obdobných poměrů) závěť; dodal, že na tomto závěru a na rozhodnutí o žalobě nemůže ničeho změnit ani existence závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 ve prospěch pouze jeho potomků (která byla zřejmě důsledkem zlepšení vztahů v rodině), když jde o právní úkon neplatný pro nedodržení zákonem stanovených náležitostí (způsobilých svědků závěti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadený rozsudek je rozhodnutím ve věci samé, jímž se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, a to: otázky „neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a rozporu výkonu práva s dobrými mravy a jejich posuzování ve všech vzájemných souvislostech“, otázky „reprobace jednání příčícího se dobrým mravům a nemravných důsledků chování podle práva“, otázky „výkladu právního úkonu/projevu vůle s přihlédnutím k jejich okolnostnímu kontextu“ a „posuzování jednání podle práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy“. Poukázali na to, že tvrzený rozpor předmětné závěti s dobrými mravy v žalobě odůvodnili jinými důvody, než těmi, které byly vymezeny dříve v řízení o dědictví po zůstaviteli P. V. a které posuzovaly soudy (včetně Nejvyššího soudu - usnesení ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, a Ústavního soudu - usnesení ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3809/19) při rozhodování o tom, s kým bude v řízení o dědictví pokračováno. Určovací žalobou se domáhají určení, že žalované 1) a 2) nejsou dědici po zůstaviteli, a to: „A. z důvodu neplatnosti části závěti ze dne 29. 3. 2007, jíž zůstavitel odkázal část svého majetku žalovaným č. 1 a 2. pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 občZ.; B. pro rozpor výkonu dědického práva žalované č. 1 s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 Obč.Z.; C. pro rozpor výkonu dědického práva žalované č. 2 s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 Obč.Z.“, a tyto důvody také v žalobě podrobně odůvodnili (starost žalobců o nemovitosti ve společném jmění zůstavitele a jeho manželky, zanedbávání péče o své potomky a neplnění vyživovací povinnosti k nim v době jejich nezletilosti a studií ze strany zůstavitele, protiprávní jednání zůstavitele tím, že zatajil závěť E. W. ve prospěch zůstavitele a jeho manželky a majetek v restituci nabyl sám, neplnění povinností orgány žalované České republiky v restitučním řízení po E. W. a při rozhodování o výživném dětí zůstavitele, poskytování finančních darů žalované 2) zůstavitelem v době, kdy neplnil řádně svou vyživovací povinnost k dětem). Třebaže z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15 vyplývá, že soulad či rozpor závěti s dobrými mravy je nutno posuzovat v celém komplexu právních vztahů a ve všech relevantních souvislostech, v dané věci se soudy skutečnými důvody, pro které žalobci namítali rozpor závěti ze dne 29. 3. 2007, v části, jíž odkázal zůstavitel část svého majetku žalovaným 1) a 2), s dobrými mravy, nezabývaly a při posuzování platnosti závěti v rozporu s judikaturou (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 64/04, sp. zn. I. ÚS 572/04, sp. zn. I. ÚS 643/04, sp. zn. IV. ÚS 544/05, sp. zn. III. ÚS 14/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 807/2002, sp. zn. 33 Odo 533/2005, sp. zn. 33 Cdo 210/2010, sp. zn. 26 Cdo 2773/2010, sp. zn. 23 Cdo 4666/2010) nezohlednily okolnosti, které sepsání závěti ze dne 29. 3. 2007 předcházely, okolnosti, za kterých byla tato závěť pořízena, ani následné chování zůstavitele, který se na sklonku svého života snažil napravit své dřívější jednání sepsáním závěti ze dne 22. 1. 2012 již jen ve prospěch svých dětí. Nebylo zohledněno ani jednání zůstavitele a nedostatečné plnění povinností žalované 1) při restituci majetku po E. W., resp. soudy učiněný závěr je v rozporu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 4260/2018 i v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp, zn. Pl. ÚS 34/09, podle něhož právě korektiv dobrých mravů v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a měl by zabránit tomu, aby měl kdokoli prospěch z vlastního protiprávního jednání. Žalobci jsou toho názoru, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze učinit jiný právní závěr, než že část závěti ze dne 29. 3. 2007, jíž zůstavitel odkázal část svého majetku žalovaným 1) a 2), je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a že výkon dědického práva žalovanými 1) a 2) je v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalované 1) a 2) nejsou dědici po zůstaviteli, a žalované zavázal k náhradě nákladů prvoinstančního i odvolacích řízení i nákladů dovolacího řízení, popř. aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, podané dovolání hodnotí jako nedůvodné. Je toho názoru, že závěť ze dne 29. 3. 2007 je platným právním úkonem, nijak neodporuje dobrým mravům, a to ani částečně, neboť potomkům zůstavitele se podle ní dostává větší podíl, než by představoval jejich zákonný dědický podíl. Odvolací soud posoudil všechny dovolateli předkládané otázky správně a zohlednil všechny rozhodné okolnosti dané věci, nijak se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že při právním posouzení otázek hmotného práva, tak, jak je formulovali žalobci, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Odvolací soud dostatečně a transparentně vysvětlil, z jakého důvodu žalobci uváděné skutečnosti nemohou založit neplatnost předmětné závěti pro její rozpor s dobrými mravy, vypořádal se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co tvrdili žalobci. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se závěry Nejvyššího soudu učiněnými v jeho rozhodnutích, na které žalobci v dovolání poukazují. Proto navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto a aby byla žalované 2) přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení,
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť v dovolání předestřené právní otázky (souhrnně představující otázku souladu či nesouladu právního úkonu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a z toho vyplývající platnost či neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák.) byly dovolacím soudem již řešeny a napadený rozsudek odvolacího soudu s dovolateli označenými rozhodnutími ani s další ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu není.
Již v usnesení ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, vydaném v řízení o dědictví po zůstaviteli (při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno), Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a že soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Poukázal také na to, že tyto závěry jsou konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Názor vyslovený dovolacím soudem k otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v usnesení ze dne 23. 8.2 019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, se uplatní i při nynějším rozhodování o dovolání ve věci žaloby na určení, resp. popření dědického práva žalovaných, ve které žalobci rozšířili důvody, které by podle nich měly vést k závěru, že předmětná závěť není v části určující za dědice i žalované 1) a 2) v souladu s dobrými mravy. Stejně jako v předcházející věc, a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, platí, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba – vzhledem k uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Důraz na použití tohoto pravidla při posuzování otázky dobrých mravů je ostatně zřejmý i z těch rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která dovolatelé označili v dovolání na podporu svého názoru, že odvolací soud posoudil otázku souladu závěti s dobrými mravy v rozporu s touto judikaturou.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud zjištěný skutkový stav (který ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř. přezkumu dovolacím soudem nepodléhá) hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř., vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, k čemu přihlížel a jaké závěry učinil. Vyjádřil se i k otázce získání majetku zůstavitele restitucí a vypořádáním zaniklého společného jmění manželů, k zachování majetku zůstavitele prostřednictvím péče žalobců i ke zjištěným dlouhodobě narušeným vztahům v rodině žalobce. Uvedl také, že závěr o neplatnosti závěti pro rozpor s dobrými mravy by vedl k podstatnému (nepřiměřenému) omezení možnosti pořídit závěť. Dodal, že ani existence závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012, při jejímž vyhotovení došlo k pochybením, které způsobily její neplatnost, není důvodem pro posouzení závěti ze dne 29. 3. 2007 jako odporující dobrým mravům a pro jiné rozhodnutí o žalobě. Odvolací soud tak požadavku zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu, dostál. Skutečnost, že dovolatelé na základě zjištěného skutkového stavu sami činí jiný právní závěr, než odvolací soud, dovolací důvod ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Podle dosavadní rozhodovací praxe zkoumá Nejvyšší soud v dovolacím řízení soulad uplatnění práva s dobrými mravy jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1747/2018, nebo ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1155/2023), o takovou situaci se však v dané věci nejedná.
Není-li dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, bylo podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu