ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2592.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2592/2023-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobce R. B. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo nám. 285/19, proti žalovanému N. T., státnímu příslušníkovi Chorvatské republiky, t. č. neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem JUDr. Tomášem Zíkou, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní 866/22, o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 131/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 17 Co 135/2023-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Opatrovníkovi žalovaného se za zastupování žalovaného v dovolacím řízení přiznává částka 15 584,4 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 8 po právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 584,4 Kč České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 25 C 131/2021-88, rozhodl o žalobě o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobci tak, že se nahrazuje souhlas žalovaného s vydáním úschovy – částky 1 067 000 Kč, která byla přijata do úschovy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 Sd 21/2018 žalobci (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), určil odměnu opatrovníka žalovaného (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování žalovaného (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit soudní poplatek z odvolání (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 Sd 21/2018 v podobě částky 1 067 000 Kč. Ta představuje peněžní prostředky na bankovním účtu č. XY vedeném na jméno žalovaného, které Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III svým usnesením ze dne 9. 5. 2018, č. j. KRPA-229387-79/TČ-2017-001376-JIRÁ, na základě ustanovení §80 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též „TrŘ“), zajistila a následně složila do úschovy soudu.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný zakoupil u společnosti LP Premium Automobile v Neuwiedu v Německu vozidlo BMW X5, které vyhledal na internetu, za částku 36 000 EUR, z toho 3 000 EUR zaplatil v hotovosti dne 16. 3. 2017 a dále dne 21. 3. 2017 uhradil bankovním převodem na účet XY, kód XY, částku 33 000 EUR. Vozidlo si prohlédl v Německu a s prodejcem se domluvil, že po opravě předního skla mu bude vozidlo doručeno do České republiky. Vozidlo mu však dodáno nebylo, prodejce přestal být kontaktní a autobazar se na místě později již nenacházel. Na prodejce podal žalobce trestní oznámení. V rámci vyšetřování bylo zjištěno, že vozidlo nabyla dne 7. 3. 2017 společnost Autovještak j.d.o.o., která zmocnila žalovaného k veškerým právním úkonům v souvislosti s prodejem vozidla. Následně koupila totéž vozidlo společnost T-Building s.r.o., jejíž jediný jednatel a společník nicméně zmocnil žalovaného k používání předmětného vozidla a ke zprostředkování jeho dalšího prodeje třetí osobě. Dne 12. 5. 2017 potom od T-Building s.r.o. vozidlo zakoupila společnost AAA Auto International a.s. za kupní cenu 1 070 000 Kč, z čehož částka 1 067 001 Kč byla dle kupní smlouvy splatná na účet č. XY, vedený na jméno žalovaného, na nějž byla platba uvedené částky připsána dne 15. 5. 2017 (účet samotný byl založený dne 12. 5. 2017). Společnost AAA Auto International a.s. následně vozidlo obratem sama znovu prodala třetí osobě za částku 1 316 992 Kč. Dne 29. května 2017 byla částka 1 067 000 Kč na výše zmíněném účtu zajištěná Policií České republiky. Téhož dne byly zahájeny úkony trestního řízení proti Erolu Imerovi pro přečin podílnictví, kterého se mohl dopustit tím, že jako jednatel společnosti T-Building s.r.o. prodal předmětné vozidlo společnosti AAA Auto International a.s. za částku 1 067 000 Kč, kdy si peníze nechal poslat na výše zmíněný účet založený žalovaným, ačkoliv věděl, že vozidlo bylo použito k trestné činnosti, kdy bylo zástupcem společnosti LP Premium Automobile prodáno nejprve žalobci, avšak nebylo mu dodáno a bylo dále prodáno jiné osobě. Žalovaný odmítl dát souhlas s vydáním předmětu úschovy žalobci.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, uzavřel, že výše uvedené skutečnosti nezakládají právo žalobce na vydání předmětu úschovy. Žalobce totiž finanční prostředky odpovídající kupní ceně automobilu uhradil částečně v hotovosti a částečně bezhotovostní platbou v eurech na účet LP Premium Automobile. Finanční prostředky zajištěné na účtu žalovaného, o něž se vede spor, tam však byly bezhotovostní platbou v korunách českých poukázány společností AAA Auto International a.s., a to na základě kupní smlouvy uzavřené s třetí osobou (společností T-Building s.r.o.). Pokud tak žalobce nebyl stranou kupní smlouvy mezi AAA Auto International a.s. a T-Building s.r.o., podle níž byla kupní cena uhrazena poukázáním částky 1 067 000 Kč na účet žalovaného, nemůže žalobci svědčit právo k peněžní částce /pohledávce za bankou/ na účtu žalovaného. I pokud by to byl žalovaný, kdo způsobil žalobci škodu, nezakládala by podle odvolacího soudu jeho odpovědnost za škodu právo žalobce na nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) s výjimkou výroku II dovoláním. V něm namítal že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda v řízení o úschovách zahájených podle §80 odst. 1 TrŘ je možné rozhodnout zcela „bez přítomnosti, tvrzení a důkazů osoby, která může mít na věc vlastnické právo, a to aniž toto vlastnické právo uplatňuje“. Za druhé potom dovolatel předestřel otázku, „zda v případě neprokázání přímého vlastnického nároku u obou stran řízení o úschově má nárok na vydání předmětu úschovy strana, jejíž vlastnické právo se jeví být jako pravděpodobnější“.
Opatrovník žalovaného se k dovolání vyjádřil s tím, že žalobce neprokázal spojitost úhrady jím zaplacených finančních prostředků na účet společnosti LP Premium Automobile s finančními prostředky na (odlišném) peněžním účtu žalovaného, které byly policejním orgánem posléze zajištěny a předány do soudní úschovy Nelze tak dovodit, že by se jednalo o zcela totožné finanční prostředky. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, jelikož na řešení jím předestřených otázek hmotného práva napadené rozhodnutí nezávisí.
Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí TrŘ (popřípadě podle ustanovení §81a za užití ustanovení §80 odst. 1 věty třetí TrŘ) o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení §78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení §79 TrŘ odňal (anebo věc, která byla zajištěna podle §79a TrŘ), se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (anebo tomu, jehož věc byla zajištěna), nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení §300 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy, vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí TrŘ, tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení §289 až 302 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí TrŘ rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí TrŘ, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních §185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013, srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Podle ustanovení §298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Příjemcem je v daném případě žalovaný, neboť jemu svědčilo proti bance právo na výplatu prostředků na běžném účtu) Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný, než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen (jak se stalo i v projednávané věci), lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§299 odst. 1 z. ř. s.). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle §299 odst. 1 z. ř. s. je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově (srov. §299 odst. 2 z. ř. s.). V souzené věci je oním žadatelem (zákonem označovaným jako příjemce, tradičně však vnímaný coby tzv. přihlašovatel) žalobce, jež tvrdí, že mu svědčí k zajištěným prostředkům lepší právo, nežli žalovanému.
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud posléze vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních §185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Co se týče první dovolatelem předestřené po výtce procesní otázky, tedy zda může soud o vydání předmětu úschovy rozhodnout „zcela bez přítomnosti, tvrzení a důkazů osoby, která může mít na věc vlastnické právo, a to aniž toto vlastnické právo uplatňuje“ (dovolatel konkrétně uvádí, že „odvolací soud mylně posoudil, že v předmětném typu řízení je možné rozhodnout ve prospěch žalovaného bez jeho účasti, bez jeho tvrzení a bez jeho důkazů“), Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že tato otázka není v posuzovaném případě relevantní, neboť žalovaný byl v řízení na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 2022, č. j. 25 C 131/2021-48, zastoupen ustanoveným opatrovníkem JUDr. Tomášem Zíkou, a to právě z důvodu nemožnosti kontaktování žalovaného. Opatrovník žalovaného byl v posuzovaném případě procesně aktivní, není tak vůbec jasné (ostatně ani dovolatel odpověď na jím formulovanou otázku neuvádí), z jakého důvodu by soud v situaci, kdy se žalobci nepodařilo prokázat jeho vlastnické právo k předmětu zástavy, neměl být schopen rozhodnout ve prospěch žalovaného. V daném případě to byl žalobce, kdo byl zatížen břemenem tvrzení a byl povinen svá tvrzení také prokázat, žalovaný mohl zůstat procesně zcela pasivní, přičemž soud prvního stupně nenařídil v dané věci důkaz výslechem žalovaného a žalovaný s provedeném takového důkazu ani nesvolil; přitom podle §131 odst. 1 o. s. ř. platí, že důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Odvolací soud (soud prvního stupně) se tak neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, který opakovaně zdůrazňuje, že výpověď účastníka řízení má ve sporu zpravidla jen podpůrný význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010). navíc v poměrech projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto že by žalobce (nebo dokonce snad žalovaný) neunášeli břemeno tvrzení a důkazu, nýbrž na základě provedeného dokazování vycházely z jednoznačně ustáleného skutkového stavu o tom, že žalobce uhradil kupní cenu třetí osobě, a to na jiný účet, než vedený pro žalovaného, kdežto sporné prostředky byly na účet zajištěný policejním orgánem uhrazeny společnost AAA Auto International a.s. Lapidárně řečeno: žalovaný nebyl povinen ničeho tvrdit a prokazovat o původu zajištěných prostředků , kdežto na žalobci bylo, aby prokázal, že právě a jen zajištěné prostředky náleží po právu jemu. Uvedená námitka se tak v převážném rozsahu míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zčásti byla daná otázka posouzena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Současně platí, že dovolatel nepřípustně konstruuje první otázku a argumentaci k ní i na vlastní verzi skutkových závěrů, neboť jednak žalovaný své vlastnické právo k věci uplatnil (a to jak prostřednictvím svého opatrovníka v nynějším řízení, tak prostřednictvím Mgr. Červenky již v okamžiku složení předmětu úschovy do soudní úschovy, jak vyplývá z usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III ze dne 9. 5. 2018, č. j. KRPA-229387-79/TČ-2017-001376-JIRÁ).
Námitky do skutkových závěrů odvolacího soudu přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
To se týká i druhé předestřené otázky (zda v případě neprokázání přímého vlastnického nároku oběma stranami má nárok na vydání úschovy strana, jejíž vlastnické právo se jeví být pravděpodobnějším), neboť také tu, tak jako otázku první, dovolatel staví na předpokladu neprokázání vlastnického nároku oběma stranami řízení. Předeslat možno, že nárok na výplatu pohledávky za peněžním ústavem z titulu vedení běžného účtu představuje relativní majetkové právo a nikoliv absolutní /vlastnické/ právo. Odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalovanému k předmětu úschovy právo svědčí (srov. bod 19 napadeného rozhodnutí) a že nárok žalobce na předmět úschovy není důvodný, jelikož ten byl na účet žalovaného poukázán nikoliv žalobcem, ale společností AAA Auto International a.s. na základě kupní smlouvy s třetí osobou (účet žalovaného byl navíc jen sjednaným splništěm – poznámka Nejvyššího soudu). V řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by společnost AAA Auto International a.s. uhradila kupní cenu předmětného vozidla z finančních prostředků uhrazených žalobcem na účet LP Premium Automobile. Jelikož odvolací soud měl za jednoznačně prokázáno právo žalovaného k předmětu úschovy, pak výše předestřená otázka – čí právo se mělo jevit jako „pravděpodobnější“ se opět míjí se závěry odvolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání.
Vady řízení namítané žalobcem (zejména pochybnosti o „existenci žalovaného“) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Jen s ohledem na okolnosti projednávané věci Nejvyšší soud zcela nad rámec rozhodovacích důvodů doplňuje, že žalobce v podaném dovolání nezpochybnil úvahu odvolacího soudu, že by mu nebylo možno v požadavku na nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy vyhovět ani tehdy, pokud by se prokázalo, že žalobci vznikla škoda v důsledku jednání žalovaného, neboť v takovém případě by měl pouze prozatím nevymahatelnou pohledávku na její úhradu, nikoliv právo na vydání předmětu úschovy. Ani okolnost, že žalobce se zřetelně stal obětí trestné činnosti neznámého pachatele mu nezakládá právo na vydání předmětu úschovy.
Dovolání potom není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v té části, ve které napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení k bránění práva. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby [vyjádření k dovolání ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ve výši 12 580 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), takže celkem představují částku 12 880 Kč. Vzhledem k tomu, že opatrovník žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad) ve výši 2 704,8 Kč. Celková výše náhrady nákladů tak činí 15 584,8 Kč.
S přihlédnutím k tomu, že žalovaného zastupoval v řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srov. §140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch státu (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109, ročník 2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu