ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2687.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2687/2023-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci soudní úschovy, a to za účasti příjemce J. K. , a přihlašovatelů PARKING PRAHA s.r.o. , identifikační číslo osoby 28718801, se sídlem v Mladé Boleslavi II, Na kozině 1438, zastoupené Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, NIDO Group s.r.o. , identifikační číslo osoby 03253040, se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, a ČSOB Leasing, a.s. , identifikační číslo osoby 63998980, se sídlem v Praze 5, Výmolova 353/3, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 Sd 21/2020, o dovolání PARKING PRAHA s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 3. 2023, č. j. 29 Co 343/2022-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 5. 2022, č. j. 35 Sd 21/2020-29, zamítl žádost přihlašovatele PARKING PRAHA s.r.o. o vydání předmětu úschovy – vozidla tovární značky Hyundai I 40 VF, šedé barvy (dále jen „vozidlo“ nebo „předmět úschovy“). O úschově bylo rozhodnuto usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 4. 8. 2020, č.j. ZN 2920/2019-41.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání PARKING PRAHA s.r.o., potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu, kterým se PARKING PRAHA s.r.o., (dále též „navrhovatelka“ nebo „dovolatelka“) domáhala jako jeden z tzv. přihlašovatelů (příjemců) vydání předmětu úschovy soudu v podobě výše označeného vozidla. Tvrdila, že společnost ČSOB Leasing a.s., jako další přihlašovatel (příjemce), vyjádřila v průběhu řízení o úschově souhlas s vydáním předmětu úschovy navrhovatelce, projev vůle společnosti NIDO Group s.r.o., coby dalšího příjemce, pak byl ve sporném řízení nahrazen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2021, čj. 13 C 129/2021-39, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2021. Odvolací soud však přisvědčil závěru soudu prvního stupně, jenž návrh navrhovatelky zamítl s tím, že překážkou vydání předmětu úschovy navrhovatelce je chybějící souhlas dalšího účastníka řízení, a to J. K., který je v daném řízení příjemcem, jak vyplývá ze stanoviska Nevyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007 (dále jen „stanovisko“), přičemž složitel, zde Okresní státní zastupitelství, v případě, že jde o úschovu přijatou na základě předchozího rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, v řízení nevystupuje.
Usnesení odvolacího soudu navrhovatelka napadla (patrně) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka zda je třeba J. K. v daném řízení považovat za účastníka řízení o úschově (v postavení příjemce) a zda je tak nezbytný i jeho souhlas s vydáním předmětu úschovy (nebo nahrazení takového souhlasu rozhodnutím soudu ve sporném řízení) či zda pro specifické okolnosti věci (kdy onen příjemce již při odnětí věci před orgány činnými v trestním řízení prohlásil, že si na odňaté vozidlo nečiní žádný nárok) takového souhlasu naopak není zapotřebí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a současně není na místě, aby Nejvyšší soud danou otázku nyní posoudil jinak.
Přijímá-li totiž soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními §289 až 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu (srov. ustanovení §300 z. ř. s.). Zmiňovaným zvláštním právním předpisem je i v poměrech právě projednávané věci zejména zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) ukládající v ustanovení §78 každému, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno zajistit pro účely trestního řízení, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Pokud věc důležitá pro trestní řízení není vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být podle §79 tr. řádu odňata. Není-li již následně v trestním řízení zapotřebí věci vydané či odňaté a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata; uplatňuje-li na ni právo někdo jiný, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. V pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce (jako v této věci) nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy, vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení §298 a §299 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli všichni ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, jsou – v pozici tzv. příjemce - ten, kdo ji vydal (§78 tr. řádu) nebo komu byla odňata (§79 tr. řádu), k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4161/2016, dále ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení (jde o příjemce tradičně označované za tzv. „přihlašovatele“); složitel v tomto řízení naopak nevystupuje (jak vyplývá kupř. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 386/2017 nebo ze závěrů učiněných ve stanovisku, které jsou použitelné i pro řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních, jak se podává kupř. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 870/2021). Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný, než příjemce (tedy přihlašovatel) uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§298 odst. 1 z. ř. s.), to však není případ přítomné věci. Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§299 odst. 1 z. ř. s.) – k uvedenému srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1152/2019.
O tom, že ten, kdo věc v trestním řízení vydal nebo mu byla odňata, má na základě zákonného vymezení obligatorně postavení účastníka v řízení o úschově, svědčí nejen výše označená ustálená judikatura dovolacího soudu, ale nepochybuje o něm ani doktrína, podle níž účastenství v řízení o úschovách odpovídá definici účastenství dle §6 odst. 2 z. ř. s (tzv. druhé definici), tedy okruh účastníků je stanoven přímo zákonem [a soud je povinen z takového vymezení účastenství vycházet, bez ohledu na to, zda a jaké zaujímají k věci účastníci procesní stanovisko]. Účastníky řízení o úschově jsou, jak vyloženo výše, (vždy) ten, kdo věc vydal nebo mu byla odňata (ten má postavení příjemce), a dále ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení (ten má postavení přihlašovatele); složitel v tomto řízení nevystupuje (srov. LEVÝ, Jiří. §300 [Zvláštní případy úschovy]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 594, marg. č. 1. a s. 613, marg. č. 3.). Tentýž názor zaujímá i MUZIKÁŘ, Ladislav, In: MACKOVÁ, Alena, MUZIKÁŘ, Ladislav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 488). K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že řízení o úschovách zahájeném na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení je modifikováno (ve smyslu §300 z. ř. s.) nejen tím, že z povahy věci zcela odpadá jeho první fáze v podobě řízení o přijetí věci do úschovy soudu, včetně potřeby obligatorního složení předmětu úschovy u soudu, ale i tím, že v ní pojmově nemůže být neznámého příjemce, neboť příjemcem je (na základě zákona) vždy osoba, která věc orgánům činným v trestním řízení vydala nebo jí byla odňata (popřípadě její právní nástupce).
Odtud plyne, že je v řízení o soudní úschově zcela nerozhodné stanovisko, které příjemce případně vyjádřil mimo jeho rámec, např. v průběhu trestního řízení, nýbrž je vždy určující právě a jen to, jaké stanovisko k vydání předmětu úschovy jinému příjemci (tzv. přihlašovateli) zaujme až v samotném řízení o úschově. Ve sledovaných souvislostech odvolací soud rovněž zcela správně v důvodech napadeného usnesení zdůraznil, že (jím blíže neurčená odborná literatura) je ustálena v názoru, že takové vyjádření (učiněné výlučně /až/ v průběhu řízení o úschově) musí být zcela jednoznačné. Jeho úvahy lze již jen upřesnit v tom, že uvedený závěr vyjadřuje např. DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L, BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1375, marg. č. 3., přičemž judikatorně se k němu později a bez výhrad přihlásil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3432/2022 (na nějž nemohl, s ohledem na pozdější okamžik jeho vydání, odvolací soud odkazovat).
Odvolací soud nepochybil ani v navazující, byť jen podpůrné úvaze, že i příjemci, jemuž byla věc orgány činnými v trestním řízení odňata anebo ji dobrovolně vydal, může obecně svědčit určité odvozené právo, a to dokonce bez ohledu na práva vlastníka (srov. např. §§1043, 2193, 2189, 2201 a 2332 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jeho hmotněprávní postavení k věci ovšem není v řízení o úschově, které představuje tzv. nesporné řízení, pro výsledek daného řízení, jakkoliv určující.
Dovolatelkou předestřená procení otázka tak byla odvolacím soudem vyřešena zcela v souladu s judikaturou soudu dovolacího, Nejvyšší soud proto nevyhověl požadavku navrhovatelky, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání neměla potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (zpravidla postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu