ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.635.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 635/2023-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Látalem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 191/18, proti žalovaným 1) M. F. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) nezletilému AAAAA (pseudonym) , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému zákonnou zástupkyní J. F., narozenou dne XY, bytem v XY, 3) M. F. , narozenému dne XY, bytem v XY, 4) L. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 5) M. F. , narozenému dne XY, bytem v XY, 6) I. U. , narozené dne XY, bytem v XY, 7) T. U. , narozenému dne XY, bytem v XY, 8) A. U. , narozené dne XY, bytem v XY, a 9) B. D. , narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 51/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2022, č. j. 84 Co 79/2022-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dne 17. 10. 2022 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 84 Co 79/2022-218, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 6 C 51/2017-190, a to ve správném znění, že „žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že je dědicem po zůstavitelce D. R., narozené XY, posledně bytem XY, zemřelé 4. 10. 2014 v XY, ze závěti ze dne 21. 3. 2011, se zamítá“. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, když dospěl k závěru, že okresní soud učinil správný závěr o skutkovém stavu, který též správně právně posoudil, když dovodil, že „přestože zůstavitelka v době sepisu pozdější závěti trpěla duševní poruchou, tato duševní porucha ji nečinila nezpůsobilou k činění právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti“, a proto „je závěť zůstavitelky datovaná dnem 13. 2. 2013 platným právním úkonem – pořízením zůstavitelky pro případ smrti“. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně přistoupil k zadání znaleckého posudku a správně při svém rozhodnutí vyšel z odborných závěrů znalce MUDr. Bořka Jandy, jehož znalecký posudek „má oporu v podkladových materiálech, závěry znalce zachycené v posudku jsou logickými závěry v kontextu celého znaleckého posudku, jde o závěry, které jsou v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy, zejména s výpověďmi v řízení slyšených osob“.
Dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je v otázce posouzení platnosti závěti zůstavitelky D. R., zemřelé dne 4. 10. 2014, kterou zůstavitelka pořídila dne 13. 2. 2013 (a řídící se proto předchozí hmotněprávní úpravou), podle ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, jestliže dospěl k závěru, že „přestože zůstavitelka v době sepisu pozdější závěti trpěla duševní poruchou, tato duševní porucha ji nečinila nezpůsobilou k činění právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti“, a proto „je závěť zůstavitelky datovaná dnem 13. 2. 2013 platným právním úkonem – pořízením zůstavitelky pro případ smrti“, v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dle které je v řízení především zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017). Rozhodovací praxe dovolacího soudu již také dovodila, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout) (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, dále například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 596/2023). K závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše přitom není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016). Rovněž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy neplatnosti právního jednání dle ustanovení §581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dle kterého lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; skutková zjištění odvolacího soudu přitom přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů [vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (avšak především soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jednak nezopakoval dokazování tak, aby se jej mohli zúčastnit i nově přistoupivší účastníci, jednak neprovedl pro nadbytečnost všechny jím a v prospěch jeho tvrzení navrhované důkazy týkající se způsobilosti zůstavitelky k právnímu jednání v době sepsání sporné holografní závěti ze dne 13. 2. 2013, a tedy brojí-li proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tj. že ačkoliv zůstavitelka v době sepisu sporné závěti trpěla duševní poruchou, tato ji nečinila nezpůsobilou k činění právních úkonů, včetně pořízení pro případ smrti], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nadto dovolací soud poukazuje, že odvolací soud k závěru o platnosti závěti zůstavitelky datované dnem 13. 2. 2013 nedospěl na základě neunesení důkazního břemene na straně žalobce, neboť k závěru o schopnosti zůstavitelky pořídit závěť dospěl na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu, dovodil-li odvolací soud, že „žádná ze slyšených fyzických osob v rámci své svědecké či účastnické výpovědi nezmínila jakékoliv pochybnosti o duševním zdraví zůstavitelky“ a také znalecký posudek MUDr. Bořka Jandy, který dospěl k jednoznačnému závěru, že zůstavitelka v době sepisu obou závětí byla schopna právně jednat bez jakýchkoliv omezení, byla schopna plně porozumět důsledkům sepsání závěti, po psychické stránce byla schopna si obstarávat své záležitosti, „má oporu v podkladových materiálech, závěry znalce zachycené v posudku jsou logickými závěry v kontextu celého znaleckého posudku“ a „jde o závěry, které jsou v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy, zejména s výpověďmi v řízení slyšených osob“.
Dovolací námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu výslovně také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění a že ani není v tomto rozsahu přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné a proto jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu