ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.127.2023.3
sp. zn. 25 Cdo 127/2023-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. A. , zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady , IČO 00064173, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, zastoupená JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 472/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 58 Co 415/2019-618, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žádná z účastnic ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 16 C 472/2013-347, zamítl žalobu o zaplacení 300.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 10. 2010 absolvovala u žalované operační zákrok (endoprotéza levého kolenního kloubu při epidurální anestezii) a z nemocnice byla propuštěna dne 27. 10. 2010. Z provedeného dokazování vyplynulo, že operační i pooperační péče proběhla ze strany lékařů žalované tzv. lege artis, žalobkyni se tedy nepodařilo prokázat splnění podmínek pro vznik povinnosti žalované k náhradě škody na zdraví podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uplatněný nárok by navíc byl již promlčen, protože žaloba byla podána 16. 10. 2013.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 58 Co 260/2017-388, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že ačkoliv provedl obsáhlé dokazování, nevěnoval pozornost tomu, že skutková tvrzení žalobkyně nebyla dostatečně a jednoznačně specifikována, a nebylo tak postaveno najisto, na základě jakých skutečností se nároku domáhala, z čeho jej dovozuje a v jaké výši. Žalobkyně navíc v průběhu řízení svá žalobní tvrzení i výši požadované částky měnila, aniž by soud prvního stupně na tyto změny adekvátně reagoval, přestože jednotlivá podání jsou vzájemně rozporná. Tím, že žalobkyni nevedl k odstranění nedostatků žaloby, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 C 472/2013-496, v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 492.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co byla soudem vyzvána podle §43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění nedostatků žaloby, žalobkyně konkretizovala dne 11. 12. 2017 své nároky tak, že požaduje 312.000 Kč na náhradě za bolest a 180.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Vytrpěné bolesti, které se po lékařském zákroku žalované zakonzervovaly a trápily žalobkyni do operace dne 8. 11. 2012, vymezila v návaznosti na bodové hodnocení znalce MUDr. Jiřího Svobody. Za příčinu obtíží označila neposkytnutí péče lege artis, neprovedení dostatečné analgetické pooperační terapie a nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla před operací řádně poučena a jak samotná operace, tak pooperační péče ze strany zdravotnických pracovníků žalované proběhly lege artis, tudíž žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo; z tohoto důvodu se již nezabýval opodstatněností námitky promlčení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 415/2019-561, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem, že operace proběhla lege artis a že žalobkyně neprokázala porušení povinnosti ze strany pracovníků žalované. Podle odvolacího soudu žalobkyně ohledně nároku odvozovaného od nedostatečně tlumené bolesti důvodně namítala, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval znaleckými posudky, které řešily její pooperační bolesti v době hospitalizace. Nicméně tento nárok není důvodný pro promlčení. Žalobkyně totiž byla ve zdravotnickém zařízení žalované hospitalizována od 19. 10. 2010 do 27. 10. 2010 a domáhala se odškodnění bolestí, které vytrpěla v této době. Informace, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest) a kdo za ni odpovídá (poskytovatel zdravotnické péče), měla tedy žalobkyně k dispozici nejpozději v době ukončení hospitalizace. Promlčecí doba marně uplynula dnem 27. 10. 2012, tj. téměř rok před podáním žaloby. S nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění pak nemohla být žalobkyně úspěšná, neboť tvrdila obtíže, které trvaly „pouze“ po dobu několika měsíců, a nenastaly tedy trvalé následky.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 2558/2020-598, zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 312.000 Kč, tedy ohledně nároku na bolestné. Vyložil, že stav vytrpěných bolestí bývá odškodňován jednorázovou náhradou, mají-li však bolesti určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. proto, že léčba probíhá postupně samostatně prováděnými výkony), jsou jednotlivé bolestivé stavy hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky. Dovolací soud vytkl soudu odvolacímu, že nevzal v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí mohl správně posoudit okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. V projednávané věci žalobkyně od počátku požadovala náhradu za bolesti, kterými trpěla po operaci kolene provedené 19. 10. 2010, které přičítala jednak nesprávně provedenému zákroku, jednak nedostatečné pooperační péči. Popsala prakticky nepřetržitě trvající bolestivý stav až do doby reoperace dne 8. 11. 2012, kterou byl původ bolesti odstraněn a nepříjemné vjemy ustaly. Vymezení bolestí pak blíže upřesnila na výzvu soudu dne 11. 12. 2017 tak, že trpěla za prvé nesnesitelnou šokující bolestí po prvním zákroku u žalované, která neposkytla dostatečnou medikaci proti bolestem, za druhé dlouhodobou bolestí způsobenou v operovaném místě třením laterální plochy pately (čéšky) o zevní kovový kondyl endoprotézy odstraněné až druhou operací, k níž nemuselo dojít, pokud by byl prvotní výkon proveden řádně. Samostatně pak uváděla bolest spojenou s reoperací, kterou považovala za vynucenou nesprávnou péčí žalované. Tento průběh popisoval i znalecký posudek MUDr. Svobody. Z toho je ovšem zřejmé, že bolest byla několik měsíců setrvalá, že zároveň mohla mít samostatně existující fáze, případně že nárok na náhradu vznikl až ustálením bolesti, resp. jejím vymizením po reoperaci, která byla též sama o sobě spojena s dalším bolestivým stavem. Teprve tehdy se mohla žalobkyně o vzniku nároku dozvědět. Odvolací soud přitom nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest vylučuje skutečnost, že žalovaná neodpovídá za následky první operace, která byla provedena lege artis. Otázkou pochybení při pooperační péči a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace žalobkyně u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr příliš zjednodušující, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčby žalobkyně v době mezi operacemi. Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a uložil mu, aby rozlišil jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a přesněji určil podmínky odpovědnosti ve vztahu k nim a případně takto strukturovaně vyřešil i otázku promlčení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 58 Co 415/2019-618, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 312.000 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po opakovaném provedení části důkazů dospěl k závěru, že žádným ze znaleckých posudků nebylo potvrzeno pochybení žalované při první operaci. Odvozovala-li žalobkyně svůj nárok na náhradu škody v příčinné souvislosti s první operací, nebyl prokázán primární předpoklad odpovědnosti žalované v podobě porušení právní povinnosti náležité odborné péče. Je nepochybné, že žalobkyně trpěla bolestmi a pociťovala je v době hospitalizace i v dalším období, a to s různou intenzitou, nikoliv však silně a setrvale až do reoperace. Z provedeného dokazování dále vyplynul rozdíl mezi subjektivním vnímáním bolesti žalobkyní a záznamy bolesti podle zpráv z rehabilitačního zařízení a při kontrolách v lékařských zařízeních. Protože tedy byla intenzita bolesti v různých obdobích rozdílná, nelze dovodit, že by tu byl setrvalý intenzivní bolestivý stav od první operace ze dne 19. 10. 2010 až do reoperace v listopadu 2012. Odvolací soud proto rozčlenil jednotlivá období podle charakteru a intenzity bolesti na bolestivé stavy 1) v době hospitalizace u žalované od 19. 10. až 27. 10. 2010, 2) po hospitalizaci od 27. 10. 2010 do konce června 2011, kdy žalobkyně pociťovala poměrně intenzivní bolest, ale zjevně ne setrvale, 3) v době od července 2011 do srpna 2012, kdy bolesti byly natolik nevýznamné, že žalobkyně žádnou pomoc v lékařském či jiném zařízení nevyhledala, od druhé poloviny roku 2011 tak zjevně došlo ke snížení bolestivosti, a 4) od září 2012, kdy se bolest zhoršila natolik, že musela vyhledat lékařskou pomoc, až do provedené reoperace 8. 11. 2012. Další rozdělení je pak možné provést podle příčin bolesti, konkrétně 1) období hospitalizace od 19. 10. 2010 do 27. 10. 2010, kdy příčinou bolestí byl samotný operační zákrok a pochybení žalované spočívající v nedostatečném tlumení bolesti, a 2) období od ukončení hospitalizace do reoperace, tj. od 28. 10. 2010 do 8. 11. 2012, kdy příčinou bolestí mělo být podle tvrzení žalobkyně vadné provedení operace, resp. bolesti měly být důsledkem nedostatečného tlumení bolestí v době hospitalizace, avšak podle znaleckého posudku byla ve skutečnosti příčinou těchto bolestí subluxace čéšky (neúplné vykloubení, nestandardní posun čéšky vůči stehenní kosti), k níž došlo až po prvním operačním zákroku. Odpovědnost žalované za utrpěnou bolest tak bylo možné shledat pouze v prvním období, tj. v období hospitalizace od 19. 10. do 27. 10. 2010. Žalovaná pochybila tím, že nevedla řádně záznamy o bolestech žalobkyně (část záznamů chybí či bolest nebyla zaznamenána), a tyto nedostatky je tak třeba přičíst k tíži žalované. V návaznosti na to bylo nutné vyjít z tvrzení žalobkyně o neřešených, nesnesitelných bolestech. Tyto nedostatky ve zdravotní dokumentaci by totiž vedly k přenesení důkazního břemene na žalovanou. Odvolací soud však neshledal důvod k postupu podle §118a o. s. ř. a poučení žalované ohledně tohoto důkazního břemene s ohledem na závěr o promlčení předmětného nároku. Vycházel přitom ze skutečnosti, že tento stav žalobkyně skončil nejpozději ke dni ukončení hospitalizace. Žalobkyně byla následně léčena jiným poskytovatelem zdravotní péče; řešení případných dalších bolestivých stavů tak nebylo povinností žalované, ale jiného provozovatele zdravotnického zařízení. Ohledně bolestivých stavů v dalším období žalobkyně tvrdila, že neřešení bolestivých stavů v době hospitalizace vedlo k zakonzervování bolesti a setrvalým bolestivým stavům až do reoperace. V první řadě ovšem nebylo prokázáno, že by se jednalo o trvalý bolestivý stav, navíc nebylo prokázáno, že by tyto bolesti měly souvislost s tvrzeným pochybením žalované, nýbrž se subluxací čéšky, za niž žalovaná neodpovídá. Ta ovšem nebyla způsobena operačním zákrokem, nebyla s ním v příčinné souvislosti, ale byla vyhodnocena jako možná komplikace po provedeném zákroku, při němž pochybení žalované nebylo shledáno. Pokud dále žalobkyně tvrdila pochybení žalované v pooperační péči, které spatřovala v neřešení bolestivých stavů a jejich příčiny, subluxace čéšky nebyla v době hospitalizace kvůli otoku zjistitelná. Při následné kontrole na pracovišti žalované dne 17. 1. 2011 žalobkyně tvrdila zmírnění bolesti a stěžovala si na bolest ramene, nikoliv operovaného kolena. V tomto ohledu nelze žalované vytýkat, že nečinila další vyšetření. Z obsahu spisu nevyplynulo (ani to nebylo nijak tvrzeno), že by žalovaná v této době měla informace o trvající vysoké bolestivosti, které by odůvodňovaly pátrání po jejích příčinách. Nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně byla v té době již v péči Fakultní nemocnice na Bulovce, kam se dostavila dne 6. 11. 2011, tedy před kontrolním vyšetřením u žalované a následně dne 17. 3. 2011. V tomto zařízení byl v únoru 2011 proveden rentgenový snímek, ze kterého byla dovozena subluxace čéšky. Pokud tedy na tento snímek nebylo reagováno, nelze to klást k tíži žalované, jejíž péči žalobkyně ze své vlastní vůle ukončila. Další léčbu v zařízení žalované odmítla, čímž jí v podstatě znemožnila, aby na další bolestivé stavy (v průběhu roku 2011 a 2012) reagovala, pátrala po jejich příčině a pokračovala v další léčbě. Žalobkyně mohla být tedy úspěšná pouze ohledně nároku vyplývajícího z tvrzeného neřešení bolestivého stavu v době hospitalizace od 19. 10. 2010 do 27. 10. 2010, kdy mohlo být shledáno porušení právní povinnosti žalované spočívající v nedostatečném tlumení bolesti. Tento nárok soud shledal promlčeným s tím, že běh promlčecí doby ve vztahu k němu se odvíjel od ukončení hospitalizace, tedy ode dne 28. 10. 2010. Již v této době přitom měla žalobkyně k dispozici všechny informace potřebné k uplatnění k nároku u soudu, tedy věděla, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest) a kdo za ni odpovídá (poskytovatel zdravotnické péče, který bolestivé stavy neřešil) a mohla též určit její výši bodovým ohodnocením. Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak běžela ode dne 28. 10. 2010 a marně uplynula dnem 27. 10. 2012, tedy před podáním žaloby dne 16. 10. 2013. V dalších následujících obdobích pak nebylo možné shledat porušení povinnosti ze strany žalované. Operace byla provedena lege artis, pochybení nebylo možné shledat ani v pooperační péči, když během poslední kontroly dne 17. 1. 2011 žalovaná neměla poznatky o trvající bolesti odůvodňující další vyšetření a žalobkyně navíc její další péči odmítla. I pokud by došlo k porušení povinnosti žalované spočívající v nedostatečném tlumení bolestivých stavů žalobkyně, pak toto případné pochybení nebylo v příčinné souvislosti s následnými bolestivými stavy, za které žalobkyně požadovala odškodnění, neboť jejich příčina byla shledána v subluxaci čéšky. Nebyly tedy naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v několika otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu, konkrétně zda 1) je třeba vycházet z toho, že při škodě na zdraví se bolesti poškozeného odškodňují podle ustanovení §444 obč. zák. jednorázově, 2) lze bodové ohodnocení bolesti podle §4 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti za ztížení společenského uplatnění, provést až v době stabilizace bolesti, 3) je při výkladu a aplikaci ustanovení §106 obč. zák. nutné postupovat restriktivně, s citem pro danou věc a ve prospěch naplnění jeho smyslu – ochrany člověka poškozeného na zdraví, 4) lze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu škody, 5) platí, a zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že „v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“. Blíže uvádí, že argumentace odvolacího soudu ve vztahu k promlčení případného nároku na odškodnění bolesti v důsledku jejího nedostatečného tlumení během pooperační péče ze strany žalované odporuje jeho vlastním skutkovým zjištěním, právní úpravě a v neposlední řadě i relevantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. I podle skutkových zjištění odvolacího soudu totiž bolesti během hospitalizace u žalované nebyly způsobeny pouze jejich nedostatečným tlumením ze strany žalované, ale rovněž subluxací čéšky, přičemž tyto bolesti trvaly i v době propuštění ze zařízení žalované, a to (byť v kolísavé intenzitě) do reoperace dne 8. 11. 2012. Odvolací soud přitom pomíjí, že podle §440 odst. 1 obč. zák. se bolesti poškozeného odškodňují jednorázově, že podle §4 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bylo možno bodové ohodnocení bolesti provést až v době stabilizace bolesti, že podle §8 odst. 2 písm. a) této vyhlášky se u bolesti lékařský posudek vydává, jakmile je možné zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený. To, že bolesti se mají odškodňovat jednorázově a bodové ohodnocení lze provést až v době stabilizace bolesti, akcentuje ve své judikatuře i Nejvyšší soud. V projednávané věci došlo ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně, resp. vymizení jejích bolestí, až po reoperaci dne 8. 11. 2012, přičemž žaloba byla podána dne 16. 10. 2013, tedy necelý rok po této reoperaci. Žalobkyně sama navíc měla za to, že příčinou jejích bolestí bylo rovněž vadné provedení operace žalovanou. Příčinu bolestí však poprvé jednoznačně stanovil až znalec v posudku ze dne 14. 6. 2019, tedy v posudku vypracovaném až téměř šest let po podání žaloby. Připomíná v tomto ohledu i judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace §106 obč. zák. akcentující restriktivní výklad s citem pro danou věc a ve prospěch naplnění jeho smyslu, kterým je ochrana člověka poškozeného na zdraví. Po poškozeném nelze spravedlivě žádat, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni se na této skutečnosti shodnout ani odborníci. Naopak v případech náhrady škody na zdraví platí, že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného, i když i zde platí zásada, že práva náleží bdělým. V návaznosti na uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení. Žalobkyně musela již během hospitalizace vědět, že jí vznikla škoda a kdo za neřešení bolestivých stavů odpovídá. Dvouletá promlčecí doba tedy počala běžet nejpozději ukončením hospitalizace. Za nemístný považuje žalovaná odkaz na judikaturu Ústavního soudu ohledně jednotnosti nároku, neboť nárok na odškodnění bolesti nelze považovat za jednotný, pokud důvodem bolesti jsou různé zdravotní výkony. Taktéž není přiléhavá judikatura Ústavního soudu k povědomí pacienta o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění, neboť subjektivní posouzení nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění skutečně předpokládá určité ustálení zdravotního stavu, což však v případě odškodnění bolesti postrádá význam. Bolest je vjemem subjektivním, o kterém má pacient povědomí okamžitě. Navíc podle prokázaného skutkového stavu je diskutabilní, zda při kontrole na pracovišti žalované dne 17. 1. 2011 žalobkyně vůbec pociťovala bolesti způsobené subluxací čéšky, když si stěžovala na bolest ramene, nikoliv operovaného kolena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Z tohoto pohledu je zřejmé, že s výjimkou čtvrté mají dovolatelkou vymezené otázky spíše širší, obecný záběr, a jejich řešení nedává odpověď na otázku odpovědnosti žalované za bolestivé pooperační stavy, resp. promlčení z toho plynoucího nároku na náhradu za vytrpěnou bolest.
Otázky 4) a 5) i v kombinaci s otázkami předchozími pak směřují ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o promlčení nároku, nicméně nenapadají jeho závěry o tom, který postup žalované byl lege artis a který nikoliv, ani skutkové zjištění ohledně průběhu léčení a vývoje obtíží v době od 19. 10. 2010 do 8. 11. 2012. Ostatně samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) ani správnost takto dosaženého skutkového zjištění nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu tohoto ustanovení není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Právní otázku promlčení je proto nutno řešit na základě skutkových zjištění, z nichž ohledně průběhu léčby a vývoje bolestivých stavů vyšel odvolací soud, s tím, že žalovaná provedla operaci na náležité odborné úrovni a pochybila pouze při řešení pooperačních bolestivých stavů.
Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se otázky promlčení posuzují podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť promlčecí doba uplatněného nároku na náhradu za bolest se odvíjí od lékařského zákroku provedeného do tohoto data a promlčecí doba počala běžet rovněž před 1. 1. 2014.
Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 obč. zák., která jediná se uplatní při újmě na zdraví, se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789).
Odvolací soud respektoval závazný právní názor předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, i další judikaturu dovolacího soudu, podle níž je sice náhrada za bolesti poskytována většinou jednorázově, avšak v případech, kdy existuje mezi jednotlivými zákroky určitý časový odstup nebo věcná odlišnost, jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky. Po zopakování některých důkazů tak odvolací soud odlišil několik relativně samostatných příčin bolesti, které hodnotil odděleně. Dospěl přitom k závěru, že prvotní operace byla žalovanou provedena postupem lege artis, což žalobkyně v dovolání nezpochybnila, takže jeho správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu stejně jako zjištění, že bolesti v období po hospitalizaci byly vyvolány posunem čéšky, kterou žalovaná nezpůsobila a neměla ani možnost na ni reagovat. Odvolací soud dovodil pochybení žalované pouze v případě tlumení bolestí žalobkyně v rámci pooperační péče (dokazování k této otázce dále nevedl, neboť shledal nárok žalobkyně promlčený), bolesti mající původ v této skutečnosti trvaly nejpozději do okamžiku ukončení hospitalizace žalobkyně, tedy do dne 27. 10. 2010. Pokud žalobkyně trpěla dalšími bolestmi i po tomto datu, byla jejich příčina odlišná, neboť spočívala v subluxaci čéšky (o které se žalobkyně dozvěděla nejpozději v únoru 2011), která mohla nastat jako komplikace prvotní operace, provedené lege artis. Pokud tedy každá z těchto bolestí měla samostatnou příčinu, je pak zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, že odvolací soud tyto bolesti posoudil jako samostatné nároky. Nejvyšší soud přitom není nijak oprávněn přezkoumávat skutkový závěr o příčině jednotlivých bolestí, neboť jak již bylo uvedeno, jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Potud tedy nelze přisvědčit žalobkyni, že bolestné je nutné vždy odškodnit jako jediný celek.
Namítá-li žalobkyně dále, že bolesti u ní vymizely a zdravotní stav se ustálil až po reoperaci dne 8. 11. 2012, neodpovídá toto tvrzení prokázanému skutkovému stavu, z nějž vyplynul jiný průběh bolestivosti. I když není zcela přesný závěr odvolacího soudu, že ohledně pooperační péče se bolest ustálila dne 27. 10. 2010 (a že tehdy začala běžet promlčecí doba), není ve výsledku nesprávný jeho závěr o promlčení tohoto relativně samostatného nároku na náhradu za bolest.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se totiž odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo k újmě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Jestliže v nyní posuzovaném případě nebylo od počátku pochyb o osobě škůdce (ostatně sama dovolatelka uvedla, že měla zato, že za její obtíže může žalovaná), pak pro řešení, zda se uplatněný nárok promlčel, je klíčový okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku újmy spočívající ve vytrpěných bolestech. Vědomost poškozeného v tomto směru musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). V případě bolesti nabývá poškozený vědomost o újmě nikoliv již v okamžiku, kdy bolest pociťuje, nýbrž až v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789).
Ustálená judikatura nepřipouští, aby poškozený mohl odkládat počátek promlčecí doby zcela podle své vůle do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat znalecký posudek. Tím by byl do značné míry popřen účel promlčení jako takový, jenž spočívá především ve stimulaci subjektů k včasnému vykonání práv, v limitaci doby, po níž jsou dlužníci vystaveni vynucujícímu zákroku, a v nastolení právní jistoty, jíž by se příčilo neúměrně dlouhé přetrvávání práv a povinností, jejichž prokazování po uplynutí delší doby je spojeno s určitou mírou spornosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Na druhou stranu ovšem v případě zásahu do osobnostních práv, mezi něž patří i poškození zdraví, nemusí být tento okamžik vždy zcela exaktně zjistitelný a vědomost poškozeného o újmě může být limitována složitostí případu, jestliže se například v rámci mimosoudního řešení náhrady či soudního sporu nejsou na odpovídajícím závěru schopni shodnout ani odborníci. I tehdy však musí mít poškozený povědomí o svém zdravotním stavu natolik podložené, aby si mohl utvořit závěr, že mu vznikla odškodnitelná újma na zdraví uplatnitelná u soudu; tehdy počíná běžet promlčecí lhůta.
Soudní praxe proto pracuje s pojmy 1) akutní fáze bolestivého stavu, s níž se spojuje v obecné rovině vznik nároku, nicméně jde především o okamžik, k němuž se má hodnotit charakter a intenzita bolesti, a 2) stabilizace bolesti, která je významná pro možnost vyčíslení nároku. Na rozdíl od trvalých následků, které se pro účely nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění hodnotí až v okamžiku celkového ustálení zdravotního stavu (zpravidla po ukončení lékařských výkonů způsobilých zlepšit stav pacienta), je stabilizací bolesti míněn stav, kdy je zřejmé, že bolestivost části těla či dočasná obtíž je z pohledu odborných zkušeností dána v rozsahu a míře, u nichž se nepředpokládá zhoršení či rozšíření. Tento přístup však ne zcela bez dalšího funguje právě u dlouhodobějších bolestivých stavů, kdy může být určitou dobu nejasné, zda bolest dokonce nepřeroste v trvalý následek. I z tohoto důvodu může být vědomost poškozeného o vzniku nároku limitována, neboť doba trvání bolesti není přesným hodnotícím kritériem, nýbrž spíše důvodem pro doporučené zvýšení náhrady coby komplikace v rámci medicínské klasifikace nebo pro přiměřené zvýšení náhrady úvahou soudu.
Dovolatelce lze přisvědčit, že po poškozeném nelze spravedlivě požadovat, aby jako laik neustále průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, může-li to být sporné i mezi odborníky (srov. zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18). Proto platí, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby klíčovou vědomost o zdravotním stavu může poškozený nabýt teprve tehdy, když byl léčebný proces ukončen, nebo tehdy, když se na ustálenosti zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu mu podali jasnou a srozumitelnou informaci. Jak uvádí dovolatelka, je při výkladu a aplikaci §106 obč. zák. nutné postupovat restriktivně, s citem pro danou věc a ve prospěch naplnění jeho smyslu – ochrany člověka poškozeného na zdraví. Na druhé straně však nelze zcela rezignovat na požadavek právní jistoty, konkrétně legitimní očekávání škůdce, že právo proti němu bude uplatněno v příslušné promlčecí době a způsobem a podle pravidel stanovených zákonem (civilní řízení sporné), jakož i že orgán veřejné moci (soud) bude postupovat podle daných zákonných pravidel, především, že dodrží požadavek rovnosti účastníků, které stojí naproti právu poškozeného na jeho zdraví, jenž předmětné ustanovení odráží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, Soubor C 15578). Ostatně i ve výše uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že základním smyslem §106 obč. zák. je dosažení jistoty právních vztahů. Je proto nutné hledat spravedlivou rovnováhu mezi uvedenými principy (na jedné straně ochranou práv poškozeného, na druhé straně právní jistotou škůdce). Ani požadavek dostatečného zohlednění postavení poškozeného nemůže vést k úplnému potlačení práva škůdce na jeho právní jistotu a jeho legitimního očekávání.
Uvádí-li tedy dovolatelka, že příčinu bolestí jednoznačně stanovil znalec až dne 14. 6. 2019 a sama měla za to, že příčinou bylo rovněž vadné provedení operace, pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že u požadované vědomosti poškozeného ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. nemusí jít o definitivní zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019). Zjištění skutečné příčiny škody je právě otázkou soudního řízení. Nejvyšší soud v tomto ohledu taktéž dříve uvedl, že počátek běhu promlčecí doby nelze činit závislým na nahodilých skutečnostech ležících ve sféře poškozeného, tj. zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). V takovém případě by nemohlo k promlčení nároku před samotným zahájením soudního řízení nikdy dojít, což by bylo proti smyslu institutu promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 222/2015, Soubor C 15578). Z hlediska §106 odst. 1 obč. zák. pak není rozhodující ani to, kdy se poškozený dozví, jaká konkrétní chyba lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody, stačí vědomost, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). To přiměřeně platí i v projednávané věci, kde žalobkyně nejprve prodělala u žalované operaci a následně se podrobila pooperační péči.
Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu s drobnou výjimkou, která však nemá vliv na správnost jeho závěru o promlčení dílčího nároku na náhradu za bolest vytrpěnou při hospitalizaci u žalované. Jak z výše podaných skutkových zjištění vyplývá, ke stabilizaci bolestí žalobkyně, jež pocházely z hospitalizace po operaci, došlo nejpozději při jejím ukončení dne 27. 10. 2010. Lze s dovolatelkou souhlasit, že počátek běhu promlčecí doby nelze klást do následujícího dne; to totiž odpovídá objektivnímu stavu, ovšem promlčení nároků při újmě na zdraví počítá pouze s dobou subjektivní. Tu je v dané věci třeba odvíjet od vědomosti poškozené o okolnostech umožňujících uplatnění nároku. Jestliže se v případě dlouhodobého léčení, které nevede k odstranění příčin bolestivých stavů, bolesti stávají trvalými (chronickými), odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). Déletrvající bolesti je při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby zvážit právě i z tohoto hlediska. O tom, že vznikl nárok na bolestné, se může poškozený dozvědět, až má-li rozumně odvoditelnou jistotu, že bolesti ustaly či ustávají, takže nehrozí jejich trvalost zohlednitelná v rámci nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takovou vědomost ovšem nemohla dovolatelka získat pouhým propuštěním z nemocnice, pokud bolesti ještě několik měsíců přetrvávaly, nýbrž až v době, kdy se stav zlepšil natolik, že bolesti dolní končetiny nebyly ani lékařsky zaznamenány, tj. na počátku druhé poloviny roku 2011. Jestliže teprve tehdy mohla dovolatelka dovodit, že déletrvající bolest ustala a lze ji považovat za ucelený nárok uplatnitelný vůči žalované, počala jí běžet dvouletá subjektivní doba až přibližně v červenci 2011, avšak žalobu přesto podala až 16. 10. 2013, tedy i tak více než dva roky po jejím počátku. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že v září 2012, tedy po dalším období více jak jednoho roku, se bolesti znovu objevily.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci byla situace odlišná oproti věci posuzované v uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18, kde poškozená podstoupila celkem 11 operačních zákroků a ani sami odborníci se nebyli schopni na okamžiku ustálení zdravotního stavu shodnout. Naproti tomu v nyní projednávané věci činilo obtíže spíše vymezení předmětu řízení, konkrétně jaké nároky a z jakého jednání žalované žalobkyně požaduje. U žalobkyně navíc nastalo jakési „klidové“ období, kdy od července 2011 do srpna 2012 byly bolesti žalobkyně natolik nevýznamné, že nevyhledala žádnou pomoc v lékařském či jiném zařízení, takže jí i jako laikovi mohlo být zřejmé, že bolestivý stav byl ukončen a je možno již uplatnit nárok na náhradu za celé předchozí období.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly. Procesně úspěšné žalované Nejvyšší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití §150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit nepříznivý zdravotní stav i majetkové poměry žalobkyně, povahu uplatněného nároku a složitost jeho posouzení. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobkyni (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou utrpí žalovaná v důsledku aplikace §150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu