ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2850.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2850/2023-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: P. M. , zastoupená JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole , IČO 00064203, se sídlem V Úvalu 84, 150 00 Praha 5, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 65/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 70 Co 25/2023-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou jí měla způsobit tím, že nesprávně vyhodnotila její zdravotní stav, nehospitalizovala ji, včas ji neoperovala a nasadila nevhodnou antibiotickou léčbu. Pokud by žalovaná postupovala lege artis, nemusela by být žalobkyni odebrána děloha, vejcovod vlevo ani apendix.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 70 Co 25/2023-401, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2022, č. j. 42 C 65/2018-357, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že se žalobkyně dne 16. 2. 2015 dostavila z důvodu bolestí břicha ke svému obvodnímu gynekologovi MUDr. Turinovi, který ji vzhledem k ultrazvukovému nálezu velkého zánětlivého ložiska mezi dělohou a konečníkem a pro podezření na možné peritoneální dráždění poslal do nemocnice žalované. Peritoneální dráždění signalizující náhlou příhodu břišní bylo vyloučeno vyšetřením na chirurgickém oddělení žalované. Při následném vyšetření na gynekologické ambulanci MUDr. Grollovou, která věc konzultovala telefonicky s přítomným vedoucím lékařem MUDr. Plutou, byla žalobkyně propuštěna do domácího ošetření za situace, že neměla teplotu, pouze vysoké CRP (71,8) a vyšší hodnotu leukocytů, byla kojící matkou a shledaný zánět byl zaléčen antibiotikem. Jmenovaná lékařka přitom byla dostatečně kvalifikována k ambulantnímu vyšetření a oprávněna provádět administraci pacientů. Vzhledem ke zhoršení stavu žalobkyně, u níž k bolestem břicha přibyla ještě horečka a došlo k dalšímu navýšení CRP na hodnotu 194, byla žalobkyně dne 19. 2. 2015 hospitalizována. Antibiotická léčba byla doplněna dalším antibiotikem, po němž se následující den u žalobkyně sice ještě zvýšily zánětlivé markery (CRP 232), ale celkový stav žalobkyně se zlepšil, přestala mít horečku a zmírnily se i bolesti břicha. Následně poklesly i zánětlivé markery. Dne 24. 2. 2015 byla žalovaná v době, kdy byl její zdravotní stav stabilizován (za stavu CRP 60,8), operována, neboť i přes antibiotickou léčbu ohraničené zánětlivé ložisko v dutině břišní přetrvávalo, nedošlo k jeho vstřebání, a proto bylo třeba je odstranit. Při operaci byla odstraněna s abscesem i děloha (vzhledem k tkáňovým změnám na ní se známkami zánětu), levý vejcovod a slepé střevo, přičemž na možnost takového zásahu byla žalobkyně před operací upozorněna MUDr. Drochýtkem i primářem prof. MUDr. Lukášem Robem, CSc., a podepsala informovaný souhlas. Tento výsledek operace označili, s ohledem na stav abscesu zjištěný v průběhu operace, za správný všichni znalci. Znalecký ústav Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví podrobně zhodnotil postup léčení žalobkyně se závěrem, že indikace postupu a časování jednotlivých terapeutických kroků i provedení bylo správné. Odvolací soud věc po právní stránce posoudil podle §2636 odst. 1, §2643 odst. 1, §2645, §2910 a §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a §4 odst. 5 a §45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Uzavřel, že žalovaná neodpovídá za následek, ale za řádné poskytnutí zdravotní služby. Lékaři správně vyhodnotili nález u žalobkyně a předepsali vhodná antibiotika. Nepochybili, pokud ji dne 16. 2. 2015 nehospitalizovali. Ani hospitalizace by nevedla k jinému postupu a už vůbec ne k operativnímu řešení. K hospitalizaci přistoupili až při zhoršení stavu žalobkyně, přičemž postupovali správně, pokud ordinovali další antibiotika, aby pokryli všechny potenciální infekční patogeny. Pokud dali lékaři nejprve přednost konzervativní léčbě před chirurgickým zákrokem, nepochybili. Vzhledem k zánětlivým změnám bylo odstranění dělohy nezbytné. Jiný postup by vedl k ohrožení života žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007 a sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, když nedostál požadavkům na kritické zhodnocení závěrů znaleckého posudku ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud pouze bez dalšího převzal závěry ústavního znaleckého posudku, aniž by se náležitě vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně týkajícími se rozporů v ústavním znaleckém posudku, a že k zadání ústavního znaleckého posudku nebyly splněny předpoklady §127 o. s. ř. Zdůrazňuje, že závěr, zda byl postup lege artis, či nikoliv, náleží pouze soudu a nikoliv znalci. Podle dovolatelky odvolací soud kriticky nehodnotil závěry znaleckého posudku a bez dalšího převzal jeho závěr, že léčba zánětlivého útvaru měla probíhat primárně konzervativně a že se k chirurgické intervenci má přistoupit až v případě neúspěchu konzervativního postupu. Znalecký posudek prof. MUDr. Roztočila prokázal, že mělo dojít k hospitalizaci žalobkyně a co nejdříve k chirurgickému odstranění abscesu. Podle dovolatelky tedy byla chirurgická intervence od počátku nutná. Dovolatelka se neztotožňuje ani se závěrem převzatým z ústavního znaleckého posudku, že žalovaná při antibiotické léčbě postupovala správně. Ode dne 21. 2. 2015 totiž mohla žalovaná opustit léčbu tzv. naslepo a mohla nasadit zcela účinnou antibiotickou léčbu. Zavádějící závěr o účinné antibiotické léčbě byl převzat z ústavního znaleckého posudku. Právní závěr, že žalobkyně nemohla být operována dříve, neboť k její hospitalizaci dne 16. 2. 2015 nebyl dán důvod, a že antibiotická léčba byla po celou dobu její indikace lege artis, nemá oporu v provedeném dokazování. Dále dovolatelka postrádá detailnější odůvodnění právního závěru odvolacího soudu, že i kdyby žalobkyně byla dne 16. 2. 2015 hospitalizována, nebyla by hned operována. Protože objektivně vznikly rozpory mezi znaleckým posudkem prof. MUDr. Roztočila a ústavním znaleckým posudkem (otázka nutnosti okamžité chirurgické intervence, otázka, zda zdravotní stav dovolatelky chirurgickou intervenci umožňoval), měl soud přistoupit k jejich odstranění zadáním revizního znaleckého posudku, který by se rovněž zabýval komplexně posouzením antibiotické léčby, kterou prof. MUDr. Roztočil posoudil pouze ve vztahu ke dni 16. 2. 2015. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v (podle ní) nesprávném závěru soudu, že postup žalované při léčení žalobkyně, tedy antibiotická léčba i přistoupení k operaci až dne 24. 2. 2015, byl tzv. lege artis. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§4 odst. 5, §28 odst. 2 a §45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s.), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znaleckého ústavu ustanoveného soudem. Námitky dovolatelky se opírají o obsah znaleckého posudku prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., ze kterého však soudy při svém posouzení nevycházely. Při skutkovém a následně právním posouzení se opíraly zejména o znalecký posudek soudem prvního stupně ustanoveného znaleckého ústavu Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který označily za přesvědčivý a náležitě odůvodněný. Podíleli se na něm totiž tři lékaři, kteří konečnou formu posudku podrobili diskusi a vnitřní oponentuře. Názor znalce MUDr. Roztočila, který vypracoval znalecký posudek na objednávku žalobkyně, o nesprávnosti počátečního konzervativního postupu a potřebě okamžitého operačního řešení, shledaly soudy nesouladným nejen se závěry uvedeného znaleckého ústavu, ale i se svědeckými výpověďmi zúčastněných lékařů, kteří zvolený postup logicky odůvodnili. Soudy odborné závěry využily k formulaci skutkových závěrů, podrobně vyložily svůj postup (což odpovídá např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) a na tomto základě učinily odpovídající závěry právní. Nejde tedy o případ, že by soud nepřípustně přenášel odpovědnost za řešení právní otázky na znalce a bez dalšího pouze přebíral závěry ze znaleckého posudku, ani že by neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převzal závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor C 15605), jak nedůvodně namítá dovolatelka.
Dovolatelka s právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků ale nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz na dovolatelkou citovaná rozhodnutí, která se zabývají postupem při hodnocení znaleckých posudků, případně řešením situace více znaleckých posudků s rozdílnými závěry, není případný, neboť v nich dovoláním napadená rozhodnutí byla vydána před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky skutkových zjištění byly přípustným dovolacím důvodem (navíc postup soudů nižších stupňů při dokazování nebyl s těmito judikáty v rozporu).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami dovolatelky, k zadání ústavního znaleckého posudku nebyly splněny předpoklady §127 o. s. ř., odůvodnění napadeného rozhodnutí trpí nedostatky a že soud měl zadat revizní znalecký posudek k odstranění rozporů mezi posudkem prof. MUDr. Roztočila, CSc., a ústavním znaleckým posudkem (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu